1.12. 2009 úterý
Po ránu se situace radikálně zlepšila. Nejenže vnímám světlo a tmu, ale i siluety. Spacák je mokrý od slz, které se samovolně valí dnem i nocí z pálících očí.
Odpoledne jsem s nateklým obličejem a rudýma očima schopen sám chodit a zhruba se orientovat v areálu kempu.
Atar, město na konci silnice z hlavního města, jest vstupní branou do Adraru. Adrar byl kdysi ráj na zemi, kde již za neolitu hordy neohrožených domorodců sahaly na chlupatá prsa svých žen. Dnes je Adrar vyprahlý kraj plný kaňonů, hor, skal, soutěsek a písečných dun. Zde je možno se ztratit a najít, potkat masochisty, kteří vyměnili svá útulná hnízdečka za trmácení se pískem. Adrar je místem, kde mizí v písku kdysi velká a slavná sídla, centra obchodu, oázy, univerzity, knihovny, obchodní stanice na transsaharských stezkách.
Večer se mi vrátil zrak natolik, že jsem schopen jít sám do města. Lezu do první restaurace. Po místnosti pobíhá jakýsi rachitický běloch se šíleným účesem a brýlemi. Mává na všechny strany rukama, nehovoří francouzsky ani arabsky.
„Kolik stojí tohle? A támhleto? A tundlencto? A toto?ˮ ukazuje na nejrůznější pokrmy a zmatený majitel, kuchař a číšník v jedné osobě trpělivě vysvětluje, že ˮtohleˮ nestojí skoro nic, ˮtámhletoˮ je ještě levnější, ˮtudlenctoˮ je skoro zdarma a ˮtotoˮ se nejí, to je jen gumová atrapa.
Zvu pána ke stolu.
„Where r u from?ˮ
„I am from Czech Republic.ˮ
„To si ze mě děláte legraci, že?ˮ
Ukazuje se, že mužík je ubytován ve stejném kempu jako já, což jsem ovšem díky předchozí dočasné slepotě nezjistil. Mužík dal výpověď v práci, prodal obnošené trenýrky, rozbil prasátko a za utržené peníze zakoupil velký automobil. Načež odjel do Afriky. Jede Západní Afrikou na jih a z Kapského města Východní Afrikou na sever a přes Arabský poloostrov zpět do Česka. Výlet na několik roků.
„Když jsem byl malý chlapec, choval jsem hady,ˮ sděluje mi z intimností mládí.
„Hady nesnáším, o hadech mi nemluv!ˮ
„Například jsem kupoval kobru v pětilitrové sklenici od okurek.ˮ
Vždy jsem tvrdil, že mentálně zdravý člověk by do Afriky dobrovolně nikdy nejel.
2.12. 2009 středa
Ač stále nateklé a rudé oči nezpracovávají okolní svět tak, jak bych si přál, nastal čas přesunu. Stejně jako Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, tak i já mířím dál na východ, hlubinám Sahary vstříc, něco písku ochutnat. Pročež jsem hodil batoh do auta a vyjeli jsme. Po nezbytném bloudění nacházíme konečně cestu do Chinguetti.
Městem založeným kolem roku 777 jsou dnes jen obydlené ruiny s několika obchody, fotbalovým hřištěm s jedinou bránou, udřenými osly, potulujícími se velbloudy a kozami, živícími se na hromadách odpadků. Na jeden až dva měsíce v roce se do města nahrnou turisté, aby se pokochali pískem, zakoupili nejpříšernější suvenýry světa a zase odjeli. Chinguetti bylo kdysi pěkné, z kamene stavěné, učenci obydlené, obchodníky udržované. Zastávka karavan až z Timbuktu, spojovalo Středozemí se subsaharskou Afrikou. Některé prameny označují Chinguetti za čtvrté nejsvatější město Islámu (po Mekce, Medině a Jeruzalému), většina se však spokojuje s místem sedmým.
Chinguetti a jeho fotbalové hřiště. Díky podnebí by bylo namáhavé běhat po celém hřišti, pročež je
přítomna pouze jedna branka, o kterou se oba týmy střídají. Hraje-li se místní derby Chinguetti-Ouadane (necelý týden jízdy na velbloudech), atmosféra musí být zajisté horká, ve slunečných dnech i žhavá
Ubytoval jsem se v nečekaně luxusním hotelu, kde byla jen jedna díra ve zdi, matrace na podlaze nebyla plesnivá a na dvoře byla dokonce tekoucí voda.
Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce prohlásil, že je skrblík a spal ve svém automobilu.
Jak už to tak bývá, Sahara je spojována s velbloudy, pročež jsem si opět nedal říci a nechal se zatáhnout do obchodu s těmito zvířaty.
„Anglicky mluvící průvodce, jídlo, pití, velbloudář, nevšední zážitky a karavanu velbloudů,ˮ pravil majitel hotelu směsí francouzštiny, angličtiny a arabštiny. A poté nahodil takovou cenu, že se mi zatmělo před očima. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce naopak radostně nadskočil.
Cena za nabízené byla totiž tak podezřele nízká, že jsem se pro jistotu optal, zdali velbloudi ponesou mne nebo já velbloudy. Obchodník se však zasmál a hned se jal sepisovat smlouvu. Vyhotovil jsem jedno znění v angličtině, vše jsme podepsali a mile se na sebe usmáli. Poté se pera chopil černý pán a počal pokrývat papír arabskými klikyháky. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se počal tvářit nepřítomně. Například tím, že složil ruce v klín a vydechl, aby se učinil menším.
„Ale to ti povídám, tohle smrdí průserem,ˮ poučuji, ˮje to tak týden, co jsem koupil tři velbloudy nahoře v Maroku a dopadlo to zle nedobře.ˮ
Papír s čímsi arabsky napsaným jsem tedy nakonec podepsal já. Jestli to byla skutečně nájemní smlouva na velbloudy nebo jsem právě podepsal darování ledvin – netuším.
Chinguetti, sedmé ze svatých měst islámu
3.12. 2009 čtvrtek
Noční jízda ve vlaku se projevila a tak se potácím v horečce. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce však nadšeně poskakuje: „Velbloudi! Za pár peněz! Povezeme se za pár peněz!ˮ
Křepčí a jásá, v Západní Africe jest poprvé.
Realita se ukazuje hned ráno. Místo karavany velbloudů klečí v písku jen dvě páchnoucí obludy. Průvodce anglicky neumí ani slovo. A voda? Třičtvrti litru vody na jeden den na Sahaře.
„To snad ne,ˮ rozčiluje se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, ˮtohle neplatí, to je nefér, já chci ombudsmana.ˮ
„Vítej v Africe,ˮ pošklebuji se a vybírám si většího velblouda. Větší velbloud je i ošklivější více smrdí.
Jedeme a jdeme na východ, Sahaře vstříc.
Kdesi východně od Chinguetti
4.12. 2009 pátek
S horečkou zápolím poněkud neúspěšně. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce mne zásobuje pilulkami, které mi má osobní lékařka zakázala. Pročež pilulky pojídám nenápadně, jelikož kdyby se to dověděla, zle by mi vyplísnila a striptýz by nepředvedla. Zato zrak se mi zlepšil podstatně a jen rudé oči připomínají, jak je snadné učinit se pitomcem. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se mé jízdě ve vlaku stále pohihňává a čas od času ji připomene. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je obecně velice málomluvný člověk, pročež ho mám rád. Nebezpečí se ovšem vyřítí z neznáma pokaždé, když onen jedinec něco řekne. Je třeba zbystřiti smysly a zjistit, co se děje. Dnes večer jsem smysly nezbystřil a náhle bylo pozdě.
Jak se odpoledne ukázalo, naši dva výtečníčci, velbloudář a průvodce, sebou nevzali žádnou vodu na vaření. Situaci tedy napravují – mezi dunami jest v zemi díra, v díře nelibě páchnoucí a nelibě vypadající tmavá tekutina, něco na způsob vody.
„Žádný problém, všechno je dobré,ˮ zubí se průvodce a nabírá vodu do barelů. Zlehka ochutnávám, společně s velbloudy. Ech, pil jsem již lepší mok.
zleva: velbloud Paul (stejně hnusný jako můj irský kolega), velbloudář Idomu a velbloud Dárek
Večer ležíme u ohně, velbloudář zadělává na nekvašený chléb. Večer uhněte těsto a zahrabe do písku pod ohniště. Každé ráno tak máme na snídani pískové suchary. Průvodce pro změnu nalil do lavoru hnědou břečku z napajedla, do břečky nasypal cukr a jakousi bílou hmotu vypadající jak nehašené vápno, chuti podobné. Ochutnal jsem nepatrný doušek. Vytřeštil jsem oči, nafouknul tváře. O…o…o…ouuu jé, tak tuto pouštní specialitu s radostí vynechám.
Opět padám na záda, horečka na Sahaře není ta nejlepší kratochvíle. Připočítám-li každodenních dvacet kilometrů chůze v písku, prachu a ne zrovna nejpříjemnějších teplotách, vychází mi opět, že jsem idiot, jakému není jen tak rovno. Polykat nemůžu, pročež lapám po dechu, poulím oči a mlčím. Velbloudář i průvodce po mně vrhají starostlivé i opovržlivé pohledy.
„Mohammede! Idomu!ˮ vykřikl náhle Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce na průvodce a velbloudáře.
„?ˮ
„Tady pan Chocho je nemocný, pláče a naříká, bolesti a horečka jím zmítají. Znám však lék všemocný – vaše mocná medicína, chutný nápoj z napajedla vše spraví!ˮ
Ten bastard!
Průvodce se ovšem již s nadšením vymrštil, celý lavor odporného patoku nese, do chřtánu mi vše lije a já se zalykám, chrčím a umírám.
No dobrá, neumírám, ale hnus je to neskutečný, jen má ocelová sebekázeň mi brání poblít Matku pouští.
Na Sahaře je možno i piknikovat
5.12. 2009 sobota
Hned po ránu bylo jasno, že dnešní den nebude romantickou procházkou plnou břišních tanečnic, svěžího větru a čínských polévek. Zatímco předchozí den bylo slunce zahaleno milosrdnými mraky, dnes ta žlutá bestie ukázala, proč jen málo Eskymáků uvažuje o výletu na Saharu.
Velbloudář i průvodce si ležérně vykračují v čínských pantoflích. Následují velbloudi. Poté nenásleduje nic. Dlouho nic. A následně se Saharou potácejí dvě podivná stvoření. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest nadšeným fotografem, pročež úpí pod náloží fotografického vybavení. Pan Chocho nefotí, pan Chocho je pouze idiot s horečkou.
Mauritánii nelze upřít jistou diskriminaci ze strany zbytku světa. Nebýt této diskriminace, slavila by tato pouštní země nejeden sportovní triumf. Mužské, ženské i smíšené týmy by vozily kýble zlatých medailí ze soutěží ve stavbě báboviček či hory zlatých medailí z piknikování v písku. V celé zemi není jediná větší řeka, jediný hvozd, pěvci v hustém bučí nepějí. Jen poušť od pobřeží na východ.
Saharská města jsou plná starých manuskriptů
Ještě před setměním vrhají velbloudář s průvodcem zlé pohledy na Toho-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. Oheň rozděláváme ještě před západem slunce a pouští se line zoufalé naříkání jednoho z velbloudů.
„Vidíš? Rozbil jsi velblouda,” povídám Tomu-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. A vskutku. Velbloud Dárek (pojmenovaný tak proto, protože je darem od jakýchsi japonských a francouzských turistů) kvílí, stěžuje si a naříká. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce ho celý den týral tím, že v pětiminutových intervalech nutil nebohé zvíře pokleknout a střídavě nasedal a sesedal řka, že se nemůže rozhodnout, jestli si nechat znásilňovat pozadí od sedla tvořeného dvěma prkny nebo se potácet rozpálenou pouští pěšky.
Mauritánie jest turisticky poměrně nerozvinutá země. Každý rozumný člověk zemí většinou jen projede směrem na jih, do Senegalu, menšina na jihovýchod, do Mali. Pročež jsou výlety do pouště na hony vzdáleny turistickým karavanám Maroka, Tuniska či Egypta. Žádní průvodci v tradičních hábitech, nýbrž ležérně a podomácku oblečení trhani, čínské pantofle, čínské šusťákové bundy. Žádní milí průvodci “Pane, my na vás počkáme”, nýbrž “Pohni se, tlusťochu!”. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je tak nastalou situací poněkud rozladěn. S nostalgií vzpomíná na výlety na velbloudech kdesi v Egyptě, kdy byl hýčkán, za uchem škrábán a průvodcem nazývám “Ó, pane celého světa”.
„Stejně tady toho průvodce zabiju, hajzla,” povídá si každou chvíli Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce.
Kdesi na Sahaře, Mauritánie
6.12. 2009 neděle
Po třech dnech první oáza, pitná voda, vnadné ženštiny, oslavné chorály a zásoby čínských polévek. E… no dobrá. Oáza a pitná voda tu vskutku je. Tanourchet, slavné to místo, kde se na cestě z Chinguetti do Ouadane každý rád zastaví. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je na rozdíl ode mne civilizovaný člověk, pročež mu přišly tři dny bez vody příliš. Běhá po celé vesnici, což znamená mezi třemi chatrčemi.
„Vodu! Vodu na mé bolavé nohy! Za vodu nabízím mou kobru v pětilitrovce,” volá. Nikdo se však k výměně nemá. Kanystr vody tak získáváme až poté, co za něj přestal nabízet kobru. Cenu za několik litrů vody usmlouváváme na zlomek původní částky, přesto by se za ty peníze dala ve velkoměstě pořídit večeře o několika chodech. Ještě větší nepříjemnost nás čeká, když se sháníme po pitné vodě. Praskající umělohmotné lahve za pětinásobek běžné ceny.
Z Tanourchetu dále na východ. Je vedro, slunce pálí, došli jsme do oblasti písečných dun. Jelikož nejsem mentálně nemocný romantik ani pošahaný masochista, boření se do horkého písku si nikterak neužívám. Večer beze slova v mdlobách a horečce padám k ohništi. Má řiť jest spařená jak vepřová konzerva na dovolené u Balatonu.
Tanourchet, největší oáza mezi Chinguetti a Ouadane
7.12. 2009 pondělí
Je jedna hodina po půlnoci. V noci je Sahara pěkná, nikde se nepotulují hordy opilců, v alejích není nazvraceno a popeláři ještě nevyjeli na každodenní dřinu. Probouzím se s pocitem plného močového měchýře, což je v muslimských zemích poměrně běžná záležitost. Přece jenom nejsem zvyklý vypít každý večer dvacet litrů čaje.
Lezu ze spacáku a přemýšlím, zdali se z legrace vymočit na hlavu Tomu-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce nebo si ulevit do hrnce s hnusným nápojem průvodce a velbloudáře. A náhle…. hle hle hle! Co to vidí mé bolavé oči? Pár metrů ode mne se směje fenek. Šelmičky se ukazují sice každý večer, ale jelikož jsem ještě fenka nejedl, jsem jimi stále potěšen. Neplaché zvíře poulí oči a nechá mě se přiblížit na dva metry. Poté couvne. Cupitám za ním. Další couvání, dalších pár metrů. Po několika minutách se náhle fenek zasměje a beze slov praví: „Hehe, tady to máš, pitomo.”
A vskutku. Stojím někde na Sahaře, tábořiště v nedohlednu. Krajina bez orientačních bodů, jak už to na poušti bývá.
„Halóóó… je tu někdo?” volám do tmy. Nic.
Mrazivou saharskou noc jsem strávil zavrtaný do duny. Můj spací pytel kdesi chladne, hřejivé velbloudy nevidím, čínské polévky nemám. Horšího osudu neznám.
Ráno jsem zjistil, že tábořiště bylo ode mne jen několik stovek metrů. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se mi od srdce směje a tituluje mne různými jmény, která rozhodně nejsou má. Průvodce a velbloudář jen nevěřícně kroutí hlavou.
Pokud chceme nahánět na Sahaře fenky a jinou faunu, je možno zblouditi a bez čínských polévek bídně zahynout
Další den pochodu končíme u rozvalin bývalé vesnice. Ze stavení se vyřítil dav: dva šklebáci, prodavačka suvenýrů (v mauritánských reáliích dostává význam slova “suvenýr” zcela specifický rozměr) a pan marabut.
Děti jsme vyhnali, ženština odešla sama, jelikož jsme si nekoupili panenku z dámské vložky ani náramek z gumičky a pěti korálků a více suvenýrů neměla. Marabuta jsme nevyhnali. Marabutů, těch mytických vykladačů Koránu, náboženských učitelů, často napůl šamanů, vesnických starostů, vykladačů osudů, těch věštců ubývá. S marabuty mám jen pozitivní zkušenosti. Před lety v Senegalu mi jeden požehnal a pro štěstí plivnul na čelo. Druhý den mne okradli. Což mne svádí k úvahám, že na mne tenkrát neplivnul pro štěstí, nýbrž mě prostě pohrdavě poplival.
Marabut, Mauritánie
8.12. 2009 úterý
Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest pravým mužem pouště. Hodiny a hodiny dokáže jít Saharou, slova nepromluvit. Následně se zastaví, nadechne a pro sebe praví: „Velbloudi, mrchy smradlavé.”
Poté jde opět celé hodiny, boří se pískem, zakopává o kameny a následně pohlédne na průvodce řka: „Stejně tě zabiju, hajzle.”
Napětí mezi průvodcem a Tím-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce by se dalo krájet. Ovšem nikoli zánovním švýcarským nožem Toho-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. Nože se totiž chopil pan průvodce a barbarským způsobem doslova rozkrájel konzervu s kečupem. Na náladě to věru nepřidalo.
Kdesi na Sahaře
Krátce po poledni se objevuje cíl výletu – Ouadane. Město je známé svou historií a tím, že se nad středověkými ruinami tyčí neskutečně ohyzdný vysílač. Stejně jako Chinguetti, Oualata a Tichitt, i Ouadane bylo založeno berberskými kmeny. Poměrně důležitá obchodní křižovatka si užívala zájezdních stanů, karavan vlekoucích sůl z nitra pouště, karavan obtěžkaných datlemi, zlatem a iluzemi.
Dnes je Ouadane nejvýchodnější turistickou výspou Mauritánie, pokud se tedy o turismu dá hovořit. Staré město jest změtí rozbořených úzkých uliček na svahu kopce, rozpadající se hradby, poněkud atypická mešita připomínající spíše věž středověkého hradu kdesi v Evropě. Tento kout světa zatím není nedostupný čtyřproudou silnicí a pěti letišti v okruhu pěti kilometrů. Pročež jest možno v pouštních mauritánských městech, Ouadane nevyjímaje, spatřiti staré arabské manuskripty. Rozežrané, potrhané, nekompletní, avšak pěkné na pohled. Ideální materiál na balení špekáčků.
Ouadane s vkusně umístěným vysílačem na obzoru
9.12. 2009 středa
Za úsvitu se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce i já cpeme do auta, zpět na západ.
„A stejně velbloudi smrdí”, pravil Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce u nomádského stanu kdesi na Sahaře. Poté vystoupil a odjel do Chinguetti, kde nechal svůj vůz. Jelikož lidé kupující kobry v pětilitrových lahvích opravdu nejsou normální, dalším plánem šíleného výletníka je projet pouští z Chinguetti do města Tidjikja. Sám, bez průvodce, bez zkušeností.
„Těch patnáct litrů břečky z napajedla pro velbloudy ti stejně nezapomenu”, pravil jsem já a odjel na západ, do města Atar.
Stejně jako před týdnem jsem se ubytoval v kempu Bab Sahara. Majitel je jen další z prapodivných figurek, kterých se výletník v Africe dostatečně nabaží. Holanďan mluvící kromě mateřského jazyka německy, anglicky, francouzsky, španělsky, italsky a česky studoval mimo jiné pražskou FAMU, rok 1969 si užíval v tehdy veselé Paříži, následně mu prasklo kuří oko, odjel do Mauritánie a již zde zůstal.
Prodavačka suvenýrů, jedna ze záhad Sahary. Vynoří se z ničeho, nic nemá a všechno chce prodat
Atar je tentokráte poněkud přeplněn policisty a vojáky. Jak je veselou mauritánskou tradicí, čas od času je unesen diplomat, zastřelen turista, přepaden nějaký ten konvoj. Tentokrát byli uneseni tři Španělé. Od doby, kdy počala působit v Mauritánii al-Qaida in the Islamic Maghreb (AQIM), je nutno mít se na pozoru, čínské polévky pojídat obezřetně a místní ženštiny obtěžovat zásadně v neprůstřelné vestě.
V červnu skupina popravila Brita uneseného v lednu, přede dvěma lety jakýsi pistolník zastřelil čtyři francouzské turisty piknikující u silnice. O rok později byla díky výtečníkům zrušena rally Paříž – Dakar, v tom samém roce byli uneseni kanadští diplomaté, jakýsi zoufalec se odpálil u francouzské ambasády, na ulici hlavního města byl zastřelen americký učitel a dětem ve škole někdo ukradnul svačinu. Dobrá – v případu se svačinou se k činu AQIM nepřiznala. I když skupina nečítá více než pár stovek členů, má víceméně pod kontrolou území severně od Timbuktu až k solným dolům v Taoudenni a zvesela obtěžuje vlády Mali, Mauritánie, Nigeru a Alžírska. Mně AQIM nevadí, jelikož vepřové maso je nezajímá.
Večer se v Ataru objevil Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. Zapadl hned v první duně za Chinguetti a k ohromné potupě mu automobil vytahoval mezi jinými i proklínaný průvodce.
Ouadane
10.12. 2009 čtvrtek
Mezi Atarem a hlavním městem, Nouakchottem, jest nová asfaltová silnice. Jezdí po ní dokonce autobusy, jak se s hrdostí pochlubil majitel Bab Sahara. Já však autobusy pohrdnul a vezu se s Tím-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce.
V Nouakchottu míříme do přístavu, který je všude vychvalován, ve všech průvodcích doporučován jako největší atrakce, zdroj lahodného pohledu a libých vůní.
Ve smradlavé díře páchnoucí rybáři vytahují z loděk žraloky a jinou havěť. Stovky a stovky lodí trůní na písku, na ohníčcích z odpadků se opékají nahnilé ryby, které už nikdo nekoupil. A co je nejhorší – pláž je zamořena turisty. Věru – smutný pohled.
„Voda! Opravdová tekoucí voda! Teplá voda!” řičí Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce ze sprchy. Vskutku – ubytovali jsme se v hotelu, kde luxus není cizím slovem. Teplou vodu jsem zažil naposledy před několika týdny v Evropě. Tím ovšem luxus končí, jelikož mi finance stačí jen na to, abych se ubytoval na střeše hotelu. Nebýt komárů, deště a absence spacího pytle, mohla to být romantická noc. Leč nebyla.
Jen trouba by si myslel, že Mauritánie jest zaostalou zemí.
Zde například pan velbloudář loví signál pro svůj mobilní telefon.
11.12. 2009 pátek
Vyjíždíme na východ. A opět po asfaltové silnici, čímž mohu hrdě prohlásit, že jsem poznal všechny tři mauritánské cesty s tímto povrchem. Jízda jest oživena desítkami mrtvých těl krav, ovcí, velbloudů a oslů. Živé exempláře této fauny se motají před automobilem, pročež Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce nikterak neodpočívá, nýbrž se stává specialistou na reakce mauritánských živočichů při setkání s automobilem. Již za tmy vjíždíme ke skalám před obcí N´Beyka.
Saharští krokodýlové jsou na dosah.
Mauritánie, u vesnice N´Beyka
12.12. 2009 sobota
Skrze průsmyk plný roztodivných skalních útvarů a bizarních červených skalních věží a přes vesnici Moudjeria přijíždíme do vesnice N´Beyka, kde začíná ta opravdová legrace.
„Mapy? GPS? Jen zhýčkaní turisté využívají podobných zženštilostí. Praví dobrodruzi se řídí podle hvězd, ” praví v pravé poledne Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, zapíná náhon na všechna kola a vjíždíme do písku. Automobil plave, skáče a propadá se, slunce pálí a jedeme neznámo kam. Když i pravý dobrodruh poněkud znejistěl, zapíná GPS a pod vousy si drmolí: „Divné, divné. Podle mě jedeme dobře. Ale podle toho hloupého přístroje úplně špatně.”
Dvacet kilometrů je však po dvou hodinách zdoláno. Parkujeme u skal v písku a vydáváme se vstříc minulosti. Nedaleko jest vesnice Matmata (neplésti s turistickou dírou v Tunisku), my však míříme jinam, do kaňonu. V kaňonu je několik děr s vodou, která nevysychá ani uprostřed saharského léta. Následkem toho zde přežívá několik nilských krokodýlů. Kdysi zde bylo vody jak v Thajsku při tsunami, řeky zdejším krajem tekly. Ale to už je dávno. Dnes je zde horko, pouští věje horký vítr a vmetá do očí saharský písek. Krokodýlové v Matmatě jsou nesmírně plaší, zážitek na hony vzdálený Floridě, krokodýlím farmám či například Jižní Americe, kde je možno s krokodýly vésti veselé hovory a laškovně je plácat po hřbetě. Podobných ostrůvků již na Sahaře mnoho nezbylo. Kromě mauritánské Matmaty je možno krokodýly spatřit snad už jen v několika gualtách v Tagantu, Assabě či masivu Assalé. A, pravda, i v současné době s obtížemi přístupných horách Ennedi v Čadu.
Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest vystudovaným biologem, pročež nadšeně křepčí nad balvany a volá: „Hovno! Vidíš? Tady na kameni je pravé krokodýlí hovno!”
Krajina jest zaznameníhodná, pěkná. Dalo by se říci, že i úchvatná. Na poušti kaňon, v kaňonu díry, v dírách voda, ve vodě krokodýli. Kromě krokodýlů spatřil jsem i varany, hady, v nedaleké vesnici osly, černochy a jiná místní zvířata.
13.12. 2009 neděle
Předlouhá silnice z Nouakchottu do Nemy vede podél hranice s Mali. Rozbitá zaprášená města a městečka vítají příhraničním chaosem, směnárnami s mizernými kurzy a obchůdky se stále stejně omezeným sortimentem.
Před městem Kiffa nám vbíhá před automobil bosé africké děcko. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce stojí na brzdě, scéna jak z akčního filmu. Dlouhé metry a dlouhé sekundy prchá děcko po silnici, nárazník snad dvacet centimetrů od hlavy, vzdálenost mezi hlavou a nárazníkem se nezmenšuje ani zpomalením přetěžkého vozu, jelikož běžícímu děcku docházejí síly a zpomaluje také. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce jest naprostým flegmatikem. S vytřeštěným zrakem v klidu vypíná motor, vystupuje z auta a rázuje si to k okraji silnice, kde se děcko drží maminých sukní.
„Doprdelekurvapráce,” zařval náhle flegmatik Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce na zkoprnělou rodinu.
„Brekeke umbaba bumba,” odpovídá nesměle ženština v jazyku bambara.
„Já ti dám takové umbaba bumba, že ti z toho bude ještě měsíc zle!” rozohnil se cizinec z kmene Čechů.
„Hrmda brmda bulula,” šeptá vyděšená matka.
„Málem jsem ani nestihnul zapnout stěrače,” pokračuje cestovatel, “z děcka bych vám udělal příspěvek do herbáře! Potomka o ploše pečlivě rozjeté veverky!”
„E…eee….úúúú,” rezignuje obviněná.
Poté se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce vrací do automobilu, pronáší řadu nepěkných slov a dožaduje se písně pana Boba No woman no cry.
Africké děti nechám bez komentáře, jelikož nejsem rasista
14.12. 2009 pondělí
„Celou noc mi něco škrábalo na spacák,” praví po ránu rozmrzele Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce a vyklepává ze spacího pytle štíra.
Následuje další den jízdy podél malijských hranic. Kvalita silnice upadá, zajímavostí ubylo. Přibylo ovšem vojenských a policejních kontrol. Všechny probíhají víceméně stejně. Přijíždíme k městu, vybíhá policista a dožaduje se dokumentů a dárku. Po pár stovkách metrů se situace opakuje s tím rozdílem, že nás zastavuje voják. Za městem to samé. Občas se k policejní a vojenské hlídce přidá ještě zastavení od celní správy.
Slovo “cadeau”, tedy dárek, či lépe řečeno úplatek za nic, je nejčastěji používaným slovem státních složek i prostých domorodců. Někdy je ono slovo doprovázeno ze slušnosti i pozdravem. Ve městě Kiffa Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce náhle vybíhá na cestu, po které projíždí otrhaný mužík na oslu, již zdaleka na nás pokřikující své cadeau.
„Cadeau? Dárek? Dárek pro mě? Výborně! Jsem jen chudý cizinec, uvítám cadeau,” praví Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce vyděšenému domorodci. Ten jen třeští oči, na slovo se nezmůže, němá ústa lapají po vzduchu.
„Ale když nemáš cadeau, tak nevadí. Dej mi hůl, koukej mi navalit ten klacek,” sápe se expedičník po nebohém mužíkovi na oslu. Ten se zoufalým výrazem tiskne k hrudi hůl na mlácení osla, jediný svůj majetek.
„Nedáš? Taky nevadí! Za hůl ti dám sto peněz,” nevzdává se Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce a nabízí částku, za kterou nelze zakoupiti ani použitý prezervativ. A dál se sápe po holi.
Černoch zavyl, mlátí nebohého osla jak o život a mizí v prachu ulice.
Kdesi v Africe
Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce, rozohněn včerejší příhodou s nepřejetým děckem, ovšem v dobývání Afriky pokračuje. Večer zakupuje pojištění na svůj automobil pro Mali, Burkina Faso a Nigérii.
„Devadesát tisíc peněz to bude,” praví pojišťovací agent.
„Devadesát? Jen se podívejte na můj papírek. Co říká papírem? Co praví znaky bílého muže? Třicet tisíc! Třicet tisíc a ani o ouguiya víc,” strká pojišťovákovi pod nos jakýsi papír s čísly.
„Promiňte, nezlobte se, ale to nejde. Cena je devadesát tisíc peněz.”
„Cena je třicet tisíc. Víte, kdo mi ta čísla napsal? Váš šéf v hlavním městě! Nejvyšší šéf v největším městě,” lže Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce zcela nepokrytě.
Pojišťovací agent s hrůzou v očích vytahuje lejstra, razítka a vše je vyřízeno, pojištěno. Za třicet tisíc peněz.
Jen pro zajímavost – mauritánské mince se razí ve slovenské Kremnici.
Spíme-li v Africe pod širákem, je možno v lůžku nalézt nejrůznější kamarády
15.12. 2009 úterý
Dopoledne přejíždíme hranice. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce je v Mali poprvé. Já jsem zemi kdysi již navštívil a tak jsem zděšen. Malijští pohraničníci jsou příjemní, vše vyřídí bez průtahů, popřejí šťastnou cestu a ještě se usmívají.
„Co je toto za podivné věci?” rozohňuji se. Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce se blaženě usmívá.
Následují obvyklé policejní kontroly. Policisté mají nové uniformy, smějí se, šťastnou cestu přejí.
„V Mali bych chtěl žít,” pronesl Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce zasněně. Průjezd Saharou mu zřejmě neudělal dobře.
Z unavené Mauritánie jsme vjeli do země barevných oděvů tlustých ženštin, do země typických afrických trhů. Stáda velbloudů a hromady písku jsou vystřídány ovcemi, kozami, kravami a rozlehlými polopouštními pastvinami širého Sahelu. Zmizela arabská zdrženlivost, nastoupila energie černé Afriky. Pryč jsou štíři, vítejte v kraji, kde je již možno získat malárii. Již žádné tržnice zajímavé pouze tím, jak málo tam lze zakoupit, čekají mne trhy černé Afriky. Zatímco v Mauritánii je možno setkati se spíše s cestovateli, Mali jest zahlcena zástupy turistů.
Spíme jen několik stovek kilometrů od Bamaka.
„Nelibě zapáchám,” pronesl Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce a má pravdu. Je to už pět dnů, co na našich ohyzdných tělech spočinula vláha za účelem hygieny. Během těch pěti dnů jsme zaneřádili svá těla saharským pískem, prachem Sahelu a ústa jsou výkonnou zbraní dalekého dosahu díky každodennímu pojídání sardinek, snad jediného poživatelného potravinářského produktu Mauritánie.
Pod rouškou noci užívá Ten-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce cennou a životadárnou pitnou vodu a polévá si chodidla. Voda syčí, Sahel zmlknul, Měsíc se zahalil temnými mraky.
Trh se dřevem (Kati, Mali)
16.2. 2009 středa
Bamako. Město prachu, špínou zhutnělého Nigeru, město nočních barů, kde blonďaté dlouhonohé černošky nezávazně flirtují s každým, komu nečiní problémy zapalovat si cigarety dolarovými bankovkami.
Dnes má Bamako dva miliony obyvatel, leč ještě před sto lety mělo město osm tisíc lidí a před padesáti lety do byla vesnice se stopadesáti tisíci duší, počítaje v to i krokodýly. Ostatně – Bamako značí v jazyce bambara “řeka krokodýlů”.
Hlavním městem Mali se řítí kolony zelených sběrných taxíků sotramas, obyčejných žlutých taxíků, bílých vozů mezinárodních humanitárních společností, davy mopedistů a sexy mopedistek. Kdo může, udržuje se zkrátka v pohybu. Ve městě, kde teploty dosahují padesáti stupňů pana Celsia, je to jistě vhodné.
Rozloučil jsem se s Tím-co-kupuje-kobry-v-pětilitrovce. I nadále sice míří stejným směrem jako já, leč dost bylo pohodlí vozu, zachtělo se mi přitulit se k pravé africké mamá v natřískaném autobusu, stýská se mi po matracích prolezlých plísní a hnilobou, chybí mi již čekání na dopravní prostředky a africká věta: „Jistěže už pojedeme…. možná, někdy.”
17.2. 2009 čtvrtek
Bloumám městem, obdivuji ladné Malijky na čínských mopedech, pojídám sendviče ve vietnamských stáncích, cpu se ovocem prodávaným za pár peněz.
„Chameleona. Do oka jedině chameleona,” praví klidně pan lékárník na centrálním bamackém tržišti.
„E? Chameleona do oka? Člověče, co co kouříte za svinstvo?” ptám se pána.
„Vidím, že vaše oči jsou nemocné, barva rudá a zřejmě i špatně vidíte, když našim ženám zíráte do výstřihu z dvaceti centimetrů,” nedá se odbýt pan lékárník.
Ignoruji poznámky na mé oči, které se ještě nestačily zcela zotavit z interesantního zážitku v mauritánském nákladním vlaku. Pan lékárník už ale drží sušeného chameleona za ocas.
Oční kapky v pevné podobě
Bamako, Mali
„Vy jste se zbláznil! Žádnou potvoru si do oka cpát nebudu!”
„Ale pane! Chameleona namelte na prášek a každé ráno do oka nasypte! Také bych pro vás měl hnijící hlavu z hyeny. Ta je na odvahu, abyste se nebál tradiční medicíny!”
Zděšen couvám.
„A co takhle opičí pracky? Krásné opičí pracky, aby se vám dobře spalo. A noha z hrocha, aby se vám dobře chodilo! A nechcete pytel plesnivých papoušků? Zdarma přidám sušené lví varle!”
Pohrdnul jsem lvím varletem a zbytek dne testoval čínské restaurace. A testování rozhodně není konec, jelikož přece není možné, aby všude vařili tak hnusnou a odpornou čínu jako v Bamaku. Již jsem jedl v čínských restauracích v Kamerunu, Tanzanii, Ugandě či Senegalu. Ochutnal lahůdky Číňanů z Reunionu, Rodriguesu či Mauriciu. Ale toto? To už snad raději nasypat chameleona do oka.
Zoologická zahrada na trhu v Bamaku
18.12. 2009 pátek
Za svítání vylézám z hotelu, plaším potkany pod stolem recepce a odcházím na autobusové nádraží. Již včera jsem sobě zakoupil jízdenku na sever. Pán v budce pravil, že autobus odjíždí přesně v šest hodin a že je absolutně nezbytné býti na nádraží v pět hodin. Jelikož jsem však znalec afrických poměrů, došel jsem na nádraží v devět hodin.
„Však já vám ukážu, kdo je tady pánem. Nebudu nikde lelkovat, bezcílně bloumat. Nenechám domorodce tropit si legraci z velkého bílého muže,” pravím sám sobě.
Následující čtyři hodiny lelkuji, bezcílně bloumám a jsem terčem všeobecného posměchu. Autobus nevyjel v šest hodin ani v devět. V poledne se probral řidič a vyjíždíme v jednu hodinu po poledni.
Autobus směřuje do Mopti, já však po deseti hodinách vysedám na odbočce směrem do městečka Djenné.
„Vážení cestující, račte si nastoupit,” volá tlustý černoch a snaží se do polorozpadlého osobního vozu pro pět cestujících narvat jedenáct osob. Problém ovšem tkví v tom, že v automobilu je již naskládáno dalších šestnáct pasažérů. Problém? V Africe? Kdeže. V Africe přece problémy neexistují. Vy se zavěsíte za krk té tlusté paní, tlustá paní se bude držet vychrtlého pána a ten se chytí těhotné dívenky s pytlem kukuřice na hlavě. A vy se budete držet zpětného zrcátka. A vy výfuku. Cože? Že vás výfuk pálí? V tom případě si na nárazníku klidně balancujte bez držení. Sedím vepředu s řidičem. Na klíně mi sedí vetchá bílá dívenka. Vetché dívence sedí na klíně jiná rachitická postavička.
Prásk. Duše v ojeté pneumatice nevydržela tlak. Všichni vystoupit, vyměnit kolo. Všichni nastoupit. Prásk. Další kolo. Vystoupit. Nastoupit. Prásk. Další náhradní kolo nešťastný řidič již nemá.
Transport do Djenné. Vozidlo pro dvacet sedm pasažérů.
„Však jsem ti to říkal, ty imbecile!” dávám průchod emocím. Společně se dvěma děvčaty stopuji náklaďák. Do Djenné dojíždíme již za tmy. Kýveme na nabídku prvního vesničana, rozbalujeme spacáky ve smradlavé místnosti bez oken a za okamžik již bavíme vesnici nesynchronizovaným chrápáním.
19.12. 2009 sobota
Ráno se budím jako první. Nohy mám pod nosem jedné z dívčin. Druhá si slintá do spacáku a poněkud divně se usmívá.
Jak se později ukazuje, potkal jsem další dva důkazy, že do západní Afriky nemůže jet duševně zdravý člověk a já jsem výjimkou potvrzující pravidlo. Jedna z ženštin jest z Argentiny, druhá ze Španělska. Znuděny spoustou peněz a dobrým zaměstnáním, rozhodly se odjet pod Saharu. Profesí zubařky s sebou vzaly obrovský batoh, do kterého nacpaly za vlastní prostředky nakoupené léky, léčiva, obvazy, vrtačky a nejrůznější udělátka. Nyní cestují po Africe od vesnice k vesnici a spravují domorodcům zuby. Zdarma. Sierra Leone, Libérie, Guinea, Guinea Bissau, Mali. Peníze již samy utratily, pročež spí na ulicích, na autobusových nádražích, v různých chýších a pojídají jídlo darované vesničany. Jako zpestření afrického pobytu se nechaly několikrát okrást a každá dostala malárii. Momentálně utíkají z jedné malijské vesnice, jelikož tam vtrhli jacísi pošahaní pánové, počali kolem sebe mávat mačetami a prohlašovat, že vše bílé a americké rozsekají na kusy.
Argentinka Virginia
Městečko Djenné leží na nejturističtější malijské trase mezi Bamakem a Timbuktu. Společně se Ségou a Mopti tvoří destinace, kam zavítá snad každý výletník. Djenné je zajímavé například tím, že po období dešťů se stává vhodnou destinací k získání malárie, jelikož celé místo leží v záplavové oblasti mezi řekami Bani a Niger. To však zřejmě nikdy nikomu nevadilo, jelikož jde o jedno z nejstarších známých měst subsaharské Afriky. Davy turistů se sem sjíždějí zejména díky mešitě uplácané z hlíny, či spíše jílu. Do mešity postavené v tradičním súdánském stylu je nemuslimům zakázán vstup a tak si typický hloupý křesťan může prohlédnout interiéry největší hliněné stavby světa pouze za pomoci tučného úplatku či po průniku zdí za pomoci rozjetého buldozeru. V samotném Djenné toho zas tak moc ke shlédnutí není, proto se turisté rozlézají i do okolních rybářských vesniček a nájezdů fotografiíchtivých turistů neuniká ani původní staré město, Jenné Jeno. Zatímco v průběhu týdne jde o ospalou díru, v pondělí se Djenné změní v místo rušností se vyrovnající newyorské burze. Pondělní trh tak skýtá místo vhodné k prohlídce zuřivě fotografujících turistů, těžce pracujících kapsářů a hlavní atrakcí je koupě a prodej široké palety čínských výrobků, kterými je Afrika zamořena.
Djenné
20.12. 2009 neděle
„Ech, mrzuté,” škrábu se po hlavě. Sedím si tak v restauraci, pojídám spálenou rýži a dírou ve zdi mi kdosi otevřel batoh a zcizil ponožky. Jak mám cestovat bez ponožek? Jistě, vlastním ještě jeden pár, ten mám však zrovna na nohou a svou podobou připomíná spíše děravé boty nežli ponožky. Kromě ponožek mi chybí i téměř všechny peníze, objektiv k mému prehistorickému fotoaparátu a zmizely i paměťové karty se všemi fotografiemi. Jsem nenapravitelným blbem.
Odpoledne trávím tím, že hledám místní rádio, kde poté slibuji odměnit nálezce-zloděje třemi slepicemi a vyprávěním o Česku, kde žijí tlusté bělošky, sen každého černocha. O slepice ani interesantní vyprávění však nikdo zájem neprojevil, pročež alespoň zanechávám na místě papírek s mým telefonním číslem a popiskem “paměťové karty – tři slepice”.
Náhlou změnou mé finanční situace jsem zaskočen natolik, že se již neodvažuji živit mé obézní tělo v restauraci či obchodech a místo toho si užívám nejlevnějšího pouličního jídla. Lahodné jsou zejména napůl shnilé rybí hlavy dlouhé hodiny smažené v přepáleném oleji. Laskominou jsou i v témže oleji smažené kusy zkyslého těsta. Po večeři z těchto lahůdek se pevně držím za břich a poulím oči jak vegetarián na zabijačce.
Studenti Koránu u největší hliněné stavby světa, mešity v Djenné
21.12. 2009 pondělí
Z Djenné do Mopti je to co by zdatný vrhač kamenem dohodil, leč v praxi to znamená změnit několikrát vozidlo, několikrát se pohádat s řidičem a několikrát vysvětlit všem okolo, že si opravdu nepřeji, aby ty sudy s benzínem a pytle cementu skládali zrovna na můj batoh.
Mopti je zřejmě nejturističtějším městem Mali. Angličtina je běžným jazykem, hotely a cestovní kanceláře nabízejí vše od výletů do Timbuktu po potápění se v Nigeru (dle mého názoru skutečně hardcore atrakce).
Samo Mopti jest živým městem na soutoku Bani a Nigeru, nejdůležitější malijský přístav a centrum malijského obchodu s peřím volavky bílé. Široké ulice, velká mešita, stará mešita a rozpadající se stadion, postavený v podstatě pouze pro několik zápasů fotbalového mistrovství Afriky v roce 2002.
V Mopti stojí za shlédnutí zejména přístav plný solných desek ze Sahary, pytlů rýže a vůbec veškerého zboží, které si jen správná malijská domácnost přeje. Město je rozloženo na třech ostrovech a zjevně zdrogovaný spisovatel onu horkou díru proto kdysi popsal jako malijské Benátky. Ostrovy jsou propojeny dyky, pročež se nevyplatí opít se jako dobytek, jelikož po dycích je třeba chodit rovně, pokud člověk nechce ochutnat vodu Nigeru. A to člověk nechce, ani když je opilý.
I v Mopti jsem se utvrdil, že návštěvníci těchto končin světa jsou tím nejlepším materiálem pro studium nejrůznějších stádii mentálního nevyvinutí.
Kdesi v poušti západní Afriky
„Triko za dva dolary,” praví vychrtlý mužík a mává mi před očima hadrem. Hadr mne nezaujal, prodavač ano. Hubený Asiat s dlouhou hřívou, nemytý a ušmudlaný.
Z prodavače se vyklubal Japonec Aki. Před dvěma lety dostudoval jakousi univerzitu a přiletěl na výlet do Afriky. Během pár týdnů utratil všechny peníze a nyní přežívá s propadlým pasem a dle výzoru na kaloricky ne zrovna dostačující stravě.
„Aha, triko. Triko nechci. Ale možná je načase, abys otevřel své šikmé oči a zjistil, že je čas se vrátit tam, kde kvetou sakury,” snažím se radit mužíkovi.
„Chci gorily!”
„Cože? E?”
„Gorily! Přiletěl jsem do Afriky podívat se na gorily. A dokud je neuvidím, tak neodletím.”
„Gorily? V Mali?” divím se.
„Gorily v Ugandě.”
A poté mi pan Aki pověděl, že až bude mít dost peněz, pojede do Ugandy, podívá se na gorily a teprve potom poletí zpět do Japonska. Následně mi líčí, na kolik stovek dolarů vyjde cesta do Ugandy, že dalších tisíc dolarů stojí pěkný výlet ke gorilám a další tisícovka je letenka do Tokia. Zatím má Japonec Aki necelých dvě stě dolarů. A tak se motá po Mali, dává informace turistům, prodává co našel či levně koupil a snaží se za jídlo neutratit více, než vydělá.
Zatímco křesťané hromadně hýkají v kostelech, muslimové buší hlavou do země. Těžký výběr. Slovy klasika “Jak mám mojí milé říci, že jsem prase nevěřící”
22.12. 2009 úterý
S minimem financí a s nedostatkem času jsem nucen zkrátit výlet. Původně jsem se chtěl podívat do Timbuktu. Z Mopti je do Timbuktu zhruba devět hodin jízdy, leč zadarmo to není. Opět jsem počastoval spoustou nepěkných jmen zloděje z Djenné a zakoupil jízdenku na autobus zpět na jih, do Bamaka. Zatímco před pár dny jsem sobě zakoupil jízdenku z Bamaka do skutečného autobusu, nyní vlivem nedostatku peněz putuji nejrůznějšími rozhrkanými vozítky. Z Mopti do Sevaré na střeše osobního automobilu. Ze Sevaré do Segou společně s dalšími zoufalci v kamionu převážejícím ovce. Segou – Bamako v neskutečně natřískané parodii na automobil, kde čpí zvratky, pot a moč.
Jelikož zítra odlétám zemí, kde mi již nehrozí malárie a vrhání asagaji, rozhodl jsem se dopřát si za poslední peníze nevídaného luxusu.
„Pěkný večer vinšuji, dobrý černý muži,” pravím panu recepčnímu v hotelu.
„Hm.” dí on.
„Tamtamy donesly mému sluchu a kouřové signály mému zraku, že prý je ve vašem hotelu věc nevídaná – plavecký bazén. Je to pravda či jen pouhá legenda?”
„Plavecký bazén! Ó, jistěže máme plavecký bazén! Obrovské rozměry pro vaše obrovské tělo!” ožil služebník.
A vskutku. Za zdí se v temné africké noci třpytí vodní hladina, sen každého výletníka do zdejších oblastí. Pravda, cena za hotel je asi tak čtyřikrát vyšší, než-li bych platil v hotelu bez bazénu, avšak poslední noc tohoto výletu mne svedla k neobvyklému hýření a utracení zbytku peněz. Zítřejší svítání bude svědkem nebývalé rozkoše a pravých vodních orgií.
23.12. 2009 středa
Již za rozbřesku se klepu nedočkavostí, opásávám břišní pneumatiky ručníkem, máchám rukama, bych se rozcvičil. Plavecký den začíná. Vybíhám z pokoje a řítím se k bazénu. Ta svěžest, ta vůně vody! Zmítá mnou nadšení, odhazuji ručník v dáli a pružím v kolenou, připravujíce se k mohutnému skoku.
Sakra.
„Haló! Pane recepční! Volejte armádu! V bazénu je krokodýl!” hulákám na rozespalý personál.
„Pane, nečiňte paniku, nepropadejte skepsi. To je náš Jean-François,” s klidem odpovídá recepční.
„To přece nemůžete myslet vážně!”
„Jak vám povídám, žádný problém. Jean-François je hodný, nemáte se čeho bát.”
„Víte co? Velice bych ocenil, kdybyste vašeho domácího mazlíčka na chvíli někam odnesl. Když už jsem zaplatil nehorázně vysoký obnos za nocleh, rád bych využil možnosti smočit se,” dožaduji se.
„Odnesl? Jak odnesl? Vy jste se musel úplně zbláznit! Vidíte ty zuby? A to už týden nejedl! Nejsem blázen! Nejsem sebevrah!”
Zbytek dne rozzuřen bloumám Bamakem, na trhu jsem omylem převrhnul pytel se chcíplými papoušky a řezbáři rozšlápl vyřezávanou žirafu.
„Pane, vy teď muset koupit! Žirafa moc práce!”
„Nic nekoupím. Vaše chyba. Máte si pižlat něco odolného, třeba hrocha,” dávám průchod nedobré náladě.
Večer jsem odjel na letiště, odletěl do Francie a do Irska.
Do Afriky nikdy více.
Pytel zdechlých papoušků. Bamako, hlavní město Mali.
24.12. 2009 čtvrtek – 3.1. 2009 neděle
Pryč jsou vnadné černošské prostitutky, pryč nahnilé banány, již nevidím pytle se chcíplými papoušky. Výlet do Afriky jest minulostí a je třeba odevzdávat opět hodnověrné výkony při simulaci pracovních procesů.
Slzy se mi ženou do očí, leč opět vstávám a nasedám na bicykl.
Dvacet metrů. Prásk!
V Irsku nejenže sněží, ale i mrzne. Což jsou jevy na tomto Poláky anektovaném ostrově velice řídké. A letošní podání jak sněhu tak mrazu je skutečně impozantní. Napadly dobré dva centimetry bílé hmoty a teplota klesá na smrtelných mínus 5 stupňů pana Celsia. Letiště ruší lety, městské autobusy spíše nejezdí než jezdí a řidiči automobilů se zvláště po ránu s vytřeštěným zrakem plíží rychlostí málokdy převyšující 20km/hod. Jediným pirátem silnic jsem tak já na svém bicyklu.
Padám každých několik stovek metrů. Na sněhu se jezdí poměrně dobře, leč každý kus ledu znamená zcela nekoordinovaný pád, těžké žuchnutí a hlasité kvílení. V pátek jsem se zřítil bokem na obrubník a kebulí na vozovku, pročež jsem s divokým křikem odhodil bicykl do dáli a do práce se nechal odvést taxíkem.