1.11. 2000
Listopad. Poslední měsíc práce v Žatci.
3.11. 2000
Odjíždím do Brna. V Brně mám z nějakého divného důvodu daleko více známých, než například v Praze. Venkov mám prostě rád. Například kamarádka Neli. Má velké oči a velká prsa.
Když se totiž Neli opije, tak zrovna moc tichá není a s ovládáním pudů na tom taky není nejlépe. Pročež jsem usnul až ráno.
4.11. 2000
Do Brna jezdívám píti alkohol a poslouchat roztodivné příběhy. Jelikož již nepiji, poslouchal jsem příhody střízlivý. Například o romantickém manželském páru, paní Milouchové a panu Korádovi.
“Přišel jsem za Korádem, aby jsme šli do hospody. Jenže Korádova manželka Milouch byla proti.
Milouch: “Nikam nepůjdete a když jo, tak chci jít s váma!!!!”
Korádo: “Nemáš snad co dělat doma?”
Milouch: “Ne! Všechno jsem uklidila, všude je pořádek!!!!”
Korádo vzápětí otevřel skříně, vyházel ven věci, vysypal šuplíky, vše rozkopal po podlaze a zvolal:
“Milouchu, takový bordel! V takovém bordelu nebudu, jdu do hospody!!!”
7.11. 2000
Posledních pár týdnů si připadám jak na přijímači do Bohnic. Všichni se mě ptají, jak můžu žít bez fernetu. Každý den několik lidí. A skoro nikdo mi nevěří, že už nepiju. Mají otázky typu:
“A můžeš normálně chodit?” nebo “Ještě můžeš mluvit a normálně vidíš, když nepiješ?”
Normální je nepít. Tedy aspoň u mě. Teď zrovna. Navíc to má i svoje pozitiva. Například ušetřím spoustu peněz. Hm…. další pozitiva mě nenapadají.
8.11. 2000
Hned jak jsem si ráno zapnul mobil, dostal jsem dvě SMSky. Jednu od pana Tarabise a jednu od slečny.
Pan Tarabis:
“Na sraz si kupuju 4 litry jahodového mléka.”
Slečna V.:
“Prosíme vás o zaslání vaší fotky. Lepíme totiž betlém a chybí nám prdel k beranovi.”
9.11. 2000
Mám v práci vymyslet a napsat asi 30 stran textu a odpovědět na dopis do Dánska. Prý když umím 5 slovíček v němčině, tak si poradím i s dánštinou.
Neporadil jsem si. A nenapsal ani stránku.
Odpoledne přijeli vojáci z celého světa. Měli nažehlené uniformy a na nich spoustu stužek, odznáčků a drsných nápisů. Šéf si mne zavolal, abych poznával vlaječky států, že on je prý všechny nezná, před každým vojákem má býti vlajka příslušného státu. Šéf, milovník prasat v JZD a jelenů v lese, poznal jen vlajku Kanady a USA. Když jsem mu označil vlajku ruskou, tak mi tvrdil, že to není ona, že ta ruská je červená se srpem a kladivem. Myslel jsem, že si ze mě tropí žerty. Leč o chvíli později mi telefonoval, že jsem měl pravdu, že se omlouvá, že si vše našel v jakési chytré knize. Někteří lidé patří do jeskyně. Vchod jeskyně ucpat mamutem.
10.11. 2000
Uplynulo už 14 ní ode dne, co jsem se vsadil, že nebudu pít. Ještě 351 dní a sázku mám vyhranou.
Dneska zase perlil šéf. Asi se začnu modlit za přesně mířený boží blesky. I když na něj by asi neměly účinek, je izolovaný demencí.
11.11. 2000
Je sobota ráno a sedím v práci. V deset jedu po dlouhý době na hokej, představení lyricko-epické. Opět budu jezdit jen podél mantinelu, bych nespadl, opět se netrefím do puku a o hokejku se budu jen opírat, opět si nebudu umět obléct výstroj a zavázat brusle. Což mne samozřejmě nemůže odradit od toho, abych si i nadále plánoval kariéru profesionálního hokejisty.
Zítra začnínají volby, tak budu muset do práce i v neděli.
12.11. 2000
Volby. Spousta papírování, pečetí, plomb, beden a krabic.
Ve tři ráno jsme měli hotovo, což šéf počal po americkém vzoru slavit vřískáním a tleskáním.Následně otevřel šampaňské, střelhbitě se přiopil a začal osahávat předsedkyni komise. Měla nezastřižený knír, nohy chlupaté jak chmel těsně před očesáním a ústa jako Arafat. Přesně ty samé odulé pysky.
V pět ráno jsem odvezl poslední členy volební komise do Loun a šel jsem spát.
14.11. 2000
Dočetl jsem první díl Idiota. Nevím, jestli začnu číst druhý. Z bambilionu postav a dvou bambilionů jmen jsem poněkud otřesen.
Beru si dovolenou do úterý a zítra asi pojedu do Prahy.
15.11. 2000
Ráno se flákám a odpoledne jedu do Prahy na kolej. Na pokojích koleje Jarov je vše při starém. Hlavním objektem sexuálních fantazií i oltářem duševního i tělesného vyžití jest počítač. Už jenom čekám, kdy si bývalí spolužáci z gymnázie udělají díru do monitoru a začnou s ním souložit.
17.11. 2000
V devět jedeme na chalupu, kde proběhne dlouho plánovaná akce. Očekávám spoustu intelektuálních rozhovorů, invenční světonázory a veskrze plodné diskuze.
Vlak je narvaný, že ani nechodí průvodčí, což ze zřejmých důvodů vítáme. Značně posilněni alkoholem bavíme polovinu vagónu pubertálními historkami o domácích mazlíčcích. Chtěl jsem být vtipný příhodou o upečeném křečkovi a andulce v mrazáku, ale pan Tarabis mě trumfnul povídkou o zdechlé koze, která vybuchla poté, co jí břicho propíchl rýčem.
Průvodčí nás nechytil ve druhém ani ve třetím vlaku, tak jsme dorazili na chalupu již s předstihem.
Večer nějak dorazili i ostatní, tak mohlo začít přežívání víkendu.
18.11. 2000
6.00 ráno jdu spát. 9.00 ráno vstávám.
V podvečer jsem si zlomil nohu. Jako obvykle kotník. Tak jsem se umyl, vyzvracel, vyčůral a šel spát.
19.11. 2000
7.00 ráno jdu spát. 9.00 ráno vstávám.
Postupně všichni odjíždějí. Viditělně opilá M. nás veze na nádraží, kde mi pan tarabis pomáhá do vlaku. Noha je napuchlá už do poloviny lýtka.
Průvodčí mě nechytil ani ve vlaku z Prahy do Žatce, i když jsem s tím skoro najisto počítal. Průvodčí byl totiž můj neoblíbený kačer Donald, který mě zná i podle jména a chytil mě vždyc, když jsem jezdil načerno tři roky do školy. Buď se mu nechtělo, nebo na mě zapomněl. Případně se mu zželelo nahánět černého pasažéra se zlomenou nohou.
20.11. 2000
Ráno jsem zavítal do špitálu na pohotovost. Pan doktor mě velice nepěkně seřval, proč jsem nepřišel hned, jakmile jsem si nohu zlomil. Pravil jsem, že jsem byl tak ožralý, že mě to ani moc nebolelo. Dostal jsem sádru a na rozloučenou mnoho nepěkných přívlastků.
Následně odjíždím do Prahy na pohovor kvůli nové práci. Se zlomenou nohou vypadám jak idiot. Noha je pod sádrou barevná jak zvratky z olivové pizzy. Fialovo zeleno modro černá.
21.11. 2000
Znova u doktora. Pan doktor zjistil, že mám ke zlomenině i přetržený vazy. Ach jo. Za devět dnů mám nastupovat v nové práci a pan felčar mi řekne, že nejmíň měsíc se nemám ani hnout z postele. Ještěže jsem měl ve škole v sedmé třídě v přírodopisu anatomii a tak vím samozřejmě lépe než doktoři celého světa, co mám dělat.
23.11. 2000
Tento týden je nějaký divný. Nejdřív zemřel pan Kotěnočkin, poté pan Zátopek. Po Rusovi zůstal aspoň seriál “Jen počkej, zajíci” , ale o panu Zátopkovi za chvíli už nebude nikdo vědět. Ne že bych měl něco proti klasice, ale Caesar, Aristoteles, da Vinci ani Stalin mě nezaujali tak, jako když jsem se ve čtyřech letech díval na ruské večerníčky a řval na zajíce “Nu pagadí!”.
Jak by řekl podivný pan Bárt: “Jen žádná nostalgie!”
Večer jsem se díval na večerníček o panu Maxipsu Fíkovi. Fík byl hrozně ochotný, šel pro někoho koupit pivo, ale nakonec to dopadlo tak, že celý sud piva vypil sám. Fík je mi sympatický.
24.11. 2000
Dávám na net fotky z posledního srazu. Nevím jak, ale jsou mezi nimi dvě fotky odhalených ženštin a jedna poloodhalená. Já to určitě nefotil.
Do práce jsem jel na kole, protože se mi nechtělo belhat se o berlích. Jenže mě nenapadlo, že na kole sice dojedu do práce, protože je to celou cestu z kopce, ale jak dojedu zpátky domů, když se sádrou nemůžu šlapat a do kopce to samo nejede? Tak sedím a přemýšlím.
Večer se opět dívám na Večerníček o Maxipsu Fíkovi. Fík potom, co vypil soudek piva vylezl z boudy a Ája mu řekla:” Fuj, ty jsi nechutně otylý. To znamená, jako že jsi tlusťoch.”
Fík je mi sympatický, ale Ája je blbá a ničemu nerozumí.
25.11. 2000
Po půlnoci jsem volal kamarádce Báří. Nepraštila telefonem, i když zjistila, že volám já. Ostatní by si z ní měli brát příklad. Nebo….nebo si možná myslela, že to nejsem já.
Noha je lepší, už je černá jenom do poloviny lýtky. Jestli nepřemluvím doktory, aby mi sundali sádru do půlky prosince, tak si koupím pilku a sádru sundám sám. 16. prosince totiž máme hrát jakýsi turnaj. Sice jsem za poslední dva roky stál na bruslích tak 20 krát, ale třeba se dostanu ne led, až nebudeme mít šanci vyhrát. Což bude počítám tak v půlce první třetiny. Pak si splním normu na zápas. Takže si dám vlastní gól, na další soupeři nahraju a nakonec sebou plácnu na led, když budu mít jedinou šanci vystřelit na bránu. A nebo se obětavě vrhnu do střely zrovna, když se mi posune suspenzor. Jednou jsem to udělal, byl jsem trefený naprosto přesně. Jen pánové porozumí, jak jsem se cítil.
26.11. 2000
Přemejšlím, jak budu tyto stránky udržovat, když v nové práci nebudu mít přístup na net. I když jsem slyšel, že internet už má kde kdo, někteří jedincové dokonce nejen v práci, ale prý i u sebe doma. Uvidíme.
Čtu třetí díl Idiota a asi je to poslední knížka nějakého Rusa, kterou čtu. Já mám problémy pamatovat si, jak se jmenuje matka a aspoň někteří sourozenci a tyhle Rusové se vyžívají v tom, že na každou stránku nacpou dvacet nových jmen. Navíc každý v Rusku má tři jména, polovina z těch lidí nejméně jednu přezdívku a když k tomu připočítám nějaké familiérní oslovení, tak co stránka, to 60 nových jmen. Asi si zase přečtu Robinsona, teda ne originál, ale tu brožurku od Plevy. Tam je jen Robinson, Pátek a nějaký kozy, které naštěstí jména nemají.
27.11. 2000
Přemýšlím, proč já blbec vlastně měním místo a jdu do Prahy.
V Žatci to mám do práce 10 minut pěšky, práce mě občas bavila, měl jsem přístup na internet a vůbec k jakékoli technice, měl jsem k dispozici auto a práci jsem si organizoval sám.
Do Prahy budu každý den dojíždět nejmíň hodinu a půl a to samé zpátky. Budu tam mít míň peněz, práce bude zřejmě hnusná a rozhodně mě bavit nebude, internet nebude…. a především Prahu odjakživa značně nesnáším.
Blbec jsem.
Nu co, třeba se mi Praha začně líbit. Jednou jsem stopoval a zastavil mi nějaký Francouz. Byl to majitel továrny na podprsenky. Vyprávěl, že každý město má svoje “to“, genius loci. Vyprávěl o dvou městech někde v Bretani. Dvě skoro stejná města. Postavená ve stejné době, stejně velká, ve stejném slohu. Ale v jednom z nich mu bylo báječně. Ve druhém necítil vůbec nic, takový anonymní město. A pak se později dověděl, že to druhé město bylo za války našrot rozbombardované a postavené podle původních plánů naprosto celé znovu. Tak na tom asi fakt něco bude. Kryl kdysi taky řekl, že každý město má nějaký nádech, že působí nějakým dojmem. Tuším tam psal, že Mnichov je takový pivní strejda, že Paříž působí dojmem vysloužilý čtyřicetiletý děvky a tak podobně. No a to bude asi ten můj problém, že jsou města, kde jsem poprvé a hned je mi to město sympatické. To je třeba případ Plzně, Brna, Dijonu, Košic, Wroclawi, Barcelony, Girony a další. Potom jsou města, který mi absolutně nic neříkají. To je třeba Most, Chomutov, Paříž, Budapešť, Ostrava… A nakonec jsou města, který nesnáším a je mi tam fakt hnusně. Moc jich sice není, ale třeba Praha tam patří odjakživa.
28.11. 2000
Prší, nikam nejedu a nic nedělám. I když bych potřeboval trochu pohybu. Se sádrou se jen válím a za chvíli budu ještě vyžranější než teď. A to už si fakt nedovedu představit.
29.11. 2000
Pozítří nastupuju do Prahy. Tak jsem jel do práce, abych vyklidil kancl a dal do pořádku počítač. Takových hovadin, co tam mám, to budu mazat ještě zítra. Přemýšlím, že počítač nenápadně svrhnu z okna.
30.11. 2000
Poslední den před nástupem do Prahy. Byl jsem pro novou sádru. Dostal jsem sice novou, hezkou….ale není to sádra, jen nějaký speciální obal a hlavně jsem si ho musel zaplatit. To snad není pravda, místo ferneta jsem koupil nějakou podivnost, abych mohl lépe chodit! No jsem normální?