1.5. 2014 čtvrtek
Japonští turisté naštěstí nejsou zrovna nadšení chodci, pročež jsou stezky liduprázdné. Narozdíl od prašných cest, kde se na skútrech, koních a čtyřkolkách prohání celé stovky Japonců.
Vyskočil jsem hned po ránu z lůžka, rozcvičil pahýl levé ruky a zavrzal ramenem té pravé.
“Vítej, pěkný dne! A hleď s úžasem, kterak bohatýr zdupe kapadocké pláně!” volám z okna. Poté jsem počal kulhat do kopce. Skrze Medové údolí a kolem kostela El Nazar. K Ortahisaru a do Çavuşinu.
Když jsem se soumrakem doklopýtal zpět do Göreme, přehodnotil jsem svůj názor na invalidní vozík. Vlastně je to pěkné vozítko a není třeba, abych jím pohrdal. Bolí mne lýtka a kolena. Tukem zarostlé srdce zuřivě bije a zhýčkané plíce zděšeně sípou.
Svítání nad Çavuşinem. A balon.
2.5. 2014 pátek
Nad ránem utichl vítr a do vzduchu se pustilo pár nejodvážnějších balonářů. Svítání, balóny a obloha plná těžkých mračen tvoří náramně pěknou podívanou. Romantiku doplňují dva halekající Turci, kteří mi pod oknem tahají hříbě z klisny a chaoticky přitom dupou po pupeční šňůře.
Jindy žárem stíhaná Kapadocia je kupodivu příjemně větrná a dokonce přichází i dešťové přeháňky. Radoval bych se, kdyby mne v polovině výletu jedna taková přeháňka nezastihla. A kdyby jen to – poprvé jsem v Kapadocii zažil pěkné krupobití. Prchal jsem se skrýt do proslulých kapadockých holubníků. A aby toho nebylo málo, v holubníku se ukrývala i ladná mladá ženština pěkných tvarů a jiskrného pohledu. Upoutal jsem její pozornost. Zejména tím, že jsem po krátkém běhu (sic!) funěl a v tučném obličeji střídal rudou baru s fialovou.
Göreme, Uçhisar, Çavuşin, skrze Bílé údolí zpět do Çavuşinu a do Göreme.
Kapadocie, zprzněna kilometry stezek vyšlapaných místními i turisty
3.5. 2014 sobota
Pár stovek metrů od městečka Göreme je cíl všech návštěvníků Cappadocie, od roku 1984 objekt světového kulturního dědictví, muzeum pod otevřeným nebem, známé Göreme Open-Air Museum.
Kdysi byzantské rejdiště mnichů, později poutní místo a dnes tvrdý zápas turistů o každý volný čtvereční metr. V malém údolí se tísní do skal vytesané kostely z 10., 11. a 12. století. Zatímco z některých zbyly jen ruiny a na stěnách nelze zahlédnou více, než červené zbytky fresek, jiné kostelíky jsou galeriemi, nad kterými zaslintá okouzlením i kulturní barbar. Když jsem navštívil muzeum před mnoha lety poprvé, motalo se zde jen pár výletníků, vstup do kostelů byl neomezený, fotografovat bylo možno neomezeně. Nyní je údolí od úsvitu do soumraku obléháno desítkami autobusů, ze kterých se řítí stovky a tisíce nadšených klientů cestovních kanceláří. V kostelech jsou hlídači, kteří pouštějí dovnitř jen skupiny (většinou 20-30 lidí), aby je po několika málo minutách nekompromisně vyhnali. Když zrovna hlídači nevhánějí a nevyhánějí návštěvníky, tak mezi nimi alespoň pobíhají a zvýšeným hlasem či chvaty a hmaty nejrůznějších bojových umění znemožňují fotografování. Pravda, muzeum stále stojí za návštěvu, ovšem dobu návštěvy je třeba přepečlivě vybírat.
Çavuşin
4.5. 2014 neděle
“Chci mít opět vítr ve vlasech!” pravil jsem sobě po ránu a půjčil sobě motocykl. A již se řítím kapadockou krajinou. Bohužel jsem se neřítil sám, se mnou i silný vítr přecházející občas v menší vichřici. Pročež se stalo, že kromě větru jsem měl ve vlasech i půl metráku prachu a písku. Nicméně – motocyklovat se po vrcholu skalních útesů nad Çavuşinem nebo Zelve, to se jen tak nezažije. Sjet ze silnic a vjíždět na písečné pěšiny je radost sama. Kola pěkně prokluzují a turisté si hotoví fotoaparáty, by zachytili pád tlustého a tupého pana Chocho do hlubin. Já jsem však člověk škodolibý, pročež jsem se tentokrát nikam nezřítil.
Nočním autobusem jsem odjel zpět do Istanbulu, jelikož Capadocia je sice pěkná, ale pár dní mi obvykle stačí, bych se jejích krás a kebabu nasytil.
5.5. 2014 pondělí
Vystupuji v Haremu, asijské části Istanbulu, byť jsem si rezervoval ubytování na evropské části. Přejíždět totiž autobusem z Asie do Evropy na hlavní autobusové nádraží a opět se kus vracet do historického centra je ztráta času, peněz a čerstvého vzduchu. Dopravní zácpy v Istanbulu jsou totiž na některých místech vskutku zácpami, kdy jsou ulice ucpány homogenní hmotou, která dříve byla jednotlivými lidmi, motocykly, automobily, toulavými psy a zmatenými turisty. Pročež je při cestě z tureckého vnitrozemí lepší vystoupit v Haremu a do Evropy přejet trajektem.
Nedaleko Haremu je u ústí Bosporu k vidění již od roku 1110 proslulá věžička Kiz Kulesi alias Věž panny. Ze mně neznámého důvodu jde o věž obsazovanou do všemožných kinematografických děl včetně amerických velkofilmů a tureckých seriálů a Turci se při pohledu na ni hrdě tlučou v hruď, ženštiny si vzrušením rvou rodidla a šklebáci nadšeně piští. Pravda, pohled z asijské strany jest pěkný a panorama historického Istanbulu v pozadí taktéž, ovšem na věži se neprodávají čínské polévky, nesmaží psi ani nečepuje fernet. Na věži je pouze zoufale nudná restaurace a kavárna.
Trajekt do Evropy jezdí každou chvíli a stojí pár peněz. Čerstvý mořský vzduch a kálející rackové jsou zajisté příjemnější, než-li trmácení autobusem.
Kiz Kulesi, v pozadí palác Topkapi a nejznámější z istanbulských mešit
6.5. 2014 úterý
Jest květen a Istanbul počíná úpět pod nájezdy turistů. Pročež jsem se odebral přes most Galata dál od největších atrakcí. Věž Galata je poslední výspou organizovaných nájezdů výletníků, dále na východ už začíná Istanbul všedního dne i noci. Čtvrt Beyoğlu je plná obchodů, obchůdků, kaváren a restaurací a na rozdíl od historického centra i hospod a diskoték. Lahůdkou jest historická tramvaj č.5, která rozráží davy lidí na Istiklal Avenue a otáčí se u Tünelu a na náměstí Taksim, centru tureckého společenského dění, místu schůzek a demonstrací. Nostalgická linka č.5 je dlouhá necelou míli, zhruba 1,6 km, zatímco nostalgická linka č.3 na asijské straně má 2,6 km. A když už jsem u istanbulských tramvají – ač se v druhé polovině 50. let 20. století pohyboval počet přepravených cestujících přes 100 milionů ročně a síť čítala téměř 60 linek, roku 1966 byla tramvajová doprava ve městě zrušena. Návrat tramvají se konal roku 1990 a momentálně kromě dvou zmíněných historických linek propojuje město pavučina moderních linek. Po městě jezdí moderní vozy a v těch je možno osahávat chlupaté ošklivé Turkyně, jelikož istanbulské tramvaje jsou téměř pořád nacpané.
Tramvaj na Istiklal Avenue
7.5. 2014 středa
Dopoledne jsem sobě dopřál poněkud nezáživný výlet lodí po Bosporu a odletěl do Česka. V Česku sice Bospor není, ale mám tam uskladněno nemálo čínských polévek a hektolitry všemožného alkoholu.
8.5. 2014 čtvrtek
“Haló?” podezřívavě pravím do telefonu, jelikož nejsem zvyklý, aby mi někdo telefonoval.
“Nazdar budižkničemu, obézní obézo, neschopný lenochu a požírači čínských polévek! Tady je Yusuf Strašlivý!” povídá pan Josef, známý chomutovský expedičník, vedoucí skupinky, která za tři týdny odlétá do Indie. Členem skupinky budu pravděpodobně i já.
“Yusuf Strašlivý? Zase tě chytá cestovatelská horečka a sadistické manýry, že? Zapomeň na to, že mi nařídíš šplhat na Everest a činit podobné nerozumnost!”
“Ticho buď! Chci se zeptat na očkování. Máš očkování?”
“Nemám, k čemu?”
“Ty nezodpovědný jedinče! Co očkování na vzteklinu? Já se na vzteklinu nechal očkovat raději čtyřikrát!” počíná soptit pan Josef, nyní pan Yusuf.
“Co o? Čtyřikrát očkování na vzteklinu?”
“To snad není pravda! Ty ses nenechal očkovat na vzteklinu? Jsi normální? Ty blbe! Jedeme do Indie! Co když tě pokouše slon? Vystrčí zubatý chobot a pokouše tě! Vzteklý slon! Ty žiješ úplně mimo realitu!”
To zase bude výlet. Zubatý chobot a Yusuf Strašlivý.
9.5. 2014 pátek
“Já být hodný turista! Já nejíst slony! Já mít rád rýži! Já mít rád kari! Já nemít rád Pákistán!”, artikuluji v angličtině s indickým přízvukem. Stojím před úřednicí na indické ambasádě v Praze a snažím se udělat dobrý dojem, jelikož s vydáváním víz mám spoustu negativních zkušeností.
Paní úřednice však na mne pohlédla jak na duševně chorého jedince a česky mi pravila, že mám vyplnit jednoduchý formulář, dát jí fotku a vypadnout. Což jsem učinil. Výlet pod Himaláje ve společnosti šíleného hasiče Josefa se opět o krok přiblížil. Chce se mi plakat a naříkat.
10.5. 2014 sobota – 18.5. 2014 neděle
Anarchie v práci pokračuje. Zaměstnanci se vysmívají vedení do očí a vztyčují zvesela prostředníčky. Vedení škemrá a žadoní, apeluje na dobré svědomí a dožaduje se, aby zaměstnanci pracovali. Zaměstnanci ovšem nepracují, jelikož ví, že za současných podmínek a za současné mzdy nelze sehnat nikoho, kdo by je nahradil. Aby toho nebylo málo, nezbední dobrovolní otroci rozvěšují všude nápisy, kde jednotlivé členy vedení označují přiléhavým slovem “asshole”. Kromě toho visí nyní na stěnách mého pracoviště aktuální článek z Irish Times, kde jest uvedeno, že nástupní plat pokladní či uklízečky v supermarketu (Lidl, Aldi…) je o 10-30% vyšší, než-li plat, kterým nás – a to i po nemálo letech služby – odměňuje náš drahý zaměstnavatel.
19.5. 2014 pondělí
Doletěl jsem do Česka na jediný den, jen abych si vyzvedl víza na indické ambasádě, další cestovní pasy na městském úřadě a zásobu čínských polévek v nákupním centru U Vietnamce. Nákupní centrum sestávající z oprýskané večerky je nedaleko mého vesnického příbytku, hned pod zámečkem Harrachů.
20.5. 2014 úterý – 28.5. 2014 středa
Další z kolegů dostal záhať. Tentokrát kolega Blbý Džon, který ve skutečnosti blbý vůbec není, pouze je svérázný a nemluví. Infarkty jsou tak u nás v práci společně s chřipkou nejčastější příčinou marodění. Blbému Džonovi chybělo k odchodu do důchodu deset měsíců.
29.5. 2014 čtvrtek
Z Dublinu do Prahy a z Prahy do Istanbulu.
V Istanbulu jsem si udělal přestávku a odjel z letiště do města. Požírání ryb v housce a čočkové polévky mě zkrátka neomrzí nikdy. Zvláště, když nad mešitami zapadá slunce, z minaretů kvílí muezzini a Turci si u vodních dýmek nakrucují kníry.
Tak, jest čas procitnout. Muezzini, tito následovníci Bilal ibn Ribaha, již nekvílí, jelikož jsou nahrazeni reproduktory a načasovanou nahrávkou. Slunce je v Istanbulu většinou skryto v tunách smogu a Turci si kníry často holí, jelikož se to tak přece dělá v Evropě. A pokuřování vodních dýmek je pranýřováno pro škodlivost.
Žrádelna pod otevřeným nebem u galatského mostu, Istanbul.
Večer již lezu opět do letadla a mířím na východ. Do indického Dillí. Do země proslulé tečkou na čele, kořením a nekontrolovatelnými průjmy dramatického průběhu.
30.5. 2014 pátek
Přistání v Dillí letem Turkish Airlines jest tím pravým zážitkem pro milovníky nepřítomných výrazů, nesymetricky otevřených očí, olympijských kruhů pod očima a rozespalých osob potácejících se jak ruský mužik či současný český prezident. Letadlo sedá v brzkých ranních hodinách, na letišti je mrtvo, nejezdí metro a imigrační úředník oškrabuje košili, kterou si ve spánku poslintal.
Letiště v Dillí ještě stále září novotou, obzvláště na indické poměry. Jelikož se mi nechce chodit do města pěšky, abych ušetřil pět peněz a prošlapal boty za deset, čekám na první metro. I metro je čisté, dobře značené, klimatizované… zkrátka nuda. Ovšem jen co vystoupím na povrch Dillí, roztahuji ústa k úsměvu a chřípí k inhalaci smogu města, které je dle Světové banky místem s nejznečištěnějším vzduchem na světě.
“Já být rikša, já vás vzít kam vy chtít!” jednohlasně volá dav vychrtlých mužíků a řítí se ke mně se svými obstarožními bicykly. Přes ulici pokrytou odpadky, kolem spících bezdomovců, hutným vlhkým vzduchem čpícím hnilobou.
“Já jít pěšky, protože nechtít zničit váš bicykl,” pravím já a odcházím na nedaleké vlakové nádraží. Mám totiž za úkol zakoupit jízdenky na vlak nejen pro sebe, ale i pro šíleného expedičníka pana Josefa a flegmatického gynekologa pana Kápu.
Jízda vlakem v Indii jest oblíbenou kratochvílí nejen návštěvníků, ale i místních. Bohužel pro cizince. Jelikož je Indů moc, strašlivě moc a ještě o něco víc, ani hustá a kupodivu fungující železnice zdaleka není schopna pokrýt požadavky cestujících. Zejména co se volných míst týče. I když jsem o situaci věděl, jízdenky jsem si dopředu neopatřil (což ostatně pro cizince v zahraničí není zrovna jednoduché) a nyní jsem terčem posměchu.
“Jízdenky na zítřek do Shimly bych prosil, dobrý snědý mužíku,” dožaduji se na vlakovém nádraží u přepážek určených pro cizince.
“Hahahaha! Úúúú… hahahaha!” směje se pán za přepážkou.
“A na pozítří? Na popozítří? Na popopopopozítří?”
To se již směje celé osazenstvo nádraží, popadají se za svá vyhublá břicha, smíchy pláčí, plácají se do stehen, ukazují si na mne a fotí si mne, by pobavili i své známé a celé příbuzenstvo.
V Indii jsou prázdniny, je horko a do horské Shimly je beznadějně vyprodáno. Na týdny dopředu. Pryč jsou i kvóty pro cizince, byť by býti neměly. A vyprodány jsou dokonce i autobusy. Sakrblé.
Předběžně si tedy v nedaleké cestovce alespoň domlouvám, že se pokusí sehnat jízdenky jiné. Kamsi blíže horám na severu, jelikož tam mám v úmyslu cestovat.
Poněkud rozladěn si pronajímám na celý den vozidlo taxi i s řidičem, nechávám se vozit po Dillí a navštěvuji restaurační zařízení a pamětihodnosti. Nu, restaurací bylo přece jenom poněkud více. Mešity a chrámy totiž není možno sníst a i kdybych olizoval zdivo či minarety, chuti čínských polévek a fernetu bych se nedočkal.
Venkovní výzdoba Lakshmi Narayan Temple
Po přelidněném Lakshmi Narayan Temple a hnusném Lotus Temple přepadávám Národní muzeum. A odpoledne si užívám komplexu Qutub. Qutub Minar jest vskutku okulahodící věž vysoká 72,5 metrů, což bylo v době stavby (rok 1193) drzé dotýkání se nebes. Komplex, samozřejmě pod záštitou UNESCO, obsahuje kromě dalších věží (včetně nedostavěné, která měla dosahovat dvojnásobku výšky Qutub Minar) i pěkné ruiny první větší mešity Dillí – Quwwat-ul-Islam. Pískovec mešity je stále zdoben mnohými ornamenty a sloupy jsou stále interesantní.
Na hotel jsem dorazil o půlnoci. Tak trochu rozmrzelý, jelikož mi Dillí ani zdaleka nepřijde tak špinavé, jak jsem očekával a jak jsem se těšil. A těch pár otravných žebráků, zdechlých psů a ohořelých odpadků to nespravilo. Uléhám na tři hodiny a snažím se nemyslet na zítřek. Dlouho před svítáním totiž již pojedu na letiště, bych přivítal pana gynekologa Kápu a pana hasiče Yusufa. Začne peklo, jelikož oba expedičníci hýří aktivitou, plýtvají energií a hodlají zrealizovat bambilion infantilních nápadů. Něco mne přátelsky poplácává po šíji. A je to děs z dnů budoucích. Gynekologicko-hasičský děs.
Mešita Quwwat-ul-Islam, respektive to málo, co z ní zbylo. A bambilion návštěvníků.
31.5. 2014 sobota
Jsou tři hodiny ráno a všude je nechutné horko, pročež se mi po tukových pneumatikách řinou potoky potu. A nic mi nepomáhá, že jsem při spánku ovinul svým obézním tělem hotelovou lednici. Vsedám do vozidla taxislužby a uháním na letiště.
“Ó vítej, tajemná Indie! Země proslulá intenzivními průjmy! Již se těším, neboť i já se pokálím tak, že to budu ještě vnoučatům vykládat!” vykřikuje v letištní hale pan hasič Yusuf, který má zvláštní úchylku v tom, že si na každém výletě pořídí sračku dramatického průběhu.
“Řekl bych cosi o intimním vyšetření krásných domorodkyň, ale nic říkat nebudu, protože bys o tom napsal na ty své debilní stránky a přečetla by si to moje žena. Jako posledně,” ponuře pravil na uvítanou pan gynekolog Kápa.
Příletem dvou pošuků se stala výprava kompletní, načež jsme odjeli zpět do Dillí a jali se pořizovat jízdenku na vlak. Původní plán o úprk do horského města Shimla vzal za své, pročež jsme sobě na zítřek zakoupili jízdenky do města Amritsar u pákistánských hranic.
“Vyfotím si ptáka,” prohlásil náhle pan gynekolog Kápa. Již jsem se chystal zabránit obscénnostem na veřejnosti, když pan Kápa naštěstí dodal: “Tchán je totiž ornitolog. A tak půjdeme do slavné ptačí nemocnice!”
Pročež jsme šli. Známá Ptačí nemocnice je součást komplexu chrámu Shri Digambar Jain Lal Mandir. V podstatě přes cestu je jedna z nejznámějších památek Dillí, Red Fort, pročež je již jasné, že se vše nachází v jedné z nejnavštěvovanějších čtvrtí města, historické Chandni Chowk.
Ulice Dillí jsou plné pestrobarevných překvapení
Ptačí nemocnice jest zchátralá budova, kde pár podivných mužíků provádí nejrůznější experimenty, které nazývají záchranou zraněných a nemocných opeřenců. Před vstupem do areálu chrámu je třeba si vyzout obuv, pročež se následující kroky mění v opatrné našlapování v trusu nemocných ptáků. Zkrátka lahůdka. V desítkách klecí je v několika patrech k vidění tolik materiálu, že by příznivci hororů jásali nadšením. Ptáci s nejrůznějšími druhy zlomenin, ptáci bez peří, ptáci pokryti divnými vyrážkami i ptáci v nejrůznějších stádiích šílenosti a fyzického rozkladu. K zahlédnutí jsou i výjevy, kdy se ptáci dusí skřípnuti mezi mříží či kdysi mocní dravci ležící bezmocně na dně klecí, kde je do masa oklovávají o něco málo zdravější spolunájemníci. Zkrátka – mňamka pro každou citlivou duši.
“Podívejte se na tohle! Ten pták umírá!” ukazuje pan Kápa na holuba, který má zlámaná křídla, zobák, hlavu přetočenou o 180 stupňů, leží na zádech a křečovitě klepe pahýly amputovaných nohou.
“Ale kdeže! Náplast to spraví a zítra ho zase vypustíme. Jste snad doktor nebo co?” kontruje zřízenec.
“Jistěže jsem doktor!” pravil pan Kápa, gynekolog.