23.11. 2019 úterý – 2.1. 2020 čtvrtek
Pět týdnů nočních směn jest mou platbou za to, že jsem na jaře mohl krmit hyeny v Etiopii, sníst půl velblouda v Somalilandu a na podzim si dopřát Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Hongkong, Macao, Indonésii, Turecko, Strkoff a Horní Děložnou. Ostatně, práce přes Vánoce a všechny podobné svátky mě těší, jelikož se nemusím účastnit všeobecného křepčení, poslouchat zoufalé kvílení osob psychicky se hroutících z vánoční atmosféry a navíc od zaměstnavatele jako každý rok obdržím vánoční dárek v podobě osmi plechovek piva. Pivo nepiji, ale plechovky obvykle směním za čínské polévky. Letos mi kolega D. přidal v rámci výměny k čínským polévkám ještě fotografii nahaté kolegyně A., kterou pořídil na záchodcích na autobusovém nádraží.
Období konce roku jest i v nákladní letecké dopravě obdobím všeobecného šílení, tonáž trhá rekordy a pracovníci kolabují fyzicky i psychicky. Jelikož nemám rád lidi, nechal jsem se kdysi převelet na noční směny a k nákladní dopravě. Pročež jsem ušetřen přímého kontaktu s lidskými bytostmi, jelikož své kolegy za lidské bytosti rozhodně považovat nemohu. Nejsem ovšem ušetřen toho, že lidské i jiné bytosti po celém světě krkají z blahobytu, škrábou se na hřbetech zlatými škrabátky a čínské polévky pojídají z diamantových misek. Jinak než krkáním z blahobytu a přebytku si nedovedu vysvětlit, co, kam a jak posílají. Letecká přeprava zajisté není tou nejlevnější, to ovšem dvounohým omylům přírody nebrání v tom, aby posílali/y letecky pitchoviny a kikotiny sem a tak. Tuny ponožek s nápisem „Pro naše miminko“, tisíce litrů Coca-Coly posílám do Spojených států, každý den čerstvé krevety, ústřice a krabi do Abu Dhabi, Hongkongu či Manily, oříšky z Egypta do Mexika, tulipány z Keni a Tanzánie do Nizozemí, tuny a tuny hovězích steaků do Saudské Arábie, bedny paruk z Nigérie do Německa i Irska, mango z Pákistánu, bylinky z Indie, kytarová trsátka z Austrálie, použité podprsenky ze Srí Lanky do Kanady, irské noviny do New Yorku, sušené mléko do Spojených arabských emirátů, počítače do čínských nemocnic.
Sudy irské whiskey, piva i likérů si jen tak létají po světě. Bambiliony lahví a bambiliony sudů, abych byl přesný.
Z Číny chodí zprávy o jakési nemoci, že prý z netopýrů a že prý se šíří rychleji než zprávy o zlevněných buřtech mezi českými důchodci. Pokud vím, tak poslední pozitivní věc, která kdy přišla z Číny, byli čínští otroci. Pročež neočekávám, že by si Číňané svou nemoc nechali jen pro sebe, pokud to za něco stojí.
3.1. 2020 pátek
Přiletěl jsem do Česka. Jako obvykle jsem si od jisté sousedky vyslechl závistivé poznámky o tom, že jsem bambilionář, nic nedělám a ještě si létám letadlem. Stále mi nikdo nevysvětlil, proč létání považuje spousta lidí za něco pozitivního.
“Pán si zase létá, že?” praví ona ženština, mimochodem intelektu nerozkvetlého.
“Tak zrovna mezi Irskem a Českem se na velbloudu jezdí poněkud špatně,” vysvětluji.
“Ale létat, jen tak!”
“Co je dobrého na tom, že před příletem i po příletu musím stát v nejrůznějších frontách, mávat palubními letenkami, doklady a nechat se osahávat nerudnými, špatně placenými zoufalci u bezpečnostní kontroly?”
“No jo, ale kolem jsou letadla!”
“A nakonec sedím v miniaturní sedačce obklopen funícími občany, každý tam slintá, chrápe, prská a huláká!”
“Ale v letadle!”
Chtěl jsem se zeptat, zdali ji vzrušují i palubní minitoalety, miniporce jídla za maxiceny či upocené letušky, ale nakonec jsem zvolal: “No to je vlastně pravda! V letadle je všechno skvělé!”
Jsem mistrem světa ve schopnosti naštvat lidi vždy, všude a vším. Ani k tomu nemusím nikomu házet do polívky useknuté krysí ocásky.
4.1. 2020 sobota
Hodil jsem na web obrázky z Mosambiku. Lépe řečeno ty obrázky, které mi zbyly. Jako obvykle se mi podařilo spoustu fotografií z výletu ztratit, včetně portrétu usměvavého švába v hotelovém umyvadle. Mosambik jest takový pěkný, africký. A roztodivně pestrý, od pětihvězdičkových plážových lokalit přes vesnice jak z archetypních příběhů prvních Evropanů, až po ne zrovna přívětivé čtvrti Maputa. Na drobné příhody i na onoho švába v umyvadle však musím usilovně vzpomínat, jelikož se mi celý výlet scvrkl víceméně na jediné – plavání s velrybím žralokem, které se protáhlo na dlouhé desítky minut. Příhoda poměrně banální, ale – já su tak ščasné.
Mosambik, kdesi u Ostrova Mosambik
5.1. 2020 neděle
Kdysi jsem si kupoval v Česku na vesnici byt. Co na vesnici – polosamota to tenkrát byla. Dokonce i vietnamská večerka byla až dole u řeky, před domem jsem měl jen uježděnou blátivou cestu a sousedkám neklesalo poprsí až na břicho. Stále jsem však spokojený, že mi stačí vyjít ze dveří, seřvat sousedovic šklebáky a po pár minutách chůze mohu býti v lese. Nebo u řeky. Čtvrt hodiny chůze a jsem u lesních jezírek, kde můžu nafukovat žáby brčkem. Před oknem mi létají volavky a v noci netopýři. Ani dnes, v novém roce po Novém roce se téměř nic nezměnilo. Šklebáci na autobusové zastávce linky č.50 si hrají s použitým prezervativem a sousedka z přízemí si stále neholí nohy, podpaží ani knír. Divočina uprostřed Evropy.
6.1. 2020 pondělí
Mám několik zlozvyků. Například netluču holí šklebáky, byť by si to zasloužili. Také netluču holí komunisty. Ani Číňany. Ani lidi ve frontách. Ani důchodce, co mi vykoupí čínské polévky ve slevových akcích. Také občas piji české rumy, kterých se v poslední době vyrojilo nemálo, byť je piji v koktejlech. Zlozvyků mám spoustu a jedním z nich je nakupování knih. Respektive – nakupuji knihy, které mají málo obrázků a nebo jim vůbec nerozumím, což je samozřejmě nemoudré.
Hluboko v osidla zlozvyku propadl jsem i dnes. Paní pošťačka mi doručila knihu. Kniha má přes pět stovek stran a minimum obrázků. Nejen to. Kniha je navíc v anglickém jazyce a jak některým vnímavějším čtenářům již zajisté došlo, angličtinou nevládnu. Méně vnímaví čtenáři si myslí, že angličtinou vládnu, jelikož umím říci “Ou jes”, “Ou nou” a “vodka”, přičemž zejména poslední zmíněné slovo nepatří zrovna mezi ty, kterými by se znalec angličtiny chlubil na dýcháncích lingvistů.
Zakoupil jsem sobě knihu pana Leonarda Berkowitze Aggression: Its causes, consequences and control.
Já vůl! Spousta anglických slov, žádné obrázky, natož obrázky hanbaté!
Po jedenácti přečtených stranách, na což jsem potřeboval skoro tři hodiny, jsem si vcelku jistý, že mohu empiricky dokázat, co jest nejkratší cestou ke zcela nelatentním projevům agrese. Je to četba, vážení čtenářové. Zvláště četba tlustých knih bez obrázků, knih v cizím jazyce.
Po jedenácti stranách psychické bolesti jsem si dal několik rumů, což obvykle pomůže vyřešit jakékoli problémy.
Nyní mohu prohlásit, že kombinace tlusté knihy v cizím jazyce a několik panáků rumu je jedinečný způsob, kterak se stát agresivním bez možnosti tuto agresi jakkoli krotit, natož ovládat.
512 stran ta kniha má. Ou nou! To bude agrese a agresivity. Ou jes!
Zátiší starého pána. Pravé umění existence nespočívá v hltání chytrých knih a snaze povzbudit mozek, srdce, duši a jiné orgány ke špičkovým výkonům. Pravé umění existence spočívá ve schopnosti se na veškeré intelektuálnosti vykašlat bez výčitek svědomí.
7.1. 2020 úterý – 30.1. 2020 čtvrtek
Další tři týdny nočních směn v kuse na dublinském letišti. Poněvadž je však letošní zima mírná, nemusím se chodit ohřívat do chladicích boxů, jako tomu bylo před lety a kanceláři se mi nemlží monitor, když na něj funím. Tradičně se ani sněhu nedostává, pročež v irských novinách letos nevychází poučné články o tom, kterak se staví sněhulák. Jest leden, kdy doprava zboží i osob dosahuje celoročních minim, práce jest pomálu a tak nadchází doba žertů. Jelikož jsou téměř všichni mí kolegové veselé kopy a hodnota jejich IQ je zhruba rovna současným lednovým teplotám, odpovídá tomu i úroveň žertů.
“Pfffff, prrrrllll, prrrrd,” ozývá se hlasitý zvuk z kanceláře, kde kolega R. za nadšeného jásotu ostatních prdí do obličeje kolegy P. Náramná to legrace. Následuje obvyklá dávka vtipů o souložení s ovcemi (v případě kolegyně M. jde o koně) a o Hitlerovi, koncentračních táborech a plynových komorách, což je pro Iry zhruba stejně zábavné téma jako uklouznutí na banánové slupce.
Virus z Číny se vesele rozletěl do světa. Osobně nic proti pandemiím nemám, zvláště pokud by měla za výsledek redukci Číňanů (Číňany mám rád ještě méně než koprovou omáčku). Ale vzhledem k tomu, že Číňanů je bambilion a jsou rozlezlí po celém světě, mám takový pocit, že tohle bude větší problém, než obvyklá sezónní chřipka.
31.1. 2020 pátek
Přilétám z Irska. Na vlakovém nádraží v Praze čeká Agáta. Agátu jsem kdysi potkal v hospodě v Irsku, Agáta je Polka, žije v Praze a živí se schvalováním léků a podobných nesmyslů.
„Jdeme na pivo do zdejší pěkné nádražní putyky nebo jedeme ke mně na vesnici?“ dotázal jsem se slečny s pěkným zadkem.
„Na vesnici máš určitě pavouky, že?“ zaskočila mne otázkou Agáta, pročež jsem nemohl uplatnit naučenou frázi „Zajisté, že jsem bohatý, krásný, mám rád zvířátka a děti!“.
„Zajisté, že mám pavouky. Ale pár piv to spraví, neboj se!“
Pročež jsme jeli na vesnici. To jsem ještě netušil, že piva zůstanou netknuta, dvě láhve whiskey a láhev rumu vypita a pavouky budu muset vystěhovat na balkón.