1.11. 2014 sobota
“If you’re going to Sááááán Franciscóóóó…” zvesela si prozpěvuji, kráčím z kopce po Powell Street k San Francisco Bay a nastavuji slunci svůj ošklivý obličej. Pro svou první návštěvu země prohnilých imperialistů jsem si vybral město, o kterém znalci tvrdí, že zas až tak moc americké není. Vybral jsem si dobře, nadmíru dobře.
“…..you’re gonna meet some gentle people théééére,” pokračuji v halekání, poloprázdné ulice voní slanou vodou, nalevo se objevuje známý Golden Gate Bridge a přede mnou ostrov Alcatraz.
Přístavní mola a v pozadí Golden Gate Bridge
Překvapivě kompaktní centrum města mi připadá klidné, upravené, ovšem nijak sterilní. Je třeba nakračovat obezřetně, jelikož co chvíli je možné zakopnout o symboly dalece překračující město samotné. Alcatraz či přístaviště vítající kdysi davy zlatokopů, bary s obrázky a citacemi pana Kerouaca, čínská čtvrť připomínající, kdo z podstatné části vystavěl zemi mezi Kanadou a Mexikem, ikonický Golden Gate Bridge či sama píseň San Francisco. Notoricky známý psychedelický a z dnešního pohledu naivní popěvek napsaný Johnem Phillipsem z The Mamas and Papas interpretovaný Scottem McKenziem (poprvé v červnu roku 1967). Ó, to byly časy. Dámám se sahalo na pozadí beztrestně, marihuana voněla zásadně libě a všichni se usmívali i bez vyběleného chrupu. Pravda, dlouhý mastný vlas byl trnem v oku nejednomu strážci blaha lidu.
Ostrov Alcatraz. Svého času jediné vězení v USA, kde dopřávali vězňům teplou vodu.
Jedna z teorií praví, že důvodem bylo zabránit otužování vězňů a ztížit jim tak případný
útěk přes studený oceán
Když už jsem u té kultury – marihuana voní na ulicích města stále velice často a i dnes žije město kulturou. Například známým marathónem a také masturbathonem. Kolik je rekordní výkon v sanfranciském marathónu sice netuším, ale v pánské kategorii Masturbathonu rekordman v nepřetržitém sebeukájení pokořil čas 10 hodin.
“In the streets of San Francisco…gentle people with flowers in their hair,” pěji zvesela na pobřeží.
Holohlavý černoch se udiveně otočil.
“…be sure to wear some flowers in your hair….la la la lááááá”, nedal jsem se holohlavcem zastrašit.
Bay Bridge. Opomíjený soused Golden Gate Bridge.
2.11. 2014 neděle
“Kilogram prasečích čumáků! Středně propečené, středně prosolené a nozdry řádně prošťouchnuté,” objednávám si v jedné z čínských restaurací. Kuchař uznale zamrkal a jal se mi servírovat tento lahodný předkrm.
Prasečí čumáčky, potěšení pravého labužníka.
Číňané jsou všude. Naštěstí. Určitě je to lepší, než kdyby bylo lidstvo postiženo například epidemií Čechů. San Francisco je ovšem i z pohledu čínského vlivu poměrně jedinečné. Při sčítání provedeném přede dvěma lety patří k Číňanům, či spíše jejich potomkům, více než pětina obyvatel San Francisca. Procentuálně největší zastoupení ze všech větších amerických měst a po New Yorku i v absolutních číslech – přes 150 tisíc osob. Uznáváni, trpěni, perzekuováni, hanobeni, stříleni i opěvováni, Číňané San Francisca si v průběhu času užili vše možné. Po vlně rasové nesnášenlivost v souvislosti s finanční krizí z roku 1873 a následné ekonomické stagnaci se zdejší Číňané stali dokonce obětí prvního ryze rasového antiimigračního zákona.
Čínské město. Ulice 我忘了這條街的名字
Čínské město se svou známou Dračí bránou se v SF stalo populární turistickou destinací. Není divu. Spousty lahodných jídel od výše zmíněných prasečích čumáků přes pečené kachní zobáky až po něco, na co jsem si netroufl ani já. Spousty obchodů s nejneuvěřitelnějšími asijskými plastovými kýči i cennými a málokdy viděnými knihami, nádobím či obrázky. Obchody s podivnými bylinkami, mastmi z kdoví čeho, zapadlé malé chrámy čínských kongregací a úzké uličky. A například i více než pěkné nevelké muzeum Chinese historical society of America. Nu a také nezáživná výrobna známých, do sušenek zapečených čínských mouder. Tedy tak je to prezentováno. Já na papírcích našel jen sarkastické poznámky jako “Budete zdraví!”, “Budete šťastní!” nebo “Budete bohatí!”. Ony sušenky (chinese fortune cookies) se staly populárními nejen v San Franciscu, ale téměř po celých Státech. Paradoxně – vynalezl je Japonec Makoto Hagiwara. Ano, ten samý, který jako projektant-imigrant navrhl Japonské čajové zahrady. V roce 1993 jistá společnost z New Yorku počala sušenky nabízet v Číně pod reklamním sloganem “Genuine American Fortune Cookies”. Ehm.
Výroba sušenek, do kterých jsou vloženy papírky popsané nejrůznějšími blbostmi.
Jako například “Budete zdraví!”, “Budete šťastní!” nebo “Budete bohatí!”
Pokud návštěvník čínské čtvrti ještě není dostatečně zmaten, může se jít zničit do druhého, třetího a čtvrtého čínského “města”, jak bývají označovány ulice Clement, Irving a Noriega. A pro zajímavost – podle jedné studie z roku 2014 pochází 29% znečištění vzduchu v San Franciscu z Číny.
“Kilogram prasečích čumáků! Ještě jednou!”
Jedna z uliček v čínské čtvrti. Holič ve chvíli volna preluduje na strunném nástroji.
3.11. 2014 pondělí
Těžko si představit San Francisco bez kabelových tramvají. I když jsou většinou narvány turisty, zejména brzy po ránu a večer jezdí vozy mnohdy poloprázdné, pročež se do nich nasoukám i já se svými tukovými zásobami. Kabelová tramvaj je kupodivu stále plnohodnotná forma veřejné dopravy ve městě, společně s historickou tramvají, moderními tramvajemi, autobusy, trolejbusy a rychlodráhou BART, propojující celou aglomeraci zátoky.
“A když sem strčíte ruku, tak vám to utrhne hned několik prstů,” praví obsluha točny kabelové tramvaje.
“Samozřejmě můžete naskakovat i seskakovat za jízdy, vše tolerujeme,” dodává později pan průvodčí. A vskutku, znalí jedincové na rozjíždějící se vůz naskakují, za jízdy seskakují a z vozu porůznu visí a ulice města jsou proto pokryty utrženými končetinami, rozdrcenými hlavami a kalužemi krve.
Vrzající, skřípající a funící vozy v ulicích San Francisca.
Nu, nastal čas krotit svou fantazii a věnovat se faktům. Tramvaje jsou poháněny po strmých ulicích podzemním lanem a všechny současné linky jsou ovládány z jedné vozovny. Ta se nachází na křížení ulic Washington a Mason. V budově zároveň sídlí muzeum kabelových tramvají. V provozu jsou tři linky. Dvě z nich, Powell-Mason a Powell-Hyde, mají společnou manuálně ovládanou točnu na křížení ulice Powell a Market, zatímco druhé konce jsou na různých místech nedaleko turistického Fisherman’s Wharf. Třetí linka, California, jezdí západo-východním směrem mezi Van Ness Avenue přes Nob Hill, Čínské město až na ulici Market nedaleko známého Embarcadera. Kabelové tramvaje vznikly víceméně z nutnosti, jelikož dříve používané koňky v ulicích s nemalým převýšením působily často spíše jako neřízená střela. Konec vozidel upoutaných na nekonečném laně nastal po spektakulárním zemětřesení v roce 1906.
Strojovna, odkud jsou ovládány a v nepřetržitém pohybu udržována tažná lana
sanfranciských kabelových tramvají. Zároveň jde o muzeum.
Jak vidno, vše se točí kolem pobřeží a pobřežních atrakcí. Není divu. Nejen svěží vzduch a trus racků obšťastňuje místní i turisty. Na pobřeží je také možno nalézt spousty krabích restaurací, ve kterých jsou živočichové házeni do vařící vody a poté požíráni v množství, ze kterého by nejeden militantní ochránce přírody páchal sebevraždu a ještě k tomu přemlouval širou rodinu. Nemá smysl popisovat kdejakou zajímavost na pobřeží, pročež se omezím na pouhý popis.
V kavárně nedaleko muzea kabelových tramvají posedává malá černovlasá cizinka, popíjí kávu a nadšeně si vše fotí. Nedaleko přístaviště, hned u Fisherman’s Wharf je Museé Mécanique, sbírka nejrůznějších hracích strojů zahrnujících zázraky z 19. století i první videohry, zkrátka vše pro staré pány. Nedaleko krabích restaurací sedává na chodníku podivný pán, figurka mírně řečeno kontroverzní, schovává se za pár utržených větví eukalyptu a na okolo procházející otupené turisty vyskakuje a haleká. Vydělávat se dá vskutku všelijak, netřeba jen ležet a naříkat!
Kromě návštěvy několika muzeí jsem ovšem většinu dne trávil tím, že jsem se nenápadně lepil na podivná individua a inhaloval kouř z marihuany. Klima San Francisca se mi prostě velice líbí.
4.11. 2014 úterý
Vycházím z hotelu a hned počínám sbírat nejrůznější předměty. Zejména se dívám po pěkných kamenech aerodynamického tvaru, po mrtvých zvířátkách a po lešenářských trubkách. Následně již pílím přes North beach po schodech Filbert street, funím a potím se. Nasbírané předměty se ovšem budou hodit, jelikož nedaleko je Telegraph Hill a na ní možná nejlepší rozhledna v celém San Franciscu. A jak již vnímavý čtenář tuší, na rozhledny sebou každý šprýmař tahá předměty, které je poté možno vrhat dolů na hlavy nicnetušících občanů.
San Francisco z Coit Tower
Pozorný čtenář pana Kerouaca a jeho Na cestě, případně pozorný divák a milovník falických symbolů v Hitchcockově Vertigu již tuší, že se drápu na Coit Tower. Stavba věže Coit Tower, pod jejímž vrcholem se nachází vyhlídková plošina, byla financována z peněz odkázaných městu jistou Lillie Hitchcock Coit (ženština v závěti věnovala městu třetinu zanechaného majetku). Zmíněná dáma si libovala v hadicích dobrovolných hasičů San Francisca a tak není divu, že věž postavena na jejich počest nese její jméno. Z věže vysoké 64 metrů je vskutku pěkný pohled na celé San Francisco – Golden Gate Bridge, Alcatraz, známý Pier 39 i sympatický i přehlížený Bay Bridge. Pod věží poletují hejna papoušků a také zde pobíhá mnoho turistů, na které je možno házet kamení, mrtvá zvířátka a lešenářské trubky, pracně dopravené na vrchol věže.
Alcatraz (foceno mobilem)
“Ach!” ozývá se ze všech stran a slabší jedincové se chytají za srdce a s blaženým úsměvem se kácí k zemi, postrádajíce vědomí. Reakce návštěvníků na oranžový symbol města v podobě mostu Golden Gate Bridge bývá často extatická. Nu, most je pěkný, po mostě se lze procházet či jezdit na bicyklu, ovšem nejpěknější pohledy nejsou z bezprostřední blízkosti, nýbrž z nedalekých pláží a vyhlídek. Pročež například výlet na Baker či Marshal beach stojí za pár minut chůze, případně je možno se kochat od Battery Spencer nebo Fort Baker. Dvě věže tyčící se lehce přes 227 metrů nad mořem, hmotnost mostu 887 tisíc tun, délka 2737 metrů, dvě nosná lana, každé z 27572 jednotlivých drátů, více než milion a dvě stě tisíc nýtů, šestiproudá vozovka se současným ročním provozem přes 41 milionů automobilů. Od otevření mostu zde projely přes dvě miliardy vozidel. A ano, proslulá barva, označovaná jako GGB International Orange (CMYK: C= Cyan: 0%, M =Magenta: 69%, Y =Yellow: 100%, K = Black: 6%), kterou průběžně udržuje 28 natěračů. Původně námořnictvo vyžadovalo natřít most černými a žlutými pruhy, naštěstí se z mostu citrónová zebra nestala. Most byl kvůli silnému větru třikrát ve své historii kompletně uzavřen. A částečně uzavřen dvakrát kvůli návštěvám prezidentů Franklina D. Roosevelta a Charlese de Gaulla. Zajímavostí se samozřejmě váže k mostu celý bambilión, možná i víc. A kdybych si nemusel jít zalít čínskou polévku, všechny zajímavosti bych zde vypsal.
No dobrá, Golden Gate Bridge za zhlédnutí vskutku stojí.
Rybáři u Golden Gate Bridge
(foceno kompaktem, panorama přímo z něj, originál ZDE)
5.11. 2014 středa
Dopoledne se motám po nejturističtější části města, promenádě Fisherman’s Wharf. Staré lodě, obchody s kýči i pěknými věcmi (jako například nakládaná žraločí embrya), stánky a restaurace servírující kraby.
Molo 39 je kupodivu třetí nejnavštěvovanější turistickou atrakcí celých Spojených států. To jsem se kdesi dočetl, ovšem věřit se mi nechce. Turisté sem proudí nejen nakupovat suvenýry, ale hlavně ukazovat prstem na kolonii lachtanů kalifornských. Lachtani se na Pier 39 objevili poprvé v roce 1989 a o deset let později zde bylo napočítáno již přes 1700 až půltunových šelem.
“Lachtan! Ten tlustý lachtan utekl z mola!” ječí turisté a ukazují si na mne prstem. Mračím se na hloupé turisty a ťukám si prstem na čelo, což lachtani většinou nedělají, aby byl omyl jasný.
“Lachtan! A umí si ťukat prstem na čelo!”
Měsíc, letadlo a Bay Bridge
Zahanben prchám o kus dále, ovšem nikterak jsem si nepomohl. Usadil jsem se nedaleko stánků s kraby a pozoroval ohromné racky mormonské. Rozhodně nejde o nějaké domácí mazlíky a pokud bych chtěl někomu nechat provést lobotomii, pošlu na něj zmíněného opeřence vyzbrojeného pěkným zobákem.
“Uááááá!” ozval se najednou šílený řev. To jeden z racků s rozpětím křídel téměř půldruhého metru bez ostychu zaútočil na drobnou ženštinu a agresivně jí vyzobl z ruky smaženou krevetu.
Počal jsem se škodolibě chechtat, jelikož jsem v některých chvílích vskutku empatický. Ženština na mne ovšem vztekle pohlédla a v následující chvíli mi s obdivuhodnou zručností vmetla do klína misku plnou smažených krevet i s hektolitrem oleje. Načež jsem se tvářil nelibě, zatímco škodolibě smát se počala agresorka. Pročež poslední hodiny v San Franciscu trávím pod sprchou pohledů udiveně zírajících osob, sledujících můj mokrý, mastně se lesknoucí rozkrok.
Golden Gate Bridge z Barker beach
Odpoledne odlétám z města, kdysi známé jako Yerba Buena (byť jako San Francisco bylo občas označováno již od roku 1769), patřilo Mexiku a ke Státům bylo připojeno až po Mexicko-americké válce z let 1846-1848. Letiště v San Franciscu (SFO, aby nedošlo k mýlce) není sice zrovna architektonický skvost, ale do hnusu letišť pařížských má přece jen hodně daleko. Zajímavostí je, že byl letištní terminál postaven kolem a na 267 sloupech s ocelovými ložisky, které údajně zajistí stabilitu budovy i v případě zemětřesení, při kterém by došlo k pohybu kterýmkoli směrem až o půl metru. Jelikož jsem zvídavý jedinec, mohutně jsem dupal a skákal před halou i v hale tak energicky, že jsem si rozvlněným tukovým pásem málem vyrazil zuby. A vskutku – budova nespadla. Hm, ocelová ložiska. Kdo by to byl řekl.
Letiště v San Franciscu v roce 1927. Vlajka s nápisem “San Francisco Airport” již
hrdě vlaje. O téměř 100 let později si tehdejší povrch přistávací dráhy berou
za vzor obyvatelé dalekého Česka při udržování páteře své dálniční sítě.
Fotografie z webu FlySFO.
6.11. 2014 čtvrtek – 12.11. 2014 středa
Občas zkolabuje některý z kolegů. No a občas to díky porušování snad všech myslitelných předpisů (z naší strany) odnese i některý z našich zákazníků. Poněkud nepříjemné bylo, že jsem pána s rozbitou hlavou a vyteklým mozkem nenašel já ani žádný z mých kolegů, nýbrž další ze zákazníků. Pročež jsme nemilou událost nemohli ututlat (rozuměj zahrabat) a tak je nyní na pracovišti poněkud živo. Vedení panikaří, policisté se mračí, psychologové se tváří chápavě a rozdávají moudré rady. Jako například tu, že mít ze stresu průjem je naprosto normální. Po nenápadné kontrole trenýrek (kontroloval jsem si je sám, raději dodávám) jsem usoudil, že ve stresu nejsem.
Návštěvníci na dublinském letišti jsou každodenně převáženi i v ležící poloze.
Podle barev jest vidět, že má dřevěná rakev kovové vyložení.
13.11. 2014 čtvrtek
Ráno odcházím z práce a přijímám od kolegů objednávky. Z Vietnamu a Laosu chce každý přivézt něco. Nejčastěji polonahé domorodkyně, ještě více polonahé domorodkyně a také úplně nahaté domorodkyně. Jen kolega Karel nechce nic, jelikož má rád chlupaté pány a o asijských mužích se vyjadřuje jako o “oholených opičkách”.
Odlétám z Dublinu do Paříže, z Paříže do Abu Dhabi a z Abu Dhabi do Ho Či Minova města. Obyčejná cesta z Evropy způsobila, že jsem se stal přeborníkem v postávání ve frontách. Na transitu v Abu Dhabi jsem čekal přes hodinu, při čekání na vízum v Ho Či Minově městě hodinu a půl a poté zcela nečekaně hodinu u imigrační policie. Úředník po mně totiž chtěl věci nevídané. Kromě zpáteční letenky i potvrzení o ubytování, palubní letenku a možná i nějaké nechutnosti, jelikož na mne koulel oči a špulil rty.
Po krátkém, ale akčním souboji s taxikářem jsem odjel do chřtánu samotného pekla, batůžkářské čtvrti kolem ulice Pham Ngu Lao.
Kdysi relativně klidné místo (na asijské poměry) se transformovalo v doupě, které si nezadá s Bangkokem či balijskou Kutou.
“Marihuana! Marihuana!”, volají prodejci na mopedech.
“Masáž! Masáž!” piští prostitutky.
“Bum bum! Bum bum!” křičí ze skútrů naháněči do bordelů.
“Kuře v sladkokyselé omáčce! Smažené žáby!” ječím já a úspěšně znásilňuji podstatnou část menu nejbližší restaurace.
Policejní důstojník na ulici Ho Či Minova města hlídá banány, papriky, brokolici a zelí.
14.11. 2014 pátek
Odjíždím do delty řeky Mekong, bych na vlastní oči viděl zbytky toho, co bude za pár let jen vzpomínkou. Kolem města Can Tho jest několik plovoucích trhů.
Mezi HCMC (Ho Chi Minh City) a Can Tho pendlují autobusy a minibusy každých pár minut. Ještě před pár lety cesta trvala pět a více hodin, díky novým mostům přes Mekong se nyní cesta smrskla na tři hodiny. Finančně i časově zhruba stejně náročná jako přejezd mezi městy je cesta z Distriktu 1 na autobusová nádraží, odkud se do Can Tho jezdí.
Can Tho mne příjemně překvapilo. Od města s půldruhým milionem obyvatel jsem čekal tuny smogu, rozpadající se budovy a otevřené kanály. Místo toho jsem si užil pěkného nábřeží, nečekaně pestrého trhu v ulicích u řeky a pagody Ong. Vietnamské (respektive čínské, ve Vietnamu postavené) pagody mám rád. Ať už je to má oblíbená Jade Emperor v Saigonu, zapadlé pagody v Hoi An či právě Ong v Can Tho. Kilometry vonných tyčinek a spirál, dřevořezby barvené sytými barvami, červené lampiony.
Pagoda Ong je zasvěcena božstvu Kuang Kung. Jak každý samozřejmě ví již od základní školy, Kuang Kung je jako český politik, pročež taktéž kumuluje nejrůznější funkce a postavení. Rozdíl mezi Kuang Kung a českým politikem je v tom, že Kuang Kung symbolizuje rozum, spravedlnost, čest, odvahu a neříká “kunda”, jako například vepř z Pražského hradu.
Jelikož se mi nechce připojit se k bambilionu turistů ve skupině, sháním si na zítřek individuálního průvodce. Ve čtyři hodiny ráno mne prý jistý Hiti vyzvedne v hotelu. Nuž, uvidíme.
Pagoda Ong v Can Tho naštěstí postrádá davy turistů.
15.11. 2014 sobota
Ráno začalo více než příjemně. Z jistého Hiti se vyklubala jistá Hiti, mladičká Vietnamka, která hovoří plynně anglicky, poslušně zodpovídá všechny mé dotazy, nedožaduje se spropitného a nenabízí masáž.
Celý den sedím v loďce vonící rybami, mou tupou hlavu nekompromisně pálí slunce a slečna Hiti trpělivě vysvětluje, jak se jmenuje nejrůznější ovoce, jak se v ramenech Mekongu loví ryby, jaký je rozdíl mezi plackami na jarní závitky a na nudle, kterak se rozpadá polovina mostu v Can Tho, kterou stavěli Vietnamci, zatímco “japonská” polovina bez problémů slouží.
Výrobna křupavých placek používaných k výrobě jarních závitků a dalších vietnamských delikates
Projíždíme přes plovoucí trhy Cai Rang a Phong Dien, proplétáme se zarostlými rameny a balancujeme na vlnách hlavního toku Mekongu, dojíždíme k plovoucímu trhu Phung Hiep a po poledni si dávám tři pečené krysy.
Hlavu mám obrovskou, že by i bývalý spolužák Ponocný záviděl. Na rozdíl od pana Ponocného ovšem nemám velkou hlavu z vodnatelnosti, nýbrž z přebytku informací.
Tak již například vím, že plovoucí trhy se zmenšují a zanikají, jelikož je postavena spousta nových mostů a silnic. Pročež již lodě a kanály přestaly být jedinou komunikací a nejsnazší formou přepravy osob a zboží. Ostatně, zvlášť Cai Rang a Phong Dien občas působí jako cirkusové číslo, kde kolem každé loďky domorodců krouží pět lodí s turisty.
Také vím, že mizí i takzvané opičí mosty, což je jedna či dvě tenké bambusové tyče přes ramena řeky, po kterých lezou domorodci se šikovností opic.
Jeden z opičích mostů. Návraty opilců z hospody po patnácti pivech skýtají pro přihlížející veselou podívanou.
Dostalo se mi i poučení, že kanály čistí stát dvakrát ročně, už vím, co dělat s vodními kokosy a že někde říkají rambutanům opičí koule.
Odpoledne průvodkyně Hiti odmítla spropitné, pročež jsme se dohodli, že večer zajdeme na pivo. Dvě piva mi oplatila (nadržení čtenáři teď doznají zklamání) pozváním na večeři. Želva v rambutanové omáčce byla nad očekávání chutná a Hiti si dokonce laškovně povyhrnula tradiční vietnamský šat až nad kotník!
Zkrátka, povedený den.
Rybaření v jednom z ramen Mekongu
16.11. 2014 neděle
Abych nezapomněl – Can Tho je zatím nejlepší destinací pro milovníky jídla, kterou jsem kdy navštívil. Seafood, ovoce, zelenina, maso…. delta Mekongu nabízí vše a domorodci umí vše připravit. Včetně některých lahůdek. Krysy s tmavým masem jsou krysy městské a daleko lepší jsou krysy z rýžových polí s masem světlým. Kachní krky plněné chobotnicí. Holoubata na houbách. Zkrátka vše myslitelné.
“Netušíte, dobří mužové, kde je restaurace U velké chobotnice?” ptám se skupinky domorodců.
“Na konci ulice, pane. Na opačném konci!”
Vtip to byl od oněch pánů nepěkný. Ulice Mau Than má totiž 30 kilometrů.
Odpoledne odjíždím do Saigonu minibusem. Pan řidič zcela evidentně užil nedobrých drog, jelikož piloti Formule 1 by se před jeho jízdou propadli studem. Jízda v protisměru, několik vytlačení mopedistů ze silnice, frenetické troubení, přejíždění na chodníky a zpět. Maniakální výron energie. Při pohledu z okénka jsem střídal stavy pocení a tuhnutí mrazem. A klimatizace za to tentokrát nemohla.
Ulice Can Tho jsou plné lahůdek
17.11. 2014 pondělí
Potuluji se po Saigonu. K typickým asijským tržnicím přibývají značkové obchody, psané fixní ceny se objevují dokonce i v pouličních stáncích. Trapné. Socialismus se rozpadl a pod červenými prapory se žlutou hvězdou prodávají podnikavci karikatury Ho Či Mina, vietnamských generálů z nejrůznějších válek, z barů duní metal a opilí náctiletí třímají lahve imperialistických piv.
Rikšové slouží v centru již jen turistům a stařečkové srkající nudle dřepí na nárožích a nechápavě zírají na dobu, ve které fotografie rýžových polí visí v kancelářích plánovačů kosmického programu.
Co už.
Nákup krabů u Pham Ngu Lao v Ho Či Minově městě
Odpoledne odjíždím na mopedu na letiště a odlétám do Pleiku.
Ač jsem sobě zakoupil letenku s obvykle příjemnými Vietnam Airlines, díky nedostatku pasažérů došlo k jistým změnám. Modré letadlo Vietnam Airlines se jaksi nedostavilo a místo něj bylo přistaveno oprýskané ATR mně neznámé společnosti. Stevard po vzletu rozdal papírové kapesníky a poté usnul, podle předpisů připoután. Jelikož je místo stevarda hned za kabinou pilotů, na konci uličky a tudíž na očích všem pasažérům, zbytek letu nebohý mladík obstarával zábavu pro celé letadlo. V popruzích se překlápěl ze strany na stranu, bezvládně visel v naprosto nepravděpodobné podobě a občas slintal. V turbulencích se slintání stávalo vskutku akčním.
V Pleiku jsem se ubytoval v hotelu se zfetovaným recepčním a vyrazil na jídlo. Pleiku skutečně není město stojící za návštěvu, žádná blyštivá promenáda ani dlouhonohé prostitutky pod světly neonů.
V pouliční jídelně patřící stařičké zkrabatělé Vietnamce připomínající seschlou sépii jsem si dal rýži a tři sépie.
Zkrátka – Pleiku mi poskytlo řadu příjemných překvapení.
Výrobna, balírna i pojízdná prodejna sladkostí v podání vietnamské ženštiny
18.11. 2014 úterý
Mezi vietnamským Bo Y a laoským Phou Keua jest jednoduchý hraniční přechod prostý velké byrokracie a zástupů otravných celníků. Prý. Pročež jsem ráno vsedl do minibusu a odjel do laoského města Pakse. Ó, Laos, země zaslíbená, známá svými….eeee….známá… tak jsem zjistil, že o Laosu nic nevím.
Na hranicích mi zkontroloval cestovní pas jeden vietnamský celník a poslal k druhému. Druhý taktéž zkontroloval a poslal ke třetímu.
“Nějaký vtip? Asijská tradice? Nebo je nutné kontrolovat cestovní pas za každých třicet kilogramů hmotnosti cestujícího?” durdím se vzpurně a ohrnuji horní ret, pročež je na mých zubech vidět špenát od snídaně.
Třetí vietnamský pohraničník mne poslal k prvnímu laoskému. První laoský k druhému, u kterého jsem si za třicet amerických peněz zakoupil víza. Druhý laoský mne poslal ke třetímu laoskému.
Býti v Asii pohraničníkem je stejně běžné, jako být například pojídačem rýže. Pohraničníků a celníků je tak mnohem víc, než jen pouhý bambilión.
Městečko Pakse je již od pohledu chudší, nežli jakékoli vietnamské město podobných rozměrů. Nicméně drápy západních a čínských peněz počínají škubat laoský klid na cucky.
Všude rudé vlajky se srpem a kladivem, kolem počíná bujet kapitalismus.
Ospalé ulice laoského Pakse a členové motocyklového gangu z kláštera Wat Luang.
19.11. 2014 středa
Ubytoval jsem se nedaleko řeky Se Don, která se u města vlévá do flegmatického Mekongu. Za hotelem jest barevný buddhistický chrám Wat Luang. Celý komplex není nikterak ohromující, ovšem malíři se vskutku vyřádili v hlavní hale. Desítky pestrobarevných malůvek si v ničem nezadají s nejzábavnějšími komiksy a pan Disney by zde praskl hanbou a závistí.
Turistický ruch zde zatím dospěl do stádia batůžkářského, pročež jsou restaurace a ulice plné nadšených náctiletých, křižujících jihovýchodní Asii. Kromě nich tvoří podstatnou část návštěvníků Pakse Thajci, přijíždějící sem v zájezdových autobusech.
Ač je Pakse poněkud nudné, okolí je rájem pro obdivovatele vodopádů. Desítky vodopádů přístupných jednoduše z hlavní silnice, přičemž z některých se staly již klasické turistické atrakce obklopené stánky se suvenýry a předraženými restauracemi. Výletník zhýčkaný vodopády islandskými, africkými či argentinsko-brazilskými nebude zřejmě v Laosu ohromen, ale určitě není od věci zpestřit si ospalou zemi trochou vody.
Vodopád Tat Fan
“A aspoň se při jízdě odrážejte nohami, to vás nadlehčí a motocykl možná vydrží,” vysvětlují mi v půjčovně motocyklů a s nedůvěrou hledí na mé bílé sádelnaté tělo.
Nedaleká oblast se nazývá Bolaven plateau a kromě vodopádů lze obdivovat vesničky kovářů, vesničky nudících se lenochů, domy na kůlech a tak podobně. Laoský venkov je chudý, vskutku chudý a i průměrný vietnamský vesničan by nad zdejšími domorodci pohrdavě odfrkával.
Vodopád Tat (také Tad) Yuang, zhruba 40 kilometrů západně od Pakse.
Tat Fan, Tat Kameud, Tat Tha Jet…. Navštěvuji vodopád za vodopádem a spokojeně se usmívám, jelikož mám vodopády rád. Pln euforie jsem si dopřál i menší chirurgický zákrok, jelikož jsem při sjezdu kamenitou stezkou k vodopádu Tat E Tu v zatáčce upadl a vetknul si do lýtka pedál nožní brzdy. Prach z cesty naštěstí spolu s krví vytvořil hustou kaši a tak nekropím okolní pole svou mastnou krví. Nicméně, zažil jsem už i příjemnější chvíle. Ohnutý výfuk jsem přimáčkl zpět k motocyklu, brzdicí pedál přikopl zpět a hlavní stojan metrákem svého bachratého těla alespoň upravil tak, aby za jízdy nepřekážel. Ulámané plasty jsem vyhodil. Jen ze zrcátka zbyl plandající třpytivý pahýl, což mi ovšem nevadí, jelikož se za jízdy nebudu děsit své ošklivé tváře, což se mi běžně stává.
Laoští lidé se vesměs usmívají a tváří přiblble přátelsky. Ovšem když jsem si večer vymýval ránu vodou, pronášel jsem taková slova, že se laoští domorodci přestali usmívat.
Tat Yuang, pohled z hlavy vodopádu
20.11. 2014 čtvrtek
Trh v Pakse je údajně největší v celém Laosu. Netuším, co je na tom pravdy, ale faktem je, že zde lze nalézt mnohé. Od sušených krys a tuny zlatých šperků až po použité zubní protézy nebo arzenál animistických léčitelů v podobě nosorožcích klů či preparovaných kozích hlav. Mix nejrůznějších pověr a náboženství sice není v Laosu tak pestrý jako v některých státech subsaharské Afriky, ale v druhém desetiletí jedenadvacátého století jde přesto o pěkné poznání.
Podivuhodnosti hlavního tržiště v Pakse
Z Pakse míří autobusy do Vietnamu, Thajska, Kambodži i domácích destinací. Autobusy jsou k dispozici VIP, spací a podobně. Jelikož jsem však tupé hovado, nepoučitelný imbecil a vymetená kebule, zakoupil jsem sobě jízdenku do města Tha Khaek na lokální autobus. Místo pěti hodin jízdy v pohodlném klimatizovaném autobuse jsem si užil dvanáct hodin v čemsi, co sice mělo řidiče, ale nemělo ani přístrojovou desku. Vozidlo navíc stavělo každých pár minut a nakládali jsme naprosto všechno, všechno zase vykládali a vrcholem byla pauza na oběd – hodina a půl.
Do Tha Khaek jsem dojel po setmění. Což je jiný výraz pro to, že je celý den v prdeli.
Buddhové nad Pakse
21.11. 2014 pátek
Zatímco je okolí mé minulé zastávky, města Pakse, známo vodopády, kolem Tha Khaek se nachází desítky přístupných jeskyní. Krajina je totiž typicky vápencová, pročež zejména podzemní řeky dokázaly prorazit do vápence nejroztodivnější díry. Pročež jsem si poškrábal nohu dodřenou z minulé bouračky a opět sobě půjčil motocykl. Abych byl přesný – motocykl korejský.
Motocyklování v sousedním Vietnamu je často plné adrenalinu, Laos je o něčem jiném. Všichni se spokojeně sunou šnečím tempem, na křižovatkách si dávají přednost a na jediném semaforu ve městě se často nerozjíždějí ani na zelenou – zřejmě se jim zelená nezdá dostatečně výrazná.
Pro mne se ovšem nejlepší atrakcí stalo samo řízení korejského výrobku. Motocykl je malý i pro většinu místních, ovšem já vypadám asi jako hroch na dětské tříkolce. Řazení i zatáčení jsou vyloženě artistická čísla a brzdy evidentně nejsou konstruovány na mou hmotnost. Pročež jsem vyloučil použití zadní brzdy, přední brzdy, mých apartních vietnamských pantoflí a brzdím povětšinou silou mysli. Což ne vždy funguje, jak se přesvědčili místní řidiči poté, co jsem nejednou projel křižovatkou na červenou. Ke cti mi alespoň slouží, že jsem na všechny strany metal omluvné pohledy.
Milovníci pozorování desítek praporků si v laoských jeskyních užijí zábavu. Ostatní návštěvníci se nudí.
Nu – jeskyní je kolem města spousta, ale vesměs se jedná o nudné díry přístupné pár metrů. Ulámané krápníky a výběrčí vstupného také mnoho nadšení nevzbuzují.
Po Tham Xang jest zajímavější Tham Pa Fa. Znovuobjevena před deseti lety se nyní stala jednou z výraznějších turistických atrakcí. V laoském měřítku to ovšem vypadá tak, že jsem potkal tři turisty z jeskyně vycházející a poté jsem se dírou ve vápenci mohl kochat sám. Před staletími lidé do jeskyně nanosili 229 Budhů ze zlata, bronzu, stříbra či kamene a poté jeskyně z nějakého důvodu upadla v zapomnění. Dnes jsou v jeskyni prodavači obětin, kteří zároveň hlídají, aby zde nikdo nefotil. Kdyby bylo na mně, tak obětuji prodavače obětin a poté vesele fotím.
Osobně na mne lépe zapůsobila nenápadné jeskyně Tham Sa Pha In. Turisté nikde, v jeskyni buddhistické fáborky a u oltáře slepý starý pán.
Pha That Sikhottabong
Pln radosti, že jsem se dnes nevyboural, prorazil jsem alespoň pneumatiku. Jelikož mi majitel motocyklu neprozřetelně prozradil své telefonní číslo, zatelefonoval jsem mu a strašlivě pomluvil kvalitu korejských motocyklů. Zatímco jsem čekal na mechanika a výměnu celého kola, kochal jsem se buddhistickým chrámem Pha That Sikhottabong. Žádný relikt a žádné davy turistů. Naopak je celý chrám zapojen do současnosti, místní proudí dovnitř a ven a obdarovávají mnichy u pozlacené sochy Budhy vším možným. Například vybledlou parukou, limonádami či sušeným masem.
Abych nezapomněl – největší atrakcí nejen chrámu, ale i celého města je babizna na břehu Mekongu, která prodává žabičky na špejlích. Vždy deset malých pečených žabek se spálenýma očima. Lahodné.
Žabičky u Pha That Sikhottabong
22.11. 2014 sobota
Z Tha Khaek ráno odjíždím do vesnice Ban Kong Lor. Již od Pakse se slévá proud turistů přijíždějících z Thajska, Kambodži a Vietnamu, takže v autobusu je stádo Poláků, několik Němců a Holanďanů. Jelikož Laos zrovna nehýří desítkami atrakcí, kvůli kterým návštěvníci kvílí nadšením a propadají v euforické tance, každé zpestření na cestě způsobuje koncentraci výletníků, hotýlků a restaurací.
Ve vesnici Ban Na Hin (jinak také Khoun Kham) se přesedá na upravený náklaďák, řidič zakupuje několik krys k obědu a pokračujeme do Ban Kong Lor.
Cukrárna i řeznictví v jednom, to jest shopping centrum ve vesnici Ban Na Hin
“Díra! Díra! Tady být veliká díra!” volají ze všech stran domorodci a ukazují k řece. Největší atrakcí oblasti a jednou z největších celého Laosu je návštěva podzemní řeky. Sedm kilometrů dlouhá jeskyně vytvořená řekou ve vápenci.
“Dva tisíce peněz za vstup do ohrádky!”
“Chci do jeskyně, ne do ohrádky,” vztekám se.
“Do jeskyně být cesta jedině přes ohrádku!”
“Grrrr….”
“Deset tisíc peněz za jeskyni!”
“Ehm.”
“Sto tisíc za loďku!”
“Nechci loďku!”
“Do jeskyně jedině s loďkou!”
Jeskyně jest dlouhá, na jednom místě pár krápníků, spoře osvětlených. Zbytek jeskyně není osvětlen vůbec, kromě míhajících se kuželů světel čelovek převozníků a turistů. Pročež je návštěva vhodná pro milovníky tmy a vrčení motoru lodí. Jinak není vidět nic, nic se celou cestu neděje a navíc návštěvníka co chvíli oslepí čelovky protijedoucích turistů.
Bambilion turistů na cestě do jeskyně Konglor.
Nejakčnějším zážitkem výletu k jeskyni tak bylo mlaskavé křupnutí. To když jsem večer hned za dveřmi pokoje rozšlápl ještěrku.
23.11. 2014 neděle
V celé Asii zřejmě neexistuje klidnější hlavní město, než-li je Vientianne. Na břehu Mekongu, čtvrtmilionové město přes bažinatý říční ostrov Don Chan pohlíží do Thajska, odkud sem proudí thajští turisté i Evropané, stále většinou batůžkáři.
V ulicích je stejně jako po celém Laosu klid, dobré, lepší a vynikající restaurace servírují povětšinou nikterak invenční fúze asijské a evropské kuchyně. Vesnické delikatesy v podobě kachních embryí jsem nikde nezahlédl.
Cestovat po Laosu se dá i v relativním luxusu. Na obrázku místo řidiče a mechanika ve skutečném autobusu.
Několik koloniálních domů, několik buddhistických vatů. Pro milovníky mrtvolného klidu je Vientienne ideální destinace. I ten vítr od Mekongu je podivně ospalý a rudé vlajky se žlutým kladivem a srpem zplihle visí.
Večer jsem vlezl do jedné z místních naléváren a se dvěma Poláky vypil tři lahve vodky. Polský pár jezdí po jihovýchodní Asii už rok a půl, pročež jsem se ptal na soustu věcí. A dověděl jsem se například to, že laoské ženštiny nejsou vůbec perverzní, že Thajsky perverzní jsou a že pečené banány zabalené v netopýřích křídlech jsou dobré s ústřicovou omáčkou.
Ohnivá zábava na ulicích Vientianne.
24.11 2014 pondělí
Ráno odjíždím do Vang Vieng. Městečko ležící mezi Vientianne a Luang Prabang je obvyklou zastávkou všech, kdo uvěřili báchorkám o adrenalinovém vyžití, mocných peřejích, skalních stěnách a ohromujících jeskyní.
Po příjezdu jsem se ubytoval v novém hotelu kousek od řeky Nam Song. Výhledy na vápencové kopce jsou pěkné a všude je klid. Se soumrakem se ovšem do městečka řítí desítky a stovky náctiletých turistů. Mládí se vrací z unifikovaných výletů do okolí. Odjezdy jsou ráno a návraty večer, pročež je během dne největší zábavou sledovat spící trhovce u trsu banánů.
Západ slunce u Vang Vieng jest doprovázen rykem pubertální mládeže z Evropy i USA
Ač je po celém Laosu k vidění jakýsi kodex, podle kterého by se měli návštěvníci chovat, nikde jinde není k vidění tolik pubertální imbecility jako ve Vang Vieng. Polonahé náctileté děti v plavkách pobíhají po městě i kolem chrámů, hulákají a o decentních úsměvech typických pro Laosany není ani památky.
“Ale kurva do prdele, tohle je hovno,” stěžuje si majitel irského baru.
“E?”
“Dřív to tady žilo! Děvky, drogy, rokenrol!” povídá znechuceně Ir původem z Derry.
Pravda. Před lety se Vang Vieng etabloval jako místo, kde proudem teklo pivo i sperma, kde drogy stály zhruba tolik jako koláč s banánem a zřejmě byly i dostupnější, než-li zmíněný banán. Přede dvěma lety ovšem počalo jistým lidem a institucím vadit, že na následky zdejších radovánek zemřelo několik desítek turistů. Pročež se dostavili úředníci, zamávali komunistickým praporem a pravili, že legrace končí.
“Vydělával jsem dva tisíce tolarů za den, kurva! Dva tisíce za den!” nepřestává se durdit můj hostitel.
Zřejmě má pravdu. I když je turistická sezóna, hotely jsou poloprázdné, spousta restaurací úplně prázdných a veškeré turistické kapacity jsou od pohledu naddimenzované.
Zaplatil jsem jedno pivo, co jsem si dal a přispěl tak k tomu, že si majitel baru opět vydělá dva tisíce dolarů. Za měsíc, pokud bude mít štěstí.
Ranní mlhy severně od Vang Vieng, dole vesnička Pha Ngeun. Nebo taky nějaká úplně jiná.
26.11. 2014 středa
“To máte jako se slonem…taky se nespokojí s hrstí jetele,” vysvětluji mnichům. Mniši údivem otevírají ústa a poulí své šikmé oči.
Sedím po ránu v klášteře Wat Si Vieng Song a užívám si místní pohostinnosti. Požírám velké misky plné rýže a spoustu ovoce. Kdyby tak nebozí pánové v oranžových rouchách tušili, koho si to pozvali na snídani….
Úklid po snídani. Laoské chrámy jsou barevné. Hodně barevné.
Vangviengské kláštery jsou snad jediné oázy klidu v městečku. A zřejmě i adrenalinová atrakce srovnatelná s tím, co nabízí bezpočet místních agentur pod názvy “Dobrodružná jízda na laně”, “Spektakulární jízdy na kajaku” nebo “Dechberoucí tubing”. V překladu jde o trapně nudnou jízdu zavěšených turistů na dvacetimetrovém laně, hodinovou vyjížďku na kajacích po řece, kde největší peřej představuje komár omylem bourající do vodní hladiny a onen slavný “tubing” je stádo přiopilých puberťáků válejících se na téměř stojaté vodě na traktorových duších. Při všech těchto aktivitách je možno spatřit houfy náctiletých, kterak si užívají výlet bez dohledu rodičů, pročež se bijí pěstičkami v nevyvinuté hrudi a hrdinně mávají lahvemi piva.
Hodiny tělocviku jsou spojeny s hodinami tvůrčího stavebnictví.
Novicové před chrámem Wat Si Vieng Song.
Navečer jsem osedlal další z nekonečných fantazií asijských konstruktérů (dle vlastníka se jedná o motocykl, o čemž si dovolím dost pochybovat) a odjel pár kilometrů za město. V relativním klidu jsem si namočil své staré bílé nohy ve vodopádech Kaeng Nyui a Kenglon. Kaeng Nyui byl až do roku 1960 vodopád vysoký 45m, ovšem sesuvy půdy poněkud změnily jeho podobu. Nyní voda padá z výšky 34 metrů a dříve hluboká laguna se změnila v mělký bazének. Množství padající vody je navíc silně redukováno tím, že je odebírána z místa nad vodopádem a potrubím odváděna do blízkých vesnic i Vang Viengu.
Večer sedím na pokoji poněkud znepokojeně. Jak je možné, že jsem se za celý den nevyboural a nezajel žádné zvířátko?
Severně od Vang Vieng.
27.11. 2014 čtvrtek
Odjezd do staroslavného města Luang Prabang. Snad jediného místo v Laosu, které co se návštěvnosti a pověsti vyrovná jiným světově známým místům v jihovýchodní Asii.
Luang Prabang je město klidné a za klid se platí. Zejména ceny ubytování jsou úplně jinde, než ve zbytku Laosu. Tedy – lze sehnat střecha nad hlavou za pár peněz, ale za stejné peníze by jinde bylo ubytování o několik úrovní výše. I přesto na spoustě penzionů visí cedulky “obsazeno”.
“Vážená tlustá paní, dal bych si sépii v kokosové omáčce,” píchám prstem do menu v restauraci na břehu Mekongu. Luang Prabang je známo jako jedno velké lahůdkářství, což kvituji s povděkem a sem tam mi ukápne slina.
Po půl hodině mi číšník donesl pouze kokosovou omáčku a informaci, že sépie došly. Ech.
Jednou z městských atrakcí jsou večerní a noční trhy. O páté hodině odpoledne se hlavní ulice města uzavře pro motorová vozidla a poté se začne dít něco, co by ženisté každé armády sledovali nevěřícným pohledem. Z bočních uliček se vyřítí domorodci ověšeni dráty a vlekoucí nejrůznější tyče a plachty. Během neuvěřitelně krátké doby se silnice změní v několik stovek metrů dlouhou tržnici. Pod střechami rozložených stánků visí na drátu žárovky, pod žárovkou sedí ženštiny a nabízí. Nabízí jen a pouze turistické zboží od ručně vyrobených kýčů až po kýče dovezené z továren z Thajska a Číny.
“Šátek, pane! Šátek! Šátek!” tiše vykřikují trhovkyně, jelikož v Laosu se křičí převážně tiše.
Když už mi nabízela šátek asi dvacátá ženština a nabízenými šátky bych mohl obalit velrybu, stádo slonů a dokonce i svůj břich, zbaběle jsem uprchl.
Prodej nakládaných hadů na nočním trhu v Luang Prabang.
28.11. 2014 pátek
Večerní trh je jednou z největších atrakcí Luang Prabang, ovšem já jsem propadl kouzlu trhu ranního. Ani zdaleka ne tak turistický, o to barvitější. Nakládaná psí embrya, koláčky z říčních řas, sušení netopýři, hadi a ptáčata, uzené ryby, krysy i podivní hlodavci, veverky, larvy, brouci…
Pobíhám po tržišti v úzkých uličkách a za mnou zůstává silná stopa slin. Nemohu si pomoci, ale tolik laskomin na jednom místě mne dovádějí k extázi. Spokojeně se usmívám, poskakuji, tleskám a nekontrolovaně slintám.
Čerstvé veverky, čerstvé ryby a usměvavé pantofle na ranním trhu v Luang Prabang
Luang Prabang leží u soutoku Mekongu a Khan, po ulicích se toulají mniši v oranžových róbách, turisté a ospalí psi. Ve městě je několik desítek chrámů, pěkná muzea, výborné restaurace a vcelku klid. I když město roku 1995 získalo status Unesco, zatím to ke zkáze nevedlo. Ba naopak, příliv peněz znamenal restauraci i rekonstrukci starého města a vzhledem k nedostatku stavebních parcel není kde budovat monstrózní betonová hotelová monstra.
Přes řeku Khan vede několik placených bambusových mostů, na nábřeží je nemálo restaurací a za pět peněz je možno si pronajmout loď a kochat se západem slunce na Mekongu. Přímo ve městě je tak největším adrenalinovým zážitkem nákup ovocných palačinek. Což je jedině dobře.
Bambusový most přes Khan.
29.11. 2014 sobota
Ranní almužny jsou tím, čím je Luang Prabang známý. A jsou tím, nad čímž znechucením zvrací nejeden návštěvník. Popravdě řečeno, málem jsem vrhnul také. A jen nedostatek AK 47 v okolních obchůdcích může za to, že jsem nezredukoval počet jistých turistů. Podobných zrůdností jsem vskutku moc neviděl.
Tradice velí, že se svítání se z chrámů vyhrnou zástupy jejich obyvatel, mlčky procházejí ulicemi města a domorodci jim s úsměvem do nádob vkládají rýži. Počátek 21. století tuto tradici ovšem změnil ve vskutku pobliózní podívanou.
Za úsvitu se osazenstvo chrámů vydává do ulic, kde dostává po ždibci vařené rýže.
Alespoň dříve to tak bývalo.
“Oblečte se s respektem, zakryjte si ramena, hrudník a nohy.”
Na každém rohu, v každé publikaci, všude možně je psáno několik málo pravidel, kterak by se měl návštěvník chovat.
“Buďte potichu.”
“Nefotografujte s bleskem.”
“Stůjte nejméně 3 metry od procesí.”
“Nedotýkejte se mnichů.”
Jedna kultura šuká druhou. Tvrdě a bez gelu, pročež to bolí a dře. Blesky fotoaparátů přímo do obličeje. Cestovní kanceláře nejen v Laosu, ale zejména v Číně a Thajsku nabízejí celé balíčky, které kromě cesty do Luang Prabang nabízí i rýži pro mnichy a novice. Ač všude po městě visí informace co dělat, jak se chovat a zejména co nedělat, turisté jsou zčásti zřejmě analfabeti a zčásti imbecilní hovada. Před svítáním se tak do města vřítí desítky minibusů, ze kterých se sypou stovky Číňanů. Arogantní a řvoucí Číňané jsou vzápětí doplněni desítkami batůžkářů ubytovaných přímo ve městě. A nastává peklo.
Tak bat, jak se nazývá procesí, v jedné z vedlejších ulic.
“To je tááááák spirituální!” ječí jeden z asi dvaceti teenagerů, kteří sedí v řadě s podobnými individui v kraťasech a tílkách. Jednou rukou hází mnichům do nádob jakýsi hnus, druhou si to fotí mobilem. Za řadou podobných imbecilů již čekají místní šklebáci s bedýnkami, protože mniši zhnuseně nechutnosti od turistů rovnou vyhazují. Ač by měli mnichy obdarovávat zejména buddhisté, většina turistů považuje buddhismus za odrůdu kořenové zeleniny a ceremonii za vystoupení národního cirkusu. Turisté tahají mnichy za roucha, vřískají nadšením, strkají jim fotoaparáty dvacet centimetrů před obličeje a fotí s bleskem, zkrátka orgie.
Bít, bít, bít. Vyloupat oči a uřezat hlavy.
Ženštiny musí při dávání almužny klečet, pánové mohou stát.
Znechucen ranní podívanou vsedám odpoledne do automobilu, na kraji lesa přesedám na motocykl a ujíždím v dál. V dáli ovšem není továrna na výrobu čínských polévek ani lihovar, jak by si nyní možná čtenář myslel. V dáli je řeka Mekong a u řeky zvířata, která mi mohou směle konkurovat ve funění i tělesné hmotnosti.
“Vidíte? Taky mám velké břicho,” nafukuji svůj obří bachor před hubenými Laosany.
“Ech, vskutku pěkný exemplář,” praví domorodec obdivně a já se dmu pýchou, jelikož pán je odborník na slony.
Načež jsem počal argumentovat, že jsem choval křečka i papouška, pročež zvířatům rozumím a zkrotit nějakého slona je pro mne maličkost.
“Dobže dobže, já tobě dát slon Sip. Sip být veselá slon,” pravil majitel slonů a již mne odvádí do lesa.
Sloní kebule. Vlevo před depilací.
V lese je dobrých čtyřicet slonů uvázaných řetězy, by nepustošili okolní pole. Ač jsou laoští sloni ještě stále používáni i na práci, stali se díky turistům i oblíbeným zdrojem příjmu bez toho, aby museli vláčet stromy či tahat břemena. Malí Laosané odvazují pětici slonů, na jednoho posadili mne a vyrážíme k řece. Slony je totiž třeba koupat a koupání slonů je veliká legrace.
Veliká legrace, k popukání. A pokud je přítomný hloupý tlustý bílý turista, má o zábavu postaráno celá vesnice i sloni samotní. Má slonice se tedy jmenuje Sip a já jsem pochopil, co myslel majitel, když ji označil za “veselá slon”.
Na souši vypadají sloni poněkud neohrabaně, flegmaticky. To se okamžitě změní ve chvíli, kdy mají možnost vlézt do řeky. Jak známo, sloni jsou inteligentní stvoření a jsou schopni se naučit plnit spousty pokynů.
Sloni se rádi koupou. Veselá slon Sip se i rád potápí. Zvláště, pokud má
na hřbetě nešťastného výletníka.
“Molong!” volá škodolibý hoch na slona a ten přesně podle pokynu prudce sklopí hlavu. Jelikož byl pokyn určen mému “veselá slon Sip”, letím přes zvířecí hlavu do kalné vody Mekongu. Prskám bahno a žlutou vodu, držím slona za ucho a pracně se mu drápu zpět za hlavu.
“Tak takhle by to tedy nešlo, vážení. Vskutku si nemyslím, že by bylo vhodné….” rozvážně poučuji rozverné mladíky zodpovědné za koupání slonů.
“Meplong…. olan!”
Veselá slon Sip se potápí pod vodu a vzápětí se pod vodou překulí přes bok. Nevidím nic, voda mi tryská z očí i nosu, kuckám a lapám po dechu.
Po uchu se opět šplhám vzhůru. Veselá slon Sip se mi směje, mladíci umírají smíchy, já se topím.
“Veselý slone Sip, zanech krutostí a …..” chlácholivě hovořím.
“Bon bon!”
Veselá slon Sip na mne rozverně mrká a noří chobot pod vodu. Prásk! Do obličeje mi udeří desítky litrů vody. Má hlava je zvrácena až k lopatkám a plavným kotoulem vzad opět letím do vod Mekongu. Pročež již vím, že “bon bon” znamená “postříkej vodou osobu na hřbetě”.
Výuka pokynů pro slony trvala sice jen necelou hodinu, já jsem však na břeh vynesen polomrtvý, v žaludku patnáct litrů vody, oči krvavé, zničen a potupen.
“Chachacha! To je legrace! Ten hloupý tlustý cizinec už zase padá pod vodu!”
Vracím se zpět na hlavní silnici na vypůjčeném motocyklu. Po cestě je mi všelijak, jen ne dobře a celou dobu slyším šplouchání. Namlouvám si, že je to benzín v nádrží, ale je mi jasné, že v sobě vezu nemálo litrů vody Mekongu. Vody nikterak chutné.
Večer jsem si ještě zajel do jeskyně Pak Ou, jedné z nejznámějších míst v dosahu Luang Prabang. Jeskyně byly plné turistů a sošek Buddhy. Ovšem, a to mi nikdo nevymluví, se za mnou všude plížil veselá slon Sip, pročež jsem se stále úzkostně ohlížel přes rameno.
Jeskyně Pak Ou je plná turistů a sošek Buddhů.
30.11. 2014 neděle
Pokud jest člověk nasycen uličkami Luang Prabang, je dobré odjet ke zhruba 30 kilometrů vzdáleným vodopádům Tat Kuang Si. Vodopády jsem součástí poněkud pouťového parku, ve kterém je možno zakoupit předražené jídlo a suvenýry, podívat se na spoustu medvědů v záchranné stanici a spočinout okem na hordách hulákajících čínských turistů.
Suroviny na krysí polévku se zeleninou, ranní trh v Luang Prabang.
Vodopády samotné se skládají z hlavního vodopád a série desítek vodopádů menších, pod kterými je možno se vnořit do chladivých vod a popíjet fernet. Pokud tedy nějaký fernet seženete, což v Laosu asi nebude jen tak. Jelikož jsou vodopády pěkné a blízko Luang Prabang, je dobré je navštívit brzy po ránu, případně pozdě odpoledne. Samozřejmě to neplatí pro toho, komu dělá dobře mačkat se s čínskými a jinými turisty a vyhýbat se bambiliónu fotografických stativů, jejichž majitelé se zarputile pouští do půtek o nejlepší místo.
Vápencová jezírka ve vodopádech Tat Kuang Si.
Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….
Nemám nic proti hudbám domorodců, ba častokráte jde o příjemné zpestření na cestách. Ovšem lidová hudba v Laosu mi přijde…jak jen to říci kulantně…poněkud lidová. Zvláště, když k tanci a poslechu hrají dva epileptici, jeden se zvonky a druhý s paličkami.
Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….
Vedle penzionu, kde jsem se ubytoval, probíhá svatba. Její součástí je bohužel i hudební skupina Zvonek a Palička. Celé hudební těleso sestává z hudebníka Zvonka, který 2 hodiny a 52 minut co sekundu a půl o sebe cinkne dvěma malými zvonečky. Doprovod panu Zvonkovi dělá pan Palička, který 2 hodiny a 52 minut co sekundu a půl o sebe ťukne dvěmi zhruba dvaceticentimetrovými dřívky.
Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….
Po 2 hodinách a 52 minutách se na sebe pan Zvonem a pan Palička podívají, udělají půlminutovou pauzu, uznale pokývají hlavami a začnou nanovo.
Cink cink cink….ťuk ťuk ťuk….
Audiotechnika na nočním trhu v Luang Prabang.