20.10. 2016 čtvrtek – 27.11. 2016 neděle
“I Stachanovec by se přede mnou počal červenat, zpytovat svědomí a po nocích by vzlykal, kál se a ronil slzy zoufalství nad vlastní leností,” pronáším před kolegy učená a sebevědomá slova, přičemž se snažím nastavit hruď, jak jsem viděl ve filmech o mužných recích. Moc mi to nejde. Hruď propadlá, břicho naopak vyteklé kamsi dopředu a dolů. Kruhy pod očima vypadají spíše jako společné dílo drogami rozjařeného plastického chirurga a vynálezce vakuových pump. A při jedné cestě z práce se mi podařilo dokonce usnout na bicyklu, což naštěstí skončilo jen obyčejným pádem.
Přes 30 nočních směn. Práce mám teď kupodivu dost, jelikož se uvolnilo místo po kolegovi M., který si pořídil rakovinu. Průběh nemoci je vskutku akční, kolega i bez pravidelného cvičení a držení diety hubne poslední dobou zhruba deset kilogramů týdně, visí na něm kůže a my se sázíme, kolik hrubek bude mít v parte, které si sám napsal.
Aby bylo jasno, kolega M. je hajzl, zákeřný dobytek, líný mizera a jeden z nejtupějších lidí, co jsem kdy potkal. Tento názor sdíleli všichni v jeho okolí až do okamžiku, kdy se provalilo, že o Vánocích si letos dárečky opravdu rozbalovat nebude. Náhle je pro všechny kolega M. ohromně milý a přátelský jedinec, vzor ušlechtilosti, jemnocitu a vřelého kamarádství. Jelikož zrovna nepřekypuji diplomatickým vyjadřováním, neúčastním se davového kvílení a modlení, pročež jsem zlým vyvrhelem, nelítostným barbarem a obecně osobou nehodnou.
To by jeden nevěřil, jak obyčejná rakovina kohosi dokáže masově vymazat paměť jiných.
Jelikož je rakovina na našich nočních směnách poměrně pravidelnou návštěvnicí, rozhodlo se vedení pro osvětu. Aby se zvedla nálada, rozeslalo nám informaci, že kdo pracuje v noci, pořídí si nejen kruhy pod očima, ale i nějaký pěkný nádor.
28.11. 2016 pondělí
Roním slzy, padám na kolena a kdybych neměl ohromný sádelnatý pupek, žalem bych se zlomil v pase. Jelikož až do jara v Česku moc pobývat nebudu, zazimoval jsem motocykl.
Nejhorší na časech bez motocyklu je fakt, že nemaje automobil, musím sdílet dopravní prostředky s ostatními lidmi. A lidi prostě nemám rád. Není divu. Lidi se vyvíjejí ze šklebáka a jsem si naprosto jistý, že ze šklebáka nic dobrého vyrůst nemůže.
29.11. 2016 úterý
Apokalypsa! Přijíždím do svého venkovského bytu nedaleko města Tábor a třeštím zrak. Ač se mi sousedé většinou projevují jako poměrně tolerantní osoby (s výjimkou faktu, že jsou nezodpovědní a neopatrní, výsledkem čehož je stádo šklebáků pobíhající či batolící se v okolí), tentokrát šla tolerance stranou. Plot i vedlejší dům září jak stroboskop, statický ohňostroj, odpich vysokých pecí. I soutěž uživatelů Molotovova koktejlu je oproti tomu černobílou nudou. Soused musel naprosto zešílet. Žárovky všemožných barev, řetězy nejrůznějších blikátek, neonové obrazce sobů a tlustého Američana v červeném kožichu.
“Co o? Co to je? Co se stalo?” koktám a třesoucím se prstem ukazuji na tu skázu.
“Veselé Vánoce!” nadšeně zavřískl soused Žárovička.
“Vánoce? V listopadu? Vždyť to vypadá jak Hirošima, Nagasaki i napalmové hrátky ve Vietnamu zároveň!” zuřím.
“Pokoj lidem dobré vůle!”
Už je načase, aby se české země dostaly pod knutu islámu. Pryč s Vánoci a žárovkami!
30.11. 2016 středa
Vzal jsem peníze těžce vydělané za měsíc nočních služeb a jal se utrácet. Zaplatil jsem nájem v Irsku, hypotéku v Česku, nakoupil čínské polévky a ještě mi zbylo na lednovou letenku do Číny a poté na Filipíny. Od zastávky v Číně očekávám žrací orgie, od výletu na Filipíny naopak hladovění, jelikož Filipíny jsou známé jako země s nejhnusnějšími jídly světa. Po těch českých, samozřejmě.