25.4. 2013 čtvrtek – 2.5. 2013 čtvrtek
Další set nočních směn. Již dávno pro mě není noční můrou práce samotná, rezignoval jsem i nad pracovním prostředím. Se silou lidského intelektu (sic!) však stále zápolím.
Někteří mí kolegové neumí číst, psát ani splachovat záchod. Nicméně jim nedělá problém celé hodiny řešit, jak si nejlépe užít sex s ovcí. Pročež jsem nyní poučen, že ovcím na sex se nemá stříhat srst, aby je bylo za co držet. Že zadní nohy má mít ovce ve stejných holínkách jako ten, kdo stojí za ní. A že je dobré před aktem dotlačit ovce na kraj útesu, jelikož poté neutíká, nýbrž naopak zděšeně couvá vstříc. Vstříc mým irským kolegům. Ech.
3.5. 2013 pátek
“Ten tvůj prasečí krk! Správný bojovník má mít býčí šíji!” haní mne pan trenér a šťouchá do mne, až se mi vlní všechny sádelnaté podbradky.
“Mám-li krk prorostlý tukem, dobře se mi polyká jídlo,” obhajuji se.
Pan trenéra zalapal po dechu a s výrazem sadistického řezníka zařval: “Kliky! Bez rukou!”
Načež jsem se musel opřít o špičky nohou, o čelo a ruce si vložit na hřbet. A poté se podivně hýbat a za pomoci prasečího krku provádět něco jako kliky na čele, bez pomoci rukou. Ech.
“Víš co je to bolest? Bolest krku? Tak zítra to poznáš,” pravil pan trenér, když mé týrání bylo u konce. A hurónsky se řehtal.
4.5. 2013 sobota
Bolest! Mám zablokovaný krk a horní část zad. Řičím bolestí a jsem ohebný asi jako kdybych spolkl silniční patník. Čínské polévky jsem nucen srkat brčkem.
5.5. 2013 neděle
Nedá se říci, že by bolest krku byla snesitelnější. Výhodu spatřuji pouze v tom, že mi zablokovaný krk neumožňuje kroutit hlavou ani bíti čelem o zeď, bych tak dával najevo, jaký jsem pitomec.
6.5. 2013 pondělí
Právnička zastupující mne při vymáhání peněz po České podnikatelské pojišťovně si zoufá. Více než rok a půl od nehody mám kovem leda tak vyztužené zlámané kosti, v kapse mi však mince necinkají a bankovky nešustí. Pojišťovna zasílá požadavky a připomínky, které už dávno překročily hranici tolerovatelnosti či soudnosti a nyní již nepokrytě demonstrují výsměch a okázalé ignorantství.
Sám jsem při získávání nejrůznějších výpisů od nejrůznějších institucí a osob napsal 43 dopisů. Dalších 79 dopisů jsem napsal právničce.
Dovede si někdo představit mé utrpení? Utrpení pisatele, který na klávesnici často dlouhé minuty hledá jednotlivá písmena a často je nemůže najít? Například prokletá písmena F, P a BŽ?
To jsem tedy dopadl.
7.5. 2013 úterý
Naházel jsem na internet fotografie z El Cocuy z posledního výletu do Kolubie. Z fotek čiší divokost a nezdolnost přírody a neumění fotografa. A to naštěstí fotografie neprozradí, že trek v El Cocuy jsem z poloviny prozvracel. Učiněný dobrodruh.
8.5. 2013 středa
Jsem opět v Bratislavě, která se hemží v létě komáry, v zimě archaickými autobusy pokrytými sněhovou břečkou a celoročně ladnými ženštinami.
Tentokrát jsem se připojil ke společnosti tradičních pánských střed. To se každou středu po mnoho a mnoho roků schází známá bratislavská individua jako pan alkoholik Koláč či pan pošuk Vajco, aby se ve výhradně pánské společnosti věnovali vyprávění historek z mládí a konzumaci alkoholu.
“No dobre, povedal mi, že príde jeho doležitý obchodný partner. Ale už mi nepovedal, že sa obchodný partner volá ako kokot! Niekto zazvonil, išiel som otvorit a vravím že čo si želáte? A ten kokot že vraj – ja som Bystrík Slaninka! No kurva ja som sa pred ním od smiechu došťal!”, poslouchám příběhy linoucí se z úst pana Vajca. Pan Vajco má v sobě šesté pivo a osmý řízek.
“A zabudol si telefon na stole. No tak sme mu nahrali nový vzkaz do hlasovej schránky – ´Volám sa Miško, ležím vo vani a robím si dobre!´ To sa potom šéf aj zákazníci čudovali, cha cha cha chááá!” Osmé pivo, jedenáctý řízek.
Za mých mladých let se na podobných sezeních probíralo “jak a co se udělá”, zatímco nyní, na stará vrzající kolena se probírá “jak se to udělalo”.
“…. a z toho piva a rezňov sa mi chce grcať, ja to jebem!”
9.5. 2013 čtvrtek – 16.5. 2013 čtvrtek
I když byli pánové Sandokan a Vinetou mými dětskými hrdiny, nyní se kvapem blížím věku důchodců a dlouhý vlas na mé hlavě vzbuzuje u okolí soustrast, nikoli obdiv k rebelství. Pročež jsem si zašel v Dublinu ke kadeřníkovi. Mistr nůžek byl z Indie a to mne mělo varovat. Že mne lazebník stříhal bez vizuální kontroly a jen po hmatu nebylo jeho mistrovstvím, nýbrž tím, že celou dobu sledoval v televizi šílený indický muzikál.
Mám lebku divných tvarů a tak jsi si již na potíže kadeřníků zvykl. Ovšem indický mág překonal i slepého starce v Maroku, který kdysi zmrzačil můj účes břitvou a nekoordinovaným třesem.
Vycházím z kadeřnictví a chodci se zděšením uskakují. Řidičové vozidel nechtěně přejíždějí do protisměru, což obvykle činívají v případech, že jde po ulici polonahá ženština.
“Uhahahá!” kácí se smíchy mí irští kolegové a můj nový účes zvou duckarse. Lysiny a ostrůvky nerovnoměrně sestřižených zbytků vlasů vskutku připomínají kachní prdele. A já jsem rozladěn.
17.5. 2013 pátek
Jest jaro a já se spokojeně usmívám, jelikož slunečné dny způsobily mé těsnější sepjetí s přírodou. Abych byl konkrétní – do koupelny v mém irském bytě se nastěhoval veskrze sympatický pavouk střední velikosti. Pojmenoval jsem ho Freddy, což mi přijde jako chlapské, gangsterstvím zavánějící jméno.
18.5. 2013 sobota
Do mých neohrabaných pracek a před chřadnoucí zrak dostala se kniha O nerovnosti lidských plemen (1942, Orbis, Praha) od pana aristokrata Arthura de Gobineau. Ač nejsem příznivec všemožných forem akulturace, rasistou zřejmě nebudu, jelikož si myslím, že všechny rasy a všichni lidé jsou stejně nechutní, zbyteční a vůbec pakáž nedobrá. Při čtení dílka páně de Gobineau však cítím mírné znepokojení a táži se sám sebe, zda-li někteří občané skutečně nejsou ještě méněcennější, než-li zbytek odporného lidstva. Například méněcenný občan Joseph Arthur Comte de Gobineau.
Jest to pěkné, žíti si v jistotách, potřebné měřiti sypáním makových semínek do lebky a pochyby odsunout stranou, jelikož “tímto nelze cloumati”, jak pravil pan de Gobineau.
19.5. 2013 neděle
“Tvé ruce musí být jak zbraně!” řve na mne pan trenér, zatímco si nasazuji rukavice.
“Jsem mužem klidu, míru a pokoje,” oponuji klidně.
Pan trenér však evidentně nerozumí tajům mé klidné duše, pročež se vzduchem míhají rukavice a kapky potu.
“Zvedák! Přední, přední, zadní! Levý hák! Pravý hák! Koleno! Koleno! A bum bum bum!” huláká můj mučitel.
Ozvalo se prasknutí a hulákám já, jelikož mi pravé rameno neesteticky visí podél sádelnatého těla. Hulákám a netuším, že mám na mnoho měsíců postaráno o zábavu a doktoři v mém okolí si přijdou na pěkný peníz.
20.5. 2013 pondělí
Další várka obrázků z výletu v Kolumbii vržena na internet. Tentokrát si koleduji o žalobu obyvatel města Cartagena či třeba Indiánů v horách Sierra Nevada. A vůbec bych se nedivil, kdyby se k žalobě přidal výrobce mého fotoaparátu za negativní reklamu.
Karneval ve městě Barranquilla
21.5. 2013 úterý
Rozhodl jsem se udělat radost sobě i svým kolegům a na červen si vzal dovolenou.
Původně jsem měl v plánu plenit exotické země a svým zjevem strašit děti domorodců. Nakonec jsem se ovšem rozhodl trávit volno v Česku. Banány jsou v Česku levnější než v Africe a křivky ladných Asiatek mohu obdivovat třeba na tržnici v Horní Děložné. Tak kam bych se trmácel.
22.5. 2013 středa
Rameno, nepěkně pošramocené, bolí a já úpím. Úpím slyšitelně, ba i hlučně. Nikterak mi to ovšem nepomáhá. Pravou ruku se mi nedaří zdvihnout a při oblékání košile bych mohl s úspěchem vystupovat v cirkuse.
23.5. 2013 čtvrtek – 30.5. 2013 čtvrtek
Je to již osm let, co jsem ztratil poslední zbytky pudu sebezáchovy a nechal se zaměstnat u jisté irské letecké společnosti. Za osm let se zhoršilo naprosto všechno, počínaje týráním zaměstnanců až po služby zákazníkům. Pracovní podmínky jsou známé široko daleko, pročež i přes akutní nedostatek pracovníků nechce u nás nikdo pracovat. Výsledkem je, že ani častější a tvrdší bití zaměstnanců nepomáhá a společně s pracovní morálkou výrazně poklesla i pracovní výkonnost. Jest krásné plivnou šéfovi do tváře a ukázat mu vztyčený prostředníček bez rizika výpovědi. Plivání i vztyčování se děje stále častěji a nejen obrazně.
31.5. 2013 pátek
Zbytky obrázků z výletu do Kolumbie jsem také nacpal na Chochoviny. Zejména proto, že zdejší čtenáři zkousnou kdejakou nechutnost.
Manizales