1.11. 2017 středa
Téměř jako každý rok zazimovávám motocykl dříve, než-li by mi bylo milé. Motocykl odstavuji do pronajaté garáže, roním slzy a pronáším slova na rozloučenou: “Ó, zařízení nenažrané, jež v podobě benzínu polykáš mé těžce vydělané peníze, ó motocykle nedobrý, jež svým tvrdým sedlem ničíš mé pozadí a řídítky způsobuješ trable mým karpálním tunelům, usni dlouhým zimním spánkem!”
Načež na motocykl kladu plachtu a pronáším tajné zaklínadlo: “Jestli se osoba nedobrých charakterových vlastností zvaná lidově zloděj zmocní tohoto motocyklu, nechť mu zdechne křeček, vyprchá líh z lahví alkoholu, nastěhuje se k němu tchýně a manželka jeho nechť otěhotní a čeká paterčata. Následně ať se mu zanítí slepé, tenké, tlusté střevo i střední ucho a na nohy usedne plíseň.”
To až nedávno jsem se z obskurního serveru motorkari.cz a hlavně jeho nesmírně intelektuální sekce zvané diskuzní fórum dozvěděl, že na zimu motocykl nestačí prostě uklidit do garáže. Nýbrž že je třeba pronášet nejrůznější kouzelné formule, hladit pneumatiky hřbetem levé ruky a výfuk rukou pravou, že je třeba vypustit nádrž a nalít do ní med pralesních včel, vývar z vlčího máku a celou zimu stroj každý druhý den posouvat tam a zpět.
Takto motocykl opouštím a doufám, že na jaře nebudu mít zdechlou baterii, prázdná kola a ve výfuku uhynulé hlodavce.
2.11. 2017 čtvrtek – 8.11. 2017 středa
Poslední sada nočních před výletem do Asie. Jelikož jsem již dostal rozum a nebudu jezdit do Afriky, která je téměř všude předražená (byť ne vyloženě drahá) a kde mě posledně honili paviáni. Zakoupil jsem sobě zaměstnanecké letenky za pět peněz, pročež mě let kamsi do Asie vyjde zhruba stejně jako pět čínských polévek a láhev rumu. Ovšem obětovat pět čínských polévek a láhev rumu… není to lehké rozhodování.
9.11. 2017 čtvrtek
Společně roníme slzy. Kolegové roní slzy vzteku a závisti. Mé slzy jsou slzami radosti a škodolibosti. Zanechávám kolegy napospas irskému větru, dešti a emancipovanosti tlustých irských ženštin, zatímco sám mířím na východ a Východ. Téměř prázdným B787 Qatar Airways mířím do města Doha. Co chtít po noční směně více, než prázdné letadlo, sedm hodin letu a možnost vyspat se více a lépe, než se mi daří v Evropě.
“Ééééé!!!!”
“Uáááá!!!”
Spánek? Ale kdeže. Sedm hodin sedím s vytřeštěným zrakem a do uší jsem si nacpal několik párů špuntů proti hluku. Z nějakého důvodu bohužel není k dispozici samopal ani smečka divých psů, pročež si celou hrůzu vychutnávám hodinu po hodině, navíc s exponenciálně rostoucí intenzitou. Paluba je poseta vřískajícími šklebáky. Šklebáci využili situace a za zoufalých pohledů posádky a nadšených pohledů rodičů lezou a skáčou po prázdných sedadlech, pořádají soutěž ve vyluzování nejhnusnějších myslitelných zvuků a škubou si navzájem vlasy, což má za následek gradaci vřískání neuvěřitelných dimenzí. Celá sedmihodinová tragédie byla završena tím, že mi jeden z těch parchantů hodil přímo do oka umělohmotnou figurku nosorožce.
Uvažuji o kariéře masového i sériového zabijáka.
Přestup na pěkném letišti v Doha proběhl naštěstí v klidu, jak se na arabskou zemi sluší a patří a po dvou hodinách odlétám do thajského Bangkoku. Tentokrát je to B777 narvaný do posledního místa. Letadlo je zmítáno výkřiky v ruštině, polštině a češtině. To cestující z Česka a dalších zaostalých částí světa usoudili, že je převelikou legrací dožadovat se krkáním a hulákáním dalších a dalších přídělů vodky a piva.
Před výletem do Myanmaru jsem tak nějak tušil, že všemožné
zpodobnění pana Buddhy bude časté. Co jsem tak nějak netušil je fakt,
že oněch zpodobnění bude bambilion.
10.11. 2017 pátek
Přistávám na hlavním letišti v thajském Bangkoku a let do Myanmaru mám ze starého letiště až za pár hodin.
“Okamžitě si nech těch návrhů! Tu pravou perverzi poskytuji jen mému miláčkovi, mé lásce, mému rytíři na bílém koni!” ozývá se v letištní hale. Česky. To ženština vyvinuté hrudi nadává jakémusi pánovi (ze Skotska, jak jsem se později dověděl), který se dle gestikulace zřejmě dožadoval praktik, které mu Thajky se svými plochými hrudníky nemohly poskytnout.
“Rytíř na bílém koni? To musím být já!” halasně se dožaduji pozornosti, jako obvykle třeskutě vtipný.
“No ty vole…. bílej seš, obličej máš jako kůň, ale rytíře nevidím,” pravila pohrdavě ženština.
Jak se ukázalo, ženština se jmenuje Kamila, zanechala svého skoromanžela v dalekém Česku a také letí do Myanmaru, byť s trochu jinými cestovními plány, než-li mám já. Pročež jsme na část výletu vytvořili harmonickou dvojici. Prsatá princezna a otylý bilý kůň. Rytíř ženštiny Kamily zůstal v Česku.
Když už se mi líbí nějaký obrázek, jde většinou o kompoziční katastrofu,
barevnou tragédii a nezaostřenou příšernost. Jako například tento obrázek,
vyfocený mým levným čínským mobilním telefonem za ranního šera.
Slečna na ulici Yangonu, Myanmar.
Mezi dvěmi hlavními bangkokskými letišti funguje bezplatný kyvadlový autobus, čehož jsme využili a odpoledne se již pařili v největším městě Myanmaru, pětimilionovém Yangonu. I když je Yangon oproti jiným jihoasijským metropolím poněkud ospalý, dopravní špička skýtá veliký adrenalin. V automobilech zablokovaných v kilometrových zácpách sedí cestující a znuděně zírají z oken. Situace dospěla do stadia, kdy řidiči rezignovali už i na obvyklé troubení. Nejrychlejšími účastníky provozu jsou tak vozíčkáři, mrzáci o berlích či poskakující vrána se zlomeným křídlem.
Na hotelu je spousta Číňanů vychrchlávajících hleny se zvukovým doprovodem dusících se vepřů. Večer se objevily další dvě ženštiny z Česka a poté ještě bloudící Čech.
“My jsme maminy na opušťáku!” představily se ženštiny a dodaly, že v Česku nechaly manžely (každá má jednoho) i šklebáky (každá jich má několik).
“A já mám rád pivo!” představil se Čech. O manželovi nic nedodal, pročež zřejmě žádného nemá.
“I my máme rády pivo! Minerály! Pivo, to jsou zdravé minerály!” deklamují maminy na opušťáku a dlužno dodat, že tento jejich válečný pokřik jsem v průběhu následujících dnů slyšel nemálokrát.
“Hihihi,” hihňá se večer v restauraci slečna číšníce a poté se hihňá i zbytek hostů. Objednal jsem si z menu sofistikovaným píchnutím prstu do obrázku jakési jídlo. Odměnou mi byl kýbl červené omáčky pro asi dvacet lidí. V omáčce plavaly krevety, vajíčka, jakási zelenina a všechny ingredience z mísy svorně volaly: “Pálí pálí pálí! Omáčka nás strašně pálí!”
11.11. 2017 sobota
Nedaleko od hotelu jest čínské město i pěkné trhy. V čínském městě visí červené lampiony a koloniální domy jsou krásně pokryty mechem a špínou velkoměsta, balkony jsou zdobeny tropickými rostlinami a z oken se vyklánějí tlustí Číňané ve vytahaných tílkách. Čínské čtvrti jsou všude po světě téměř stejné.
Taoistický chrám Kheng Hock Keong je plný kamarádsky se tvářících soch a sošek
Bloumám tržištěm a kochám se. Tržiště jest plně ryb, žab, krabů a jiných laskomin. Ke snídani jsem si dal rozkošně se tvářící červy na kari.
Myanmar je známý nejen tím, že jsem si zde dal ke snídani červy na kari, ale například i tím, že je plný pagod, stup a všemožných jiných věží a vežiček. Tisíců, desetitisíců….. nefalšovaný bambilion.
Nedaleko od hotelu, za synagogou, dvěmi mešitami, největším čínským chrámem Myanmaru a za baptistickým kostelem je pagoda Sule, které se dostalo cti, že jsem ji svou návštěvou zneuctil jako první myanmarskou pagodu na výletě. Pagoda Sule je utopena mezi okolní zástavbou ohyzdných a rozpadajících se betonových monster, poněkud přiškrcena nekolikaprodou silnicí (jest umístěna na kruhovém objezdu) a mimoto je zahlcena i spoustou turistů. Kdysi byla centrem britského Rangoonu, jak se Yangon nazýval. Když jsem tak u toho – přejmenovávání všeho možného a přesouvání funkce hlavního města každých pár let je zřejmě jakousi barmskou posedlostí.
Nedaleko od pagody Sule je údajně největší yangonské kryté tržiště, Bogyoke Aung San. Ehm. Nuda a nuda, stovky obchodů nabízejících ty samé tretky, ty samé šperky, ty samé mobilní telefony a ty samé sukně, nejobvyklejší oděv zdejších mužů.
Paní prodavačka na ulici v Yangonu. Tržiště na ulicích mi přijdou podstatně zábavnější než betonová bludiště, kde má každý prodejce svou “celu”.
Večer jsem se ještě odbelhal do nejznámější pagody celého Yangonu a vlastně i celé země, proslulé pagody Shwedagon. Pro milovníky české transkripce je k dispozici pěkně nečeský název Šweitigoumská pagoda.
Stovky a tisíce návštěvníků zejména z Asie se mísí s desítkami bělochů, všude posedávají a bloumají mniši v hábitech nejrůznějších odstínů oranžové a rudé, v růžové se promenádují dohola ostříhané mnišky.
Vzhledem k výnamu, proslulosti a návštěvnosti pagody je až s podivem, nakolik se liší snad veškeré dostupné informace. Pročež je při popisu vhodno použít spousty slov jako “možná”, “prý”, “asi”, “přibližně” nebo “snad”.
Pagoda byla vystavěna mezi 6. a 10. stoletím před naším letopočtem (udává se i konkrétní rok 585 před Kristem), což z ní dělá asi nejstarší buddhistickou stupu světa. Kromě duchovního významu samozřejmě v placatém Yangonu zaujme i svým vzhledem – 99 metrů vysoká stavba je vidět téměř z každého místa města. Ohledně výšky – nikdo zřejmě netuší, jak byla pagoda vysoká původně a zda-li kdysi nebyla i vyšší než v současnosti. Na současnou výšku byla opravena králem Hsinbyushinem po jednom z řady zemětřesení, které zničilo vrchol pagody v roce 1768. Pagoda jest zlatá. Tedy – z nemalé části. Cihlový základ je pokryt pláty zlata, na některých místech v několika vrstvách. Díky zdejší tradici, lepení tenkých plátků zlata na stavby a různé relikvie, spousta návštěvníků činí pagodu zlatější a zlatější. Ostatně – jen na vstupném se v areálu pagody vybere několik milionů amerických dolarů ročně, což je v poměrně chudém Myanmaru slušná suma. Zlato je ovšem jen pouhé zlato, pročež domorodci usoudili, že je třeba pagodu ještě vylepšit. Načež vrchol stupy opatřili zhruba 5500 diamanty, přidali přes 2300 rubínů a na vrchol usadili diamant o 76 karátech.
Pagoda Shwedagon a celý areál rozhodně není zrovna klidným místem k rozjímání.
Turisté i mniši davově fotí pagodu i sebe sama a dá se i říci, že mniši se chovají více “turisticky” než turisté samotní.
Kopie pagody Shwedagon stojí na několika místech světa. Jen o 30 cm nižší se nachází v hlavním městě Nay Pyi Taw, další například v indické Bombaji či indonéské Berastagi.
Zde bych rád poznamenal, že ač jsem si vědom rozdílů mezi pagodou, stúpou a například psí boudou v Horní Děložné, v případě Myanmaru bez uzardnění výrazy “pagoda” a “stúpa” míchám, zeměňuji a bez uzardění tak zajisté v mysli nepoučeného čtenáře zanechávám chaos. Na téma označení, významu a účelu pagod i stúp jsem vedl přímo v Myanmaru několik rozhovorů s mnichy, studenty architektury, profesorem náboženství i několika průvodci. Výsledkem bylo, že se názory lišily, ba někdy si i protiřečily. A jasno v problematice nemám ani poté, co jsem si v dublinském antikvariátu pořídil a kupodivu i přečetl pěknou publikaci pana Roberta E. Fishera nazvanou Buddhistické umění a architektura.
Uklízečky u pagody Shwedagon.
12.11. 2017 neděle
Ráno jsem si opět prošel ulice, které se zejména dopoledne mění v bezejmenná tržiště plná života, rozhodně daleko zábavnější než například propagované Bogyoke Aung San. Plno mořských plodů, ovoce, hmyzu a ženštin s tvářemi pokrytými thanakou. Pastva pro oči i žaludek.
Žabičky na tržišti v Yangonu
Před polednem se po včerejším přísunu pivních minerálů probraly i ženštiny, pročež jsme si objednali vozidlo taxi a odjeli do města Bago. Čtvrtmilionové Bago je jen pár hodin cesty z hlavního města a nabízí to, co v podstatě každé větší i menší město v Myanmaru. Bambilion pagod. A také z překližky zbudovaný (či spíše za pomoci překližky zrekonstruovaný) palác Kanbawzathadi a nedaleká, taktéž ne zrovna pěkně zrekonstruovaná, stavba Bee Throne Hall. Palác, postavený v roce 1556 kompletně ze dřeva, padl za oběť pořáru v roce 1599. V roce 1992 byla po dvou letech ukončena již zmíněná “rekontrukce”, jejímž výsledkem je překližkové cosi, co dle mého názoru za návštěvu a vstupné rozhodně nestojí. Za návštěvu naopak stojí stupa Mahazedi Paya a to zejména proto, že lze vylézt až téměř nahoru (vstup na stupu je jen pro pány, ženštiny nahoru nesmí, pročež mohou dole například hrát piškvorky a čekat, až se páni tvorstva vrátí a budou nadšeně vykládat, co viděli) a kochat se výhledy na Bago. Vidět toho zas až tak moc není – v podstatě jen velká zelená plocha, ze které ční desítky pozlacených stup, případně sem tam nějaká ta gigantická socha Buddhy.
Město Bago, pohled z vrcholu pagody Mahazedi Paya. Obrázek typický pro většinu
Myanmaru – největšími a nejvyššími stavbami jsou pagody, sochy Buddhy a antény.
Z pagod vyniká zejména Shwemawdaw a to hlavně svou výškou – je dokonce o 15 metrů vyšší než proslulá Shwedagon v Yangonu. Mimo pagod je Bago známé i sochami ležících Buddhů. Ležící Buddhové, to jest další barmská libůstka. V Bagu jsou nejznámější 55 metrů dlouhá socha Shwethalyaung Buddha a 82 metrů dlouhá Mya Tha Lyaung, která leží na rozdíl od předchozí sochy nekryta pod nelítostným barmským sluncem.
Pán a pes se venčí u 82 metrů dlouhé sochy mya Tha Lyaung. Bago.
“Pivo, to jsou zdravé minerály!” pravily maminy na opušťáku u vlakového nádraží a odjely se napojit. Zatímco ženština Kamila a já jsme nasedli do vlaku směr Yangon. Vlak byl pěkný, s dřevenými lavicemi. Ještě hezčí bylo nádraží, kde zejména vybavení pana výpravčího a prodavačů jízdenek bylo jak z dob britského impéria. Kancelář plná pečlivě vedených knih popsaných krasopisně inkoustem a barmským písmem, kancelář mechanických strojů, ozubených kol, pák a dřevěných cedulí s nápisy v angličtině. Pěkné.
Smažená kuřata jsou v Myanmaru poměrně rozšířená pochoutka.
Na obrázku paní prodavačka na ulici města Bago.
13.11. 2017 pondělí
Ženština Kamila jest po ránu nesvá, zasmušile mrká a co chvíli hledí na mobilní telefon.
“Neposlal mi pusinku! Každý den mi můj drahý posílá pusinku a dnes nic! Co když umřel? Nebo ještě hůř – co když na mě zapomněl? A to jsem mu koupila svetr! A on nic, neposlal pusinku!”
Chtěl jsem slečnu rozveselit nabídkou pečeného švába nebo smažené žáby ke snídani, ovšem setkal jsem se jen s pohrdavým pohledem.
Odjíždíme busem do města Mawlamyine. Bus jede na čas, jest čistý a kupodivu ani není vyprodaný.
“Pfff, pfff, tssss tf tf tfff ššš pfff…..”, prskám, frkám a snažím se jazykem vyšťourat nohu, která mi uvízla mezi zuby. Na zastávce busu jsem si zakoupil výbornou pečenou kobylku, ovšem její noha se utrhla od tělíčka, zasekla se za kolenní kloub a uvízla mi mezi zuby. Nejdříve mi noha poněkud neesteticky trčela ven z pusy, ale když jsem jí v koleni ulomil, zůstala jen otravná část v puse. Nic moc.
Autobusy na delších cestách zastavují na odpočívadlech, kde místní ženštiny
prodávají spoustu laskomin. Smažené kobylky a švábi jsou skutečné delikatesy.
Mawlamyine je poměrně neturistické město na břehu řeky Thanlwin. Rozhodně neturistické v poměru k tomu, co může nabídnout. Z obvyklé spousty chrámů se vymyká zejména Mahamuni Paya. Ani ne tolik exteriérem, jako spíše vskutku pozoruhodně a z pohledu Evropana až kýčovitě vyzdobeným interiérem. Zlato, zrcadla, drahokamy či strop připomínající poněkud surrealistickou noční oblohu. Interesantní, i když jde přitom pouze o repliku staroslavného stejnojmenného chrámu v Mandalay. Nedaleko, jen pár minut chůze, jest i chrám Kyaikthanlan Paya, který je díky své poloze na kopci nad městem ideální pro lapání aspoň trochu chladnějšího vzduchu. Lapat je možno taktéž večerní pohledy na město, řeku a západ slunce.
Večery se vyznačují milosrdným poklesem teplot, barevnými západy slunce a
rozmazanými obrázky, jelikož si jistý výletník na focení nevzal stativ.
Mawlamyine, Kyaikthanlan Paya.
14.11. 2017 úterý
“Já mít velká auto, velká křeslo, my jet jako velký král!” pravil ráno před hotelem mistní mužík.
“To je přece jasné, pojedeme limuzínou,” přeložila mužíka do češtiny ženština Kamila.
Pročež jsem pokrčil rameny a souhlasil. Proti limuzínám vcelku nic nemám a proč bych svému chřadnoucímu tělu nedopřál něco luxusu, že.
Po pár minutách přijelo malé nákladní auto. Pan řidič se z kabiny vesele zazubil a ukázal dozadu na korbu, kde zářily dvě růžové umělohmotné židličky. Za pět peněz se vezeme opravdu jako králové, židličky sebou smýkají, ohýbají se a pan řidič nás vozí po okolí Mawlamyine. Krajina hned za městem jest pěkná, vápencové kopce porostlé svěží zelení, co pár metrů nějaká ta socha Buddhy, chrámy menší i větší, na polích dřou domorodci a jejich buvoli.
Mahamuni Paya, Mawlamyine. Na rozdíl od svého vzoru v Mandalay
je svatyně v Mawlamyine často liduprázdná a jen málokdy přeplněná.
Návštěvník se tak může bez ostychu rýpat v nose nebo si pořizovat fotografie,
což například v Mandalay možné není.
Mezi zaznamenáníhodné patří několik zastávek. Například ta v klášteře a meditačním centru Pa Auk Taw Ya. Celý areál jest obklopen lesem, pár set metrů od hlavní silnice, pročež je všude ticho a klid. Jen stovky mnichů a mnišek až ostýchavě a tiše kráčejí po cestičkách a v časy modlitební se shromažďují v klášterech, by meditovali. Přiklopeni moskytiérami ve tvaru jednoduchých stanů sedí desítky minut a hodiny bez hnutí, což je pěkná podívaná.
Meditace v klášteře Pa Auk Taw Ya. Ticho a reflexe moskytiér na
vyleštěné podlaze. Po delší době jsem fotil s odklopeným zrcátkem.
Nikoli kvůli stabilizaci (beztak je to foceno z ruky), ale kvůli kraválu.
Jelikož cvakat zde zrcadlovkou má stejný zvukový efekt jako palba minometem.
Nedaleko města Mudon, také jižně od Mawlamyine, je i areál připomínající tak trochu barmskou pouť. Stánky s občerstvením, sušeným čajem a suvenýry, bazény ke koupání, vodní skluzavky. Středem zábavy i obdivu je ovšem socha Buddhy, necelých 100 metrů jižně od hinduistického chrámu u Yadana Taung. Největší socha Buddhy (zatím) na světě, socha dlouhá 180 metrů, vysoká metrů 30. Nosní dírky fungují jako okna a do sochy je možno vejít. Uvnitř gigantické stavby je několik pater, po kterých a mezi kterými je možno se procházet. Desítky nástěnných maleb a desítky soch a sousoší zobrazují převážně nejrůznější scény ze života pana Buddhy a jako obvykle se umělci vyřádili při zobrazení pekla a radostí, které peklo nabízí.
Zvenčí je největší socha Buddhy zajímavá opravdu jen svou velikostí.
Lešení vpravo zakrývá stavbu další, ještě větší sochy.
U vchodu do sochy sedí za pultem mniši a nabízejí dobrou vůli. Dobrá vůle je na prodej a ke koupi za pět peněz. Ledabylým gestem kynu bohorovně na všechny strany a pravím: “Budiž světlo!”
A zakoupil jsem, jak to my dobrosrdcatí cizincové děláváme, osvětlení největšího ležícího Buddhy světa na 24 hodin.
“A budiž vlas!” zvolal jsem poté a zakoupil černou dlaždici k výrobě části vlasu na soše pana Buddhy. “Ó, vy být bohatý a mocný, milosrdný a dobrosrdcatý, vy být úplně nejlepší!”, praví pan mnich a já se spokojeně škrábu na břišní pneumatice, mecenáš jak se patří.
Osvětlení mě stálo dva americké dolary, nepatrná část kštice necelý dolar. Dobro a umění. Panečku!
Jedno z nespočtu diorám uvnitř sochy. Nikoli střeva či zanícený žlučník, ale právě
diorámy tvoří vnitřnosti sochy.
Sama socha je postavena se směsi betonu a železa a nedá se říci, že by se jednalo o prvotřídní kvalitu. Socha není dokončena, ovšem zároveň už probíhají práce na její opravě, jelikož se již rozpadá. Jelikož v Maynmaru ovšem není soch Buddhy nikdy dost, jen pár desítek metrů, oproti stojící soše, staví se socha další, ještě větší a nadšenci praví, že socha nová bude již postavena kvalitně.
Dle mého je však ještě pěknější než obdivovat největší sochu zajít si na výlet do blízkého okolí. Desítky, stovky a možná i tisíce soch ve zdánlivě nekončících řadách jsou rozesety po celém okolí, lemují silnice, mizí v polích a vedou do kopců. Některé nové, jiné opravené, nejhezčí zarostlé vegetací a ozdobeny časem.
Po cestě zpět se zastavujeme ještě u Yadana Taung, odkud je možno vylézt po stovkách schodů na kopec Kyauktalon Taung s hinduistickou svatyní. Zajímavější než svatyně sama jsou pěkné výhledy na okolí a desítky opic, které rozhodně nejsou nijak roztomilé a určitě doporučuji se pro výstup vybavit brokovnicí nebo alespoň pořádným klackem.
Dá se říci, že okolí Mawlamyine, hovořme o perimetru několika málo desítek kilometrů, jest plné podivuhodností a až překvapivě prosté turistů, asijské nevyjímaje.
Barmskou vášní je budování soch. A tak jsou po celé zemi tisíce a desetitisíce
zpodobnění Buddhy či mnichů v nejrůznějších uskupeních.
Na obrázku řada soch nedaleko Mawlamyine.
15.11. 2017 středa
V sedm hodin ráno vyjíždíme lodí z Mawlamyine do Hpa An. Cesta lodí není zrovna nejrychlejší, ovšem jedná se o příjemnou alternativu k cestování autobusem. Navíc je zajisté příjemnější polykat nad řekou komáry bohaté na proteiny než polykat prach bez proteinů kdesi u silnice.
Po cestě se neplánovaně zastavujeme ve vesnici Kor Nat u pěkného kláštera U Nai Auk (či také Kawhnat). Areál rozlehlý, s minimem turistů. A hlavně – uvnitř jsou přepěkné malůvky, poloplastické zobrazení i dřevořezby pana Buddhy, jeho zážitků a – jako snad všude v Myanmaru – nejrůznější zobrazení pekla a pekelných zážitků.
Dřevěných sošek v nejrůznějších scénách jsou uvnitř kláštera U Nai Auk tisíce.
“Ale to je pěkné! I když začíná pršet!” stojí ženština Kamila před jeskyni Linno, odkud vylétají po soumraku statisíce netopýrů. Vskutku. Netopýři den co den na minutu přesně opouštějí jeskyni, by se rozletěli po okolí za potravou. V jeskyních kolem Hpa An žije 10 druhů netopýrů, přičemž v jeskyni Linno samotné druhy čtyři. Domorodci v okolí jeskyně každý týden sklidí 30 kilogramů guána.
“Aha, tak to neprší, to na mě jen serou netopýři,” zjistila o chvíli později ženština Kamila, pročež jsme raději odjeli zpět do města.
U jezera v centru jsem si dal na večerním grilování rajčata plněná sušenými rybičkami, ořechy a pálivými papričkami. Noční trh či spíše řada stánků s nejrůznějšími pochutinami je v Hpa An a okolí proslulý, byť se nedá říci, že by se jednalo o nějaký světový unikát.
Netopýři při západu slunce u jeskyně Linno, nedaleko Hpa An.
16.11. 2017 čtvrtek
Celý den se motáme kolem Hpa An, hlavního města státu Kayin. Vše se dá v kostce popsat dvěmi slovy – jeskyně a chrámy. Od vskutku pěkně vyzdobených jeskyní až po něco, proti čemuž by se i Disneyland jevil jako zoufale nudná a černobílá podívaná. Příjemnou změnou je ikonický chrám Kyauk Kalap zbudovaný uprostřed jezera, jelikož je to jedna z mála zastávek na hojně navštěvovaném turistickém okruho kolem Hpa An, která nesouvisí s žádnou jeskyní. Možná zajímavější než některé jeskyně je možnost kochat se pastorálními výjevy, domorodci potícími se při dřině na rýžových políčkách, vesnicemi bez aut a satelitních talířů.
Jeskyně Kawgoon, jedna z bezpočtu jeskyní v okolí Hpa An.
Kromě tradičních soch stojí za zaznamenání tisíce zlatých pagod tvořících
jakési stuhy na červeném pozadí,
vše pečlivě vyryté a vybarvené do stěn a především stropů jeskyně.
17.11. 2017 pátek
Jelikož ženština Kamila se oddává snění a skrze mobilní telefon si špitá cosi perverzního se svou drahou polovičkou v Česku, vstávám ve tři hodiny a ještě za tmy na motocyklu odjíždím pod kopec. Kopec se jmenuje Zwegabin. Jde o kopec jen 722m vysoký, ovšem vzhledem k okolní placaté krajině jde o velice pěknou vyhlídku. Zhruba 10 kilometrů od Hpa An, uprostřed ploch posetých stovkami soch Buddhů je vstupní brána, od které je to na vrchol kopce zhruba dvě hodiny stoupání. Na vrcholu je – jak jinak – buddhistický chrám, po kterém se motají mniši, opice a turisté.
Pouhých 722m vysoký kopec Zwegabin jest vhodné místo k výhledům do okolí.
Vstupné jsem neplatil, jelikož v budce ještě nikdo nebyl a po celý výstup jsem nepotkal ani osobu. Zato jsem potkal vskutku východ slunce a už jen kvůli tomu se vyplatí na kopec vylézt. Téměř letecké pohledy na vápencové skály a kopečky rvané z noci surovým barmským sluncem jsou vizuálně přepěkné. O nic horší nejsou ani výhledy z vrcholu samotného, odkud jsou vidět bílé a zlaté pagody v okolí i známý Kyauk Kalap uprostřed jezera.
Jelikož v deset dopoledne by měl odjíždět autobus z Hpa An do Baga, vsedám opět na motocykl a řítím se zpět. Autobus z Hpa An opravdu jede ve stanovený čas, přijíždí do Baga ve stanovený čas a tak po chvíli čekání přesedáme na další autobus a míříme do jámy lvové, nejturističtějšího místa celého Myanmaru, legendami a nadšenými “aaaach” opředeného Baganu.
Mnišky na ulici v Hpa An.
18.11. 2018 sobota
Po 11 hodinách noční cesty přijíždíme do města Nyaung U. Střetnutí s realitou a turismem je tvrdé, nekompromisní. Již před městem autobus zastavuje a musíme zakoupit vstupenky do oblasti, na autobusovém nádraží taxikáři víceméně nesmlouvají a nasazují ceny vskutku turistické, na hotelu mluví anglicky a recepce je plná letáků s nejrůznějšími nabídkami, od masáží či populárního letu balónem až po pronájem soukromého letadla.
Podobně jako například v turecké Kapadocii, ani v Baganu není svítání možné
spatřit bez horkovzdušných balónů.
Město Nyaung U slouží jako základna pro drtivou většinu návštěvníků Baganu, přičemž sám Bagan je v podstatě ohromná archeologická zóna, jevící se jako starobylé město tvořené výhradně chrámy.
Jest krátce po svítání, pročež se motám po městě, lezu na vcelku živé tržiště a kochám se zástupy mnichů a mnišek na cestě za každodenní almužnou.
Poté již následuje to, kvůli čemu se do Baganu jezdí – celý den až do západu slunce se motám po planině, do chrámu k chrámu a zírám. Používám k tomu nejběžnější dopravní prostředek, který je k tomuto účelu používám – elektroskútr. Zatímco místní mají povoleno se mezi chrámy pohybovat na benzínových motocyklech, turistům je povoleno užívat je elektrická vozítka. Což je ostatně vzhledem k minimálním vzdálenostem nejen naprosto dostačující, ale hlavně je daleko příjemnější pohybovat se mezi chrámy v relativním tichu, ne v hukotu, který by jinak stovky motocyklů působily.
Zlatomalíři v chrámu Sulamani, Bagan.
Bagan, občas označovaný jako Pagan, je bývalé hlavní město Paganského království, za jehož vrcholu, tedy mezi 11. a 13. stoletím, stálo ve městě přes 10000 pagod, chrámů, svatyní a klášterů. První a jeden z největších zničujících zásahů znamenaly pro říši i město nájezdy Mongolů. I přes uběhlá století a spousty zemětřesení stojí dodnes stále několik tisíc budov, údaje se shodují na čísle kolem 2200. A to i přes fakt, že před pouhými dvěma lety došlo k zemětřesení, které zničilo dalších 400 chrámů, včetně několika největších. Ostatně od počátku 20. století až do roku 1975, kdy došlo k jednomu z největších zemětřesení vůbec, proběhlo kolem přes čtyři sta dalších otřesů, což mělo za následek stovky dalších zničených staveb. Interesantní.
Večer jsem si zajel na jednu z mnoha pagod, na které se dá vylézt. Za účelem kochání se západem slunce, což je aktivita, bez které se návštěva Baganu obejde jen těžko.
Západy slunce jsou v Baganu extra barevné. A při troše snahy i klidné, jelikož
je k dispozici stále dost pagod, které večer nejsou obsypány fotícími turisty.
19.11. 2018 neděle
Zatímco největší a nejznámější stavby na planině jsou téměř nonstop obklopeny turisty, stále je možno najít místa, kde za celý den není prostě vůbec nikdo. A to platí i pro západy a východy slunce, kdy jsou některé pagody fotícími turisty doslova obsypány.
Celý den opět jezdím mezi pagodami a chrámy a to samé činí i ženština Kamila. Jelikož je ovšem ženština Kamila poněkud samorostlá, nečiní jí potíže vyvětrat si podvozek před prodavačkami suvenýrů tím, že odhodila sukni a pochlubila se spodním prádlem s obrázkem ovečky Shaun. Na nezvyklý pohled reagují domorodkyně padáním do mdlob. Když se svým poprsím a poněkud výraznějším výstřihem oblažila i jednoho z mnichů, raději jsme opět odjeli k pagodám bez lidí.
Jednou z forem cestování po baganské planině je jízda v rozhrkaném
voze taženém polozdechlým koněm.
Sice jde určitě o lepší možnost než autobusy s čínskými turisty,
nicméně favoritem zůstávají pro většinu návštěvníků
bicyklu nebo elektrické skútry.
Večer jsme vylezli na jednu z pagod a jako obvykle se kochali západem slunce, které díky vzduchu plného prachu mělo svou obvyklou narudlou barvu.
“Pivo, to jsou zdravé minerály!” ozvalo se večer na ulici. Ó ano, neklamné znamení, že odněkud z pobřeží a po cestě letadlem, busy a lodí dorazily maminy na opušťáku.
Pozitivní vliv turismu je možno pozorovat ne zrovna často, ale v případě Baganu, respektive Nyaung U se tak stalo. Spousty restaurací s lahodnou krmí a studeným pivem, přičemž lokální jídelny nevymizely. Návštěvník tak má na výběr, kde si nacpat žaludek a poničit játra.
Zatímco některé stavby jsou opraveny a udržovány, jiné jsou postupně erozí,
vegetací a zemětřeseními odsouzeny k zániku.
20.11. 2018 pondělí
Východ slunce na pagodě, celý den na elektickém skútru, západ slunce na pagodě a večer válečný pokřik “Pivo, to jsou zdravé minerály!”, kterým maminy na opušťáku oznamovaly, že skončil čas kultury a nastal čas minerální.
Dnes se u mě naplno projevila nemoc, kterou začne v Myanmaru trpět časem zákonitě každý návštěvník. Jde o nemoc zvanou “přepagodizace” spočívající v tom, že dotyčný vidí pagody úplně všude, o pagodách se mu zdá a v restauraci inzultuje číšníka poté, co je mu servírována rýže v podobě kopečku, nápadně pagodu připomínajícího.
Ač jsou nejrůznější chrámy, svatyně a pagody nejrůznějších tvarů, barev a stupně rozkladu, ač se dá na některé šplhat a do některých lézt, ač jsou některé prosté a jiné zlatem zdobené, časem se člověku začne stýskat po nenápaditě postaveném činžáku z cihel či rozpadajícím se paneláku.
Mezi nejhorlivější fotografy patří v Baganu mniši.
21.11. 2017 úterý
Ráno odjezd do Mandalay a přestup na minibus do Pyi Oo Lwin. Úroveň autobusů bezproblémová, ba i kvalita silnic. Ovšem provoz je natolik hustý, že do cíle přijíždíme až večer.
V Pyi Oo Lwin jest chladněji, hotel je levný a nadočekávání pěkný, trh živý. Teplota klesla na arktických 28 stupňů, takže jsou tu k vidění pletené čepice, beranice a zahřívací klapky na uši. Na hotelu je opravdová teplá sprcha, nikoli jen roura ze zdi, chrlící horkou páru. Na pokoj přinesli víno, ještě víno, další víno a aby toho nebylo málo, zakoupil jsem další lahev. Jahodové víno, jelikož tím jest město Pyi Oo Lwin proslulé.
Aby toho luxusu nebylo moc, zastavil jsem se na trhu u jednoho ze stánků, ukázal na hromadu hnědého čehosi a pravil: “Toto já chtít!”
Mám totiž rád nakupování věcí, o kterých netuším, k čemu by mohly být, co se s nimi dělá a jaké to bude mít následky.
Paní prodavačka zdvihla obočí, odehnala mouchy a poté mi do igelitu zabalila asi kilo sušeného masa. Maso se ukázalo jen jako polosušené a i přes veškerou snahu jsem nezjistil, zdali se jedná o maso hovězí, vepřové, kočičí či ze silnice seškrábané rozjeté ježky.
Již před usnutím jsem si ověřil starou matematickou rovnici, že jahodové víno plus polosyrové maso rovná se ukrutné bolesti břicha.
Pyi Oo Lwin je známé, hlavně mezi obyvateli Myanmaru, jako místo, kde je možno
zakoupiti ovocná vína. Mezi místní specialitu patří například víno jahodové.
Fajtajxl příšerný.
22.11. 2017 středa
Zapůjčuji si skútr a trávím den na výletě kolem města. Již jsem jezdil na ledasčem, ovšem stroj, který dnes sedlám, mne radostí z motocyklování zrovna nenaplňuje. Kole rozhodně nejedou v jedné stopě a rozhodně nemají tvar kola. Pneumatiky sjeté až na plátno drží pohromadě hromadu drátů a kus kovu, co kdysi býval ráfkem. Mezi těmito objekty splňujícími definici multidimenze se nachází motor. Což je jediná plně funkční součást dopravního prostředku. Od motoru vedou nejrůznější dráty a lanka k čemusi, co by mělo plnit funkci řídítek. Řídítka ovšem neslouží ani tak k řízení jako spíše k tomu, aby se bylo za co držet. Změnu směru jízdy provádím za pomoci zoufalých pohledů a vroucných přání. I když slovo “jízda” by bylo vhodno v tomto nahradit spojením “blíže neplánovaný pohyb prostorem a časem”.
Město Pyin Oo Lwin bylo založeno Brity v roce 1896 jako MayMyo, tedy pod jménem plukovníka bengálské pěchoty, mimo jiné veterána indického povstání z roku 1857. Dnes čtvrtmilionová aglomerace byla vystavěna jako letní sídlo britské správy, protože díky své nadmořské výšce přes 1000m zde je výrazně snesitelněji než v pouhých 70 kilometrů vzdáleném Mandalay. Ostatně britské dědictví je zde na první pohled patrné ještě více než v jiných městech země, ať už jde o věž s hodinami na hlavním rozcestí, koloniální domy či známé bryčky, které vychrtlí koně tahají po městě (nikoli však do okolních vesnic) a tvoří tak část městské hromadné dopravy.
Městská hromadná doprava v Pyi Oo Lwin jest směsí Divokého západu, britského
impéria a tradic obyvatel města, v jejichž žilách koluje mimo jiné krev
nepálských Ghurků či indických dělníků.
Na skútru se opatrně přesouvám k jedněm z mnoha vodopádům u města. Vodopády Anikasan za výlet opravdu stojí. Nejde ani tak o návštěvu vodopádů samotných, jako spíše o pěkný trek lesem podél vodopádů. Sestup skrze les z horní části vodopádů až po spodní část obnáší klouzání a padání na rozbahněných stezkách, koupání v nespočtu menších vodopádů a jezírcích pod nimi a na konci je možno sobě zakoupiti studené pivo v rozpadlé chatrči. Hodina až dvě čiré zábavy, zvláště pokud někdo trpí hrošími zvyky a má chuť vlézt do každé louže a strčit hlavu pod každý dostupný vodopád.
Poněkud tragické jsou vodopády Pwe Kauk, které jsou spíše shlukem stánků s ovocným vínem, restaurací a můstků přes kalnou vodu. Navíc jsou, k vzhledem ke snadné dostupnosti, přecpány návštěvníky z města, kteří sem chodí piknikovat a soutěžit v disciplíně “mámo, táto, naházíme kolem sebe co nejvíc prazdných lahví, plechovek a dalšího svinstva”.
“Dobrý den, na zítřek bych chtěl jízdenky do Hsipaw, dožaduji se večer na vlakovém nádraží lístků.
“Tady papírek, zítra jízdenka!” odvětil pán za přepážkou a podal mi papírek o velikosti 2×3 cm vytržený ze stránky ušmudlaného školního sešitu. Na papírku není napsán čas, cena, destinace, nic. Jen mé jméno. Ech.
Jeden z horních úseků vodopádů Anikasan.
23.11. 2017 čtvrtek
“Bijte to nebohé stvoření a nebojte se, nemá energii na to, aby se bránilo,” povídám kočímu, který nás veze za svítání na nádraží. Zubožený koník jen nešťastně hledí, kterak jsem se vydrápal na bryčku a ví, že táhnout cizince o hmotnosti menšího mamuta zkratka není žádná slast.
Na stále starobritsky vypadajícím nádraží jsem odevzdal lístek se jménem a kupodivu dostal správnou jízdenku, pečlivě ručně vypsanou. Přijíždí vlak do Hsipaw. Všude spousta lidí, pan výpravči v bílé uniformě. Místní i turisti ověšeni foťáky, případně mobily na selfie tyčích.
Čas od času se letitý vlak rozbije. Poté je třeba vagón nadzdvihnout pomocí
archaických heverů a dle rad chytrých přihlížejících opravovat.
Amatérskou operaci všichni pasažéři-opraváři kupodivu přežili.
Vlak vyjíždějící každé ráno před svítáním z Mandalay a končící večer v Lashio jest úplně obyčejný. Pomalý, ale žádné punkové scény, rozpadající se vagóny a místní čarodějové točící nad hlavou zdechlou kočkou. Uličkou čas od času prochází prodejci občerstvení, případně hulákající prodejci vychvalující svou úplně nejlepší kosmetiku na celém světě a svůj úplně nejlepší lék na rýmu a ploché nohy na celém světě. Většina výletníků volí cestu vlakem kvůli přejezdu slavného viaduktu Gokteik přes potok Gohtwin. Ech. Zoufalá nuda, oproti které je akčním zážitkem i čtení Čekání na Godota indickým uspávačem hadů. Největším vzrušením je tak stádo turistů i místních pasažérů, kteří se snaží vyfotografovat adrenalin ejakulující scény, které se ovšem jaksi nedostavují. Čas od času se letitý vlak rozbije. V takové chvíli se z vagónů vyhrnou cestující a počnou vlak opravovat. Když náhle náš vagón s bouchnutím poklesl a vlak zastavil, ukázalo se, že je třeba si vyhrnout rukávy a vrhnout se do práce. Vypůjčili jsme hevery od přihlížejících automobilistů, kameny z náspu, několik železných tyčí a pracovní obuv v podobě čínských pantoflí. Za pomoci vytrvalého bouchání, několika stržených heverů a mnoha opravdu gigantických hřebíků a šroubů jsme vagón opravili, nasedli a jeli dále. Všichni pasažéři-opraváři kupodivu přežili.
Město Hsipaw funguje jako základna pro treky po okolních horách a vesnicích – ve vlaku je tedy spousta výletníků, ale vzhledem k zaměření destinace na treky naštěstí chybí zájezdy vřeštících Číňanů.
Večer začíná pršet a jak se ukázalo, nejde o žádnou krátkou přeháňku.
Vlak mezi Mandalay a Hsipaw je zhusta využíván turisty hlavně kvůli viaduktu Gokteik.
Daleko zábavnější je ovšem sledovat domorodce.
24.11. 2017 pátek
Ne, Hsipaw opravdu není město, kam by se sjížděli návštěvníci za pamětihodnostmi, starými chrámy, muzei nebo tanečnicemi kankánu. I přesto se najde pár míst, která je dobré navštívit. Například ranní trhy. Nikoli trhy dopolední, odpolední či večerní. Ranní trhy v Hsipaw začínají kolem druhé hodiny po půlnoci, v půl čtvrté ráno je již trh v plném proudu. Na rozdíl od trhů ve dne jsou prodávající i nakupující tišší, žádné hlasité vykřikování cen, handrkování se a vychvalování zboží. Za světla svíček a nebo žárovek napájených autobateriemi nabízejí prodejci přicházející z okolních vesnic téměř výhradně zemědělské produkty. Kupující projíždějí mezi stánky na skútrech a po takovém nákupu se po ulících pohybují obrovské koule tvořené na sebe navázanými igelitovými taškami se zeleninou, ovocem a občas nějakou tou drůbeží. Uprostřed této koule je skútr a na něm řidič či řidička s neodmyslitelným kónickým kloboukem.
Ranní trh v Hsipaw. Trhovci přicházejí většinou z hor a cesta trvá i několik hodin.
Na obrázku skútr, který je používán jako nákupní vozidlo. Po úspěšném nákupu
není vidět nejen skútr, ale ani řidič. Jen kdesi mezi fazolí, mrkví a banánem vyčuhují řidičovy ruce.
I když stále prší, podařilo se mi přemluvit ženštinu Kamilu, aby vylezla z hotelu před polednem a odebrali jsme se k takzvanému Malému Baganu. S Baganem to ovšem nemá nic společného, jedná se víceméně o pár rozpadlých pagod nedaleko malého kláštera.
“Jé, festival jídla! Spousta jídla!” ožila ženština Kamila, když jsme se přimotali k jakési hostině pod širým nebem. Vesničané nás hned zvali ke stolům, pročež jsme nelenili a počali si cpát břichy. Poněkud mi nehrálo, že hodující se zrovna neplácají smíchy do stehen, že v nedalekém domě probíhají modlitby a že nedaleko stojí černý automobil. Když z automobilu vytáhli rakev a počali s ní pobíhat mezi stoly, tak už mi došlo, že jde o hostinu pohřební. To však jen povzbudilo v hodování ženštinu Kamilu, která z plných úst vyrážela hlášky jako: “O jednoho strávníka méně, více jídla pro mě!” a “Já bych si přidala, ať netruchlím s prázdným žaludkem!”
Ve vzdálenosti vhodné k jednodenním výletům se v okolí Hsipaw nachází spousta
pěkných vodopádů, vesměs ke koupání.
Prší. Hodně prší. Pročež se nadá nikam jít. Kromě obchodu přes cestu. Naštěstí se jedná o obchod s alkoholem.
Večer jsem se se lehce přiopil, ostatní hosté hotelu se opili poněkud více a ženština Kamila se zhulákala tak, že jí na recepci nabízeli nocleh ve sklepě, protože to rozhodně nevypadalo, že by se dokázala vydrápat do prvního patra, kde byl pokoj.
“Hajzl jeden! On mi klidně napíše, že nejsem princezna!” hulákala zvláště mezi druhou a třetí lahví místního rumu a mezi princeznovským škytnutím a krknutím. Poté předčítala nahlas konverzaci, ve které si se svým drahým v Česku vyměňovala názory na rodinné soužití a já jsem usoudil, že rodinné soužití je tedy pěkné drama.
Mnišky na cestě za almužnou. Hsipaw.
25.11. 2017 sobota
Nad ránem téměř přestalo pršet, pročež jsem se dohodl s místním průvodcem a dalšími čtyřmi turisty a vyrazili jsme na třídenní výlet. Zanechal jsem ženštinu Kamilu a její tři promile na hotelu, jelikož usoudila, že se bude následující dny věnovat rumu a truchlení.
Výlety kolem Hsipaw spočívají spíše v interakci s vesničany a krajinou než s nějakými pohádkovými výhledy a čarokrásnými scenériemi.
Domy roztroušené po horách tvoří většinou jakési vesnice, často ovšem stojí osamoceně.
Jen pár kilometrů za městem začíná teritorium rebelů, kteří vyzbrojeni umělohmotnými pantoflemi a automatickými puškami vzdorují vládě. V praxi to momentálně kolem Hsipaw vypadá tak, že zatímco město je pod správou oficiálních míst, kopce a vesnice jsou pod kontrolou rebelů. Ať tak či onak, všude je relativní klid a co jsem se dozvěděl, střílí se maximálně několikrát do týdne. Na příjezdových cestách jsou u vesnic kontrolní body, což je vesměs slamenná chýše obklopená valem z pytlů naplněných pískem. V chýši se střídají rebelové v pantoflích, zdraví turisty a nesměle se klaní v uniformách vzoru “maskáčový vzor z tržiště U mrtvé pandy”. Nazývat zdejší uniformy stejnokrojem bych se rozhodně neodvážil.
Procházíme mezi rýžovými poli, každých pár hodin se zastavujeme v nějaké vesnici a za pět peněz si zakupujeme u domorodců jídlo.
Spíme na rohožích ve větší vesnici, kde údajně občas i funguje elektřina.
Nejrůznější uniformy (co dům dá) a nejrůznější výzbroj, většinou AK47, M16 a čínské kopie čehokoli. Rebelování proti ústřední vládě je v Myanmaru takovou svéráznou tradicí. Napříč teritorii, náboženstvími i etniky.
26.11. 2017 neděle
Dalších zhruba 30 kilometrů po kopcích, skrze řeky a potoky. Mnoho brodění, prosekávání se hustým porostem, padání do bláta a nadávání. Jelikož jsme přes den nerpošli ani jednou vesnicí, jídlo připravil pan průvodce za pomoci místních domorodců, kteří nepohrdli možností vydělat si pomocí pár peněz. Opět se ukázalo, že k dobré krmi není třeba supermarket, mikrovlnná trouba a sada keramických nožů. Stačí mačeta a znalost, které bobule se dají jíst bez rizika průjmu či blouznění. Téměř vegetariánské jídlo bylo okořeněno pouze smaženými mravenci.
V lese je možno si vyzvednout snídani, oběd i večeři. Kromě 100% bio jídla je
na obrázku i bambusová mikrovlnná trouba.
Spíme pod širým nebem. Romanticky bych mohl říci, že jsem byl přikryt jen peřinou hvězd noční oblohy. Fakt je ovšem skutečnost, že mou přikrývku tvořila jen hejna krvelačných komarů, jelikož jsem si, já blbec starý, zapomněl ve městě nejen repelent, ale i moskytiéru.
Bambusová rychlovarná konvice. Vhodná k přípravě čaje z mechu a kapradí.
Následuje vydatný průjem.
Šanové mají problémy s autoritativní barmskou vládou kam až paměť méně sklerotických občanů sahá. Ostatně – s ústřední vládou mají problémy snad všichni obyvatelé Myanmaru, pročež, z jistého úhlu pohledu, probíhá v zemi nepřetržitě občanská válka, liší se jen počet účastníků a počet válečných zón. Šanové jako druhé největší barmské etnikum není výjimkou. Zkrátka mírumilovná buddhistická země, kam až oko dohlédne.
Večer se odkudsi zpoza kopce ozývala střelba v dávkách.
“Asi cvičení. Nebo střílí na vojáky,” dodal klidně pan průvodce.
Pozdě v noci se nedaleko ozval výbuch.
“Asi cvičení. Nebo buvol šlápl na minu.”
27.11. 2017 pondělí
Něco přes 20 kilometrů chůze. Nespočet rýžových polí značí návrat do civilizace. Do Hsipaw přicházíme večer. Celý výlet se obešel bez auforických výkřiků “Jéééé” a “Neuvěřitelné!”, přesto jsou všichni účastníci spokojeni. Spokojeni jsou i místní komáři, kteří se na mně nakrmili na půl roku dopředu.
Přebírání čaje. Elektřina a sofistikované stroje se zatím nedostavily,
pročež se užívá osvědčená metoda “deseti starých ošoupaných prstů”.
28.11. 2017 úterý
Jeden ze dnů, kdy je třeba zatnout zuby a doufat, že ocelový stisk čelistí se projeví na ocelové výdrži sedacího svalstva. Dodávka vyjíždí z Hsipaw ráno, k jezeru Inle přijíždí večer, konkrétně do města Nyaungshwe, které je s jezerem spojeno kanálem o délce necelých 4 kilometrů a kde se ubytovává naprostá většina příchozích. Ač hledání ubytování po setmění opravdu nesnáším, tentokrát dopadlo vše dobře. Ostatně není se čemu divit. Po Baganu patří jezero Inle s přehledem do dvojice nejnavštěvovanějších míst celého Myanmaru a zajisté nebude trvat dlouho a stane se z něj turistické ghetto ne nepodobné baliské Kutě, centru Bangkoku, kambodžskému Siem Riepu a dalším neblaze proslulým asijským místům, kde se vzduchem nasyceného potem, pivem a močí promenádují téměř výhradně jen turisté, prodavači kýčů a prostitutky neurčitého věku a pohlaví.
Nejdrsnější z motorkářských gangů v Hsipaw jest zajisté gang Tři divocí mniši.
29.11. 2017 středa
Jezero Inle je jedno z mála míst Myanmaru, které je známo i za hranicemi země. Popravdě řečeno – jezero Inle je příšerně turistické. I když, zatím, ještě stále existuje možnost, jak se alespoň jěvětším davům vyhnout. Tou cestou je pronajmout si zdejší dlouhou motorovou loď (jak to dělají všichni) a poté se domluvit s převozníkem, že nechcete to, co dělají všichni. Respektive – stejná místa navštívit v jiný čas. Pravda, podobný nápad má i spousta jiných návštěvníků, takže je nutno se už předem psychicky připravit na fakt, že na jezeře rozhodně trávit dlouhé hodiny bez toho, aby kolem neprojížděli další turisté.
Zvláště ráno připomíná kanál spojující město Nyaungshwe s jezerem Inle dálnici
závodících člunů. Desítky a stovky turistů vyrážejí na jezero.
Druhé největší barmské jezero (pravda, existují dvě základní metody, jak se počítá plocha jezera – čistě vodní plocha a nebo plocha včetně okolních ploch porostlých rákosem, či včetně ploch pokrytých spíše než vodou bažinami) má sice rozlohu jen něco přes 100km2 a hloubku maximálně dva metry (bavíme se o období sucha, za dešťů se rozloha i hloubka zvětší zhruba dvojnásobně), ovšem jsou to hlavně aktivity na jezeře, které sem lákají statisíce návštěvníků. Typické jsou zde vesnice jak plovoucí, tak postavené na sloupech ukotvených ve dně jezera. Většina větších vesnic má své domy stříbrotepců, tkalců, výrobsů doutníků a dalších řemeslníků. Spousta těchto domů využila situace a je uzpůsobena návštěvám turistů, kteří z lodí do domů lezou a nadšeně volají: “Ale to je tak miloučké, že si to prostě musím koupit! Sice to nikdy na nic nebudu potřebovat a skončí to kdesi ve skříni mezi dalšími nepraktickými zbytečnostmi, ale za ten příšerný lotosový šátek, přívesek i za ty ošlapané pantofle vám klidně zaplatím bambilion!”
Načež místní řemeslník praví: “Bambilion si vezmu, ale ty pantofle nejsou na prodej, nebudu jak pitomec chodit bos!”
O stupínek níže co se masových návštěv turistů týče stojí vesnické trhy, které sice oficiálně rotují co pět dní po vesnicích kolem jezera, ale zvláště v nejnavštěvovanějších vesnicích stánkaři nebalí vůbec.
Samozřejmě není v lidských silách, ba ani v silách nezdolných Barmánců, aby byly
všechny pagody, stúpy a chrámy udržovány v perfektním stavu. Výsledkem
jsou ruiny sousedící snad s každou vesnicí u jezera Inle. Ruiny přepěkné.
Prosta turistů není ani jediná větší pagoda na jezeře, Phaung Daw Oo. Ovšem, na rozdíl například od turistických trhů, je pagoda hojně navštěvována i místními, případně dalšími obyvateli Myanmaru. Středobodem pagody je poněkud netypické zobrazení Buddhy, který na sebe tentokrát přejal podobu pěti neforemných hrud čehosi. Čtyři hroudy vypadají jak na sebe postavené dvě koblihy, hrouda pátá je kobliha osamocená. A ano, bystrý čtenář již jistě tuší, že jelikož jsme v Myanmaru, hroudy jsou obaleny zlatem. Obvyklou zábavou tak je, že si návštěvník pagody zakoupí plíšek 22 karátového zlata vyklepaný do tloušťky křídel hladovějícího motýla a poté tento zlatý plátek nalepí na koblihy. Pročež jsou koblihy stále větší a větší a stále zlatější a zlatější. Jelikož je jasné, že zlaté koblihy potřebují čas od času na čerstvý vzduch, každý rok během svátku Thadingyut (7. měsíc barmského kalendáře) naloží místní obyvatelé čtyři koblihy na kopii královské lodě a koblihy jako součást slavnostního procesí cestují po jezeře podél břehu, od vesnice k vesnici (ve směru hodinových ručiček) a v každé vesnici zůstávají v hlavním klášteře přes noc. Zřejmě i zlaté koblihy si musí odpočinout. Pokud by se někdo nachomýtl u Inle v době výše zmíněného svátku, kromě zlatých koblih je zajisté zajímavé pozorovati závody lodí mezi místními vesnicemi, přičemž závodníci musí používat zdejší způsob veslování jednou nohou.
Ano, i tyto zlaté koblihy představují pana Buddhu. Pagoda Phaung Daw Oo.
Šance uniknout davovým nájezdům výletníků skýtají plovoucí zahrady. Těch je totiž tolik, na tak velké ploše a propojeny tolika kilometry vodních cest, že je stále ještě možno mezi zahradami projíždět bez toho, aby byla v dohledu další loď s turisty.
Vizuálně zřejmě nejzajímavější na celém jezeře je pozorování místních rybářů, respektive způsob veslování a rybolovu. Ano, to jsou ty ikonické postavičky, které v kónických kloboucích, často ve zdejší verzi nazývané khamauk, stojí na jedné noze na vratké loďce, druhou nohou obepínají veslo a drží ho zejména pod kolenem a nártem a rukama drží proutěný koš na rybaření. Koš jest tvořen dřevěnou kostrou potaženou hustou síťovinou a nahoře má otvor. Rybář praští košem do vody, přirazí jej ke dnu a doufá, že v něm zůstane nějaká ta ryba. Pokud ano, otvorem na vrcholu koše na rybu vrhne hladový pohled a ostrým klackem či silným drátem rybu probodne. Stejně jako vesničané, i rybáři zjistili, že turisté jsou šancí dostat se jednoduše k penězům, pročež nemálo z nich začne až cirrkusově pózovat pokaždé, když se poblíž objeví loď s turisty. Ti si rybáře fotí, nadšeně výskají a poté je obdarovávají bankovkami. Jen pro zajímavost – podivné veslování je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. A pro další zajímavost – způsob veslování nohou praktikují pouze muži, zatímco ženštiny používají klasický způsob veslování oběma rukama.
Rybářů je na jezeře Inle zvláště po ránu a k večeru spousta. Stále používají
stejný způsob rybolovu, jaký používaly generace před nimi.
Jednou ze změn dnešních dnů jsou motory, kterými si opatřili svě lodě.
Změnou druhou a podstatně ohavnější je fakt, že
nemálo rybářů využívá nadšením hýkajících turistů a místo rybaření
provádí na lodích cirkusové kousky, za které jim někteří nadšení turisté platí.
30.11. 2017 čtvrtek
Ranní trh v Nyaungshwe patří k těm nejpěknějším, které jsem v Myamaru viděl. Turistů minimum, zato všemožných prodavaček, řezníků, kuchařek, mnichů, mnišek i žebráků bambilion. Potěšen tím, že ještě stále existují místa odlišná od tržišť infikovaných a zničených zmenšujícím se světěm, přiběhl jsem zpět na hotel, probudil ženštinu Kamilu a zvolal: “Zanech truchlení! Jak ti může tvůj miláček pořád psát a telefonovat, když jsi ho nechala v Česku se všemi svými vnadnými kamarádkami?”
Ženština na trhu přímo v centru Nyaungshwe. Paradoxně je živý a minoritami pestrý trh snad nejméně turistické místo u jezera Inle.
Pravda, touto upřímnou mluvou jsem ženštinu Kamilu nepřivedl na veselé myšlenky, ale alespoň vstala a pronajatým vozem jsme odjeli do Tanggui. Což je největší a hlavní městu státu Šan, kde toho sice z pohledu návštěvníka není moc k vidění, ale je zde možno najmout si průvodce do cíle dnešního výletu, do (vizuálně) jednoho z nejzajímavějších míst celého Myanmaru. A odvážně bych řekl, že i nejzajímavějších míst celé Azie, ba i světa. Jedeme do Kakky, místa tisíce pagod. Celý komplex se nachází na území etnika Karen a kopec zastavěný pagodami se někdy nazývá Zahradou pagod. Z leteckého pohledu má Kakku tvar chodidla pana Buddhy, z pohledu obyčejného smrtelníka jde o bludiště staveb v nejrůznějším stádiu rozpadu a oprav. Téměř 2500 pagod je nalepeno jedna na druhou jako snad nikde jinde, rozhodně ne v takovém množství.
Kakku.
Kdysi dávno na kopci nic k vidění nebylo, vesničané si sem tam uvařili čínskou polévku, případně cvrnkali kuličky do děr po krtcích, jelikož telefony ještě neexistovaly. Ve 3. století před Kristem ovšem indický král Ashoka sem poslal na výlet své misionáře, kteří se poprvé začali starat o stavbu prvních pagod. Tedy – tolik praví jedna z legend. Další větší množství stup a pagod bylo postaveno ve stejné době, kdy vznikl staroslavný Bagan, zvláště v 11. století za krále Alaung Sithu. Ovšem největší počet staveb (tedy z těch, které přežily do dnešních dnů) pochází až ze století 17. a 18. Stupy jsou povětšinou jednoduché, na vrcholu ozdobené špicí zvanou thi, což je jakýsi kovový deštník, ke kterému jsou připevněny zvonečky, řetezy a různá cingrlátka. Na první pohled působí stupy jako homogenní masa, ovšem nemálo staveb je pokryto štukami, vytesanými tanečníky, válečníky, muzikanty a anděli, v některých výklencích se nacházejí sochy Buddhy a mezi pagodami stojí i sochy mýtických stvůr. Nejvyšší ze stup má na výšku 40 metrů, většinou jsou však podstatně nižší.
Věžičky jsou zakončeny thi, kovovými konstrukcemi, které za větru fungují jako zvonkohra.
Podívaná je to veskrze pěkná a byť význam místa je historicky vcelku nevelký, za pár hodin cesty od jezera Inle výlet rozhodně stojí.
“Mám ohromně velký močový měchýř!” holedbala se ženština Kamila večer, zatímco jsme v Nyaungshwe v hospodě (kromě piva lze zakoupit i jednoduchá levná jídla) Min Min´s čekali na příjezd nočního autobusu do Mandalay. Následně do sebe začala lít jedno pivo za druhým, což před mnohahodinovou cestou v autobusech bez toalet neshledávám zrovna geniálním nápadem. Zkušenosti starého pána se potvrdily zhruba pět minut poté, co náš autobus vyjel na desetihodinovou cestu a po zbytek noční jízdy se již ženština Kamila velkým močovým měchýřem rozhodně nechlubila.
I největší milovníci pagod a stúp budou mít po návštěvě Kakku těchto staveb plné zuby a prodali by i vlastní babičku, aby místo pagod mohli na chvíli spatřit například iglú.