30.4. 2009 čtvrtek – 7.5. 2009 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn.
“Je tady jakýsi pán s maketou fotbalového hřiště!” chrčí mi do vysílačky nigerijská ochranka dublinského letiště.
Vybíhám ven, kde s velkou krabicí stepuje čínský kurýr italské pizzerie: “Tak tu mám jednu Family Jumbo Extra Double pizzu!”
“To bude asi omyl, tady tvrdě pracujeme, šlechtíme svá těla dřinou, každou kalorii si hlídáme!” odháním dotěru.
“Objednal si to takový velký pán s velkou hlavou!” nedá se mužík odbýt.
Otvírám poslíčkovi dveře, ovšem aby mohl projít, je nutno pizzu naklopit.
O chvíli později si již estonský kolega Velká hlava cpe jídlo do útrob.
“Kdes našel nabídku na tohle monstrum?” táži se kolegy.
“Nikde. Zašel jsem do pizzerie a nechal si ji udělat na zakázku. Čtyřicet palců! Každá příloha čtvrt kila! Ančovičky, sýr, salám, olivy, ananas.”
“Čtyřicet palců? To jako něco přes metr?” ujišťuji se, jelikož co je moc, to je moc. I když vím, že pan Velká hlava je schopen polknout menší dýni vcelku.
“Jojo. Pečou mi to na ohnutém plechu, aby se těsto vlezlo do pece.”
Hovädzo.
8.5. 2009 pátek
Letadlo z Irska dnes bylo opět plné českých zlatokopů. Myči toalet („pracuji ve službách”), nosiči cihel a máchači štětkou („stavím v Irsku domy”), razítkovači („pracuji v bance”), posunovači palet s toaletním papírem („mám na starosti logistiku skladu”) a jiná pakáž se vrací do Česka. Vlasy střihu “sto let za opicemi” se lesknout mastnotou, do které jsou vlepeny lupy a veškerá špína, co se v minulém půlroce kolem hlavy vyskytla.
„U Pepy Vocáska u nás v Horní Děložné mě vostříhají levněji než v Dublinu, tak ten půlrok v Irsku bez holiče vždycky nějak přežiju!” volají a potřásají dutými hlavami.
Na nohou mívají zlatokopové podivné útvary, cosi mezi onucemi a voskovopapírovými botami do rakve: „Vždyť jsem ty boty kupoval u Vietnamců teprve předloni a ještě jsem u těch žlutých hajzlů vyjednal slevu!”
Opět, jako obvykle, se tito zoufalci již na letišti světácky objímají s šusťákovými rodinami („Tož naš Laďa pracuje v tem Irsku!”), pronášejí debility počínající slovy “To tam u nás v Dublinu…” a následně se rozjíždějí do hnijících domů ve svých hnijících vsích.
Týden co týden pozoruji šťastné nešťastníky, ovšem posledních několik měsíců je jich stále více. Na Irsko dopadla tvrdá ruka mediální-finanční krize, pročež Čechové, Slováci, Poláci a další chamraď ztrácí práci. Vrací se domů, s praxí výše zmíněných myčů, nosičů, máchačů, razítkovačů a posunovačů. Až obdivuhodnou neschopnost říci anglicky něco jiného, nežli “Já chtít peníze” a “Já chtít tohle moc levně” sebevědomě zastírají tupou hláškou: „Jsem byl pět let v Irsku, tak anglicky mluvím, ne?”
Již tak tupý národ český jest obohacován další várkou neschopů.
9.5. 2009 sobota
Občas se mi stává, že se probudím a pracně přemýšlím, ve které zemi, ve kterém bytě jsem. Krátce po probuzení často konám věci nepěkné, v polospánku, s mozkem funkčním ještě méně, než když jsem plně při smyslech. V podobných stavech jsem kdysi jako náctiletý močil do skříně (i když za to možná mohly dvě lahve vína, lahev fernetu, osm piv a hlavně mísa česnekových chlebíčků), jindy jsem snědl polovinu bagety, než mi došlo, že je ještě zabalená v igelitu.
Nejsem ovšem sám, komu se stávají podobné případy. Například estonský kolega Velká hlava nedávno usnul v zaměstnání, zdolán surfováním po pornografických stránkách. Vřítil jsem se do kanceláře a milého kolegu silně kopnul do holeně, bych ho upozornil, že je třeba pracovat.
„Suck my cock!” zařval na mne zlomek sekundy po kopnutí pan Velká hlava.
„E….e?” vytřeštil jsem zrak.
Chvíle ticha. Kolega nepřítomně zírá kolem a dezorientovaně škube svou obrovskou hlavou.
„Ty hovado! Zdál se mi nádherný sen!” počal po chvíli nadávat.
„Hm, vidím,” pravil jsem a společně jsme šli zkontrolovat, co se dá uloupit z letadla naloženého tropickým ovocem, které k nám létá z Abu Dhabi.
10.5. 2009 neděle
Vsedl jsem do vlaku a odjel na Moravu. Tam, nedaleko Beskyd, Oderských vrchů a rybníků zprzněných novou dálnicí u městečka Odry, přebývá můj otec. Předal jsem otci bolu v Argentině zakoupenou a otci se tak rozšířila široká sbírka zbraní z celého světa. Jak už to tak u mého otce bývá, počal se těšit, co vše bude bolou lovit a kde všude ji vyzkouší.
„Děda!” nadšeně výská.
„Neblbni, dědu trefíš jednou a už to nerozchodí,” oponuji.
„Tož tedy slepice, dědovy slepice. Jen tréninkově!”
„Jestli tím trefíš slepici, tak z ní zůstane tak maximálně drůbeží paštika,” poučuji nadšeného lovce.
Po chvíli jsme se shodli, že bolu bude nejlepší vyzkoušet na dětském hřišti, které je ohraničeno plotem a malí mizerové nebudou mít kam utéct.
11.5. 2009 pondělí
Zavítal jsem s otcem do města Odry, kde dlí můj děd s babičkou, jejich slepice, obrovský statek s několika garážemi, bourací linkou (děd byl v minulosti mimo jiné i řezníkem) a rozsáhlou zahradou. Kupodivu se tentokrát konverzace nestočila k lovu krtků, jak to obvykle bývá. Znepokojen touto skutečností jsem se poptal otce, cože se to děje.
„S lovem krtků je konec. Alespoň oficiálně,” pravil šeptem.
„Cože? Rodinná tradice? Po generace zdokonalovaný lov krtků upadne v zapomnění?” nestačím se divit.
„Posledně jsem na zahradu nechal přivézt cisternu s benzínem. Do každé díry po krtkovi jsem nalil spoustu litrů benzínu,” líčí otec stále šeptem.
„No a? To mne nikterak nepřekvapuje,” dím.
„No. Chvíli jsem počkal, až benzín pěkně nateče do země a vyplní krtčí cestičky. A potom jsem škrtnul sirkou.”
„A?”
„Babička šla zrovna na zahradu natrhat nějaké kytky.”
Z dalších nesmělých náznaků pronesených v průběhu večera jsem se dověděl cosi o sérii výbuchů, množství plamenů viditelných po celé obci a babičce, která si poté stěžovala na srdeční slabost.
12.5. 2009 úterý
„Jedno malé pivo, jdeme?” zeptal se otec jako obvykle a vyrazili jsme.
V restauračním zařízení už otce znají, pročež se s malým pivem nikdo neobtěžoval a na stole přistálo pivo velké a ohřáté. Otec zkontroloval teplotu moku a pochvalně číšnici spočinul zrakem na pozadí. Poté počala na stole přistávat piva další a další.
Již ne zcela střízliví jsme došli do bytu. Otec ladným pohybem eskamotéra dopravil na stůl láhev tequily.
„Tequila je nápoj zdravý! Tuží tělo i ducha!” pravil otec moudře a počal nalévat.
„Fernet je nápoj zdraví! Bylinky rozjasní naše těla!” dodal otec, když lahev tequily smutně a prázdně postávala na okraji stolu, nahrazena lahví fernetu.
Nu.
13.5. 2009 středa
Ráno jsem si zašel vyřídit cosi k lékařce v Novém Jičíně. Po včerejšku se necítím nejlépe a i když jsem kupodivu při smyslech, potím se jak vepř, motám jak rypouš na ostrých kamenech a kňučím jak třikrát přejetý jezevec.
O dvanáct hodin později mám již podobné příznaky v jedné z pražských nemocnic.
„Známky intoxikace – hromadily se buněčné metabolity v krvi a produkty metabolismu alkoholu – játra to nestíhala odbourávat a to co jste prožil, pane Chocho, byly příznaky akutní intoxikace. Něco jako selhání jater. Až vám začne žloutnout bělmo, tak utíkejte na pohotovost. A nebo do márnice, ušetříte ostatním čas a práci.”, sdělila mi pěkná ženština vzdělaná v řemesle lékařském.
A tak jsem se stal abstinentem.
14.5. 2009 čtvrtek- 21.5. 2009 čtvrtek
Další týden nočních směn. Zatímco my, mladí a nadějní otroci (rozuměj podřízení našeho šéfa) dáváme všanc své zdraví a životní elán, náš velký šéf si užívá druhou mízu. Po dvaceti letech manželství se před půl rokem rozvedl. Zakoupil sobě automobil, do náprsní kapsy vložil svazek bankovek a s touto osvědčenou loveckou výbavou počal kosit ženy Irska. Po většinu pracovní doby surfuje v divokých vodách internetu, případně dolaďuje detaily po telefonu. Nastávající padesátník kosí ženštiny od jejich útlého mládí („pánové, tohle čerstvé maso by ocenil každý řezník”) až po věk značně pokročilý („pánové, brázdy vrásek značí zkušenost a perverzi”). Momentálně je náš šéf námi i ostatními kolegy označován jako Duhový muž, jelikož se soustředil na boj proti rasismu a s úspěchem plní takzvanou “normu trikolory”. Což v praxi znamená, že za oběť jeho neutuchající vášni padnou každý měsíc běloška, černoška a asiatka. A tak naše pozdravy každý večer před noční směnou vypadají například takto: „Zdravíčko, pane šéfe. Tak jaký byl den? Bílý, žlutý či černý?”
Na závěr pracovního týdne jsem si nezapomněl zlomit ruku, což způsobilo všeobecné veselí v pracovním kolektivu.
22.5 2009 pátek
Stojím si tak společně s občany města Žatce na autobusovém nádraží v Praze a čekáme na autobus jediného dopravce, který tuto trasu jezdí. Autobus přijíždí s hodinovým zpožděním. O chvíli později vyjíždíme.
„Pane řidiči, mohl byste zavřít zavazadlový prostor na pravé straně?” dotazuje se jakýsi pasažér, zatímco jiný lapá po dechu a němě ukazuje na batoh, kutálející se za autobusem.
O půl minuty později, kdy již opět jedeme: „Na levé straně máte také otevřeno!”
„Jestli se vám furt něco nelíbí, tak si klidně vystupte!” ječí pan řidič a opět se rozjíždíme.
„Hýký lálalála – hýkyhýky lélélé,” vříská o pár minut později reproduktor nad mou hlavou.
„Nikterak vám nevyčítám poslech zvuků pro dívenky pubertálního věku,” pravím vzápětí panu řidiči poněkud hlasitě do ucha, snaže se přeřvat zvukovou kulisu, “leč decibelů jest přespříliš a brnění hlavy mi není příjemné.”
Laškování mezi řidičem a cestujícími pokračuje celou cestu, čeština se obnažuje až na dřeň a zatuchlým vzduchem ojetého autobusu jen sviští nejrůznější výrazy pro pánské i dámské pohlavní orgány.
Bum.
„Co si to dovolujete?” ječí pan řidič poté, co jsem ho při vystupování v Žatci obdařil políčkem.
„Jestli se vám to nelíbí, klidně si vystupte,” směji se ďábelsky.
„Tak! A teče mi krev! A dál nejedu! Tohle si vyřídíme!” ječí pan řidič a teatrálně se drží za rypák.
Zle jsem se podíval, pročež již nebylo nutno si nic vyřizovat a zanechal jsem řidiče napospas cestujícím a cestující napospas stávkujícímu řidiči.
23.5. 2009 sobota
Zašel jsem do obchodu, zakoupit sobě novou helmu na motocykl. Již nejsem chlapec pubertálního věku a jízdu s papírovou čepicí z novin by mi již páni policisté netolerovali.
„Proboha – co se vám to stalo? Havárie nebo nějaký nádor?” sprásknul ruce pan prodavač. Přešel jsem poznámku mlčky, jelikož jsem na netradiční tvary mé hlavy, obličeje a přeraženého nosu již zvyknul.
Vyjmenoval jsem všechny požadavky, které na helmu mám, načež se prodavač zamyslel a pravil, že v tom případ si budu muset pořídit helem zhruba deset a narvat je na hlavu všechny. Načež mi doporučil helmu nejlevnější s tím, že si mám vyšší pevnost zajistit izolepou, ventilaci vyvrtáním dírek do plexiskla a přizpůsobivé polstrování mám nahradit chcíplým slimákem.
Slušně jsem poděkoval, zakoupil helmu s pěkným obrázkem a odešel. Helma má asi dvacet kilo, nevětrá, drnčí, tlačí všude možně a hned při prvním nasazení jsem si mezi plexi a výklopnou čelist přivřel nos. Pan prodavač tvrdil, že nikdy nic podobného neviděl a ani teď si není jistý, jestli jen nesní.
24.5. 2009 neděle
Zasadil jsem hrách a rajčata. Do truhlíků na balkóně. To byl počátek mého vstupu na válečnou stezku. Nyní si maluji tváře ukrutnými barvami, v ruce třímám tomahavk a do vlasů se chystám zatknout první brk. Brk bude z křídel holubích. Poté, co se ony opeřené bestie rozmnožovaly na balkóně, počal jsem jejich vejce kopat a házet z balkónu dolů, na dětské hřiště. Holubi se však pomstili nečekaně krutě. Přepadli můj truhlík se semeny hrachu a rajčat a dobrou polovinu semen vyzobali.
„Hehe. Kdyby jenom to! Ještě ti do truhlíku nasrali!” směje se přiopilá kamarádka L., která celou pohromu zjistila, když šla zvracet z balkónu řka, že ji bolí bříško.
25.5. 2009 pondělí
„Kdybyste byl alespoň trochu pohledný, chytrý či byl obdařen jakousi fyzickou předností, byl bych daleko raději. Takhle vám prodám motocykl s tím, že se sice zařadíte do fronty dárců orgánů, leč orgánů nepoužitelných.”
Tak pravil pan prodavač. A já jsem si zakoupil motocykl, který snad bude schopen uvézt i můj gigantický břich se všemi tukovými pneumatikami.
26.5. 2009 úterý
Stojím na zastávce ve městě Žatec, hodlám odjet do města Prahy. Pohrdnul jsem autostopem i volským spřežením a tak opět volím autobusovou společnost, které jsem před pár dny profackoval řidiče. Jako obvykle se v čas odjezdu nic neděje. Po hodině čekání v ukrutném vedru na přímém slunci se v zatáčce objeví autobus. Kucká, chrchlá, v útrobách to střílí.
„Až po vás, slečno,” pravím ženštině s ladnými boky a pěkně tvarovaným pozadím. Slečna se na mne podívala jak psychiatr na posledního pacienta šestnáctihodinové směny a nastoupila.
Po dvaceti minutách ohlušující jízdy řidič zastavil, vstrčil hlavu kamsi k motoru a poté pravil, že je to rozbité. Opět tedy čekáme na další autobus. Popíjím teplou kolovu limonádu a opět se pařím na slunci. Ladná ženština na mne hledí o něco méně netýkavě, ovšem je to proto, že v rukou třímám nápoj.
Další autobus dociluje ohromující rychlosti pohybu beznohého válečného invalidy s defektem na kole invalidního vozíku. Dojíždíme do města Louny. Stávám se pro ladnou ženštinu naprosto neodolatelným. Pyšně dmu svou plochou hruď a vypouklý břich a užívám si výhod vlastnictví životadárné tekutiny. Ladná ženština špulí horkem a žízní okoralé rty, já blahosklonně svoluji a pokládám hnusnou teplou hnědou břečku na oltář pózy džentlmena.
Třetím autobusem kupodivu dojíždíme až do Prahy. Necelých sto kilometrů jest zdoláno za téměř čtyři hodiny.
Ladná ženština mi věnovala telefonní číslo a pohled, u kterého si jsem zcela jasně zaregistroval zájem o bližší poznání duševně choré osoby. Vskutku lichotivé.
27.5. 2009 středa – 5.6. 2009 pátek
Devět lahodných dvanáctihodinových nočních směn v řadě.
„Jojo, exotika. Cestování. Podle mě mi teď začne ten pravý život! Teď si budu životem jen tak létat!“, spokojeně praví můj estonský kolega. Jako i ostatní u nás ve firmě dostal pár desítek tisíc evropských peněz, dar zaměstnavatele v době probíhající ekonomické recese a nyní se vrací z dovolené v Brazílii.
„Tak tak,” přitakal mu slovenský kolega a spokojeně se v letadle usadil, připoutal a kochal se pěknými ženštinami na letišti v Riu de Janeiru.
O několik desítek minut později let AF 447 zmizel z radarů.