28.4. 2011 čtvrtek – 11.5. 2011 středa
Jelikož jsem dočasně téměř oslepl, trávím týden v dublinské nemocnici a posléze týden v posteli v irském bytě, kde si za zataženými závěsy čtu knihy tištěné na tmavém papíru. Na očích mám sluneční brýle. Doktor pravil, že mám alergii na světlo, což později změnil na “přecitlivělost očí na světlo” a když jsem odcházel ze špitálu do domácího léčení, jen stroze pravil, že jsem prachobyčejný simulant. Jenže při odchodu jsem zamžoural do zářivky a následně vrazil do futer dveří, načež se pan doktor opravil a řekl, že to tak nemyslel.
Má osobní lékařka se mi směje, až se za své ploché břicho popadá a bombarduje mne poznámkami, že to říkala už dávno, že zeleno-žluto-hnědo-fialovoflekatá barva mého bělma není v pořádku.
Po pitvě je každý generálem.
Kterak jsem neviděl
12.5. 2011 čtvrtek – 19.5. 2011 čtvrtek
Vždy po noční směně na dublinském letišti se loučím s kolegy přicházejícími na galeje plné slunečního svitu a směji se jim, že musí pracovat. K dobru přihodím nějaký vtípek.
„…a potom ho přejel doplacata náklaďák a vrány mu vyzobaly ty rozjeté placaté oči,” končím legrační historku. Kolegové se směji. Smějí se všichni kromě kolegy Speedyho. Speedy na mne soustředěně hledí, kouše si horní ret a přemítá.
Druhý den ráno opět svlékám uniformu a snídám čínskou polévku ve firemní kantýně. Za stolem sedí Speedy. Tentokrát nemlčí, nýbrž brečí smíchy, mává rukama a řve jak pavián: „Fakt dobrý, super vtip! Uahahahahá!”
„E?”
„No ten vtip včera, ty placaté oči! Hahahahá!”
Kolega Speedy je poněkud pomalejší. Patří k řadě mých kolegů, kteří dokazují, jak roztomile rozmanitý může být mentální vývoj, kolik slepých uliček čeká na vyvíjejícího se jedince a jak je možno zprzniti snahu rodičů nevychovat zmetkovitého občana.
„Nemáš nůž?” táže se jindy pan kolega Speedy.
„Jasně,” podávám svoji zálesáckou rybičku.
Pan Speedy drží rybičku v ruce, zírá do dlaně, poté zírá na mě.
„Promiň, myslel jsem vidličku.”
„Hm. Tady,” podávám vidličku.
Pan Speedy strká vidličku do misky s polévkou.
„Ty jíš polívku vidličkou? To asi nikam nespěcháš, že?” táži se.
Pan Speedy ustal v pohybu a přemýšlí.
„Aha. A nemáš lžíci?” praví.
20.5. 2011 pátek
Do Česka přiletěla Chilanka Františka, kterou chomutovský motocyklový gang Wild Pink Pigs potkal loni na podzim v Indonésii. Z nějakého mně naprosto nepochopitelného důvodu si Chilanka onu chomutovskou sběř oblíbila a nyní přiletěla, aby opět společně popili piva, vodky a zapředli sáhodlouhé konverzace skládající se z českých slov “pivo”, “děkuji” a “nejneobhospodařovávatelnějšími”, dále španělské slovní zásoby “pivo” a “nebezpečný pavouk” a nakonec anglických slov “pivo” a “waiting and looking”. Chilská i česká strana si tak vystačí na dlouhé hodiny neutuchající zábavy a já stále nemohu přijít na to, co se skrývá intelektuálního a charismatického za podobnými diskusemi.
Jelikož jsem duše dobrá, nabídl jsem Františce své průvodcovské služby po Česku.
„To je super! To je v Česku běžné, že lidi chodí v národním kroji?” tázala se Františka již na pražském letišti.
„E?”
„No ta rodinka tamhle,” ukazuje na smečku Čechů. Otec hýká moravským přízvukem a spokojeně si vede otylou ženu a dva odrostlé šklebáky. Všichni jsou oděni v slušivě neforemná trička z vietnamské tržnice. Všichni mají neforemné kraťasy ze stejného nákupního centra. A všichni mají sandály a v nich froté bílé ponožky.
„Ale fuj! To nejsou Češi! To jsou Poláci, Němci nebo Slováci!” pohoršeně vysvětluji zahraniční návštěvě.
21.5. 2011 sobota
Zvířata mám rád a je mi jedno, jestli na víně či na česneku. A že jsou lidé, kteří zvířata nejedí, ba dokonce si je pořizují, aby se s nimi mohli osahávat či na ně dlouhé hodiny zírat? Tak takovým lidem bych přál, aby sedli na motocykl, přidali plyn a nebojácně se vrhnuli do zatáčky. A v zatáčce… hovno. Velké koňské hovno.
V zatáčce za Planou nad Lužnicí směrem na Košice jsem na takový koňský trus najel a dostal jsem nehezký smyk. A teď už mě nikdy nikdo nepřesvědčí, že je něco lepšího, nežli koňský salám, koňské steaky, marinovaná koňská prsa či kůň posekaný na drobné nudličky. A zalít arašídovou omáčkou.
Motocykl. Necelý.
22.5. 2011 neděle
Návštěva z Chile, slečna Františka, nadobro propadla lákadlům české kuchyně. Osoba vážící zhruba 50kg do sebe dnes narvala dva smažené hermelíny v obrovském bramboráku v Sedleci u Kutné Hory, guláš s dvanácti knedlíky v Telči, smažený sýr se šunkou v Dobříši, čtyři piva na Křivoklátě, knedlo-zelo-vepřo v Žatci a půl kila těstovin s půl kilem omáčky v Lounech.
Poté se za mne usadila na motocykl a každých zhruba dvacet kilometrů svou líbeznou angličtinou řvala: „Slow down! Slow down! How shall I barf from your fucking helmet?”
23.5. 2011 pondělí
Chilanka Františka se konečně ve městě Chomutov bouřlivě setkala s motocyklovým gangam Wild Pink Pigs, pročež jsem si vyslechl nápadité konverzace, bohatou výměnu názorů a hřmotný chechot, jelikož jazyková bariéra je pro některé lidi jen trapným komplexem neschopných jedinců.
„Koukej, Františko. Když chceš poznat opravdu czech mental, real czech mental….”, láká pan hasič Josef.
„Mental? Použij mentality, to asi bude lepší,” radím nenápadně.
„… takže real czech mentality, tak prostě you must go vidět big czech star Fanánek od Tří sester. On je real big czech star a má jenom jednu nohu, do you understand?” mává přiopilý pan Josef rukama.
„Ou yes, real big czech star!” zírá Chilanka Františka.
„A on tam bude převlečenej za pivo, really good! You will see real czech mental!“
„Jasně! Budeš waiting and looking,” vložil se do debaty pan Lupís a vyčerpal tím veškerou svou anglickou slovní zásobu.
„A taky nám potom koupíš tickets na fotbal, jo? I want see fakt big game Madrid – Barcelona,” připojil se do diskuse pan policista Lemiš a já jsem si oddechl. Před cizinkami totiž mívá pan Lemiš ve zvyku vykřikovat (česky), že by jim rád ejakuloval do kozaček.
„Hrozné to bylo! Já walk a walk a walk přes rýžový pole a potom jsem zapadl… down down down a byl jsem úplně dole! A potom jsem ztratil boty… suddenly no shoes… a tak jsem chodil bez bot. Walk walk walk and no shoes!” okořenil debatu věčně nadržený vězeňský dozorce pan Topoř a připomněl tak historku z výletu do Indonésie.
Cítil jsem se zahanben a ponížen, jelikož erupci nápadů a konverzačních témat a smršti improvizací ze všech stran jsem nemohl čelit. Vniveč tak přišla má snaha okouzlit exotickou návštěvnici citací Shakespeara v angličtině alžbětínské Anglie se stratfordským přízvukem.
24.5. 2011 úterý
S panem Topořem, věčně nadrženým vězeňským dozorcem, jsem absolvoval část jeho exotické dovolené v poněkud méně exotické Indonésii. Jak už u svérázných postaviček bývá, o nevšední historky nebývá nouze. Výlet pana Topoře do Indonésie byl zářným příkladem složitosti akulturačních procesů a jak ruský buldozer krutě zdevastoval teorie multikulturalistů.
Pan Topoř má dva metry, zubní rovnátka nevšední konstrukce a nezdolnou touhu objevovat. Touha objevovat se většinou projevuje v laciných příbězích o amatérském gynekologovi, avšak ne vždy je tomu tak. Na již zmíněném výletě v Asii pan Topoř například objevoval rýžová pole.
Pan Topoř na jakési indonéské sopce. Za povšimnutí stojí rovnátka, vilný pohled a dvoumetrová klátící se postava
„Krása… jak je ta rýže zelená a jak jsou ta rýžová pole krásně podmáčená,” rozplývá se pan Topoř nadšeně a jeho dvoumetrová postava se již hrne do rýžoviště.
„Býti tebou, nelezl bych tam. Rýžové pole je něco jako bažina,” zní rady ostatních výletníků. Pan Topoř však nedbá.
„No… musím uznat, že rýžové pole je něco jako bažina,” pronáší po chvíli průzkumník. V té chvíli již však jeho nemotorné dvoumetrové tělo pomalu klesá níže a níže. V bahně rýžoviště mizí apartní sandály, mizí kolena, pan Topoř již zapadl po pás. Zoufale mává rukama, žadoní o pomoc a připomíná menší větrný mlýn v nizozemských polderech.
„Šlapej bahno! Nadechni se, to tě nadnese! Mávej rukama jako kolesový parník! Hrabej jako krtek!” zní rady ostatních výletníků. A pan Topoř poslouchá. Šlape! Nadechuje se! Mává jako kolesový parník a hrabe jako krtek. A vskutku, rady pomáhají! Pan Topoř se pomalu sune ke kraji rýžového pole.
„Sandály! Nemám sandály! Proklaté bahno mi stáhlo sandály,” upí, pročež šlape bahno bos.
„Kraťasy! Mé sexy krátké kalhoty za pět peněz! Proklaté bahno!” vzlyká po chvíli.
Následně pan Topoř vylézá z bahna. Bosý a pouze v trenýrkách. Pokořen a zahanben se chápe dlouhé bambusové tyče. Kráčí indonéskou vesnicí. Trpasličí Indonésané údivem otvírají svá snědá ústa a zírají na zabahněné dvoumetrové monstrum. Monstrum kráčí rozvážným krokem, trousí bahno a hrdě předvádí bosá chodidla a trenýrky potištěné obrázky medvídků. Indonésané ani nedýchají, poulí oči a cosi si nábožně šeptají.
„No co! No co! Nikdy jste neviděli Mojžíše?” zuřivě cedí skrze rovnátka pan Topoř, podpírá se bambusovou holí a kráčí dlouhou cestou k hotelu.
25.5. 2011 středa
„No a nakonec uděláte kotrmelec a zazpíváte nějakou albánskou lidovou, ty mám nejraději,” pravil pan technik.
Pročež metám kotouly a pěji, abych měl již vše za sebou.
To jsem si zase naběhl, zajet si s motocyklem na technickou prohlídku. Ač mám motocykl téměř nový a vyleštil jsem si obě zrcátka, formalita se zvrhla v mentální onanii technika stanice technické kontroly. Na motocyklu prohlížel vše možné, poté i vše nemožné a když nenalezl závad, dožadoval se umytí poznávací značky a vycídění předního světla. Což jsem považoval za nejapný žert až do chvíle, než se technik usadil na židli a drze na mne hleděl, další prohlídky neprováděje. No dobrá, úslužně jsem vykonal požadované.
Ovšem ve chvíli, kdy jsem obdržel papír s razítkem, dorazil na kontrolu místní vidlák. Motocykl ČZ o objemu “jáužnevímkolik” byl naložen na kárce za obstarožní Škodou 105. Motocykl nešel nastartovat, o nějaké kontrole funkčnosti světel nemohlo být ani řeči.
„Tak tady Franta dobrý,” zahlaholil technik, orazítkoval papír, majitel motocyklu ČZ nasoukal své tělo do automobilu a odjel.
Stanice technické kontroly v Sezimově Ústí.
26.5. 2011 čtvrtek – 2.6. 2011 čtvrtek
Ha, spravedlnosti bylo učiněno zadost!
Jak známo, pracuji pro jistou irskou leteckou společnost známou permanentními zpožděními letů, ohavnými letuškami a laxním personálem. Zatímco piloti či letušky si vesele stávkují, my, plebs letištních ploch, dřeme do úmoru. Nedávno ředitel společnosti dostal komický nápad, že vyhlásí anketu, kterak jsou zaměstnanci spokojeni se svou prací. S prací bylo spokojena téměř polovina zaměstnanců, což přičítám nemístnému patolízalství a řiťolezectví. Pan ředitel i tak spokojen nebyl. Poté se mu totiž do rukou dostaly výsledky ankety z našeho oddělení. Hrubě nespokojeno je přes 90% kolegů. Na anketních lístcích navíc bylo možno číst nemálo vzkazů.
Peklo na zemi!
Peklo pod zemí!
Chci svoji výplatu!
Chceme fungující záchody!
Potřebuji podrbat!
Kolega John smrdí!
Takových a podobných poznámek byla spousta. Načež počala všeobecná mobilizace a naše vedení, které se roky zabývalo chlastáním na team-building akcích a šikanováním podřízených počalo konat. Konání se zatím odehrává v podobě laviny slibů, ale již se i první vlaštovky objevily. Na toaletách máme občas toaletní papír a ze zhruba třiceti monitorů se dva vyměnily. Ty ostatní i nadále spíše hřejí, nežli aby produkovaly obraz. A když už se obraz objeví, trvá to zhruba půl hodiny a výsledkem je monochromatické zrnění. Třeba se na stará kolena dočkám i tekoucí teplé vody, v kanceláři bude v zimě teplota nad pěti stupni, střechou nebude zatékat a na chodbách se nebudu brodit vařící vodou z prasklého potrubí. Možná vyfasuji i nějaké ty pracovní pomůcky a nebudu se muset spokojit s vlastními onucemi. Cítím zítřky světlejší než černobylské úsvity.
Toto není zatopený důl nýbrž chodba.
Pracovní morálku zaměstnanců je zkrátka třeba udržovat na úrovni.