1.5. 2016 neděle
Po včerejším naprostém fiasku dnes nepiji alkohol a jen se nalévám litry sladkých limonád, aby smyl pachuť benzínu.
Motám se po Wroclawi a společně se mnou se po městě motají kytaristé. Tisíce a tisíce kytaristů. Každý rok 1. května se totiž ve městě koná kytarový Thanks Jimi Festival. Centrum dění se odehrává na náměstí v centru, ovšem nejrůznější sólisty i skupinky je možno slyšet po celém městě. Akce vrcholí společným hraním notoricky známé Hendrixovy písně Hey, Joe! za účasti nejen tisíců kytaristů, ale i nejrůznějších pozorovatelů a inspektorů, načež je akce opakovaně zapsána do Guinnessovy knihy rekorů. V letošním roce jest Wroclaw i Evropským městem kultury, jak jsem se včera přesvědčil v baru.
Večer jsem rozrazil dveře do podniku specializujícího se na nejrůznější kotejly a zařval: “Tady mě máte! Vodu s ledem! Dvojitým!”
V krku i v nose stále cítím benzín.
Thanks Jimi Festival anebo největší počet brnkálistů na jednom místě ve stejný čas.
2.5. 2016 pondělí
Wroclaw je ve stínu Krakowa, ba i Varšavy. Ani nevím proč. Město jest fungující, relativně čisté a každopádně s tolika fyzickými odkazy na bohatou historii, že se vcelku divím relativnímu nezájmu turistů.
Město kdysi české, pruské, německé, polské, ba Mongolové se sem podívali a kromě katedrály na Tumském ostrově sídlo vypálili, i Napoleon do Vratislavi zavítal a hradby zbořil.
Jedna z oblíbených etymologických teorií praví, že se město jmenuje po českém knížeti Vratislavovi I., ovšem jiné teorie praví, že se Vratislav jmenoval některý ze slezských panovníků či první vládce města. Kdoví. Každopádně roku 1327 uznal vratislavský kníže, že český král Jan Lucemburský má větší palici, meč i armádu a Vratislav byla v roce 1335 Trenčínskou smlouvou spolu s téměř celým Slezskem připojena k českému království. Pročež má i dnes ve znaku českého lva.
A ano, i slavní mužové a ženštiny pocházejí z Vratislavi. Namátkou milovník čerstvého vzduchu Rudý baron alias Manfred von Richthofen, milovník ne zrovna čerstvého masa Jan Jesenský alias Jessenius, Alois “Kam jsem položil ty klíče” Alzheimer, první (a zatím jediný, pokud vím) polský kosmonaut Miroslaw Hermaszewski, deset nositelů ceny pana Nobela a bambilion dalších osobností.
Není však nutné jen rýti nosem v chytrých knihách, Vratislav je možno si užít na spousty způsobů. Kromě popíjení benzínu v místním baru je možné popíjet i na plovoucích restauracích na řece Odře, plivat na starobylé spojené domky Jaś i Małgosia z vysoké veže katedrály svaté Alžběty nebo se jen motat po historickém centru i poměrně zdařile napojeném novém městě.
Vratislavské náměstí. 37914 metrů čtverečních, kdysi středověký trh (rozdělený na tři části), dnes pěší zóna s opravenými domy, fontánou a bambilionem turistů.
3.5. 2016 úterý
Vyjíždím již ráno po třech šálcích kávy, jelikož místy poprchá, místy prší a přede mnou je poněkud delší výlet. Z Wroclawi odjíždím do Krakowa, dávám si kafe s bývalým kolegou a pokračuji do Banské Bystrice. Jelikož času nezbývá, neotravuji své známé z Irska (byť mají obě lahodně tvarované pozadí), pouze vyzvedávám balíček, dávám si další tři kávy a přes Zlín (kafe s prsatou B.) a Pardubice (dvě kávy s prsatou D.) jedu k Táboru. Počasí jest deštivé, pročež se nekochám krásami krajiny a přejetých hlodavců na silnicích, jen na benzinových stanicích liji benzín do nádrže a příšerné kafe do sebe.
1083 km, 17 šálků kávy, 4 tankování plné nádrže. A třikrát jsem si na toaletách benzinových pump vyždímal triko, ponožky a trenýrky. Docela by mě zajímalo, který pitomec napsal jako první esej o krásách motocyklování.
4.5. 2016 středa
Při včerejším návratu v dešti z výletu do Polska jsem si občas připadal jak na klouzačce. A dnes jsem zjistil důvod: zadní pneumatika mého motocyklu má vzorek o hloubce přesně…. nula milimetrů. Mého děda by z toho zajisté zachvátila zuřivost, jelikož vyznával teorii, že každá motocyklová pneumatika má mít špunty minimálně jako zánovní traktor. A to už bych snad ani neměl zmiňovat další teorie, jakože správná pneumatika má před použitím několik let zrát v garáži. A nezbývá než dodat, že děd jezdil na motocyklech již od svého mládí a mimo jiné byl i profesionálním řidičem automobilu. Nepletu-li se.
5.5. 2016 čtvrtek – 12.5. 2016 čtvrtek
Změnil jsem zaměstnavatele. Tedy, přesněji řečeno, byl mi změněn zaměstnavatel. Na první pohled se nezměnilo přiliš mnoho, snad kromě log na hlavičkových papírech a pár formulářů. V praxi se toho ovšem změnilo až moc. Nový zaměstnavatel například vyhodil prodejce služeb, kteří pro nás pracovali pracovali desetiletí. Pročež si prodejci zabalili pantofle, tužku, ořezávátko, sponu na kravatu, dioptrické brýle, pravítko a klotové rukávy. K tomu si přibalili i kontakty na všechny zákazníky. Načež nám prodejci sarkasticky zamávali a odešli k novým zaměstnavatelům, kteří je uvítali radostným halasením, otevřenou náručí a vášnivými polibky. A tak jsme přišli o zákazníky.
Můj nový zaměstnavatel se nyní škrábe na nejrůznějších místech a škrábe se nervózně. Behěm jediného týdne se obchody víceméně zastavily. Letadla létají poloprázdná a někdy i úplně prázdná, denní propad činí desítky tun a statisíce euro.
Irský stát prodal své akcie v kdysi národních aeroliniích, čímž se zbavil slepice snášející vskutku nemálo zlatých vajec.
13.5. 2016 pátek
Odlétám do Istanbulu a jako obvykle jsem udělal dobře. Hysterie živena tupými mozky a bezmozky v Evropě i jinde má zlaté časy, pročež je Istanbul poloprázdný a turistů je pomálu. Stačí však zmizet ze Zlatého rohu a nebo za Velký bazar na západ a Istanbul se vcelku nezměnil. Pominuli masivní výstavbu a rekonstrukci.
Popravdě řečeno, mám takové divné tušení, které počalo klíčit zhruba před pěti lety, že nynější turecký prezident změní zemi tak, jak se mi tedy rozhodně líbit nebude. Navzdory tomu, že
Na hotelu jest plesnivá zeď a až vlezle úslužný personál. To už tak v Istanbulu bývá.
Istanbulské mešity jsou vesměs pěkné, s kameny do hladka ošlapanými návštěvníky věřícími i nevěřícími.
14.5. 2016 sobota
Žádné fronty, hulákající Rusové, Češi a jiná havěť, žádné upocené skupiny důchodců snažících se držet krok s průvodkyní mávající jakýmsi infantilním praporkem na tyčce. Pročež nelením a navštěvuji místa, do kterých jsem už dlouhé roky nevlezl. Hagia Sofia, cisterny Jerabatan, palác Topkapi, ba i Modrá mešita či Fatih jsou zvláště po ránu prázdné. A potěšení největší? Velký bazar, kde už i obchodníci rezignovali a nesnaží se osamělým procházejícím vnutit cetky, kýče, ba ani tovar zajímavý.
Poněkud paradoxně je tak momentálně více návštěvníků v istanbulských synagogách a kostelích, nejrůznějších fastfoodech a provozovnách mezinárodních řetězců kaváren.
15.5. 2016 neděle
Jezdím do Istanbulu již druhé desetiletí, někdy i nemálokrát za rok, ovšem takto klidné centrum města jsem již roky neviděl. Mám na mysli historické (turistické) centrum. Ano, kdysi byl Sultanahmet centrem batůžkářů, hippies a za pět peněz bylo možno užít si pěkného ubytování, vodních dýmek a rozpadajících se uliček, pouličních prodejců ve fezech i mešit bez anglických a ruských nápisů. O pár let později již stál výlet do Istanbulu bambilion, restaurace zářily vyleštěnými sklenicemi na víno a bílými ubrusy a ubytování bylo vhodné zamlouvat dopředu.
Co se nezměnilo jsou nejrůznější zoufalci, kteří po Istanbulu metají bomby. Desítky roků to tak je, ovšem teprve letos hysterie slaví úspěch a všichni v Evropě lačně čekají na další útoky, klikají na internetu ostošest a jsou neštastni, pokud zrovna nikde nic nebouchne.
Jen tak dále. K idiotům s bombami přibyli idioti na internetu a město je tak klidné a vhodné k výletům.
Istanbulský policista kárá místní výrostky, že nemají dostatečně vyžehlené košile. Pravý istanbulský muž totiž nenosí tričky, nýbrž košile. Nejlépe upnuté, silonové, za pět peněz z tržiště.
16.5. 2016 pondělí
Návrat z Istanbulu do Prahy. Jak už to tak v současném světě bývá, nikoli návrat z Orientu do odéru pivních výparů a upocených podpaží, nýbrž jen přesun mezi víceméně stejnými městy. Tak nějak mi přijde, že je větší rozdíl mezi Prahou a Horní Děložnou, nežli mezi Prahou a Istanbulem. Nuda.
Největším vzrušením je tak po příletu do Prahy pozorování bezpečnostních opatření proti lítým teroristům. Hned na letišti se znuděně prochází tragikomické dvojice tvořené vojákem a policistou. Voják bývá pubertálního věku, vyzbrojen flintou a akné. Policista je většinou již v letech, jest také vyzbrojen flintou a pivním pupkem. Pravda, já být teroristou, tak si se zmíněnou komiksovou dvojicí budu chtít udělat na památku spoustu fotografií a zajisté bych zapomenul na metání bomb.
To zase jednou Čechové vyzráli na zlé zlotřilce!
17.5. 2016 úterý
Dočetl jsem pěknou biografii. Tedy pěknou…. minimálně zajímavější než většina ostatních. Kniha se jmenuje Faktor Churchill. Možná zajímavějším faktem jest, že autorem je jistý Boris Johnson. Ano, to je ten sympatický (sic!) pán, který má zapotřebí – a netuším proč – prezentovat své názory na gigantické vlně populismu a demagogie. Ten, jehož projevy nesou zoufale silné známky profese novináře, nikoli spisovatele, ten, který se nečeše (já osobně řeším účes co nejčastějším přikládáním motocyklové přilby), pochoduje v zástupech sexuálních menšin či třeba starostuje (starostoval) městu Londýnu.
Faktor Churchill je sama o sobě biografie nikoli nejpodrobnější, zřejmě však nejosobnější, kterou jsem o pánovi s doutníkem a politicky silně nekorektními výroky četl.
Shodou okolností se to zrovna v těchto dnech pěkně sešlo. Populista a demagog Johnson, odhlasovaný odchod Spojeného království z Evropské unie a řičení davů, které jásají či pláčí a doufají v zářné zítřky či příchod pekla.
A pan Churchill by zřejmě opět pravil: “Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.”
Mimochodem – výše zmíněný citát se mi nepodařilo dohledat v žádném z děl sira Churchilla, ač je zmiňován všude možně ve všelijakých verzích a v nejrůznějších souvislostech.
18.5. 2016 středa – 27.5. 2016 pátek
Opět série nočních směn na dublinském letišti. Z naší hroutící se společnosti (respektive její části, protože jinak společnost vydělává bambiliony) prchá každý, kdo má rozum. Pročež jsem se rozhodl zůstat. Exodus zaměstnanců dosáhl až komických rozměrů. Zbylí zaměstnanci bezradně bloudí prázdným skladištěm a sledují letadla, která nevozí žádné zboží. Zatímco ještě před pár týdny se kolegové hroutili z práce, kterou nebylo možno v žádném případě stihnout při dodržení bezpečnostních předpisů (a že jich na letišti je), nyní se kolegové hroutí z toho, že práce není. Ochromeni strachem ze ztráty zaměstnání vyslali dokonce delegaci za panem ředitelem, aby jim vysvětlil, co bude dál. Pan ředitel ovšem nevysvětlil nic, jelikož společně s dalšími členy vedení uprchl.
A já? Já nic. Mám rád potápějící se lodě, chaos a paniku.
Kolegové naříkají, že nebudou mít jak uživit rodinu a zaplatit hypotéku, že zhynou strašlivou smrtí na dublinských ulicích. Pročež nelením a na všechny strany rozdávám zdarma chytré rady o tom, že nikdy není pozdě. Že stále mohou zachránit svou čest a pobavit okolí tím, že skočí pod vlak, skočí z útesu, skočí do hnijícího bahna řeky Liffey či si skočí do závodní jídelny, což by jistě byla sebevražda nejtrýznivější.
28.5. 2016 sobota
Dnes mám pro vás, milí čtenářové, vlastní recept na rajčatový protlak. Čerstvý rajčatový protlak.
Milovník rajčatového protlaku vsedne na motocykl, odjede do obchodu a zakoupí dva kilogramy rajčat. Poté sáček s plody k držadlu spolujezdce. Následně je třeba vydat se na cestu, nejlépe z Tábora do Plané nad Lužnicí. Silnice vede mezi řekou a železniční tratí a pěkná dlouhá rovinka jest vhodná k vyvinutí rychlosti kolem 200 km/hod.
Po cestě předjedeme nějakého ploužícího se zoufalce v nablýskaném automobilu elegantním dynamickým manévrem. Hned na začátku obce Planá jest kruhový objezd a benzinová pumpa. Zde natankujeme plnou nádrž, pečlivě zavřeme víčko nádrže, otočíme se o 90 stupňů doprava a se zájmem hledíme na zuřícího pána. Zuřící pán halasí, pronáší mnoho nepěkných slov a zuřivě prská. Jest to pán, který si před pár minutami zajisté vychutnal předjížděcí manévr hlučícího motocyklu.
Nyní ujdeme zhruba deset metrů k vozidlu zuřícího pána a vhodným nástrojem setřeme z předního skla automobilu čerstvý rajčatový protlak.
Dobrou chuť.
29.5. 2016 neděle
Navnaděn posledním výletem do Istanbulu, který byl téměř prost obvyklých hord vřískajících turistů, pořídil jsem si na konec června výlet do Turecka. Kdybych tak byl býval věděl, co mě čeká, raději bych si nasedl na vzrostlý kaktus a za nadšených výkřiků bych se tetelil, natřásal a vrážel si ostny co nejhlouběji. Jelikož jsem to ovšem nevěděl (tento zápisek píši již po absolvování oné katastrofy), omezím se na následující informace. Letím s cestovní kanceláří (poprvé v životě) a cena za týdennní výlet včetně letenek, ubytování, plné penze je méně než pět peněz. Když se v práci zadaří, za jednu směnu si vydělám i na několik podobných výletů. Mělo mě to varovat. Nevarovalo. Kliniec do oka mi treba!
30.5. 2016 pondělí
Nějak mne přestalo bavit při motocyklování sledovat, jestli jsem ještě stále na silnici nebo se válím někde v příkopu. Poslední dobou se totiž naplno projevuje absence vzorku na mých pneumatikách (teď nemám na mysli ovarové pásy na pupku) a naprosto nechtěně a s hrůzou v očích driftuji i při důchodcovském stylu výjezdu z parkoviště. Pročež jsem si zajel do města Slaný.
“Potřeboval bych nové gumy na kola! S drážkami a těmi čudlíky, aby mi to neklouzalo,” pravil jsem v penuservisu a pánové suše polkli. Pravděpodobně tím, že jsem užil učených slov a technických výrazů a každému tak bylo jasné, že jsem světaznalý motocyklista. Tudíž mne neodbydou nějakou čínskou náhražkou pneumatik, kterým se vlastně ani neříká pneumatiky, nýbrž poněkud bez respektu “slisovaná tma”.
Po léta jsem užíval Trail Attack 2 od Continentalu, nyní jsem přezul na Tourance Next od Metzeleru. Tož uvidím.
31.5. 2016 úterý
Od rána leštím motocykl, čistím si chrup a trénuji výraz intelektuála. Když vyjíždím na cestu do obce Oslavany, snažím se kličkovat, abych se vyhnul neopatrnému hmyzu, který by mi mohl zaneřádit motocykl, helmu a na bundě by zanechal neestetické skvrny svých vyhřezlých vnitřností a křidélek. Nejedu jen tam na obyčejný výlet, jedu si nechat prohlédnout motocykl k věhlasnému panu Tondovi.
“Tož vy jedete k Tondovi, že?” mává mi ve vsi jakási babička a prásčitým prstem ukazuje cestu k místní celebritě. Přijíždím k domu a manželka pana Tondy již vybíhá a zkušeným okem odhaduje mé jezdecké schopnosti. Načež praví: “Zajeďte si tady ke garáži. A jak vás tak vidím, raději si přeparkuji automobil, by nepřišel k úhoně.”
Má pravdu, občas mám vskutku problémy vejít se na vozovku a nejsem si jistý ani tím, zdali bych například vjel do leteckého hangáru hned na první pokus, aniž bych vyvrátil vrata či nějakému Pražákovi neshodil sloupek.
Kromě vrozené trpělivosti s úplně pitomými zákazníky a opravou jejich motocyklů
se pan Tonda věnuje i činnosti až umělecké. Na snímku pana Tondy jest počin vpravdě kulturní.
(fotografie pana Tondy)
“Tak to jsi ty, ten pacient?” uvítal mne pan Tonda a protočil oči. Učinil to nenápadně, jak se na profesionála sluší.
Načež jsem začal chrlit informace, jakože mi nesvítí červené světýlko, že se mi kvedlají držadla a chrastí u motoru.
Nebudu zabíhat do přílišných podrobností. Pan Tonda motocyl rozebral, napojil nejrůznějšími oleji a také mi vysvětlil, že jsem úplný pitomec. Neřekl to samozřejmě přímo, nýbrž postupným vzděláváním. Tak například vím, že červenému světýlku se říká odborně zadní světlo, že se neříká držadla, ale řídítka a že u motoru mi chrastilo zejména proto, že jsem tam měl rozsekaný chránič válců, který na místě držel jen starý olej a tuhé bláto.
Také vyházel a nahradil novými spoustu součástek, které se mají měnit pravidelně. Ke konci prohlídky motocyklu už pan Tonda moc nemluvil, zatínal zuby (opět nenápadně, ale já si toho všiml), nadávky pronášel naprosto neslyšně (i toho jsem si všiml) a hodinky sledoval častěji než důchodci před otevřením prodejny Lidl v čase slevy na cukr. I toho jsem si všiml.
Odjíždím v podvečer a jsem náramně spokojený. Místo držadel mám řídítka, která se již nekvedlají. Místo pevné hmoty, o které jsem si myslel, že je asfalt, jest dolit nový, čistý a voňavý olej. Motor již nechrastí. Světla svítí.
Od garáže mi kyne pan Tonda, zadržuje slzy radosti i zoufalosti a já mám neodbytný pocit, že jsem zavedl dalšího nevinného člověka na stezku trichotilomanie.