1.1. 2001
Když jsem se vzbudil, tak bylo nové tisíciletí. Celý den jsem se věnoval zásadně příjemným věcem, jako je například jídlo, pití a poprsí kamarádky Báří. Jenže večer jsem jel do Prahy. V Přerově jsem mrznul jak velbloud mezi soby, protože jsem čekal hodinu a půl na vlak. Následně přijela parodie na ocelového oře – ve vagonech se netopilo a narváno bylo tak, že pasažéři stáli i na záchodech. Následoval vlak, kde se sice topilo, ale nebylo mi to nic platné, protože mě vyhodil průvodčí řka, že musím mít jízdenku. Tak jsem čekal dvě hodiny v Pardubicích.
2.1. 2001
Do práce jsem došel pozdě a absence spánku mě přivádí do polovičního bezvědomí. Kolegyně opět perlila. Tentokrát zkoumala, jak lze psát na počítači velká i malá písmnena a neustále se mě na to ptala. Chce se mi spát, spát, spát… Ve dvě jsem vypadl z práce a jel do Žatce. Spal jsem v autobuse, pak na cestě do bytu a neprobralo mě, ani když jsem hned na zastávce hodil na náledí k pobavení okolostojících skvostným pádem záda. Potom jsem spal až do půl páté druhého den. V kuse.
3.1.2001
Zjistil jsem, že dnes je poslední den, kdy mám před výplatou peníze aspoň na to, abych dojel do práce a zpět. Doufám, že si někde půjčím. Kolegyně neskutečně plácala hned ráno. Že její syn byl zlobivé dítě, že dostal dvojku z chování, jak mu prohlížela žákovskou knížku, pak přešla na úvahy o nemocích. Panebože, dej mi sílu, abych ji nezabil. Nebo mi dej sílu, abych ji zabil. V práci jsem zase skoro nic nedělal. Už mě to docela nebaví. do Prahy jsem přešel v naději, že budu dělat alespoň něco smysluplného.
Poslal jsem panu Tarabisovi mejl s dotazem, kde byl na Silvestra a zda-li se věnoval intelektuální zábavě. Došla odpověď naprosto nesouvisející s dotazem. Tarabis tam napsal celou stránku o análu.
4.1. 2001
V České televizi mají stále problémy, ale mně je to vcelku jedno, protože jsem asociální barbar a stejně nestíhám sledovat ani Večerníčky.
Dnes jsem si dovolil ten luxus a po dlouhé době si koupil noviny. Bylo to hezké, zase jednou nezírat na monitor, ale listovat novinama. Asi to budu dělat častěji. Tedy pokud mi zvýší plat.
Večer v deset jsem si Dylana naplno. Ať z toho mají něco i sousedi.
Mimochodem ti už dost otupěli. Není to taková zábava, jako když se nastěhovali a každý den si přicházeli na něco stěžovat. Jednou jim vadilo, že jsme je vytopili, pak zase, že do tří do rána u nás probíhala nějaká pařba, jindy jim vadilo, že jim sestry naházely z našeho balkónu na jejich pytel shnilých brambor.
5.1.2001
Pavla, se kterou se potkávám cestou do práce, v metru a častokráte i cestou z práce mi ještě stačila po ránu vyprávět, jak soutěžila se svou šestiletou neteří, kdo řekne sprostější slovo. Nakonec to skončilo remízou. Šestiletá neteřinka zaútočila slovem “piča” a Pavla už jen stěží stačila srovnat krok slovem “kunda”. Docela mě udivuje, že i šestileté dítě má stejnou slovní zásobu jako Tarabis, kterému bude 24.
6.1.2001
Matce jsem prodal stravenky, takže mám na dojíždění do práce.
V novinách jsem si přečetl reportáž o Kamčatce a prohlédl si obrázky, co u toho byly. Až budu velký, našetřím si a pojedu na Kamčatku.
7.1.2001
Vstával jsem už v pět hodin a pustil co nejvíc nahlas CDčko Karla Kryla, optimismus hned po ránu. Okamžitě jsem tím vzbudil psa, sestru a matku a všechny jsem poučil, že mají vstávat, že ranní ptáče dál doskáče. Když se všichni probudili, šel jsem zase spát.
8.1.2001
Hned po ránu, v 5.00 jsem zakončil přes měsíc trvající výzkum. Týkal se dveří, klíčů a sousedů.
Od doby co dělám v Praze, každodenně nejpozději v pět ráno procházím vchodovými dveřmi. Když vyjdu z bytu, mám dvě možnosti. Dát si klíče do tašky, nebo je mít v ruce pro případ, že jsou vchodové dvěře zamknuty nějakým tupým sousedem, netušícím, jak blbě se spícímu člověku odemykají dveře.
A tady je ten problém.
Když si dám klíče hned u bytu do tašky, NIKDY není odemčeno a já pravidelně musím lovit klíče ze změti blbostí, které sebou v tašce tahám.
Když mám klíče v ruce, tak NIKDY není zamčeno a já při ukládání klíčů do tašky pravidelně půlku tašky vysypu, případně si hodím klíče do kovové rohože u vchodu a pak je pracně větvičkou z blízkého křoví lovím.
Vyjímka neexistuje, nikdy se nestalo, že bych byl s klíči nebo bez nich připraven situaci.
Rozeslal jsem pozvánky na akci Mlýn II. Posledně jsem si tam sice zlomil nohu, ale skončil v lůžku u kamarádky Báří a teď mohu zodpovědně prohlásit, že zlomit si čas od času nohu není vůbec špatný nápad. Všichni, kteří odepsali, se chtějí účastnit, jen pan Tarabis jako obvykle plácal naprosté nesmysly o hemeroidech svého dědy. Nevím, co to má znamenat, ale stává se z něj stejný kretén, jako když se staral v Anglii o tři malé šklebáky. Evidentně je pošahaný z církevní školy, kde pracuje a z těch studentek, co ve škole obtěžuje.
V půl jedenácté večer zazvonili sousedi, že jim od nás teče voda ze stropu. To by nebylo nic zvláštního, kdyby to nebyli sousedi, kteří bydlí ne pod námi, ale o několik pater níže. Volali jsme instalatéry. Přišel podivný týpek s fialovou gumičkou ve vlasech a sestra zvolala: “Á, pan hovnotepec je tady!”
Panu instalatérovi se vzteky zbarvila tvář, takže ladila s gumničkou v jeho vlasech. Přiopilá sestra odešla a pan hovnotepec se počal šťourat v tubkách.
9.1.2001
Konečně jsem hodil na poštu dopis Báří, který jsem těžce plodil asi hodinu. Vzhledem k tomu, že obsahuje asi 10 vět a tím pádem jsem 1 větu psal průměrně 6 minut doufám, že Báří ocení aspoň snahu. Nic jiného tam totiž ocenit asi ani při nejlepší vůli nelze. Já jsem však spokojený, jelikož psát dnes dopis na papír, to už přestává být normální. A jestli se ukáží jako pravdivá odvážná proroctví o dostupnosti internetu téměř pro každého, dopisy na papíru nebude psát nikdo.
11.1.2001
Ráno na cestě do Prahy hnusná mlha, občas nebylo vidět na víc než 10 metrů a celou cestu se jelo po sněhové břečce, nebo po sněhových jazycích, které celým autem báječně házely. Po cestě jsem myslel, že neuvidím žádnou bouračku a již začal propadat trudomyslnosti, ale nakonec jsem se dočkal těsně před Prahou.
Dneska jsme se vyjímečně nehádali s Pavlou, do kterýho vagónu a do kterých dveří v metru nastoupíme, protože naštěstí metro odjíždělo. Já potřebuju nastoupit do třetích dveří druhého vagónu, abych poté u výstupu předběhl dav lidí na schodech. Pavla zase potřebuje jít na opačný konec metra. Často to konči kompromisem, jedeme v prostředku vlaku a u výstupu jsme lapeni davem oba dva. Tak to je, když se domlouvají dva intelektuálové, že.
12.1.2001
Dneska bych měl oficiálně dostat výplatu. Jenže nevím, kdy mi dojde na účet. Mám asi sto peněz, z toho dám dneska šedesát na bus a v pondělí už bych se neměl jak dopravit do práce. Tak doufám, že to bude na účtu už dneska.
Do Prahy jsme jeli jen dva, zase zaplatím za benzín o 15 peněz víc. Sakrblé.
Když jsem se v Žatci asi v deset večer vzbudil, byla sestra v hospodě a matka se ještě z hospody nevrátila. Matka přišla asi v jedenáct, ale naštěstí ve stavu, že se mi nevěnovala a jen zapadla do ložnice. Už mě jenom volala, abych jí šel zhasnout, že ona nemůže. Setra přišla asi ve dvě.
13.1. 2001
Pan Tarabis mi poslal asi dvacet SMSek, ale všechny kromě jedné jsou naprosto nechutné.
Tu jedinou slušnou SMSku cituji:
“Strkali jsme si se zástupcem ředitele za trenky vibrační telefony. Moc se nám to líbilo. Tak jsme to doporučili všem našim učitelkám. Myslím, že zítra budou mít všechny taky telefon.”
Řekl bych, že mobilní telefon se zanedlouho stane běžným pro většinu populace.
14.1.2001
Přes den jsem si spočítal, že jako obvykle nemám peníze a tak zase budu muset něco prodat, abch měl jak dojíždět do práce.
Večer jsem jel nejdřív na fotbálek a poté na hokej. Na fotbálek jsem jel s patologem Bejkem a jeho. Seděli jsme před fotbálkem u stolu – Bejk 105 kg, Bejkův bratr 115 kg a já 100kg. Oba Bejci pili pivo a kouřili, aby se před zápasem rozehřáli.
Poté jsme jeli na hokej. Poprvé od doby, co jsem si před pár měsíci zlomil nohu, se mi podařilo narvat nateklý kotník do brusle, ale možná jsem na ten led ani neměl lézt. K puku jsem se totiž téměř nedostal, zato na ledě jsem se válel pořád, přes mantinel jsem ladně nepřeskakoval, ale potupně se převaloval a při každém střídání jsem po deseti sekundách volal, aby mi přinesli kyslík.
15.1.2001
Ze včerejšího hokeje mě děsně bolí úplně všechno. Zdaleka nejvíce však řiť, která utrpěla devastující proceduru vinou neustálých pádů. Tolik bych asi poznamenal ke včerejšímu hokeji.
16.1.2001
Ráno po cestě do Prahy neustále poposedávám a vrtím se. Zadek rozbitý z hokeje rozhodně není v ideálním stavu.
Došla SMSka od pana Tarabise:
“Tuhle SMSku posílám jiným způsobem, tak mi prozvoň mobila, když ti dojde.”
Prozváním.Tarabis mi poslal asi dvacet SMSek, ale všechny kromě jedné jsou naprosto nechutný. Že je prase jsem věděl, ale on získává postupně vlastnosti celýho prasečáku, co se kvantity týče.
Tu jedinou slušnou SMSku cituji:
“Strkali jsme si se zástupcem ředitele za trenky vibrační telefony. Moc se nám to líbilo. Tak jsme to doporučili všem našim učitelkám. Myslím, že zítra budou mít všechny taky telefon.”
Idiot.
Vzápětí další SMS:
“Jdi do prdele, proč mi voláš? Přestaň otravovat!”
17.1.2001
Dnes jsem měl jít na pohovor na místo lektora. Jenže jsem vyhodil papír s adresou a jménem té firmy, protože to mám v mejlu. Jenže mejl jsem si vymazal ve chvíli, kdy jsem si adresu přepsal na papír. Zahodil jsem kariéru moudrého pána, co chrlí rady a bere za to bambilion.
18.1. 2001
Ráno jsme vyjížděli dřív. Tedy měli jsme… ale Pavla zaspala. Když vlezla do auta a otevřela pusu, řidič F. málem omdlel. Poté promluvila na mě a já cítil vodku a broskvovou. Později se ukázalo, že toho pila ještě podstatně víc. I když bylo mínus deset, museli jsme kvůli ní otvírat okno, protože se jí chtělo neustále zvracet. Okna jsme ovšem otvírali i proto, abysme nezhynuli na přebytek lihových výparů ve vzduchu. Pak si alkoholová hříšnice počala povídat se dvěmi psy, které jsme vezli v kufru.
Odpoledne přijela Báří. Chtěl jsem ji ukázat Prahu a obšírně vyprávět o historii a tajemých zákoutích. Nic z toho však nebylo, protože jsem se soustředil jen na pohupující se poprsí a vzhledem k poprsí nepoměrně malý zadek. Báří neprostestovala.
19.1.2001
Dneska slaví kamarád Dušan narozeniny. Pan Dušan, existence ztracená mezi mnoha promilemi a naprosto zmatenými proslovy. Jsem úplně bez peněz, tak tam asi nepůjdu. Nebo půjdu. Koupím si sodovku a třeba se na to někdo nebude moci koukat a koupí mi něco normálního. I když po pravdě řečeno bych dopadl nerad jako tenkrát, kdy jsem kromě flašky ferneta (napůl s Dušanem) vypil asi litr vína a hlavně hrnec piva. Opavdu hrnec, pan Houmr si pro něj nechal poslat do hospody.
Z práce jsem jel za panem Zelím na koleje. Jako obvykle byly skoro všude zbytky trávy – na stole, na zrcadle, v polévkové lžíci. Pan Zelí, za pár let třícátník, zarostlý jak mužik a věčný student. Ze školy ho nevyrazili zatím zřejmě jen díky shodě náhod a božího omylu.
Odpoledne pan Zelí dohrál jakousi méně intelektuální hru na počítači a jeli jsme na Dušanovy narozeniny.
Dušan už byl ve veselé náladě a i když jsem se snažil ukrýt, tak si mě našel. Začala pravá fernetová smršť s pivním základem. Když mi Dušan během první hodiny k jednomu pivu objednal pět fernetů, začalo mi docházet, že tohle asi skončí velice zajímavě. K půlnoci byl už oslavenec tak ožralý, že si objednal nealko. Byl nalitý asi opravdu hodně, protože to nealko dokonce i vypil. Nevypil ale ani jeden z posledních šesti fernetů, čehož jsem využil a pět jich ukořistil. Poté si pamatuju jen na jakési útržky. Ani nevím, jestli to byly halucinace nebo ne. Myslím, že jsem se na ulici fotil s jakousi slečnou v beranici, kterou jsem vzal z hlavy nějakému černochovi.
20.1.2001
Ráno jel vlakem do Žatce.
Ve vlaku přišel kromě průvodčího i revizor, což mě zaskočilo a donutilo si potupně koupit lístek.
21.1.2001
Večer jsem jel na hokej, pozván patologem Bejkem. Patolog Bejk v roli útočníka? Rozjel svých 105 kilo a napálil puk.
Trefil soupeře.
Znovu napálil puk.
Trefil spoluhráče.
Znovu napálil puk.
Trefil tyčku.
Načež se pan patolog zcela regulérně rozzuřil a nakopal a namlátil rukama a hokejkou do brány čtyři lidi i s pukem. Ten gól mu rozhodčí uznali.
24.1.2001
Taky jsem dostal SMSku od pana Tarabise.
“Druhý den cestou na nádraží jsem se zastavil tam, kde jsem zvracel. Ale neviděl jsem nic, jen hejno zobajících vran. Ale do deníčku si napiš, že tam vyrostla voňavá růže.”
Pan Tarabis se stává poněkud paranodiní, co se Chochovin týče. Jako kdybych zde o něm nehovořil jen pěkné věci.
25.1. 2001
Pan Tarabis mě s nadšením sobě vlastním informoval, že přišel na nový způsob, jak zaujmout a sbalit ženštinu.
“To se musíš přitočit k vyhlídnuté dámě a mocným hlasem zvolat: ´Pojďte se mnou a uvidíte, že si pak začnete vážit svých partnerů!´” vypráví nadšeně vychrtlý lev salonů.
26.1.2001
Jel jsem do busem. Sněhová kalamita jak prase, poprvé jsem viděl autobus pohybovat se něčím mezi lyžováním a bruslením. Zapadli jsme hned na autobusáku v Lounech. Další zdržení v metru. Když se kolem mě začali valit z jenoho konce vagónu na druhý davy prchajících lidí, tak mi došlo, že je tu revizor. Hned po ránu a navíc zákeřně přímo ve vagónu.
Dneska je poslední den školení, pak test a už to budu mít z krku. Doufám.
Tak konečně první přednášející, co mě nenudil. Přišel a první co udělal bylo hlášení, že komu zazvoní mobil, tomu ho vyhodí z okna. A začal přednášet, přičemž každá druhá věta zněla:
“Něco si řekneme, i když vás to nebude zajímat”
nebo
“Tohle bych mohl vyprávět podrobně, je to důležité, ale nepište si to, stejně to nebudete potřebovat.”
nebo
“K tomu bych mohl říci… ale ne, nebudeme to řešit.”
případně
“A nejdůležitější je proces desintegrační – ale to jen na okraj, nebudu to rozebírat.”
a taky
“Největším úspěchem evropského společenství, mám na mysli RVHP, byly bulharské kalkulačky velké jako kráva.”
a nakonec
” Já bych to i řekl – ale vždyť si to někde můžete přečíst a stejně na to kašlete.”
Odpoledne jsem jel za Báří do Zlína. Průvodčí mě chytil hned za Pardubicemi, ale spěchal jsem, tak jsem se nenechal vyrazit a zaplatil si lístek na další dvě stanice. Jenže v Otrokovicích už mě další průvodčí vyrazil definitivně, tak jsem jel dál trolejbusem.
27.1.2001
Spím, spím a zase spím.
Báří se evidentně nudila, tak mi muhutným nápřahem vrazila loket do oka.
“Já nechtěla! Ale jestli budeš pořád jen spát, tak se to ještě může stát podruhé i potřetí!” pravila.
28.1.2001
Po víkendu plném praktických lekcí z anatomie jedu zpět do Prahy.
Tentokrát, poučen šílenou cestou ze Silvestra, jsem si koupil lístek až do Kolína. Byla to moje druhá největší jednorázová investice v životě do cestování. Stálo to 176 peněz a samozřejmě, že to byly vyhozené peníze. Průvodčí až do Kolína nepřišel! Dle všech zákonů schválnosti přišel po Kolínu. Potkal jsem se s ním na chodbičce. Otevřel pusu, snad po mě chtěl lístek, ale vyštěkl jsem na něj: “Nevíte, kde je jídelní vůz?” což ho evidentně zmátlo a když mi vysvětlil kde je, tak zapomněl na jízdenku a odešel.
V Praze jsem byl hodinu na nádraží, než jsem mohl do práce, ale aspoň jsem si vylepšil náladu, že jsem nepotkal revizora ani na přestupu.
Do Žatce jsem jel už v půl třetí, usnul jsem na zastávce, usnul jsem v autobusu a v Žatci jsem šel spát v pět.
Víkendy Žatec – Praha – Zlín – Praha – Žatec se dají nazvat všelijak, rozhodně ale ne odpočinkem.
31.1.2001
Ráno jsem měl zase možnost pozorovat, jak moc si člověk váží spánku a přitom kdyby se dělala nějaká anketa, tak by se spánek určitě v žebříčku vážených věcí neobjevil na prvních místech. Důležitější než spánek jsou podle mne jen fernet a čínská polévka.
Ráno mám každý den odměřenou přesně minutu po minutě, ani chvilka nazmar, vše je zoufale stereotypní a člověk si podle okolí klidně může řídit hodinky. Typický pracovní den vypadá takto:
4.30 – sousedovi zvoní budík
4.32 – sestra z polospánku říká, že jsem vůl, že dělám kravál a budím jí
4.33 – matka mě z polospánku sprdává, že jsem bouchnul dveřma
4.35 – padá mi spona z kravaty a když se předkláním, abych ji zvedl, praštím se do zrcadla
4.37 – soused splachuje záchod
4.39 – v protějším baráku zhasíná světlo ve třetím patře
4.42 – soused zase splachuje záchod
4.45 – na parkovišti startuje prastará škodovka
4.48 – z garáží za barákem odjíždí autobus
4.52 – na parkovišti stále startuje prastará škodovka
4.55 – další bus z garáží
4.57 – na parkovišti stále startuje prastará škodovka
5.00 – vycházím z baráku a kolem startující škodovky odcházím čekat na auto
5.02 – kolem projíždí auto pekáren
5.04 – kolem projíždí auto jatek
5.05 – kolem prochází po obrubníku protějšího chodníku malá ženská
5.07 – kolem projíždí červený trabant (to není jen tak, moc červených trabantů není)
5.09 – kolem prochází kašlající děda
5.12 – kolem projíždí odhrnovač sněhu technických služeb (zde je vyjímka – když napadne sníh, odhrnovač nejezdí)
5.15 – přijíždí pan řidič F. s již hyperaktivní Pavlou, nasedám a jedu
Den co den, každou minutu naprosto stejný. A v Praze to pokračuje. Každý nastupuje v metru do stejných dveří, dělá stejné věci. Degenerace.
Pavla došla až tak daleko, že má i jednotlivé lidi v metru pojmenované. Tak hlásí příchod Šedého vlka (kulhající a klepající se děda s bílým vlasem) nebo příchod Playmate (asi metr pade malá, zakrnělá, postižená ženská).
V práci si asi požádám o odměny za nebezpečnou práci. Ono se to nezdá, ale takový úředník je vystaven neustálému tlaku z nicnedělání a to může skončit blbě, jak jsem se dočetl v jednom článku.
“Pět dní seděl úředník George Turklebaum nehnutě u svého stolu, než si kolegové všimli, že je mrtev…. jedenapadesátiletý zaměstananec v New Yorku prodělal smrtelný infarkt natolik tiše, že si ostatních 23 osob v kanceláři nevšimlo ničeho neobvyklého.”George býval v práci vždycky první a odcházel poslední”, řekl nadřízený zesnulého Elliot Wachiaski.”
Docela by mě zajímalo, za jak dlouho by se na to přišlo tady, kde jsou v kanclu jenom dva lidé a ne třiadvacet. Nejspíš až potom, co by dotyčnýmu uhnila hlava a přikutálela se ke kolegovi.