Listopad 2021

10.10. 2021 neděle – 4.11. 2021 čtvrtek
Byly časy, kdy jsem na dublinském letišti sloužil směny, na kterých nebyl přítomen ani jediný Ir. Poláci, Nigerijci, Španělé, Litevci, Lotyši a další imigranti zvesela potili krev a ve výplatní den se ovívali bankovkami a pravili: „Ha, výplata! To si zase nakoupíme spoustu čínských polévek a levného českého piva!“

Nyní odešel poslední cizinec, polský kolega. Kolem mne tak zůstalo jen stádo domorodců, naprostých imbecilů, zoufalců, ztracených existencí a omylů přírody. Kdo uměl číst nebo dokonce psát, utekl s hrůzou v očích. Utekl někam, kde dostane takovou výplatu, aby nemusel žádat sociálku o doplatek a různé potupné příspěvky, kde nebude muset pracovat bez jakýchkoli příplatků ve dne, v noci, o víkendech i o svátcích a kde nehrozí, že zhruba čtvrtina kolegů je permanentně v nemocnicích s rakovinou, marodí s infarkty či nejrůznějšími případy psychických poruch.

A já? Já jsem naprostý pitomec, pročež doufám, že si co nejdřív nějaký pěkný infarkt pořídím, jelikož ležet ve špitále je rozhodně lepší, než-li navštěvovat panoptikum hrůz a úchylností, kam si chodím vydělávat na živobytí.

„Aby vás nakazil zlatý stafylokok a potom vám upadly pohřební boty!” loučím se srdečně s kolegy.

Po zhruba třech týdnech nočních směn lezu do letadla Turkish Airlines a po dlouhé, předlouhé době letím do Istanbulu. Kupodivu jest přistaveno letadlo širokotrupé, což kvituji s nadšením, jelikož letět přes čtyři hodiny strojem na klaustrofobii, ať už jde o 737 či 320, jest záležitost pro masochisty a milovníky pobytu ve vydřích  brlozích. Nejenže mám nyní v letadle trochu místa nad hlavou a dvě uličky, bych si měl kde protáhnout své staré kosti, ale stroj jest skoro prázdný. Pár pasažérů jest roztroušeno po celém letadle. Málo pasažérů znamená téměř automaticky, že na mě zbyde více alkoholu. Vyzkoušel jsem si to přes několika týdny, kdy jsem se během letu ožral tak, že jsem poté při výstupu v Ekvádoru žádal letušky, aby mi odevzdaly své sukně a já tak měl pěkné suvenýry. Ani dnešní let do Istanbulu nebyl výjimkou a do chřtánu si liji litry jedu alkoholu. Naštěstí mám na letišti v Istanbulu sedm hodin čekání na další let, pročež sedím, klátím se a škytám skrze povinnou roušku alkoholové výpary. Zároveň si opakuji ruská, polská a česká slovíčka. Ta se mi budou v Egyptě hodit.

Káhira, Egypt

5.11. 2021 pátek
Vsedám opět do letadla a směřuji do Káhiry. Nápad letět do Egypta jsem dostal před pár dny, letenku si pořídil dvě hodiny před odletem a ani pořádně netuším, co budu v zemi písku, pobřeží plného hulákajících hord Rusů, Čechů a Poláků, v zemi velbloudů a legendárních průjmů vlastně dělat. Egypt jest zajisté zemí zajímavou, ovšem dosud jsem se mu vyhýbal, jelikož nejsem příznivcem davů turistů a těch ze zájezdů obzvláště.

„A kdy, když ne nyní?” vykřikl jsem skrze roušku a do Egypta letím. A doufám, že díky covidu turistů ubylo, že tam možná ani žádní nebudou a jen velbloudi si budou kopat z duny na dunu lebku některého z faraonů.

Přistávám v Káhiře v devět ráno. Má teorie o úbytku turistů vzala rychle za své. Turistů je tu strašlivě, strašlivě moc! I číslovka bambilion sedí zkormouceně v koutě a šeptá sama sobě: „Jsem jen ubohý bambilion, jindy tak mocný, ale tohle? Jsem zostuzen, znásilněn, pohaněn a zasypán prachem zapomnění!” A nebohý bambilion má pravdu. Tolik turistů jsem na jednom místě ještě nikdy neviděl. Na jejich spočítání by zajisté nestačil ani pan bambilion s manželkou a celým příbuzenstvem. Peklo v zemi egyptské! Faraoni zajisté umřeli raději už před tisíci lety, aby se tohoto nedožili a nemuseli na davech spočinout svým šilhavým okem. 

No dobrá, tak jsem se literárně vyřádil a nyní trochu reality. Pravda, turistů je v Egyptě i nyní, v době další vlny covidu v Evropě, spousta. Nicméně podle místních je to nic proti stavu před pandemií.

Odjel jsem na hotel a téměř se popral s panem taxikářem, který vyžadoval dýško. Vyžadoval ho tak, že si prostě nechal podanou bankovku. Ó Egypt, vítejte v zemi spropitného, všimného a dýšek za naprosto všechno, bez ohledu na poskytnutou službu.

Po týdnu nočních směn a sedmihodinovém přestupu v Istanbulu jsem si dal sprchu, poškrábal se na tučném břichu a usnul.

Probudil jsem se až před setměním, čemuž se odborně říká “celý den v háji”.

Káhira. Megapole se vším všudy.

Vypotácel jsem tedy alespoň na ulici Sharia al Muizz Li Din Allah. Není ulice jako ulice, což si návštěvník uvědomí právě zde. Severojižní tepna byla centrem všehobytí Káhiry po staletí. Pojmenována po čtvrtém kalifovi fátimovské dynastie, dobyvateli Káhiry z roku 969, Abu Tamim Ma’ad al-Muizz li-Din Allahovi, šlo o spektakulární směsici prodavačů, zpěváků, vypravěčů, kejklířů, žebráků a všech ostatních obyvatel města. Město al-Qāhirah, tedy “Vítězné”, jest dnešní Cairo, česky Káhira. Prestiž ulice vedla také k tomu, že zde byly vystavěny pěkné mešity, medresy, mauzolea a další důležité budovy, jejichž stavba byla zadána tehdejšími elitami města.

Ulice se svou atmosférou od dávných časů příliš nezměnila. Pouze přibyly nejrůznější páchnoucí motocykly, automobily a také mobilní telefony v rukách korzujících davů.

Pan pekař na ulici Sharia al Muizz Li Din Allah

 

6.11. 2021 sobota
Po celý den pobíhám po Káhiře. Abych byl přesný, pobíhám po starém městě, protože moderní Káhira se svými mrakodrapy, nákupními centry a až nudně funkčním metrem mne nikterak nepřitahuje. Ale Stará Káhira, to je jiné potěšení. Stará Káhira je historická oblast Káhiry, která zahrnuje místa, kde se nacházela pevnost z do římských, křesťanské koptské osídlení a a muslimské osídlení z doby před založením vlastní Káhiry v roce 969 n.l. Stará Káhira je součást takzvané historické Káhiry, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

Mešita Muhammada Alího v Citadele v Káhiře, zvaná též Alabastrová

Neuvěřitelná kakofonie všemožných zvuků, smog téměř hmatatelný, dopravní zácpy srovnatelné s centry některých indických měst, energie sálá z každého směru. Oddych, byť jen relativní a jen v porovnání se zbytkem města, skýtají úzké uličky, kam se automobily nedostanou. Malé obchůdky, arabské nápisy, zahalené i polozahalené ženštiny. Bloudím Starou Káhirou, lezu do každé mešity, zavítal jsem na staroslavnou Citadelu. Kromě nejznámějších muzeí a mešit je kupodivu Stará Káhira turistů prostá. A dokonce i když šplhám na jeden z minaretů brány Bab Zuweila, jsem tam úplně sám. Mešita Muhammada Alího v Citadele, mešity Muhammada Al-Nasira z roku 1318, mešita sultána Hassana, malé súky, prodavači čehokoli na autobusových nádražích. Stará Káhira se mi nad očekávání líbí. Zejména proto, že jsem žádná očekávání neměl, pro jistotu.

Ve Staré Káhiře jest několik minaretů, na které je možno se vyšplhat. Zde pohled z minaretu brány Bab Zuweila.

 

7.11. 2021 neděle
„Asi se zpozdil. To je výjimka, je to nejlepší řidič, mistr volantu, umí zatáčet doprava i doleva!” praví pan recepční na hostelu, kde jsem složil své staré kosti. Na dnešní den jsem si zamluvil pana řidiče, mistra volantu, co umí zatáčet doleva i doprava. Pojedeme z Káhiry do Dashuru, do Memphisu, do Saqqary a po cestě zpět se zastavím u pyramid v Gíze, abych si zkazil den horami turistů a horami nepříjemných prodavačů a nabízečů všeho nepotřebného, kýčovitého nebo nepotřebného a kýčovitého zároveň.

Výlet z Káhiry do Dashuru a zpět jest jeden z nejběžnějších, který v Egyptě turisté podstupují a jde o výlet na celý den.

„Asi se zpozdil ještě víc, ale opravdu je to mistr volantu,” uklidňují mě na recepci o dvě hodiny později. Kolem poledne se ukazuje, že mistr volantu se nedostaví. Poněkud neradostně tedy odsouvám výlet na zítřek a jdu do staroslavného Egyptského muzea, které bezpochyby patří mezi nejznámější muzea světa, bez ohledu na to, nakolik si to zaslouží.

Sarkofágy v Egyptském muzeu v Káhiře

 

Mám za sebou jen hodinu zírání na vskutku pěkné exponáty, když mi zvoní telefon.

„Tady recepce. Zjistili jsme, že se musíte vystěhovat.”

„E?”

„Omylem jsme prodali pokoj dvakrát. A další hosté u nás zůstanou týden, to se nám vyplatí. Tak se musíte vystěhovat,” s odzbrojující upřímností praví pan recepční.

Zanedlouho již prskám jed a nadávám, chrlím svárlivá slova a balím se. Náhradní ubytování mi nabídnuto nebylo, pročež si objednávám hotel v nedaleké Gíze, zamlouvám si i odvoz do Gízy a za hodinu již vysedám pár stovek metrů od největších a nejznámějších pyramid.

„Omlouváme se, ale žádný pokoj nemáme,”  vítá mě pan recepční.

„To je nějaká egyptská tradice? Žert?” táži se a nevěřím.

„No občas prodáme ten samý pokoj dvakrát. Nebo i třikrát. Někdy čtyřikrát. A protože jsou turisté hloupí, tak zaplatí za jiný nabídnutý pokoj dvakrát více. Nebo třikrát více. Někdy čtyřikrát více,” s úsměvem osvětluje skrček za pultem.

„Já jsem chudý starý mrzák, žádný bambilionář! Chci jiný pokoj za tu samou cenu!”

„Ó ano, i na podobné exoty jsme tu připraveni, ničeho se nebojte,” odvětil pohůnek, zavolal jiného pohůnka a ten mě vede skrze uličky plné koňských a velbloudích hoven k novému ubytování.

Pravda, zaplatil jsem stejnou cenu jako za původně zamluvený hotel. Jenomže původně zamluvený hotel měl snídani v ceně, pěknou střešní terasu s vyhlídkou na pyramidy a anglicky mluvící personál. Mé nové bydlení má prkny zatlučená okna, abych neviděl tu hrůzu kolem, na střeše jsou místo terasy jen hromady stavebního materiálu a chcíplá kočka, pyramidy vidět nejsou a personál prostě není.

„Tak abych to shrnul, dnešní den bych prohlásil za den úplně ztracený. Na druhou stranu – tolik pěkných šťavnatých nadávek jsem si neprocvičil již hodně dlouho,” odvětil jsem večer prodavači falafelů na dotaz, jak se mi líbí egyptská pohostinnost.

Pyramidy v Gíze. Viděl jsem a podruhé již nemusím. Těžký turistický průmysl v té nejhorší podobě.

8.11. 2021 pondělí
Ráno jsem vyběhl na parkoviště taxikářů a počal se dohadovat.

„Dashur, Saqqara, Memphis a k tomu tanec vnadných ženštin!” povídám. Hned se na mě všichni taxikáři sesypali a slibují všechno požadované, k tomu cvičené slony, sněhuláka, černého Eskymáka a bílého černocha. V Egyptě není problém slíbit úplně všechno. Debata se poněkud zadrhla, když jsme se začali dohadovat na ceně. Postupně ze slibů zmizel černý Eskymák, bílý černoch i cvičení sloni. Když jsem se dostal na normální ceny, najednou už v nabídce nebyl ani sněhulák. Po půlhodině dohadování konečně vyjíždíme.

 

První zastávkou jest Saqqara (také Saqarra, Saquara, česky zřejmě Sakkára). Sakkára se nachází 40 km jihozápadně od Káhiry a je jedním z nejvýznamnějších pohřebišť Memfidy, která byla sama o sobě jedním z nejvýznamnějších měst staroegyptské historie. Sakkára je skutečným muzeem pod širým nebem, ve kterém jsou k letmému nahlédnutí snad celé dějiny starověkého Egypta. Byli zde pohřbeni králové a šlechtici z prvních dvou dynastií (cca 3040-2686 př.n.l.) a nachází se zde také staroslavná (ze starého Egypta je všechno minimálně staroslavné) Džoserova stupňovitá pyramida (cca 2686-2667 př.n.l.).     

Staroslavná Džoserova stupňovitá pyramida (cca 2686-2667 př.n.l.)

V Sakkáře se nacházejí pyramidy některých nejvýznamnějších králů páté (cca 2494-2345 př. n. l.) a šesté (cca 2345-2181 př. n. l.) dynastie Staré říše. Jedna z nich, pyramida Unasova (známá také jako Wenisova; (cca 2375-2345 př. n. l.), obsahuje nejstarší pyramidovou pohřební komoru zdobenou texty. Jedná se o tzv. pyramidové texty, jejichž účelem bylo chránit zemřelého krále na jeho cestě do posmrtného života. Sakkára je vůbec plná zajímavostí a z pohledu nevzdělance a jedince tupého (to jako já) i plná kuriozit. Například je zde hrobka nikoho jiného než pana Horemheba (cca 1323-1295 př. n. l.), nekrálovské osoby, generála, který se stal králem. Nikdy zde však nebyl pohřben, neboť po nástupu na trůn si nechal postavit novou hrobku v Údolí králů. Je zde i Serapeum, řada podzemních galerií, v nichž byli pohřbíváni Apisovi býci od osmnácté dynastie (asi 1550-1295 př. n. l.) do ptolemaiovského období (332-30 př.n.l.). Býk Apis byl považován za vtělení samotného Ptaha, jednoho z nejdůležitějších memfidských bohů.

Běhám po Sakkáře sem a tam žhnoucí slunce mi pálí leb a já seznávám, že mám zoufale málo času. Sakkára je zajisté místem, kde by se dalo trávit i několik dní prohlížením všeho možného, nadáváním na Slunce, horko a dotěrné amatérské průvodce. A co mě zaujalo na Sakkáře taktéž nemálo – v celém areálu jsem během několika hodin nepotkal ani jednoho návštěvníka.

Lovci, ryby, krokodýlové, hroši a další krásy výzdob v Sakkáře. Mínusem je snad jen to, že zde staří Egypťané nezobrazili čínské polévky či lahve s rumem.

Ze Sakkáry jedu do Mennoferu, známého spíše pod řeckým (a anglickým) názvem Memphis. K vidění toho zde není ani zdaleka tolik, jako na jiných věhlasných místech spojených se Starým Egyptem, leč místo jest to minimálně co do významu unikátní. Memphis, nedaleko moderní vesnice Mit Rahina, a její nekropole byly v roce 1979 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Starověké město Memfis, které údajně založil legendární první egyptský král Menes v roce 3100 př. n. l., bylo hlavním městem v období rané dynastie (cca 3100-2686 př. n. l.) a Staré říše (cca 2686-2181 př. n. l.) a zůstalo jedním z nejdůležitějších měst po více než tři tisíce let staroegyptské historie. Bylo centrem uctívání boha Ptaha, jehož chrám byl jedním z nejdůležitějších míst v celém starověkém Egyptě. Byl tak důležitý, že původ slova “Egypt”, z řeckého Aigyptos, pochází ze starověkého názvu zdejšího chrámu, Hikuptah “Chrám Ka (“duše”) Ptahova.

Mennofer alias Memphis, někdejší centrum uctívání boha Ptaha. Památky zde nejsou tak ohromující jako na jiných místech Egypta, za návštěvu však místo zajisté stojí.

Dlouhověkost města se odráží v samotné velikosti a počtu mnoha starověkých pohřebišť v jeho okolí. Patří k nim od severu k jihu: Abú Ravas, Gízská náhorní plošina (ano, to je to místo , kde stojí tří světoznámé pyramidy), Zawjet al-‘Árján, Abú Ghurab, v Česku všeobecně známý Abúsír, Sakkára, Mit Rahína i Dahšúr.

Po hodinové zastávce již pílím do Dahšúru. I návštěvník znalostmi nepolíbený okamžitě vidí, že se zde staří Egypťané učili stavět pyramidy. Samozřejmě, mimo jiné zde například hráli piškvorky a nafukovali žáby brčkem, ovšem sledovat zdejší pyramidy jest vskutku interesantní. Dašhúr, to jsou pyramidy, okolní nekropole zajisté prominou. Zdejší pyramidy byly sérií lekcí, na kterých se Egypťané učili, kterak postavit tu správnou pyramidu. Poskytly jim znalosti a know-how pro přechod od stupňovitých pyramid k pyramidám s hladkými stranami. Nakonec jim jejich bohaté zkušenosti umožnily postavit Velkou pyramidu v Gíze, poslední ze sedmi divů starověkého světa. Zajisté by nebylo od věci, kdyby sem přijeli Čechové a natrénovali si, kterak postavit například dálnici D1.

Nezaměnitelná Lomená pyramida v nekropoli Dahšúr, 40 km jižně od Káhiry. Nechal ji postavit faraón Snofru ve 26. století př. n. l. Je vysoká 101 metrů (původně asi 105 m, ale byla snížena působením eroze), což z ní činí čtvrtou největší staroegyptskou pyramidu.

První z Dahšúrových pyramid byla pyramida (2613-2589 př. n. l.) postavená za vlády faraona Snofra. Byla prvním pokusem o stavbu pyramidy s hladkými stěnami, leč stavba se nezdařila kvůli chybným výpočtům konstrukční váhy, která byla kladena na měkkou půdu (písek, štěrk a jíl), která měla tendenci se sesouvat. Další chybné výpočty spočívaly v tom, že použité bloky byly nařezány tak, že při pokládání na pyramidu nebyla jejich váha vhodně rozložena, což způsobilo vychýlení úhlu pyramidy a výsledkem byla pyramida-mrzák, dnes slavná Ohnutá nebo také Lomená pyramida.

Kromě Lomené pyramidy je v docházkové vzdálenosti několik dalších, do několika se dá vlézti legálně za vstupné, do malé pyramidy za Lomenou jsem se dostal po handrkování ses strážci a zaplacení bakšiše, aby mi pyramidu otevřeli. A co čeká návštěvníka uvnitř pyramidy? Vůbec nic. Tedy abych byl přesný – návštěvníka čeká tma, horko k zalknutí, vlhkost za jakou by se nemusela stydět ani má známá nymfomanka L., tunely, ve kterých se dá pohybovat jen v podřepu, hlava otlučená od kamenů a po opuštění pyramidy si návštěvník užije bolesti stehen, jelikož belhat se v podřepu často se zadkem na zemi stovky metrů, na to moc lidí zvyklých není.

Černá pyramid (či spíše její ruiny) faraona Amenemhata III., Dahšúr. V Dahšúru je dnes možno spatřit 5 z původně 11 pyramid. Kromě královských hrobek se zde nacházejí i hrobky soukromé v podobě mastab. Černá pyramida (na obrázku) byla stavěna jako stupňovitá, vrchol byl ovšem již dokončen klasicky, ve tvaru jehlanu. Interesantní.

 

Zpět do Gízy přijíždím už za tmy.

A náhle telefonát z Káhiry.

„Pan Chocho?”

„Ano, to jsem já. Starý tlustý mrzák.”

„Našli jsme další dva divné exoty, taky chtějí do pouště. Vyjíždíme zítra ráno, vše zařízeno!”

Počal jsem skákat radostí, mé tukové pásy nadskakují, směji se od ucha k uchu a nadšením se celý tetelím. Do Egypta jsem přiletěl hlavně kvůli tomu, abych si projel oázy, počínaje Bahariyou přes Farafru a Dakhlu do Khargy. Kvůli nejrůznějším nařízením a hloupým výmluvám na bezpečnostní situaci na Sahaře ovšem není vůbec jednoduché podobný výlet v současnosti absolvovat. Informací je pomálu, mění se každý den a navíc si naprosto odporují. Že prý výletníci nemohou mezi oázami používat veřejnou dopravu, že tam nemůžou vůbec, že nikam nic nejezdí, že v poušti honí turisty krvelační velbloudi a tak podobně. Co jsem v Egyptě, telefonuji na všechny strany, nechávám všude kontakty a dnes se zadařilo… ó ano, zítra pojedu na výlet! Budu mít opět písek v trenýrkách, od slunce spálený nos a uši, bude mi horko a budu strašlivě, strašlivě nadávat sám sobě, cože jsem to za blba.

Snofru, první faraon 4. dynastie, byl jediným panovníkem, který si nechal postavit hned tři pyramidy. Kromě Lomené pyramidy (4. nejvyšší v Egyptě) i Červenou (3. nejvyšší v Egyptě) a pyramidu v Médúmu. Na obrázku vchod do Červené pyramidy. Lomená i Červená pyramida je zpřístupněna návštěvníkům.

9.11. 2021 úterý
Vstup k pyramidám v Gíze se otevírá nesmyslně pozdě, až v osm hodin. Což jednak znamená přijít o dobré dvě hodiny denního světla a jednak se nebezpečně blíží čas, kdy dorazí autobusy s turisty. I nelenil jsem a vyrazil dříve, abych se postavil do fronty, lokty mlátil zástupy návštěvníků a křičel: „Pusťte mě! Tamten předbíhá! Udržujte řád a pořádek! Nepředbíhat!”

K bráně jsem došel v sedm, ale bez problémů jsem sobě zakoupil vstupenku a vlezl skrze boudu připomínající užitý námořní kontejner. Informace o otevírací době se opět ukázaly liché.

„Nazdar!” volám o chvíli později, jelikož jsem potkal sfingu. Tedy ne sfingu, ale přímo Sfingu. Zhmotnily se obrázky z učebnic, všemožných knížek a mých snů z mládí. Stojím před Sfingou, za ní pyramida, vlevo pyramida, všude pyramidy. Mezi pyramidami pobíhají koně a velbloudi a všichni se připravují na příjezd turistů. Zatím je ovšem areál úplně prázdný. U Sfingy jsem naprosto sám, u pyramid jsem sám, do velbloudích výkalů šlapu úplně sám. To se mám!

Velká sfinga v Gíze. Jde o nejstarší známou monumentální sochu Egypta a jedna z nejznámějších soch na světě. Jde o největší sochu vytesanou z jednoho kusu kamene, která kdy byla vytvořena. Dodnes se vedou spory o tom, kdo nechal sochu vytesat a kdy se tak stalo. Nejčastěji se uvádí, že je monument starý zhruba 4500 roků.

 

Následně jsem využil situace, že velbloudi a velbloudáři neměli ani jediného zákazníka a počínám smlouvat.

„Dvě hodiny za pět peněz!” vyhrkl jsem nekompromisně.

„Půl hodiny za bambilion!” kontruje majitel velblouda.

„Dvě hodiny za pět peněz!”

„Hodina za bambilion!”

„Dvě hodiny za pět peněz!”

„Půl hodiny za tisíc!”

„Dvě hodiny za pět peněz!”

„Hodina za tisíc!”

„Dvě hodiny za pět peněz!”

„Neříkáš pořád to samé? To je nějaké divné smlouvání,” zarazil se náhle velbloudí řidič.

„Dvě hodiny za pět peněz!”

Velbloudi se zasmáli, já jsem se zasmál, pan velbloudář se zakabonil a vyjeli jsme. Na dvě hodiny za pět peněz.

Na obrázku pyramidy a egyptský policista sedící na služebním vozidle.

Jízda na velbloudu po areálu pyramid rozhodně není žádné dobrodružství. Komplex je obklopený silnicemi a špinavou Gízou, ovšem pokud by chtěl vše člověk projít pěšky, řádně se nachodí. Mezi pyramidami a zvláště vyhlídkami na periferii je možno ujít mnoho kilometrů, což ve zdejším počasí žádná extra zábava není. Ani na velbloudovi jsem za dvě hodiny nestihl projet vše, co jsem chtěl. Zatímco ráno nebyl v areálu ani turista a v “poušti” kolem pyramid jsem potkal jen pár velbloudářů, při návratu již začínalo peklo. Armáda turistů naplno prohrávala svůj boj s početně jen o málo menší armádou všemožných sluhů a služebníčků, pomáhačů a vymahačů, armádou naprosto zbytečných otravů a otrapů, kteří slovně i drobnými fyzickými útoky cucají z návštěvníků bankovky, mince, energii i dobrý pocit z návštěvy pyramid.

Slezl jsem z velblouda, zaplatil pět peněz, vysmál se požadavku na sponzorování čtyř velbloudářových manželek, osmi sester, šesti bratrů, jedenácti dětí i velbloudí školky a odešel.

A tak jsem viděl pyramidy v Gíze. Podruhé již nemusím.

Vlevo snadno rozpoznatelná Rachefova pyramida – obložení se dochovalo pouze na vrcholu. Vpravo nejvyšší egyptská pyramida, Chufuova. Až do 80. let 19. století byla nejvyšší lidskou stavbou na světě. Chybějící špička je zřejmá na první pohled – díky tomuto defektu byla za druhé světové války na vrcholu pyramidy protiletecká pozorovatelna.

 

Pílím na hotel, beru batoh a vsedám do vozidla taxi, bych odjel do Káhiry, bych se připojil k výletu do oázy Baharyia, bych skotačil v přepěkné Bílé poušti a křepčil v Černé poušti.

Zvoní mi telefon.

„Žádný výlet nebude. Bílá poušť je strašně nebezpečná, je moc bílá a plná piklů nedobrých lidí. A Černá poušť je moc černá!”

Nevěřícně vzlykám.

V Káhiře se vztekle nechávám odvézt na vlakové nádraží, zakupuji sobě jízdenku a jedu daleko. Daleko na jih. Třináct hodin jízdy, pokud se zadaří, a vystoupím na břehu řeky Nil, ve starém a slavném Asuánu. To bude něco. To mě zase opíchá komárů!

Pyramidy gízské

10.11. 2021 středa
Z Káhiry do Asuánu jedu nočním vlakem, odjezd v pět odpoledne, příjezd v devět ráno následujícího dne. Tři hodiny zpoždění. Vlak je druhý nejdražší, co na zmíněné trase jezdí, dražší jsou jen lůžkové vlaky. Rozhodně však můj vlak netrpí žádným luxusem 21. století a rozhodně netrpí čistotou. Usedlá špína, vše ulepené, zaprášené, na toaletách je podlaha zaplavena směsí vody a moči. Jediné, co funguje, je klimatizace. Funguje tak, že je ve voze nehorázná zima, pasažéři se obalují vším dostupným, někteří strkají nohy do batohů. Zhruba jednou za hodinu se z průduchů klimatizace začne naopak valit horký, ba až žhavý vzduch a teplota ve vagónu během pár minut vystřelí o dobrých dvacet stupňů. Kromě těchto pokusů na zákaznících ze strany Egyptských národních železnic si cestu zpříjemňují i samotní cestující. Noční vlak? Snaha o klid? Ale kdeže. Egypťané se svou naprosto nulovou empatií a absencí jakéhokoli vnímání pojmu “soukromí” vřískají do telefonů, pouštějí si na maximální hlasitost hudbu či akční filmy a vůbec se nežinýrují nikoli hlasitě hovořiti, nýbrž hulákat tak, že co chvíli zděšeně vyskakuji ze sedačky a volám: „Pomozte nebohému, koná se přepadení, nájezd divokých barbarů, velká vlaková loupež!”

Nikdo mi však na pomoc nepřichází, jelikož volám normálním hlasem a neřvu jak smyslů zbavený tur.

Ráno přijíždím do Asuánu, městu na břehu Nilu. Po řece jezdí spousty feluk, u břehu kotví několikapatrové lodi, plovoucí hotely. Tato monstra vozí turisty mezi Luxorem a Asuánem, jakási nilská obdoba zaoceánských výletních lodí. Odjíždím přívozem na ostrov Elefantida. Atmosféra veskrze příjemná. Labyrint nezpevněných chodníků mezi rozpadajícími domy z vepřovic, barevné zdobení zdí a malebná zákoutí s kozími bobky, sušícím se prádlem a skotačícími šklebáky. Žádná auta, žádný provoz. I ruch Asuánu vzdáleného jen pár desítek metrů přes Nil je jak vzdálený svět.

Na ostrově Elefantida, místě klidném, plném malebných zákoutí a kozích bobků.

Ubytoval jsem se na straně ostrova odvrácené od města. Pod terasou tiše plynou feluky, na protějším břehu pije desítka velbloudů a pode mnou šukají psi. Chlemtám citrón s mátou a kostkami kalného ledu. Už teď tuším, že se z toho příšerně pokálím. Leč je mi poprvé v Egyptě příjemně a spokojeně k sobě hovořím: „No není na tom zasraném světě krásně?”

Odpoledne jsem si za 3 americké dolary pronajal feluku na 3 hodiny. Nejlevnější výlet, který jsem si v Egyptě pořídil a zároveň zatím ten nejlepší. Pan kapitán se usmívá, pokuřuje, proplétá se mezi ostrovy na řece Nil. Na břehu naproti Asuánu stojí hrobka (jakási, jméno jsem zapomněl, jelikož jsem starý sklerotik) a Thombs of Nobles. Třikrát zastavujeme na písečných plážích, spokojeně nořím své obézní tělo do vod Nilu a blaženě se chechtám. Ó Nile, řeko života, malarických komárů a bilharzie, jak jsi pěkný.

Feluka je tradiční dřevěná plachetnice, která ke svému pohybu využívá latinskou plachtu. Rozšířená je především v Egyptě na řece Nil, ale i v Rudém moři, na Maltě, v Súdánu či Iráku. Tyto plachetnice jsou populární především na Nilu, kde se stále používají, a to především v oblasti kolem Luxoru a Asuánu.

11.11. 2021 čtvrtek
Vstávám ve tři ráno, v půl čtvrté jedu přívozem přes řeku do Asuánu. Ve čtyři vyjíždí minibus do 300km vzdáleného komplexu Abú Simbel. To jsem si zase jednou naběhl. Přímo u Abú Simbel je naprosté minimum hotelů, pročež až na naprosté výjimky přijíždí všichni návštěvníci jen na jednodenní návštěvu, povětšinou z Asuánu. Výsledkem je, že z Asuánu před svítáním vyjíždí na tři stovky kilometrů dlouhou cestu kolona autobusů, minibusů a mikrobusů, aby o pár hodin později všichni návštěvníci vlezli do komplexu ve stejný čas. A tak je všude neuvěřitelné množství lidí, dav se valí za davem, davy jsou vlevo, vpravo a všichni davově nadšeně zírají a výskají, jelikož Abú Simbel je zkrátka pěkný. Přepěkný. Ba, snad, i úchvatný. Komplex chrámů, který naprosto snese srovnání se symboly Egypta, jakými jsou pyramidy v Gíze či chrámy v Luxoru.

Průčelí Velkého chrámu, Abú Simbel.

Není na světě cokoli podobného, co by bylo výsledkem schopností jednoho muže, Ramesse II., faraona vládnoucímu sedmdesát let, člověku, který byl, mimo jiné, zřejmě prvním globálním propagandistou, vědomým budovatelem sebekultu, který trvá již tisíce let.

Jednou z bambilionu věcí, které Ramesse II. provedl, byla i stavba skalních chrámů v Abú Simbel, díla vskutku mistrovského. Skalní chrámy v Abú Simbelu leží nedaleko súdánských hranic na jižním okraji Násirova jezera. Velký chrám zasvěcený Ramessovi II. a Malý chrám zasvěcený jeho manželce, královně Nefertari, jsou jedním z nejúžasnějších děl egyptské architektury. Místo leží u hranic se Súdánem, zhruba 290km jižně od Asuánu.

Dvě ze čtyř soch Ramsese II. před Velkým chrámem, Abú Simbel.

Na rozdíl od klasického vršení kamenných kvádrů zde byly chrámy vytesány přímo do skály. Ikonický Ramesse II, respektive jeho usiroformní sochy, kult nejen bohů, kterým jsou chrámy zasvěceny, ale i (a možná hlavně) kult samotného faraona. Zkrátka – po stranách vstupu do chrámu Ramesse II. nad nímž je zobrazení Rea v jeho Horově podobě, jsou vytesané do pískovce čtyři dvacetimetrové kolosy. Snad již od počátku byla u chrámu Ramesse II. v Abú Simbelu plánována přesná astronomická orientace, která umožnila jev, kdy v den jarní a podzimní rovnodennosti sluneční paprsky osvítí nejzazší místnost chrámu a dotknou se soch bohů a samotného Ramesse. Otázkou je, nakolik bylo plánované, aby paprsky spočinuly déle na soše faraona než na sochách bohů.

Chrámy, oba, jsou plné výjevů, nad kterými zaplesá srdce výletníka. Sluneční bůh Re se sokolí hlavou drží v rukou žezlo weser a bohyni Maat. Sochy v podobě Usira s rysy Ramesse II. a aby toho nebylo málo, sochy v levé polovině síně mají na hlavách hornoegyptské koruny, sochy v pravé polovině mají spojené koruny Horního a Dolního Egypta pšent. Prsatá turistka z New Yorku objímá jeden z osmi desetimetrových pilířů. Plochá turistka z Koreje se fotí před velkým reliéfem pohlavního údu.

Stejně jako jinde v Egyptě a po celém světě, podstatná část návštěvníků navštěvuje různá místa hlavně a někdy výhradně proto, aby si zde mohla pořídit fotografii sebe sama v nejrůznějším stupni debility provedení a pózování.

Aby toho nebylo málo, na své nynější místo byly přeneseny v letech 1963–1968 v rámci mezinárodní akce UNESCO na záchranu památek Núbie před zatopením budovanou Asuánskou přehradou. V roce 1979 byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást Núbijských monumentů mezi Abú Simbelem a Philae. Přesun samotný bylo dílo, které, stejně jako vybudování chrámů, v podstatě nemá obdoby. Čtyři roky trvalo památku rozřezat, přenést na nové místo a opět sestavit. Stavbaři vybudovali umělý kopec a na jeho stranu posadili pískovcové bloky, které připomínají původní skalní stěnu. Ve skutečnosti jde o velkou železobetonovou kopuli s výškou 25 metrů a průměrem 60 metrů, v jehož útrobách poté byly části vnitřních chrámů znovu uspořádány do původní podoby. Impozantní. Většina návštěvníků ani netuší, že se dívá na cosi, co bylo přestěhováno.

Slavný, přeslavný Ramsese II. Jeho manželku Nefertari a děti lze vidět v menších postavách u jeho nohou, byly považovány za méně významné a jsou vytesány v daleko menším měřítku. Za zmínku stojí jména idiotských návštěvníků, kteří v 19. století vyryli svá jména do stěn a na sloupy chrámu. Některé nápisy jsou ovšem i výrazně starší, pocházející i z antických časů starého Řecka a Říma.

Pokud příště pojedu do Abú Simbel, rozhodně přespím v některém z hotelů v okolí a chrámy navštívím bez davů, v klidu a beze studu se tak budu moci například poškrábat za uchem před všemi majestátnými Ramsessy II.

Po návratu do Asuánu opět jedu na ostrov Elefantida a dávám si v restauraci s výhledem na Nil nubijský tažin a plněného holuba. Z chraplavých reproduktorů pěje pan Bob Marley. Ach, to se mám.

Idylka končí. Večerním vlakem odjíždím do Luxoru. Ubytoval jsem se hned u přívozu na Východním břehu.

Lodě na Nilu, Asuán. Na obrázku dva případy globalizace, v pozadí egyptský export, v popředí import.

12.11. 2021 pátek
Luxor jest městem turistů a nesmírně vzdělaných místních obyvatel. Vzdělání místních se však týká téměř výhradně lingvistiky. Dospělí pánové, cudně zahalené ženštiny i sotva chodící šklebáci vládnou angličtinou. Což se projevuje zejména a někdy výhradně tím, že tito lingvisté při přítomnosti turistů počnou křičet: „Money money money!”

Za svítání prchám do chrámového komplexu Karnak. Hodiny, někdy i dvě hodiny po svítání a hodinu před setměním je jediný čas, kdy se dají v Egyptě navštívit různé chrámy, monumenty a pyramidy bez toho, abych se stal součástí gigantické armády turistů. Pročež si již za svítání češi vlas a vtírám do něj ždibec brilantiny, mnu a čistím vous, z ucha vyšťourávám zaschlou mouchu a natahuji co nejvíce zmuchlanou košili, bych nedělal ostudu a vyrážím k branám karnackým.

Chrámový komplex Karnak, jednoduše zvaný prostě Karnak. Perla mezi bambilionem staroegyptských památek.

V Karnaku není kromě strážců a dvou toulavých psů ani noha. Vzal jsem s sebou průvodkyni, tureckou princeznu. Princezna přijela v novém BMW a pravila, že průvodcuje jen občas, když se jí zachce a že nemá ráda Číňany. Princezna mluví plynně pěti jazyky a navíc umí říct rusky “kráva”. Princezna pochází z Istanbulu a zahltila mne spoustou informací, jelikož si myslela, že jsem intelektuál, že všemu porozumím a že si to možná i budu pamatovat. Já se ovšem soustředil jen na to, že má na sobě černé kožené kalhoty, bílou košili s velkým výstřihem a boty na vysokém podpatku. Poté jsem se soustředil na chrám Karnak, jelikož zejména Sloupová síň (alias Velká hypostylová síň) jest přepěkná. Ostatně, Karnak je přepěkný od jednoho konce k druhému, křížem i krážem, od malých vyrýpaných hieroglyfů až po sloupy vskutku monumentální.

Karnak se skládá ze čtyř hlavních částí, z nichž pouze největší je v současnosti přístupná veřejnosti. 

Karnak jest….všechno možné. Jistě, i další památky jako Údolí králů, Abú Simbel či známé gízské pyramidy mají lví podíl na majestátnosti staroegyptské nádhery, ale všechny cesty vedou do Karnaku, možná i proto, že je to největší náboženský komplex, jaký byl kdy postaven. Rozloha chrámového komplexu? Přes 8 milionů metrů čtverečních. Doba výstavby? Přibližně 1600 let, rekonstrukce v to nepočítaje. Tisíce soch, chrámy, svatyně, zdi a sloupy pokryté basreliéfy, malbami a příběhy v hieroglyfech, modrá obloha, hra stínů.

Klíčovým rozdílem mezi Karnakem a většinou ostatních chrámů a míst v Egyptě je doba, po kterou byl rozvíjen a využíván. Výstavba chrámů začala ve Střední říši a pokračovala až do ptolemaiovské doby. Na stavbách se podílelo přibližně třicet faraonů, díky čemuž dosáhly velikosti, složitosti a rozmanitosti, které jinde nejsou k vidění.

 

Komplex Karnaku skládá se ze čtyř hlavních částí, z nichž je v současnosti veřejnosti přístupná pouze ta největší. Pročež se pod pojmem Karnak často rozumí pouze okrsek Amon-Re, jelikož jen tuto část většina návštěvníků vidí. Ostatní tři části –  Precinct of Mut, Precinct of Montu a rozebraný chrám Amenhotepa IV, jsou veřejnosti nepřístupné. Nachází se zde také několik menších chrámů a svatyní, které spojují okrsek Mut, okrsek Amon-Re a Luxorský chrám. 

Institut egyptského umění a archeologie provádí ve Velkém hypostylovém sále epigrafický průzkum. Stále. A vzhledem k velikosti Karnaku ještě zřejmě dlouho provádět bude.

Hlavní rozdíl mezi Karnakem a většinou ostatních chrámů a památek v Egyptě spočívá v délce doby, po kterou byl rozvíjen a využíván. Výstavba chrámů začala ve Střední říši a pokračovala až do ptolemaiovské doby. Na stavbách se podílelo přibližně třicet faraonů, díky čemuž dosáhly velikosti, složitosti a rozmanitosti, které se jinde nevyskytují. Jen málo z jednotlivých prvků Karnaku je jedinečných, ale jejich velikost a počet jsou obrovské a právě to činí Karnak unikátním. Zastoupená božstva sahají od některých nejstarších uctívaných až po ta, která byla uctívána mnohem později. Ačkoli byl zničen, nacházel se zde také raný chrám postavený Amenhotepem IV (Achnatonem), faraonem, který později prosazoval téměř monoteistické náboženství, jež založil a které ho přimělo přesunout svůj dvůr a náboženské centrum mimo Théby.

Luxorský chrám nebyl postaven jediným panovníkem. Nejstarší existující stavba, svatyně, pochází z doby vlády Hatšepsut (asi 1473-1458 př. n. l.). Jádro chrámu postavil Amenhotep III (asi 1390-1352 př. n. l.).

Vizuálně pravděpodobně nejznámější jest Velká hypostylová síň. Velká hypostylová síň v okrsku Amun-Re má rozlohu 5 000 metrů čtverečních. 134 masivních sloupů uspořádaných v 16 řadách. 122 z těchto sloupů je vysokých 10 metrů a dalších 12 je vysokých 21 metrů, průměr sloupů je přes 3 metry. Odhaduje se, že architrávy na vrcholu těchto sloupů váží 70 tun. 70 tun. S-e-d-m-d-e-s-á-t tun! Najednou jsem se necítil tak obezní a těžký, jak se obvykle cítívám.

Stíny, světlo a spousta komiksových obrázků ve Velké hypostylové síni.

Tyto architrávy mohly být do zmíněných výšek zvednuty pomocí pák. Mohly by. To by byl časově náročný proces, proces nevšedních dovedností a až artistického umění, by se architrávy dostaly do takových výšek. Obvyklá alternativní teorie týkající se způsobu jejich přemísťování je, že byly postaveny velké rampy z písku, bláta, cihel nebo kamene a kameny byly poté vytahovány na rampy. Na vrcholu ramp by se pravděpodobně používaly buď dřevěné koleje, nebo jakési dlažební kostky pro tažení megalitů. 70 tun! S-e-d-m-d-e-s-á-t tun!

Na odlehlém místě se nachází nedokončený pilíř, který naznačuje, jak by byl dokončen. Několik pokusů o přemístění megalitů pomocí antické technologie bylo provedeno i na jiných místech a některé z nich patří k největším monolitům na světě.

Motám se mezi sloupy a vskutku užasle zírám. Navíc je mnoho maleb a reliéfů na sloupech pěkně obnoveno a září barvami, pročež si na své přijdou i jedincové nebarvoslepí.

Pro laiky (což je naprostá většina návštěvníků) a v egyptské historii nevzdělané blby (to jsem například já) je největším potěšením kochat se spoustou barevných obrázků.

Po deváté hodině nastalo peklo. Dorazily desítky zájezdových autobusů plných Rusů, Čechů a Poláků z Hurgady. Ač je Luxor a Karnak vzdálen od moře či od Káhiry pěkný kus cesty, přesto se jedná po pyramidách v Gíze o druhou nejnavštěvovanější egyptskou atrakci. Gigantické davy turistů rozdělených na skupiny na Karnak doslova útočí, chrámy se ženou vlny ukrutného halekání, obdivných výkřiků a nadávání na horko ve snad všech jazycích světa.

Za soumraku navštěvuji ještě chrám v Luxoru. Po až epické zkušenosti s návštěvou Karnaku však nejsem nikterak ohromen a i když jsem si vědom významu místa, všímám si zejména všudypřítomných odpadků, igelitů pokrývajících nemálo artefaktů, nezakrytých kabelů, nefunkčních světel a zástupu turistů, jejichž hlavní a někdy jedinou jest focení sebe sama.

Chrám v Luxoru.

„Jaký plodný den to byl!“ pravil jsem sám sobě na loďce vezoucí mne již za tmy na ostrov Elefantida. Následně jsem z loďky vyskočil po junáckém způsobu, uklouzl na kozích bobcích a vyválel se v prachu země egyptské. Sakrblé!

Jedno z mnoha líbezných zákoutí na ostrově Elefantida. K dipozici jest neomezené množství komárů a kozích bobků.

13.11. 2021 sobota
Strašně rád plivu na všemožné občany z výšek, proto mám rád nejrůznější rozhledny. V Luxoru jsem žádné rozhledny nenašel, pročež jsem sobě zaplatil výlet balónem. Z balónu se sice plive hůře, jelikož se z takové výšky špatně cílí, ale lepší je plivnout si z výšky než neplivnout vůbec, že ano. Po takovéto smysluplné filosofické úvaze hodné skutečných intelektuálů jsem se odebral ve tři hodiny ráno před hotel, kde mne již čekal pan řidič a odvezl mne na místo vzletů. Jak se dalo předpokládat, balónů bylo přítomno strašlivě moc, odhadem tři desítky. Pravda, oproti stovkám horkovzdušných balónů vzlétajících například v turecké Kapadocii je to téměř komorní akce, ale rozhodně nejde o zkušenost, kde by se člověk cítil osamoceně a mohl si například strkat prst do nosu bez toho, aby to někdo spatřil.

Kromě toho, že je možno z horkovzdušných balónů plivat na osoby plahočící se po zemi, nabízí se při vyhlídkovém letu i nemálo nevšedních pohledů. Na obrázku Chrám Deir el-Bahri známý spíše jako Zádušní chrám královny Hatšepsut těsně před svítáním. Přírodní amfiteátr chrání zádušní chrámy tří staroegyptských panovníků – Mentuhotepa II., královny Hatšepsut a Thutmose III.

Letecké výhledy na Karnak, Údolí králů, Údolí královen, Ramesseum a několik dalších chrámů jest za svítání tak nádherný, že jsem úplně zapomněl vyhodit z koše balónu několik šklebáků, kteří si neustále stěžovali, že nic nevidí a že se jim vybila baterka v mobilu. Kikoti malí.

Kromě výhledů na památky je možná ještě lepší podívanou zírati na políčka, domy, karavany oslů a rolníky pinožící se kdesi pode mnou. Celou atmosféru dokresluje východ slunce v oparu nad flegmatickým Nilem.

Výletníkům se nabízí pěkné výhledy a spálená hlava, pokud ji strkají k hořákům pana pilota.

Po přistání jsem nelenil a od rána do večera objížděl ve vozidle s poněkud mentálně nenadaným panem řidičem nejznámější památky v okolí.

Ramesseum, kde jsem byl dobré dvě hodiny úplně sám. Medinet Habu, kde jsem sám rozhodně nebyl a Údolí králů, které jsem navštívil v podvečer a kde bylo neočekávaně tak málo návštěvníků, že ve většině hrobek jsem byl úplně sám.

Chrám Medinet Habu je jedním ze staroegyptských chrámů v Luxoru, který nechal postavit faraon Ramses III. a zasvětil ho bohu Amonovi. Podle mého názoru je zádušní chrám Medinet Habu jedním z nejhezčích na západním břehu Nilu (míněn západní břeh u Luxoru). Vnitřek i vnějšek pokrývají  hieroglyfické rytiny nevšední krásy, až mi sem tam ukápla slina nadšení. Reliéfy na stěnách chrámu ukazují dramatické vítězství egyptské armády nad Mořskými národy, které Ramesse III. porazil, když se na počátku jeho vlády pokusily vetřelci napadnout Egypt po souši i po moři, ukrást všechny egyptské slepice, sníst všechny ryby a Egypťankám sahat na poprsí a do neholených rozkroků. Tak už to vetřelci dělávají.

Medinet Habu. Pohled z balónu při svítání. Tento chrám z pískovce se nachází na západním břehu Luxoru a je druhým největším komplexem v oblasti, prvním je Karnak.

Ramesseum jest zádušní chrám faraona Ramesse II.  Název, respektive jeho francouzskou podobu Rhamesséion – vymyslel přeslavný Jean-François Champollion, který ruiny místa navštívil v roce 1829 a jako první identifikoval hieroglyfy tvořící Ramessova jména a tituly na stěnách. Původně se nazýval “Dům milionů let Usermaatra-setepenra, který se spojuje s Thébami-městem v Amonově doméně”. Psát tento název na obálku či pohlednici byl zajisté nevšední výkon. Usermaatra-setepenra byl prenomen Ramsese II., pro vysvětlení.

Hlava z černé žuly, pozůstatek sochy sedícího krále. Druhá hlava, zhotovená z růžové žuly, byla ukradena italským pošukem, hochštaplerem a svým způsobem géniem Giovannim Belzonim a z Egypta odvezena. Nyní je k vidění v Britském muzeu.

A Údolí králů? Kdo by neznal Údolí králů. Panovníci 18., 19.a 20. dynastie prosperující Nové egyptské říše (asi 1550-1069 př. n. l.) byli pohřbíváni v opuštěném vyschlém říčním údolí naproti starověkému městu Théby (dnešní Luxor), odtud pochází i jeho moderní název Údolí králů. Tato přezdívka však není zcela přesná, jelikož kromě králů zde byli pohřbeni i někteří členové královské rodiny a také několik nekrálovských, i když velmi vysoce postavených osob. Údolí králů se dělí na Východní a Západní údolí. Východní údolí je daleko známější, protože v západním údolí se nachází jen několik hrobek. Celkem Údolí králů zahrnuje více než šedesát hrobek a dalších dvacet nedokončených, které jsou jen o málo větší než jámy kolem Horní Děložné, kde se opilý Franta snaží najít poklad zakopaný tamním hospodským.

Údolí králů. Na první pohled nudná aridní krajina. Vzdělanější část obyvatel světa ovšem tuší, co se skrývá hluboko ve skalách.

Místo pro toto královské pohřebiště bylo pečlivě vybráno. Významná je i jeho poloha konkrétně na západní straně Nilu. Protože bůh Slunce zapadal (umíral) na západním obzoru, aby se na východním obzoru znovu zrodil, omládl a získal erekci mladých junáků. Západ tak získal pohřební asociace. Staroegyptská pohřebiště se z tohoto důvodu zpravidla nacházela na západním břehu Nilu. Zde, v Údolí králů, mocní faraoni Nové říše odpočívali ve stínu vrcholu ve tvaru pyramidy, který vystupuje ze skal obklopujících údolí. Ani výběr konkrétního údolí, v němž byly královské hrobky vykopány, nebyl ponechán náhodě. Pyramida byla symbolem znovuzrození, a tedy věčného života, a přítomnost přírodní pyramidy byla považována za znamení božství. Celá tato oblast i samotný vrchol byly zasvěceny pohřebnímu aspektu bohyně Hathor, “Paní západu”.

Údolí králů známé také jako Údolí bran králů je údolí v Egyptě, kde po dobu téměř 500 let, od 16. do 11. století př, století, byly ve skále hloubeny hrobky faraonů a mocných šlechticů Nové říše (osmnáctá až dvacátá dynastie starověkého Egypta).

Izolovanost tohoto údolí byla dalším důvodem, proč bylo vybráno jako místo posledního odpočinku faraona. K vykrádání hrobek docházelo i ve starověku, i když si dnes civilizovaný svět myslí, že krádeže a jiné způsoby zbohatnutí bez práce vymyslel kmen Čechů. Egypťané si toho byli vědomi, protože viděli osud pyramid Staré a Střední říše a proto se rozhodli pro skryté, podzemní hrobky v odlehlém pouštním údolí.

Po objevu nové komory v roce 2005 a objevu dalších dvou vchodů do hrobek v roce 2008 je momentálně známo, že údolí obsahuje 63 hrobek a komor. Od KV54, jednoduché jámy, po KV5, složitou hrobku s více než 120 komorami.

Prvním panovníkem Nové říše, o němž je potvrzeno, že byl pohřben v Údolí králů, byl Thutmose I. (asi 1504-1492 př. n. l.), 3. král 18. dynastie. A ano, v Údolí králů je i hrobka krále 18. dynastie, legendami opředeného Tutanchamona, jinak ovšem faraona veskrze nedůležitého. Světoznámá je hrobka pana Tutanchamona proto, protože je jedinou královskou hrobkou z Údolí králů, která byla objevena relativně neporušená. Její objev v roce 1922 Howardem Carterem se dostal na titulní stránky novin po celém světě a sláva pokračovala i nadále, když byly z hrobky vynášeny zlaté artefakty a další luxusní předměty. Hrobka a její poklady jsou ikonou Egypta a objev hrobky je dodnes považován za jeden z nejvýznamnějších archeologických počinů.

Koncem devatenácté dynastie byla do horních částí hrobek umístěna Kniha jeskyní, která rozdělovala podsvětí na mohutné jeskyně, v nichž se nacházela božstva i zesnulí čekající na průchod slunce, které je mělo navrátit k životu. Kompletní verze se objevuje v hrobce Ramsese VI.

Ovšem – navzdory bohatství, které obsahovala, je Tutanchamonova hrobka číslo 62 v Údolí králů ve skutečnosti ve srovnání s ostatními hrobkami na tomto místě poměrně skromná, a to jak rozměry, tak výzdobou. Prakticky všechny hrobky v údolí byly ve starověku “vyprázdněny”. Některé z nich byly částečně vykradeny během Nové říše, ale všechny byly systematicky zbaveny svého obsahu za 21. dynastie ve snaze ochránit královské mumie a recyklovat bohaté pohřební zboží zpět do královské pokladnice. V době Strabóna (1. století př. n. l.) mohli řečtí cestovatelé navštívit 40 hrobek.

Údolí bylo v posledních dvou stoletích hlavním předmětem moderního egyptologického bádání. Předtím bylo ve starověku (zejména v době římské) téměř výhradně místem turistického ruchu.

Několik hrobek znovu využili koptští mniši, kteří na stěnách zanechali vlastní nápisy. Nejdelší hrobka (číslo 20) patří královně Hatšepsut (vládla asi 1472-58), jejíž pohřební komora je od vchodu vzdálená téměř 215 metrů a klesá 100 metrů do skály. Ach, dal bych své havajské květované trenýrky, sbírku obalů čínských polévek i pavouka Alberta, abych mohl spatřit nevyloupené, mnohem větší hrobky nejmocnějších králů Nové říše, jako byli Hatšepsut, Thutmose III, Amenhotep III či Ramses II. To se mi ovšem již nepoštěstí. Tedy aspoň doufám, jelikož lidské plémě je natolik zhovadilé, že je schopné vymyslet i časový teleport a to by byla hrůza nejhrůzovatější.

Zdá se, že téměř všechny hrobky byly ve starověku otevřeny a vykradeny, ale i tak dávají představu o bohatství a moci faraonů.

V Údolí králů je možno navštívit spousty hrobek. Návštěva několika vybraných (čas od času se obměňují) je obsažena v základním vstupném, návštěva dalších se dá přikupovat. Do několika hrobek jsem se dostal za symbolický bakšiš, o který si řekli letargičtí strážci. Po hodinách trávených v hrobkách se mohou zdát všechny stejné, leč kdybych měl více času, klidně bych v Údolí králů trávil celé dny a kochal se tisíci obrázků, kterými jsou zdi hrobek pokryty. Pročež se Údolí králů stalo jedním z míst, kam bych se klidně někdy vrátil.

Při pohřbu byly do hrobek ukládány předměty, které umožňovaly pohodlnou existenci v posmrtném životě. Například krabice na čínské polévky nebo stojany na soudky rumu a fernetu. V hrobech se nacházely také předměty používané k magickým rituálům, například šabtis a božské figurky. Některé předměty mohl král používat za svého života (například Tutanchamonovy sandály) a některé byly speciálně zkonstruovány pro pohřeb.

14.11. 2021 neděle
Před pár dny jsem se koupal v Nilu a vedle máchal své kostnaté tělo jakýsi výletník z Mexika. Poněkud výstřední výrobce “zaručeně autentických mayských šperků” si vydělává tím, že vyrábí a prodává tyto cetky turistům a za utržené peníze cestuje po světě. A na klidné hladině Nilu mi pověděl, že byl v chrámu skvostném, kde nebyli žádní návštěvníci. Jméno místa jsem si kupodivu zapamatoval a dnes brzy ráno si zamluvil vozidlo i s panem řidičem a odjel do Dendery. A dobře jsem udělal! Chrám byl přepěkný a od sedmé hodiny do pravého poledne jsem zde vskutku nepotkal ani turistu. Až když jsem odjížděl, přijel na parkoviště jediný autobus s hulákajícími Rusy.

Chrámový komplex Dendera (staroegyptsky Iunet nebo Tantere; ve většině pramenů včetně Belzoniho se v 19. století psal Tentyra; také Denderah) se nachází asi 2,5 km jihovýchodně od Dendery v Egyptě. Jedná se o jeden z nejzachovalejších chrámových komplexů v Egyptě.

Chrámový komplex v Dendeře je poměrně rozsáhlý a jeho součástí je bazilika, posvátné jezero, veřejné záchodky u parkoviště a řada dalších chrámů a svatyní. Stavby na tomto místě pocházejí z různých staroegyptských období, jsou zde památky ze Střední říše, z ptolemaiovské éry a z období římské provinční nadvlády.

Hathor patřila ve starověkém Egyptě k nejvýznamnějším a nejoblíbenějším božstvům. Byla spojována s hudbou, radostí, tancem a mateřstvím; byla také známá jako vládkyně nebes. Její hlavní kultovní centrum bylo v Dendeře, kde dnes stojí jeden z nejzachovalejších chrámů v Egyptě. Vchod do chrámu se šesti mohutnými sloupy zakončenými hlavou Hathor je považován za jednu z nejkrásnějších památek v Egyptě.

Hathořin chrám jest přepěkný, přenádherný, pročež jsem uvnitř nadšeně poskakoval a ještě nadšeněji vykřikoval: „Jééé!“

Hathořin chrám je vynikajícím příkladem tradiční faraonské architektury. Hathořin chrám byl postaven především za dynastie Ptolemaiovců, což bylo období řecké vlády v Egyptě. Stavba chrámu však byla dokončena až za římského císaře Trajána (ano, TEN známý Traján), který je zobrazen na stěnách komplexu při obětování Hathor. Součástí chrámového komplexu je také monumentální brána, kterou nechal postavit Traján a další římský císař Domicián.

Díky probíhající epidemii covidu a s tím souvisejícímu omezení přílivu turistů se mi poštěstilo trávit v Dendeře několik hodin, aniž bych potkal byť jen jediného turistu. Na obrázku jedna z chodeb, stejně jako stropy síní zdobená množstvím basreliéfů.

V chrámu se původně nacházel slavný denderský zvěrokruh. Tento basreliéf s lidskými a zvířecími postavami představoval noční oblohu a nacházel se na stropě kaple v Hathořině chrámu, kde se slavila tajemství vzkříšení boha Osirise. Egyptologové určili, že by se měl interpretovat spíše jako mapa oblohy než jako obří horoskop nebo věčný astrologický nástroj. Zvěrokruh z Dendery byl v roce 1821 převezen do Francie se svolením Mohameda Aliho Paši, který byl v té době tureckým místokrálem Egypta. Egyptská vláda požádala několikrát o jeho navrácení. V současné době je vystaven v pařížském Louvru.

Celý komplex se rozkládá na ploše asi 40 000 metrů čtverečních a je obehnán mohutnou ohradní zdí z hliněných cihel. Dendera byla osídlena již v pravěku, byla to užitečná oáza na břehu Nilu. Zdá se, že na tomto místě stavěl faraon Pepi I. (asi 2250 př. n. l.) a existují doklady o chrámu z doby osmnácté dynastie (asi 1500 př. n. l.).

V chrámu je možno se procházet mezi sloupy ne nepodobným sloupům karnackým či těm v Medinet Habu, je možno se protahovat temnými chodbami a za extra vstupné i vylézt na střechu, odkud toho moc k vidění není, pominu-li impozantní pyramidky holubích výkalů.

Večer sobě v Asuánu zakupuji jízdenku na noční vlak. A odjíždím do Káhiry.

Přístaviště v Asuánu. řeka Nil.

15.11. 2021 pondělí
Vlak přijíždí se čtyřhodinovým zpožděním. Tentokrát fungovala klimatizace jen občas, zato s obvyklou egyptskou intenzitou. Což v praxi znamená, že jsem zmrzlý i omámený horkem zároveň. Na závěr přesunu do hostelu jsem si vychutnal ranní špičku v káhirském metru.

Hostel jest káhirská instituce, známý a pěkný Holy Sheet, což bývá běžně vyslovováno jako Holy Shit.

Pán restauruje jeden z exponátů v Egyptském muzeu. Ve více než padesáti místnostech je k vidění nemálo exponátů od kolosálních soch po drobné šperky, které představují historii starověkého Egypta od počátků do příchodu islámu.

Opět pádím do Egyptského muzea, jelikož jsem zde měl posledně jen pár hodin. Exponátem jest muzeum samo, popisky na zažloutlém zkrouceném papíru, dřevěné skříně s exponáty za ušmudlaným sklem. Patro s rakvemi jest dokonalé – všude jinde by i jediný zdejší exponát byl středobodem sbírky, kolem by probíhali novináři, fotografové, starosta a jeho sekretářka v minisukni, otcové rodin by pronášeli uznalá a učená slova a matky rodin by vřískaly na svoje šklebáky, že je zabijí, jestli na tu vzácnost sáhnou. Ovšem zde, v patře Egyptského muzea v Káhiře, jest podobných věcí bambilion.

Muzeum jest nádherně starobylé a staromódní. Exponáty nesmírných hodnot jsou umístěny ve starých zaprášených skříních, bez popisků či s popisky psanými na starých psacích strojích, vitríny jsou upatlané. Zkrátka i muzeum samo jest starým krásným exponátem.

Odpoledne jsem si konečně, po mnoha dnech, mnoha telefonátech a mnoha planých slibech a slintech proradných domorodců dohodl výlet k oáze Bahariya, do Černé i Bílé pouště a k stále známějším zlatým mumiím.

 

16.11. 2021 úterý
Odjezd v šest hodin ráno. Provoz v Káhiře jest ještě snesitelný, což v praxi znamená, že do dvou jízdních pruhů na výjezdu z města se nacpou jen dva autobusy, tři osobní auta, pán na oslu vezoucí svazek rákosí, dva žebráci klopýtající mezi vozidly a třínohý pes se svrabem.

Po pěti hodinách jízdy přijíždíme do oázy Bahariya. Ta jest tvořena řadou hnusných neudržovaných stavení v různém stádiu výstavby a chátrání a městem Bawiti, které naopak působí zcela neturisticky, na egyptské poměry udržovaně a dokonce i pan lazebník vymáchá břitvu v desinfekci, když osekává vous zákazníkům.

Oáza Baharíja je nejmenší ze čtyř oázových propadlin, je pouze 94 km dlouhá a 42 km široká.

Ubytovávám se v kempu na kraji města a ještě odpoledne si se třemi dalšími výletníky domlouvám ještě na podvečer výlet po okolí. Jezdíme mezi datlovníky, na které se vrhám a ožírám je tak, že vypadají jak po nájezdu stáda nenažraných koz. Co chvíli zastavujeme, běhám po poušti a nadšeně kvílím. Dokonce jsem rozhoupal své gigantické špeky a kinetickou energii využil k vyšplhání na kopec Pyramida mountain. Jest večer, nastupuje pouštní chlad a výhledy jsou báječné. Pouště mám rád.

Přestože se celá oáza rozkládá na 1200 km2, obdělává se méně než jedno procento plochy, na níž rostou datlové palmy, olivovníky, ovocné stromy, zelenina, rýže a kukuřice. Na obrázku je datlová palma.

17.11. 2021 středa
Za svítání vyjíždíme na několikadenní výlet do pouště. Poskakuji radostí, jelikož v poušti je možno konat spoustu zajímavých činností. Je možno nechat si navát písek do očí a do nosu, při jídle je možno skřípat zuby, jelikož se písek dostane úplně všude, je možno dostat úžeh, úpal, spálit si chřtán na ohni vařeným čajem jako správný pouštní nomád, je možno šlápnout na písečnou zmiji. V poušti se dá zkrátka zažít spousta legrace. Posádku tvoří pan řidič, který je zároveň průvodce, dále pan kuchař a čtyři bílí výletníci. Švýcarská dívčina, která se živí tím, že pro všechny možné humanitární organizace ve všech možných zemích páchá všechno možné dobro. Dalším výletníkem jest Američan Bill, který se živí jako svatební fotograf. Do auta se vmáčkla i Američanka Karolína, kterou živí pronájem domu v guatemalské Antigui. Dům prozíravě koupila před spoustou roků za naprostý pakatel a nyní jej pronajímá svým soukmenovcům za hromady amerických peněz.

Kdesi u oázy Baharíja

Vyjíždíme po asfaltové silnici, která spojuje oázy egyptské západní Sahary. Silnice jest v překvapivě dobrém stavu, občas zavátá pískem. Změna béžové barvy pouštního dna na černou 50 km jižně od Bawiti signalizuje začátek Černé pouště. Vznikla erozí hor, která na vrcholky a náhorní plošiny nanesla vrstvu černého prachu a kamení, a vypadá jako krajina přímo z Hádu. Na rozdíl od sousední Bílé pouště je Černá poušť známá ostrými kontrasty svých vulkanických hor, které často připomínají scény z filmů Hvězdné války. Duny Černé pouště v Egyptě byly v určitém okamžiku obyčejnými písečnými dunami. Před miliony let je však pokryly pozůstatky sopečných erupcí, ke kterým v této oblasti došlo. Hory a plata jsou posety malými vulkanickými černými kameny ležícími na oranžově a hnědě zbarvených píscích. Zajisté jedna z nejpodivnějších pouštních krajin světa.

Černá poušť, krajina kuželovitých a stolových kopců s černými čedičovými vrcholky vystupujícími z tmavého písku, se táhne většinu cesty z Baharíji až k oáze Farafra.

K dalším památkám v oblasti patří Gebel Gala Siwa, hora ve tvaru pyramidy, která dříve sloužila jako pozorovatelna pro karavany přicházející ze Siwy, a Gebel Az Zuqaq, hora známá červenými, žlutými a oranžovými pruhy na svém vápencovém podkladu. Každou chvíli zastavujeme, kráčíme pouští, lezeme na kopce a kocháme se. Kochám se zejména já, výskám, tleskám a nadšeně skřehotám, jelikož již mám písek až v hrdle.

Prastará Černá poušť. Plechovka od piva ovšem pochází z 21. století. Zakoupena v oáze Baharíja za nehoráznou cenu bambilionu egyptských liber.

Po Černé poušti se pěkná místa střídají v takovém tempu, že je až překvapivé, kolik se v poušti nalezne krásných míst. Krystalové hory, což je, dle geologů, jeskyně plná stalagmitů a stalaktitů, která byla pohybem země vyvržena vzhůru a časem ztratila erozí svůj strop a téměř zvětrala.  

Následuje průsmyk Agabat, obvyklá je zastávka na cestě z Baharíje do Bílé a Černé pouště. Agabat je sice menší a ve srovnání s údolími kolem Baharíji a je považován za malé údolí, ale přesto je svým způsobem ohromující. Díky krásným horským útvarům a mnoha bílým skalním stěnám podobným Bílé poušti se noří do písečných dun a neobvyklých žlutých vápencových skal.

Světlé skalní “cukrové homole” jsou pastvou pro oči, ale okolní měkký písek může snadno uvěznit vozidla – proto jest toto místo nazýváno Akabat (“obtížný”).

Po mnoha zastávkách na čaj před soumrakem přijíždíme do Bílé pouště. Následuje nehorázně krásný západ slunce, ticho a obloha hvězdnatá tak, jako to v pouštích bývá. Zahrabal jsem si spacák na vrcholku jedné z malých písečných dun a česky jsem zahulákal do pouštní noci: „No není na tom zasraném světě krásně?“

Kuchař Ali se u ohně zasmál a cosi mi pravil arabsky.

V noci kolem pobíhalo několik drzých fenků a z uctivé vzdálenosti na tábořiště zírala pouštní liška.

Noční čaj v Bílé poušti. Spektakulární.

18.11. 2021 čtvrtek
Svítání jest tak krásné, jak svítání na pouštích bývají. A kolem září Bílá poušť. Bílá poušť se nachází v proláklině Farafra, malé části rozlehlé egyptské Západní pouště, asi 370 km jihozápadně od Káhiry. Tato oblast je známá tím, že se zde nacházejí jedny z nejvzácnějších krajin a geologických útvarů v celé zemi. Krajina se zde mění od zelených oáz s palmami a horkými prameny až po podivné spící sopky obklopené pískem a hory tvořené krystaly.

Bílá poušť, Západní Sahara, Egypt.

Bílá poušť není vůbec vybavena obvyklou infrastrukturou typickou pro cestovní ruch. Nejsou zde žádná turistická zařízení, prodejci, kteří se vám snaží prodat něco, co nepotřebujete, ani toalety, žádné stánky, ukazatele, nařízení. V přírodním parku není momentálně žádná kontrola vstupenek a platí zde jediné pravidlo. Všechno, co si do pouště vezmete, musíte odvézt zpět.

Bílá poušť se nachází v prohlubni Farafra, malé části rozlehlé egyptské Západní pouště, asi 370 km jihozápadně od Káhiry.

Tento zázrak přírody jest tvořen vápencovými skalními útvary, které byly formovány stovky let trvajícími písečnými bouřemi. Někteří ji nazývají “skanzenem současného umění”. Běžně zde můžete spatřit postavy, jako je sfinga, houba, králík, velbloud nebo kuře. Křídové hřbety, které vznikly z usazenin mořských živočichů na dně rozsáhlého dávného moře. Na každém kroku jsou k vidění zvápenatělé ulity. Vrstva tvrdšího vápence pocházejícího z pozdějšího období eocénu a tvoří na povrchu křídy růžovou, či spíše lehce narůžovělou, krustu.

Po několika hodinách pojíždění, focení a nadšeného poskakování po Bílé poušti odjíždíme zpět do Baharíji. Nešťasten z nedostatku času lezu do mikrobusu zpět do Káhiry. Přijíždíme kolem šesté večer, takže si naplno užívám káhirské dopravní špičky až apokalyptických rozměrů.

Leč není čas marnit čas! Donesla se mi informace, že prý dnes jede autobus do oázy Siwa. Po obvyklém chaosu a hromadě nepřesných informací se dostávám k jedné autobusové společnosti, kde je ovšem všechno psáno arabsky, nikdo nemluví anglicky a já naopak umím říct arabsky jen: „Nejím vepřové a mým snem je mít čtyři manželky!“ Navíc mám příšernou výslovnost, pročež mi všichni místo toho rozumí: „Pitvám šilhavého křečka v zeleném umyvadle.“

Po akčním mávání rukama, spoustě rad od všemožných radilů a po vskutku vyčerpávajícím malování mapy, do které jsem doplnil puntík s českým nápisem “Sem chci” jsem sobě zakoupil jakousi jízdenku. Budu doufat, že je to jízdenka do Siwy.

Autobus odjíždí v 22:30 a jak záhy zjišťuji, jde o autobus nebývale luxusní, dokonce mi nechybí ani jedno kolo a řidič má svůj vlastní volant.

Bílá poušť, Západní Sahara, Egypt. Noci na poušti mám rád. Samozřejmě jen tehdy, pokud mám teplé spodní prádlo, teplý spacák a pod hlavu mi nelezou štíři, jak už se mi stalo.

19.11. 2021 pátek
Přijíždíme po pěkných 12 hodinách. Po cestě jsme zastavovali u čtyř kontrolních stanovišť, kde proběhla překvapivě podrobná prohlídka cestujících i zavazadel. Hned na prvním stanovišti si vojáci odvedli pět cestujících a bylo nám nařízeno odjet bez nich. Mě si nikdo nechat nechtěl. Při pohledu na můj břich je zřejmě napadlo, že by mě museli živit a s hrůzou v očích mne tedy raději poslali pryč.

Siwa, uličky v líbezné to oáze

Siwa je jedna z nejizolovanějších egyptských oáz, i přesto jde pravděpodobně o oázu nejnavštěvovanější, nejturističtější. Naprostou většinu návštěvníků tvoří Egypťané, ovšem ani o cizince zde není nouze. Není se čemu divit. Nejen Siwa samotná, ale i okolí skýtá spoustu možností, kterak trávit čas, dopřát si zajímavých zážitků a ještě si u toho nechat spálit hlavu žhavým saharským sluncem až do krvavých puchýřů.

Minaret v pevnosti Shali, oáza Siwa.

Siwa se nachází v jihozápadní části země poblíž hranic s Libyí. Dále na jih se rozprostírá jen pustá poušť až k džungli ve střední Africe. Dále na západ se rozprostírá velká Sahara až k Atlantskému oceánu v Maroku. Jedná se o oázu v srdci Západní pouště Egypta, která se nachází 820 km jihozápadně od Káhiry, do Libye je to ovšem jen kilometrů 50. Oáza Siwa je nejvzdálenější z nejznámějších oáz egyptských, mezi které je možno řadit Baharíju, Farafru, Dachlu či Chargu a její obyvatelé zůstali až do konce 19. století téměř odděleni od Egypta, o okolním světě nemluvě.

Půjčovna, prodejna a opravna bicyklů a dalších pohybovadel.

Až do 80. let 20. století, kdy byla dokončena dálnice spojující ho s pobřežním městem Mersa Mahruh, byla doprava do oázy záležitost pro majitele spousty času a ocelových zadků. Technologie jako televize a telefony byly zavedeny relativně nedávno a internet teprve v posledních několika letech. A i dnes, ve třetí dekádě 21. století se v Siwě neřeší rychlost připojení, ale jestli vůbec nějaký internet zrovna k dosažení je. Obyvatelé Siwy mluví vlastním jazykem, který se více podobá berberštině, než egyptské arabštině, kterou se mluví ve zbytku Egypta. Angličtinou, alespoň základní, se ovšem návštěvník domluví poměrně běžně – stačí najít kohokoli pracujícího v oblasti cestovního ruchu a takových jedinců je v Siwě nepřekvapivě poměrně hodně.

Siwa, Staré město

Ubytoval jsem se v hotelu nedaleko centra. Před pokojem mám bazén a palmy, v pokoji mám ještěrky a pavouky. Po zaprášených ulicích jezdí tříkolky motorové a poháněné šlapáním, běžnou formou dopravy jsou kárky tahané osly a pánové září ve svých bílých galabíjích.

 

„Ty vole, já si dám hranolky!“

„Tak já si dám taky hranolky, vole, to je nejlevnější, co tady mají!“

„A já si dám špagety!“

„Hranolky!“

„Špagety!“

„Hranolky!“

„Hranolky!“

„Ještě jedny hranolky!“

 

Tvářím se, že nerozumím řeči kmene Čechů. Nejméně dvacet příslušníků tohoto omylu přírody se nahrnulo do restaurace, pohrdlo místními specialitami i jídly všedními a davově si objednávají špagety a hranolky.

Turisté si z pouště vozí suvenýry a potraviny, obvykle datle. Na obrázku je obchod s datlemi a olivami v Siwě.

Otřesen po této zlé zkušenosti jsem si náladu zlepšil večer. Vylezl jsem na minaret jedné z opuštěných rozpadajících se mešit a kochal jsem se západem slunce nad pouští. Ó Siwo, jak pěkná jsi! Bez špaget a hranolků.

Pevnost Shali (Šali), Siwa.

20.11. 2021 sobota
Siwa není jen několik budov obklopených pouští, jak by možná někteří očekávali. Na dvou skalních ostrožnách se nacházejí stará opevněná sídla Siwa a Aghūrmí, která jsou skutečnými pevnostmi. Oázu obývají berbersky mluvící Súdánci, kteří žijí v domech z hliněných cihel na úpatí svých bývalých pevností. Šestnáct kilometrů severovýchodně se nachází malá oáza Al-Zajtún (Zeitun) a západním směrem se asi osmdesát kilometrů táhne řetěz malých oáz a malých slaných jezírek. Oáza Siwa je mimořádně úrodná a roste v ní půl milionu datlových palem a sedmdesát tisíc olivovníků. Hlavním zdrojem příjmů je vývoz datlí a olivového oleje, který doplňuje košíkářství. A, jelikož lidstvo stále více krká z přežranosti a neví co s časem a penězi, užívá si Siwa stále více i peněz plynoucích z cestovního ruchu.

Moderní podoba Siwy, restaurace nabízející nápoj pana Kokakoly.

Jak se ukazuje, místo plánovaného nicnedělání mne čeká perný den, jelikož ke v Siwě i okolí tolik možností k všemožným aktivitám a tolik míst k navštívení, že bych zde klidně mohl trávit a nenudit se nemálo dnů.

 

Hodiny je možno trávit šplháním, prolézáním a poskakováním ve staré citadele Šali (Shali). Jde o zbytky pevnosti ze 13. století. Jedná se o rozsáhlý komplex domů, kde žily stovky lidí a na okrajích ruiny někteří lidé žijí dodnes. Pevnost byla obývána a funkční až do roku 1926, kdy byla v podstatě zničena, respektive se stala neobyvatelnou, díky prudkým dešťům. Jedinou plně zrekonstruovanou stavbou v Šali je mešita. Šali jest postavena z bláta a místních solných cihel zvaných keršef. Z těchto cihel se ostatně domy v Siwě staví dodnes, byť klasické cihly, beton a dokonce panely začínají převažovat. Bláto se do cihel přidává údajně proto, aby domy v létě chladily a v zimě hřály. Jelikož se pevnost přirozeně tyčí nad město, jsou z ní přelíbezné výhledy na východy a západy slunce.

Pohled na starou citadelu, pevnost Shali.

Nedaleko centra Siwy se nachází také Gebel al Mawta neboli Hora mrtvých, skalnatý kopec pokrytý více než 1500 hrobkami, které pocházejí z pozdního faraonského období, respektive z ptolemaiovské a římské doby před asi 2500 lety. Některé hrobky z řecko-římského období jsou zdobeny krásnými a zdobnými pohřebními kresbami. Hrobky jsou většinou uzamčené a místní strážci je mohou otevřít po zaplacení spropitného.

Vykradené hroby u Hory mrtvých.

Za krátkou návštěvu stojí například hrobka Si Amona. Tato hrobka pravděpodobně patří řeckému obchodníkovi, ovšem obsahuje malby egyptských bohů a bohyň. Hrobka Mesu Isis s krásnými obrazy Isidy a Osirise a 21 kobrami, které střeží vchod. Hrobka Niperpathot má jednoduché malby červeným inkoustem, které zobrazují každodenní život, například muže pečující o krávy (možná ale jde jen o úchyla, co osahává kravám vemena).

Hora je protkána hrobkami a je zde využito každé vhodné místo. K větším hrobkám patří obřadní síň, zatímco u menších hrobek se obřad koná venku. Na hoře je také několik hrobek s nádhernými malbami, srovnatelnými s údolím Nilu.

Nejstarší stavbou v oáze Siwa jsou pozůstatky chrámu věštírny. Ve starověku byla Siwa proslulá chrámem věštírny, který pochází z 6. století př. n. l. a byl známý po celém středomořském světě. Po 3 000 letech zanechávají ruiny spíše jen prostor pro představivost, i když rekonstrukce proběhla, probíhá a chrám vstává z písku jak opilec ráno z příkopu.

Po poradě s věštkyní Alexandr Veliký požádal své generály, aby ho po smrti pohřbili v Sivě. Ruiny chrámu věštírny jsou dodnes přístupné návštěvníkům.

V hlavním chrámu je možno zahlédnout reliéfy hieroglyfů. Chrám byl postaven na vrcholu malého kopce a nabízí krásný výhled na oázu.

Nikoli výhledy, ale historie a hlavně mýty činí místo zajímavým. Alexandr Veliký chodil chrám navštěvovat, aby se zeptal na svůj osud a na to, zda je skutečně Diovým synem, jak mu nabulíkovala jeho matka. Také do chrámu chodil, by se přihlásil o svou legitimitu vládce Egypta a syna boha Amona. Stovky let před ním se o totéž pokusilo vojsko perského krále Kambýsa, ale již věštírna předpověděla, že tato mise skončí neúspěchem. Na cestě do Siwy vojsko zmizelo v poušti a už ho nikdo nikdy nespatřil. Mimochodem –  po poradě s věštkyní Alexandr Veliký požádal (údajně, samozřejmě) své generály, aby ho po smrti pohřbili právě v Siwě.

Uličky siwské na úpatí citadely.

Oblíbenou kratochvílí jsou u Siwy solná jezírka. V Siwě je přirozené bohatství surové kamenné soli, kterou místní obyvatelé po staletí používají jako stavební materiál, nábytek a prostředek ke konzervaci potravin (v poslední době začali Siwané sůl vyvážet). Sladká voda z podzemních přírodních pramenů v Siwě se smísila se solí a vytvořila desítky křišťálově čistých solných jezer a bazénů, které jsou stejně slané jako Mrtvé moře. Kousek za městem se nachází solné jezero Siwa. Samotné jezero má narůžovělou barvu a zvláštní solné útvary. Jakmile se dostanete k těžebním bazénům, ocitnete se v průmyslovější oblasti. Přesto jsou modré a zelenomodré barvy jezírek jako z jiného světa a zejména ty delší dobu těžaři opuštěné připomínají již jezírka přírodní. Ach ty barvy, ach ty barvy!

Solná jezírka u Siwy

V jezírcích se dá nejrůznějšími způsoby vznášet a předvádět nejrůznější pitomé scénky rádoby popírající fyzikální zákony, jelikož, i když to tak nevypadá, salinita je tak vysoká, že plavat se zde v podstatě nedá. Jelikož jsem starý idiot, do jezírek jsem vlezl, trávil v nich dobrou hodinu a krutě za to pykal. Nikde kolem samozřejmě není žádná sprcha. Jen pár desítek sekund poté, co jsem ze soli vylezl, zaplavila mé obézní tělo vlna štípání a svědění, nikdy neseznaný pocit, hrůza hrůzoucí. Nepomáhá řvaní a naříkání, škrábání, dření, polévání se zbytky vody z lahve na pití, nepomáhá ani, že jsem na sebe vylil dva litry Coca-Coly pana řidiče. Pan řidič se směje, dobytek škodolibý a s klidem dodává: „Tak to být vždycky, hloupý turista! A já brát hloupý turista k prameni paní Kleopatra, tam být voda.“

Všední den a všední čas v oáze Siwa

„Nech si ty blbé proslovy a šlápni na plyn! Leť s větrem o závod! Skalpuji tě až později, do očí ti nasypu pepř a tvůj bílý hábit potřu kozími bobky!“ pobízím mizeru, úpím, kroutím se a kvílím.

Vyskakuji ještě z jedoucího automobilu, skáču po hlavě do jakési vodní nádrže a zběsile řvu do okolí: „Peklo odstup! Satane solný! Pryč se solí! Raději polknout včelku Máju než znovu lézti do soli!“

Plavu si mezi odpadky a seznávám, co je to úleva neúlevovatější. Jedna z nejpropagovanějších atrakcí celé Siwy je Kleopatřin pramen. Realita? Hnusný betonový bazén s plovoucími odpadky obklopený předraženými turistickými obchody. Ale ta úleva!

Pozorování západů slunce jest v Siwě oblíbenou kratochvílí

21.11. 2021 neděle
Zapůjčil jsem sobě automobil i s panem řidičem. Sice umím točit volantem doleva i doprava a zvládnu i troubit nejrůznější rytmické melodie, leč rozhodně neumím jezdit v poušti, po dunách obzvláště. A mimoto také nejsem schopen se v poušti orientovat a zajisté bych vyhrál mistrovství světa v disciplíně “Který blb ztratí orientaci hned za první dunou”.

Jak se ukázalo, pan řidič svou poušť znal, znal i svůj automobil a tak mne čekalo nemálo hodin jízdy nahoru a dolů po dunách, zastávky na piknik s lahodnými datlemi a ještě lahodnějším berberským čajem. Vracíme se samozřejmě až po setmění, jelikož nechat si ujít v poušti západ slunce by mohl jen úplný pitomec a člověk krás si necenící. Pitomec sice jsem, leč krásy nevšední ocenit umím.

Nepřekvapivě jest okolí oázy přepěknou pouští

Na noc si jako obvykle cpu břich, až poulím oči, strkám si jídlo do krku a pěchuji lžící, aby se ho tam vlezlo co nejvíce. Prosté, leč chutné jídlo Siwy jsem si oblíbil. Což zase takové překvapení není, jelikož kromě české kuchyně, etiopské injery a pět dnů mrtvých nafouklých křečků jsem schopný pozřít asi úplně všechno. Především – v Siwě se pěstují údajně nejlepší datle a olivy v Egyptě. Návštěvníci z celého Egypta si zmíněné plodiny odvážejí po bednách jako suvenýry. Používají se také v mnoha místních pokrmech, jako je Elhuji (vejce, olivový olej a datle) nebo Tagilla (mouka, datle, olivový olej). Díky zavlažování z bazénů s minerální vodou zde roste také mnoho bylin, například máta a šťovík. 

V Siwě rozhodně není nouze o pěkné kavárny a restaurace.

Siwané nejedí často maso, ale když už ho při slavnostních příležitostech jedí, může to být jehněčí, kůzle nebo dokonce velbloud. Siwa je natolik turisticky atraktivní, že velbloudí maso je na jídelním lístku některých restaurací. A například dušený velbloud na datlích je lahůdka, po které budu toužit po zbytek svého mrzkého života.

V Siwě jsou také oblíbené těstoviny. Například těstoviny gariya jsou jako egyptská verze boloňských špaget. Rozdíl je v použití různých koření, jako je kmín, a kousků jehněčího masa.

V jednu hodinu v noci jsem byl z restaurace vykázán se slovy, že jsem již jednoho velblouda snědl a dalšího kvůli mě již dnes zabíjet nebudou.

Šklebáci siwští

22.11. 2021 pondělí
Celý den jen tak bloumám po oáze, znovu prolézám citadelu Šali, v krámcích zakupuji datle a cpu si břich. Je po víkendu, davy odjely a Siwa je klidná, ospalá, pěkná.

Po setmění lezu do autobusu směr Káhira. Dvanáct hodin nudné cesty. Prohlídky na kontrolních stanovištích jsou stejně důkladné jako na cestě do Siwy. Na žádost vojáků musím několikrát za noc vytáhnout svůj batoh ze zavazadlového prostoru, vytahat z něj všechny věci, počkat na jejich kontrolu a vše zase sbalit a naložit. Docela by mne zajímalo, zda-li je skutečně Siwa místo, odkud do a z Libye proudí zbraně a jiné nežádoucí zboží, či zda jde prostě jen o důkladné plnění rozmaru jakéhosi úředníka.

Kdesi u Siwy

23.11. 2021 úterý
Jelikož zítra odlétám zpět do Evropy, pěkně jsem se dnes ustrojil, naleštil pantofle a výjimečně nesnídal rybičky nakládané v česneku. Rozhodl jsem se totiž užít si obsahu své peněženky a vydal se nakupovat. kroky mé zamířily samozřejmě na známý Chán al-Chalílí. Bazar Chán al-Chalílí jest údajně největším tržištěm Afriky. To samé mi ovšem tvrdili o tamních tržištích v etiopské Addis Abebě, pročež podobným tvrzením velké váhy nepřikládám. Název Chán el-Chalílí v minulosti označoval jen jednu budovu v oblasti, dnes se vztahuje na celou nákupní čtvrť. Souk Chán al-Chalílí byl původně postaven na místě starého mauzolea a místní i zahraniční obchodníci na něm obchodují již od 14. století. 

Bazar Chán al-Chalílí. Na obrázku parfumérie.

Chán el-Chalílí je známý bazarem v historickém centru Káhiry. Bazar byl založen jako centrum obchodu v mamlúcké éře a pojmenován podle jedné z několika historických karavanserájů. Dnes se stal jakýmsi gigantickým nákupním centrem tvořeným spoustou obchodů i spoustou prodavačů nabízejících své zboží přímo na ulici. Vše je doplněno množstvím restaurací, kaváren a dílen nejrůznějších řemeslníků. Pravda, několik ulic je zaměřeno na zboží pro turisty a některé obchůdky nabízejí obvyklé příšerné suvenýry z Asie, leč naprostá většina bazaru slouží jako nákupní zóna pro běžné nákupy. A výše zmínění turisté jsou v naprosté většině Egypťané, obtloustlí Evropané a Američané se pohybují v malých skupinkách a jest jich poskrovnu. Relativně. Dříve byl souk rozdělen na poměrně pevně vymezené čtvrti, ale nyní se zde rozlišují pouze prodejci zlata, měditepci, obchodníci s kořením, prodavači lamp, prodavači výrobků z kůží, prodavači nábytku a podobně. Bazar jest hutnou směsí zvuků, pohledů a vůní, labyrintem uliček, kontrastem jekotu a chaosu a naprostého klidu o pár metrů dále. Veškeré to pinožení odehrává se za shovívavého dozoru prastarých bran, mešit, honosných domů někdejších bohatých obchodníků a zbytků hradeb, které viděly a zažili ledacos.

Bazar Chán al-Chalílí. Na obrázku prodavač suvenýrů a krmič koček v jednom.

„Kanopy! Nabízejte mi kanopy! Mám pět peněz, velký břich a umím nafukovat žáby brčkem! Takového zákazníka jen tak nepotkáte! Kanopy!“, volám do uliček Chán el-Chalílí. A již se ke mně sbíhají všemožní prodejcové a nabízejí přívěsky na klíče, plyšové velbloudy, polštáře s nápisem “Miluji Egypt!” a trenýrky s obrázkem tygra.

Sehnat podobné zhovadilosti zabere na zdejším bazaru asi tak pět minut, sehnat cokoli pěkného jest záležitostí mnoha desítek minut či spíše hodin, někdy i dnů. A také jest nutno vésti dlouhé hovory s obchodníky, vrhati spousty úsměvů a vypíti hektolitry čaje. Jelikož jsem před pár dny v okolí Luxoru navštívil nemálo kamenických dílen a rozprávěl s tamními dělníky i obchodníky, vím nyní přesně, jaké kanopy chci a kolik by mne měly stát. Což zdejší obchodníci káhirští nesou nelibě, jelikož již tuší, že mi neprodají čtyři hrníčky ze sádry, nýbrž budou muset vytahat pěkné věci ze zadních místností svých obchodů. A ještě neliběji nesou, že jim za kanopy nenabídnu bambilion, nýbrž částku, ze které zrovna nezbohatnou, nepořídí si levnou českou, polskou či ruskou turistku a pro tchýni nezakoupí zlatý zub s věnováním.

Bazar Chán al-Chalílí. Výrobna fezů, pěkných to pokrývek hlavy.

Kanopy jsem začal shánět hned ráno a pořídil je za soumraku. Samozřejmě jsem sháněl nádoby až od 19. dynastie, jelikož ty jsou vizuálně nejpěknější. Nádobky se mi líbí a teď už jen potřebuji sehnat obsah, kterými bych je naplnil. Pročež volám: „Mám kanopy, dobří lidé! Kdo mi nabídne žaludek, plíce, játra a střeva? Žaludek bych rád bez žaludečních vředů, plíce nezakouřené, játra bez cirhózy a střeva včetně toho slepého!“

Lidé se mi však jen smějí, kroutí hlavou, ťukají si na čelo a nabízejí mi jen studený obklad, byť bez vředů, nezakouřený, bez cirhózy.

Nikterak mi to však nevadí, spokojeně si nesu těžké kamenné kanopy a užívám si posledního večera káhirského.

Pro vysoce nepravděpodobný případ, že by náhodou některý ze čtenářů Chochovin neměl na poličce nádobky s plícemi, žaludkem, játry a střevy, dodám krátké vysvětlení. Kanopické nádoby, známé také jako nádoby starého království, byly nádoby používané k uchovávání vnitřních orgánů, které byly vyjmuty z mrtvého těla před mumifikací. 

Stará Káhira, prodavač ledu.

V období Staré říše, kdy byla mumifikace v plenkách, sloužily k tomuto účelu kamenné nádoby s jednoduchým víkem. Poté získaly nádoby jiné víko, více či méně povedené zobrazení lidské hlavy. Od této doby byly také nádoby s vnitřnostmi, které se do nich ukládaly, někdy zdobeny maskami s lidskou tváří. Od devatenácté dynastie pak měla víka nádob vždy tvar hlavy jednoho z menších pohřebních božstev, známých jako “čtyři Horovi synové”, podle toho, který orgán obsahovaly. Horovi synové byli také bohy světových stran. Hapi, bůh s hlavou paviána představující sever, jehož nádoba obsahovala plíce a byl chráněn bohyní Nefthys. Hapi se často zaměňuje s nilským bohem Hapim, avšak ve skutečnosti jde o různé bohy, jak zajisté každý průměrně vzdělaný jedinec ví.

Duamutef, bůh se šakalí hlavou představující východ, jeho nádoba obsahovala žaludek a byl chráněn bohyní Neith.

Imseti, bůh s lidskou hlavou představující jih, jehož nádoba obsahovala játra a byl chráněn bohyní Isidou.

Qebehsenuef, bůh se sokolí hlavou představující západ, nádoba s jeho podobou obsahovala střeva a byl chráněn bohyní Serqet.

Stará Káhira. Na obrázku pojízdná prodejna plynových bomb (vlevo) a místní ženštiny (vpravo).

Po nákupu spokojeně bloudím ještě v Koptské Káhiře, součástí to Staré Káhiry. Koptské Káhira kromě smogu, vychrtlých psů a nárožích pokálených holuby zahrnuje mimo jiné Babylonskou pevnost, Koptské muzeum, Visutý kostel, řecký kostel svatého Jiří a mnoho dalších koptských kostelů a historických památek. Podle křesťanské tradice tuto oblast navštívila Svatá rodina a pobývala v místě kostela svatého Sergia a Bakcha (Abú Serga). Pro většinu návštěvníků jest překvapivým faktem, že většina zdejších kostelů byla postavena až po dobytí Egypta muslimy v 7. století.

Prodej pečiva, Stará Káhira

24.11. 2021 středa
Odlétám zpět do Irska. Egyptu, respektive některým místům a jevům, jsem přišel na chuť. Daleko více, než-li bych si byl před výletem ochoten připustit. Možná je to tím, že jsem před výletem v podstatě jakékoli informace o zemi ignoroval a stejně mi zněla slova jako pyramida a pyžamo, Káhira a kobliha či Nefertiti a Nefertari. Některým místům a jevům jsem na chuť nepřišel a v žebříku hrůz spojených s cestováním si tyto stojí převelice vysoko. Bych byl konkrétní, rozhodně jsem nepřišel na chuť domorodému obyvatelstvu. Míra otravování výletníků a množství obvyklých lží a jiných triků vysoce převýšila vše, s čím jsem se zatím na výletech potkal. Do Egypta se, doufám, ještě vrátím a doufám, že nejen jednou. Kdo by také odolal, nechat si pokrýt plíce hutným káhirským smogem, kdo by odolal píti nechutně teplé pivo, kdo by odolal mít znovu řitní otvor rozedřený od pouštního písku neustále vnikajícího do trenýrek.

Sahara nedaleko hranic s Libyí, východně od oázy Siwa.

25.11. 2021 čtvrtek – 20.12. 2021 pondělí
Po výletu do země faraonů a epických průjmů mne čeká měsíc nočních směn. 

Dostal jsem email. Od matky, která je již nemálo let v důchodu, ovšem odmítá to respektovat a místo odpočinku jest vídána, jak křepčí na rockových koncertech, sjíždí hory na kolečkových bruslích či se na bicyklu prohání po sněhu a ledu. Že mají výše zmíněné aktivity poměrně často následky v odřeninách, podlitinách a zlomeninách jest nasnadě.

„Egypt byl super! Létala jsem tam na padáku, lezla po skalách a každý večer chlastala!“ píše mi má drahá matka.

„Cože? Jaký padák? Jaké skály? Nejsi náhodou v důchodu? Nemáš si užívat vnoučat a plést svetry k Vánocům? Nemáš v sedm hodin ráno stát s ostatními důchodci před obchodem, abys nakoupila půl metráku buřtů, protože jsou ve slevě?“ dělám si starosti a zároveň poskytuji cenné rady.

Matka ovšem mé dobře míněné rady ignoruje a na závěr korespondence se mne zeptala, jak se nejlépe dostane do hor v Peru a zdali tam bude potřebovat cepín a mačky.