1.4. 2009 středa
Autostopem do města Encarnación, busem do Argentiny. V Posadas jen přesedám na bus do Corrientes. Město na břehu řeky Paraná je údajně místem největších argentinských karnevalů. Běsnění se mi naštěstí vyhnulo, jelikož bych si jistě musel klestit cestu davem za pomoci ocelové tyče a výkřiků: „Choleru! Mám choleru”.
2.4. 2009 čtvrtek
Autobusem do města Mercedes a poté již stopuji na výpadovce na severovýchod.
„Colonia Pellegrini?”, táži se řidiče.
„Hm. Co tam?”
„No přece aktivní dovolená! Příroda, restaurace, hotely, atrakce! Pivo a čínské pochoutky!”
„Seňore, tohle máte z kokainu nebo čucháte toluen?”
Silnice mizí kousek za Mercedes, dále pokračuje nezpevněná cesta kolem rančů, stád dobytka i koní, hejna nandu a nejrůznějšího ptactva se nerušeně promenádují pampou.
Večer dojíždím do vesnice. Prašné ulice, jediný otevřený podnik jest bar s nápisem “Pivo není”. Nikde nehulákají turisté, jen z bažin občas zařve kapybara.
Kabelky v jedné z fází výrobního procesu
3.4. 2009 pátek
Colonia Pellegriny je ospalá vesnice na břehu laguny. Největším vzrušením jest prach zvířený pomalu projíždějícím gaučem. Sousedící rezervace Esteros del Iberá jest rájem na zemi. Krokodýlové, kapybary, červení jeleni a spousta ptactva sere na lidi obrazně i doslova (zdravím kormorány – vy svině).
Po laguně je možno projíždět na loďce, chytat krokodýly za ocas a krmit kapybary. Pro nahluchlé spoluobčany jsou zde vřešťani, údajně nejhlasitější živočich světa.
Večer si dohaduji nocleh a stravu.
„Dobrý den, pane gaučo. Když vám splaším krávy, mohl bych přespat a vyžrat vám lednici?”, ptám se projíždějícího kovboje.
„Sí, seňor.”, praví dobrý pán zejména proto, že mému českému dotazu evidentně nerozumí. Leč pozdě bycha honiti a Chocha se zbavovati. Následující dva dny mám o střechu nad hlavou postaráno. A o steaky z naoko chráněné kapybary také.
Večer již sedím na nebohém koni a snažím se sehnat krávy do ohrady. Půl vesnice se zvesela směje a ukazuje si střídavě na mě a na koně pode mnou. Nebohé zvíře poulí oči, u huby pěna. Co naplat, metrák sádla je metrák sádla. A tím nemyslím koně.
Divoký Chocho na divokém koni nahání divoké krávy v divoké Argentině
4.4. 2009 sobota
Rozhánění krav po ránu mi jde rozhodně lépe, nežli jejich večerní shánění. Zejména proto, že ráno kromě pojíždění na koni užívám házení kameny. Můj nešťastný zaměstnavatel, pan gaučo Bruno, jen nevěřícně zírá a občas zavrtí hlavou.
V Esteros del Iberá žijí téměř čtyři stovky druhů ptactva. Mým nejoblíbenějším se stává kamiš, jelikož má masa více, nežli somálský velbloud. Byť je maso kvality nevalné, jeho množství mne uklidňuje.
„Helejse, Bruno, není náhodou kamiš chráněný?”, táži se gauča.
„Hehe.”
„A ty kapybary, co jsme jedli včera?”
„Hehe.”
5.4. 2009 neděle
Naposledy pomáhám panu Brunovi rozhánět líný dobytek mezi palmami, odpoledne již sedím na korbě pickupu směřujícího do Mercedes. Poté již chytám jeden z mnoha autobusů do Buenos Aires. Servírky jsou příjemné, lůžko dostatečně široké i na mé mastodontní tělo, krmě horká. Autobusová doprava v Argentině je na hony vzdálená tomu, co znají výletníci například z Mali, západní Tanzánie, Česka, Čadu a jiných nerozvinutých zemí.
Pan gaučo a pan kůň
6.4. 2009 pondělí
Bloumám po Buenos Aires a přemýšlím, co sobě zakoupit za suvenýry. Pončo či bič pravého gauča? Vycpanou kapybaru či prostitutku ve čtvrti Boca? Nahrávku pouliční kapely či bolu? Nakonec se ovšem vždy uchýlím do restaurace, nacpu se kilovým steakem a odvalím se na hotel. Večer opět vyrážím hledat potravu, ale výlet nedopadá dobře. Přemluven domorodci, usedám v restauračním zařízení a opíjím se takovým způsobem, že mi pěkné grafity porteños připadají ještě obludnější, než obvykle. Tlustý buržoa s hovny místo očí, ženština se dvěma hlavami znásilňovaná kozorožcem, chlupatý námořník s koženou taštičkou a velkými ňadry.
7.4. 2009 úterý
Dialog z argentinského nebe:
„Jééé, dobrý den, pane prezidente! Tak i Vás syfilis a cirhóza dohnaly, což?”
„Tak tak, dobrý člověče. To víte – můj chlupatý milenec a pití čisticího prostředku na okna. Smrtící kombinace. A co vy, taky hnijete na Recoletě?”
„Ale kdeže Recoleta, pohozen za zdí jsem skončil.”
„Cože? Vy neležíte na Recoletě? Tak to se jděte zahrabat!”
Konec dialogu z nebe.
Buenos Aires, hřbitov ve čtvrti Recoleta
Vystřízlivět po včerejší konzumaci alkoholických nápojů jsem odešel do čtvrti Recoleta. V pseudofrancouzském stylu vystavěná čtvrt patří k těm klidnějším v celém Buenos Aires a její největší atrakcí jest hřbitov. Pěkné ulice a pouliční lampy, mnohametrové hrobky, náměstí a lavičky, aleje vzrostlých stromů, to je nejznámější argentinský hřbitov. Prezidenti a umělci, nositelé cen pana Nobela, lékaři, sportovci, generálové, admirálové či vnuk pana Napoleona Bonaparta. Ti všichni hnijí a trouchniví na hřbitově Recoleta. Zatímco například hrob jisté Evity jest téměř nepřetržitě obklopen turisty, jiné hrobky jsou roztřískané, do rakví nakáleno, z uren se staly odpadkové koše.
8.4. 2009 středa
Ve čtvrti bohémů a trhovců jsem snědl tři kilové steaky a zakoupil bolu. Probudil se ve mně duch lovce, pročež jsem i s bolou odešel na hotel. V hotelovém pokoji jsem bolu roztočil, zavýskal jako správný gaučo, rozbil okno a v následné panice jsem se dvěma ze tří kamenů trefil do holeně. Sražen k zemi jsem poté s bolestnou grimasou zíral na recepční, která stála ve dveřích, přilákána hlukem roztříštěného skla a mým bolestným úpěním.
Buenos Aires a zejména čtvrť San Telmo je rájem pro všechny fetišisty a nostalgické tuláky starým a prastarým harampádím. Chcete zakoupit 18., 19. a 20. století během jednoho dne? Zavítejte do San Telma. Pokud možno mimo neděli, kdy je sice trh nejživější, ale zároveň neskutečně narvaný turisty, jelikož ve všech průvodcích se píše, že jen a pouze v neděli je tržiště v provozu.
Gramofonové desky, gramofony, reklamní cedule, staré uniformy, helmy, bodáky, šaty a čepice, klobouky a šály, poštovní známky a telefony, hrnce, hrnečky, pánve, lžíce, nože a vidličky, zvonky, zvonce, sedla, biče, boly, uzdy, udidla, vozy, povozy, rumpály, vrtule, motory, šicí stroje, pletací stroje, stroje na těstoviny, mlýnky, vařiče a bojlery, housle, basy, trombóny, trumpety, klavíry i piána, brýle i pouzdra na zuby. Na něco jsem zapomněl? I to samozřejmě v San Telmo najdete.
9.4. 2009 čtvrtek
Nudím se na letišti, jelikož jsem přijel dříve. Pročež jsem si dal jedno pivo. Pětkrát. Následně se hrnu do letadla, čeká mě dvanáctihodinový let do Madridu. Pohodlně se usazuji, jdeme nahoru. Po necelých dvou hodinách ovšem zaznamenávám, že někteří spolucestující poulí oči, funí a kňučí, což bývá neklamný znak změny výšky letu. A opravdu – klesáme. O pár minut později přistáváme. Cože? Madrid? Jsem zmaten a mávám kolem sebe rukama, pídím se po letušce a informacích. Najednou za oknem vidím nápis: SAO PAULO. Brazílie? Do řiti.
„Víte, jaksi jsem si v Buenos Aires spletl letadlo. A místo Madridu jsem skončil tady u vás, v Sao Paulu. Mohla byste se mi mrknout na nejbližší let do Evropy? Disponuji zaměstnaneckou letenkou, pročež vám nedám ani halíř či cent.”, otravuji chlupatou ženštinu za přepážkou společnosti Iberia.
„Pche, popadněte svůj humusácký batoh a mazejte zpátky do Buenos Aires, odkud máte letenku napsanou!”, odvětila ropucha.
„Mám letenku zdarma, vždyť vám může být jedno, jestli poletím z Argentiny nebo Brazílie. Vždyť jde stejně jen o formalitu!”, přesvědčuji.
„Formality zbožňuji, miluji! Takže… Buenos Aires. Hehe.”
„Tak víte co, milá nepěkná paní? Kašlu na vás! Zdarma mohu letět nejen s Iberií, ale i s British Airways! Takže si trhněte nohou i s tou zaznamenáníhodnou celulitidou, pche!”
„Abych nezapomněla dodat – mám na starosti kromě Iberie i letenky pro British Airways.”
Do řiti.
10.4. 2009 pátek
Ráno odlétám zpět do Buenos Aires a odpoledne lezu do prvního letadla do Evropy, do Londýna.
11.4. 2009 sobota
Po zoufale nezáživném letu z Argentiny přesedám na let do Dublinu. Bývalí a budoucí kolegové se mi škodolibě smějí a praví, že jsem pitomec. A že jediný pasažér, který si kdy spletl letadlo a odletěl jinam, byl v letošním roce jistý Filipínec. Ovšem ten za to nemohl, protože byl již pár desítek let po smrti a jinam cestoval jen díky záměně urny s popelem za krabici s papouškem.
Buenos Aires, Caminito
12.4. 2009 neděle
„A představ si, že nějaký idiot místo do Madridu letěl někam do Brazílie!”, chechtá se můj pan domácí. Pan domácí je taxikář a právě obveseluje domácnost historkami, které si přinesl z práce. Že prý vezl nějaké letušky.
13.4. 2009 pondělí
Podepsal jsem novou pracovní smlouvu. Měsíc nicnedělání a vysmívání se pracující třídě mi skončil. Šéf mi popřál všechno nejlepší a pravil, že mi ode dneška již nebude tolerovat popíjení alkoholu v pracovní době, sledování sprostých filmů v pracovní době a bití polských kolegů, které mám navíc přestat označovat výrazem otroci.
14.4. 2009 úterý
Odjel jsem do městečka Newbridge. Ve městě je několik zajímavých institucí. Jako například čínské restaurace a sestry Velké oči a Copatý vetřelec. S oběma sestrami jsem popíjel alkohol a poté jim pozoroval pozadí, když mi vařily halušky s bryndzou.
„Víš, co tě zítra čeká?”, zeptala se s úsměvem ženština Velké oči.
„Zítra? No zítra se vyvalím na postel a budu se spokojeně škrábat na pupku.”, odvětil jsem a dojedl poslední lžíci halušek.
„Omyl, obézo! Zítra tě čeká pochodové cvičení! A víš proč? Protože jsi nám snědl halušky, které jsme si navařily na týden dopředu!”
Pořád to říkám, že celý život nevinně trpím ústrky nelítostných spoluobčanů.
Copatý vetřelec a její sestra Velké oči, členky neblaze proslulé slovenské mafie v Irsku (sekce týrání obézních spoluobčanů). V pozadí místo odpočinku některých z obětí.
15.4. 2009 středa
Včerejší hrozba ženštiny Velké oči se neukázala být planou. Realita se ukázala býti příjemná asi jako šoupání nože z damascénské oceli v oblasti řitního otvoru. Mé pracně vykrmené tělo trpí, pomocí ostrých slov a ještě ostřejších výhrůžek jsem hnán po kopcích Wicklow mountains, kolem jezer a podél řek. Obě sestry se mi smějí a já jen přemýšlím, kterak se utopit na mělčině, jelikož do hloubky jezera nechci, nemám totiž rád studenou vodu.
16.4. 2009 čtvrtek – 23.4. 2009 čtvrtek
Podruhé nastupuji do stejného zaměstnání. Nezměnilo se vůbec nic. Kromě toho, že mám poloviční mzdu.
Estonský kolega Velká hlava se zasnoubil. Tváří se ještě pitoměji než obvykle, každou chvíli špitá do telefonu sladká slova a praví, že jeho nastávající je žena jeho srdce a on muž toho jejího. Pravil jsem, že se říká “žena mého penisu a muž její vagíny”, leč kolega se stal opět nerudným a odvětil, že mne nepěkně zbije.
Irský šéf pro změnu hodlá nahlášením nelegálního pobytu své první filipínské milenky zajistit její deportaci, jelikož si nyní užívá sexuálního apetitu své druhé filipínské milenky. A jak známo, střet zájmů bývá často ošemetná a nebezpečná věc.
24.4. 2009 pátek
Jelikož nemám rád lidi, jednou z mých nejstrašnějších nočních můr, navíc poměrně často prožívanou i ve dne, je postávání ve frontách. Ve frontách bývám nerudný a pokřikuji směrem k pokladně: „Tak kde to vázne, tlustá ženštino!” Pokladní ženštiny jsou často zaskočeny a občas i směrem ke mně prohodí na oplátku několik libozvučných slov nespisovné češtiny.
Pročež jsem se nazpaměť naučil milý proslov pana detektiva Landsmana z Židovského policejního klubu pana spisovatele Michaela Chabona:
Lidi ve frontě za mnou si můžou vysrat voko, vážená, a vy si běžte dát ostružinove klystýr.
Kromě výše zmíněného galantního proslovu je kniha vybavena spoustou jiných trefných přirovnání a popisů. Knihy alternativní historie mne většinou přespříliš nezajímají, ovšem toto je výjimka. Cosi mezi sci-fi a detektivkou, kde se to jen hemží jídy, nozy, štkajícími ženštinami a černokloboučníky. Býti Židem, tento téměř čtyřsetsránkový eruv beznaděje by mne zajisté dohnal ke skoku pod vlak Českých drah a ani běžné hodinové zpoždění by mi nevadilo.
25.4. 2009 sobota
Vrrrrrr, brrrrruuum. Čekám na autobusovém nádraží na pana Josefa, celebritu města Chomutov. Vtom se ze zatáčky vyřítí ohromný stroj na dvou kolech, v sedle zmíněné individuum. Pan Josef jest hasičem, hokejistou, fotbalistou, manželem, otcem, pijákem, dobrodružníkem, expedičníkem, potápěčem, hráčem pokeru, členem tajného spolku téměř zednářské tradice a nyní přidal další aktivitu – motocyklování. Obrovský motocykl drsných mužů sobě zakoupil, na výbavu už však nezbylo. A tak jezdí oděn v oblečení darovaném sousedem, na hlavě helmu, která neplní ani homologaci pro česače bavlny, na nohou boty, jejich dvojčata jsou vystavena v Muzeu prapraprapradědečka zakladatele firmy Baťa.
„Nasedej, ubohý pěšáku!”, praví pan Josef a podává mi helmu, do které s obtížemi nacpu ruku, hlavu ovšem ani náhodou. Poté se již řítí ulicemi, vjíždí do protisměru, odváží mne do hor a zastavuje na louce. Na louce se vyskytuje sud piva a zbytek drsného motocyklového gangu, neoficiálně přezdívaného Wild Pink Pigs. Motocyklový gang postává a popíjí pivo, na motorkách zatím nejezdí. Momentálně totiž navštěvují autoškolu ve snaze získat řidičské oprávnění.
26.4. 2009 neděle
O půlnoci pan Lišák hází do velkého ohně známou herečku. Respektive její podobu v životní velikosti, kartonovou upoutávku na jakýsi film. Bratr pana Lišáka upadá do opileckého bezvědomí, zatímco pan Lišák popíjí třidvacáté pivo a konverzuje s přítomným doktorem o tom, proč má vždy špatné krevní testy, zničená játra a bolení hlavy. Přítomný pan doktor je gynekolog (a také absolvent střední průmyslové školy) a právě vysvětluje přítomným opilcům nejrůznější anatomické anomálie: „A když má ženská kundu spojenou s prdelí, vole, tak tomu se říká píšťala, pičo.”
Ráno jsem vylezl ze spacáku jak znovuzrozený. Zřejmě za to mohlo deset piv a dvacet pět špekáčků dnešní noci. Úplná romantika.
27.4. 2009 pondělí
Přijel jsem za matkou do města Žatec. Nejdříve jsem vyjedl lednici a poté matce předal kilo yerba maté, co jsem přivezl z Paraguaye.
„To se pije?”, téže se matka.
„Jojo… nasypeš si plný hrnec a zaliješ to trochou vody.”, pravím a nenápadně se ztrácím z domu.
O hodinu později mi má matka posílá zprávy, že jsem syn nehodný své matky, dobytek a mizera, co ji chtěl otrávit. Poté popisuje symptomy požití, které zahrnují celou škálu legrací, jako například poulení očí, zrychlený tep, závratě a mimovolná levitace.
No, tak teď už vím, co mi do pytlíku tenkrát namíchala indiánská stařena, když jsem chtěl něco extra silného. Namíchala něco opravdu extra silného.
28.4. 2009 úterý
Sedím v restauraci s prsatou ženštinou, kterou vídám tak jednou za tři roky. Ženština je poněkud výřečná a rozhodně se nedá říci, že by příliš dbala společenských zvyklostí. Láme do sebe jednu vodku za druhou a vříská na celý bar: „Pamatuješ na tu kozatou spolubydlící, co si nechala vyoperovat mandle, aby mohla líp kouřit?”
„Jak bych mohl zapomenout. A myslím, že teď už nezapomenou ani ostatní v tomhle baru.”, pravím a rozhlížím se po rudnoucích hostech.
„Tak ta mi dala k narozeninám důtky. Důtky a anální vibrátor. Bylo to na rodinné oslavě, máma docela koukala.”
Z baru počínají odcházet první hosté. Ve dveřích se otáčejí a štěkají jedovaté poznámky o nevychovanosti.
„Mimochodem, máme další spolubydlící. Ale pořád je to ještě dobrý. Mám důtky a dělám tátu.”
V baru zůstala jen skupinka amerických turistů. Když počala ženština připomínat historky z mého mládí, kterak jsem jí nedopatřením ejakuloval do oka, raději jsem ještě včas odešel i já. Jsou věci, které si raději připomínat nebudu.
29.4. 2009 středa
Odletěl jsem zpět do Dublinu. Že jistá (bývalá státní) irská letecká společnost přijímá palubní personál značných rozměrů je všeobecně známo. Ovšem dnes jsem byl překvapen i po desítkách letů s touto společností. Letuška totiž nebyla schopna projít uličkou jako člověk. Díky rozměrům vskutku vepřovým poskakovala uličkou bokem, přičemž střídavě masivním sedacím ansáblem a poprsím otloukala sedačky po obou stranách.
30.4. 2009 čtvrtek – 7.5. 2009 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn.
“Je tady jakýsi pán s maketou fotbalového hřiště!”, chrčí mi do vysílačky nigerijská ochranka dublinského letiště.
Vybíhám ven, kde s velkou krabicí stepuje čínský kurýr italské pizzerie: “Tak tu mám jednu Family Jumbo Extra Double pizzu!”
“To bude asi omyl, tady tvrdě pracujeme, šlechtíme svá těla dřinou, každou kalorii si hlídáme!”, odháním dotěru.
“Objednal si to takový velký pán s velkou hlavou!”, nedá se mužík odbýt.
Otvírám poslíčkovi dveře, ovšem aby mohl projít, je nutno pizzu naklopit.
O chvíli později si již estonský kolega Velká hlava cpe jídlo do útrob.
“Kdes našel nabídku na tohle monstrum?”, táži se kolegy.
“Nikde. Zašel jsem do pizzerie a nechal si ji udělat na zakázku. Čtyřicet palců! Každá příloha čtvrt kila! Ančovičky, sýr, salám, olivy, ananas.”
“Čtyřicet palců? To jako něco přes metr?”, ujišťuji se, jelikož co je moc, to je moc. I když vím, že pan Velká hlava je schopen polknout menší dýni vcelku.
“Jojo. Pečou mi to na ohnutém plechu, aby se těsto vlezlo do pece.”
Hovädzo.