27.11. 2011 neděle – 2.12. 2011 pátek
„To snad není pravda! To nemůže být pravda,” tiše pláče můj irský šéf pan Pavouk. Doletěl jsem do Dublinu a zastavil se na letišti, abych zjistil, jak kolegové pro mrzký peníz potí krev a obalují se novinami, aby přežili zimní noci na ploše dublinského letiště.
„Pane Pavouku, nějaká bouračka na motocyklu mě přece nemůže rozhodit! Deformační zóna v podobě tukových pásů nejen pěkně vypadá, ale jest i účelnou ochranou,” holedbám se a vlním boky, čímž dávám svému pasu podobu příbojové vlny.
Pan Pavouk se však nedá utišit. Poté pohleděl k nebesům, zapíchl prst kamsi do temnoty a zavyl: „Kolik, kolik mu ještě zbývá životů?”
Do Irska jsem přiletěl hlavně proto, abych zápasil s irskými úřady. Především jsem přepadl úřad, abych obdržel kartu pojištěnce, jelikož dlužit české nemocnici částku hodně přes bambilión se mi zrovna nechce.
„Vyplníte formulář A, potom formulář B. Přiložíte přílohu C a přílohu přílohy C označenou jako C1. Vhodíte do schránky X, zatelefonujete na číslo raz-dva-tři, nakrmíte holuby a kartu vám zašleme,” instruuje mne úřednice, u které si nejsem jistý, jestli zblízka sledovala výbuch v Hirošimě nebo se jí jen ožral a zfetoval plastický chirurg.
Utíkám na další úřad, kde mám dostat pět peněz od státu.
„Dobrý den, já jsem pan Chocho,” pravil jsem.
„Já jsem vrátný,” pravil vrátný.
„Potřeboval bych mluvit s paní Vozihnujovou.”
„Je na obědě.”
„Na obědě? Teď v devět ráno?”
„Na obědě. Už tři dny,” doplnil vrátný a nepohnul u toho ani brvou.
Jelikož jsem na vtipy zrovna neměl náladu, následoval oční souboj. Ze vzdálenosti necelého metru jsme si hleděli do očí, pokerové tváře a postoj vojáka hradní stráže. Pět sekund, deset, dvacet, celou minutu.
„Aby se ti narodilo dítě,” procedil jsem mezi zuby strašnou kletbu, jelikož v pozici východoevropského přistěhovalce jsem si k vrátnému irské instituce více dovolit nemohl.
3.12. 2011 sobota
Nebydlím sice na samotě, avšak jelikož ještě stále nejsem schopný klusat jak pakoně za vodou, cestu do obchodu notně zvažuji a tuze dlouho se odhodlávám. Což má za následek to, že majitelé obchody zavřou a já hladově zírám na podlahu, kde kromě chuchvalců prachu skladuji i zásoby potravin, jelikož kuchyň ještě nemám. Dnes jsem na podlaze objevil ovšem pouze ony chuchvalce prachu.
Snědl bych kočku sousedovi, ale zřejmě by na mě vytáhl kulovnici. Již když jsem mu na motocyklu přejel před lety jeho první kočku, nejevil známky nadšení, ba i hrst nepěkných slov upustil. A tak na řadu přichází improvizace a fantazie. Otvírám knihy nejznámějších alchymistů, mumlám si tajemné formulky, studuji triptychy pana Bosche a poté se pouštím do zhotovování krmě z téměř ničeho.
Dnes jsem měl na oběd a večeři pečenou hořčici a lahodnou vodu s chlorem.
4.12. 2011 neděle
Začalo to nenápadně. Obdržel jsem email, ve kterém mi jistý čtenář sliboval hory, doly, bambilión peněz, pytel čínských polévek a půl království.
„Já ani nechci žádnou vědeckou konferenci. Jen bych tě chtěl pozvat na své narozeniny, kde by to celé proběhlo. Taková komorní akce, asi deset lidí,” psal a lákal mne do svých osidel.
Za výše zmíněné radosti světa bych měl dojet na jakousi usedlost na Šumavě, ukázat fotky z výletu do Afriky a všem sdělit ohromující novinky, jakože velbloud smrdí, na poušti je sucho a černoši jsou černí. Nu což. Jelikož nezaměstnanému se každý peníz hodí, přikývl jsem. Skutečnost se však ukázala poněkud méně idylická.
Především – ona komorní akce se ukázala být komorní asi jako fotbalový zápas mezi Brazílií a Argentinou. Usedlost na Šumavě rozhodně překračovala běžné rozměry a připomínala spíše stadion Maracanã, nežli nějakou horskou chaloupku. A z poloviny přítomných se vyklubali poučení rýpalové, kterým rozhodně nestačila informace, že velbloud smrdí.
„Tady na obrázku vidíme velblouda. Má čtyři nohy a koulí očima,” snažil jsem se zaujmout obecenstvo.
„A co si myslíte o tom, že arabské státy spolufinancují transsaharské silnice i bez vládních záruk dotčených zemí?” vypálil z rohu jakýsi šílenec.
„E? E…. ano, silnice. Velbloudi mohou chodit i po silnicích,” odpověděl jsem učeně.
„Mohl byste se vyjádřit k neoficiální podpoře západosaharských povstalců mauritánskou vládou?”
„Správně, velice správně! I vláda má své velbloudy!”
„Je podle vás správné vyrovnávat rozpočet prodejem povolení k sešrotování lodí u Nouadhibou?”
„Zajisté, velbloudi mohou být i na lodích.”
Mou jedinou záchranou se stalo to, že všichni přítomní konzumovali alkohol v množství větším než malém a že si sestra oslavence cigaretou nechtěně zapálila hutně nalakovaný punkový účes.
Velbloudi mají čtyři nohy, koulejí očima, mohou chodit po silnici,
být součástí vozového parku vlády nebo se plavit na lodích.
„Bomba! Super! Grandiózní! Moje nejlepší narozeniny! Velbloudi, oheň a tráva!” řičel můj chlebodárce, když jsem si sbalil fidlátka, pošramocenou pověst a chystal se prchnout do tmy. Následně zavyl, vrhnul se na kolena a začal v šíleném tempu hrabat rukama do sněhu a posléze do zmrzlé hlíny.
„Do prdele! Někam mi spadl joint! Předloňská úroda! Archivní! Moje hulení!” láteřil.
5.12. 2011 pondělí
Každodenní dojíždění na rehabilitace sklouzává do nechutného stereotypu. Autobusy městské hromadné dopravy Tábor – Sezimovo Ústí a Planá nad Lužnicí jsou mi dalším domovem. Jelikož jezdím brzy ráno a z počáteční zastávky, zvykl jsem si sedávat stále na stále těch samých místech. Ostatně, místa jsou pro mne přímo určená. Díky lidové tvořivosti a vandalismu je v jednom autobuse u mého sezení nápis EDA INVALID. Původně se skvěl nad sedačkou nápis jiný, avšak seškrabávání písmen je českou zálibou stejně tak, jako psaní písmen jiných, vesměs ještě debilnějších. Původní nápis zněl SEDADLO PRO INVALIDY. Ani v dalším autobuse nezůstal původní nápis tak, jak byl zamýšlen a napsán. Po odškrábání písmen z nápisu NEOBSAZOVAT DĚTMI DO 12 LET A TĚLESNĚ POSTIŽENÝMI zůstalo nad dalším mnou obsazovaným sezením výstižné 12 LET POSTIŽENÝ.
6.12. 2011 úterý
„Vypravovalo se, že prý jedna stará žena, Kunigunda Kapustičková, potkala v širém poli k Dlouhé vsi čerta, když se procházel.”
Výše citovaná věta pochází z nezvyklé knihy Pověsti a památnosti Rychnova nad Kněžnou. V čase globalizovaných studií, všesvětových problémů a řešení válení kuličky hovniválem z pohledu filosofické teorie genderu jest kniha nebývalým osvěžením množstvím historek zcela nepodstatných, neřešících, lokálních a ještě lokálnějších. Jak praví Rychnovské knihovnice (zřejmě spolek aktivních ženštin vedených proslulou knihovnicí Alenou – pachatelkou knihy), jde o čtení “zábavné i poučné, hrůzostrašné i milé”. Text pochází z výběru příběhů pana Antonína Ludvíka, který zkazky zveřejňoval v časopise v předminulém století. Ilustrace plné katů, hřbitovů a upírů pocházejí prý ze staré truhly pana Jaromíra Františka Palmeho.
Z examenu kata rychnovského, Christiána Zaška. Kromě pana kata i soudce a syndikus přítomni byli. Jak praví kniha Pověsti a památnosti Rychnova nad Kněžnou:
„Jak se jmenuje tvá žena? Kde jest?”
„Kateřina! To ví Kristus Pán, kde jest.”
„Tož opravdu jsi bodl svou ženu?”
„Ano.”
„Padla hned?”
„Nikoliv, vyskočila ještě oknem ven.”
Proč jsi sám tak těžce nemocen? Co se ti stalo?”
„Také jsem se bodl nožem.”
„Kam jsi se bodl a proč jsi tak učinil?”
„Do žeber tak, že ihned žaludek a střeva se vykydly, abych ze žalu a zármutku ze světa sešel.”
Kromě zpráv o Kunigundě Kapustičkové a vykydlých střevech jest možno počísti si o čečetkách, doušcích tovaryšů soukenických či o kouzelnících Balšánkovi a Trichovi. Jen o fernetu a čínských polévkách ani slovo. Což jsem ostatně ani nečekal, jelikož knihovnice Alena podobná lahodná témata tvrdohlavě ignoruje.
Kniha a plyšová krysa. Souvislost teprve budu muset domyslet.
7.12. 2011 středa
Zakoupil jsem sobě postel. Jest to neklamnou známkou stárnutí, že jsem pohrdnul (po čtyřech letech od pořízení bytu) studenou podlahou, věčně se kroutící matrací a navlhlým spacákem. Čas splašeně běží jak etiopské děti do třicet kilometrů vzdálené školy. Mé idoly a inspirace se z kategorie teen přes milf a mature přesunuly do domovů důchodců, pivo přestalo chutnat jako pivo a děti již není možno tlouci jen tak pro zábavu. Samá negativa. S o to větší chutí si vychutnávám postel, průkopníka v zabydlování mého bytu. Postel je černohnědá, zabere skoro celý miniaturní pokoj a během jediného večera jsem si o ni třikráte bolestivě nakopnul holeň.
8.12. 2011 čtvrtek
Uvažuji, že si do ložnice kromě postele zakoupím i nějaké to světlo. Šátrat potmě po tmě a řičet bolestí po každém nakopnutí lůžka holení mne přestalo bavit po jediném dni.
9.12. 2011 pátek
Má dobrodružná duše pookřála, ve vzduchu visí vůně dálek a oběšený soused (to s dobrodružstvím nesouvisí). Zakupuji sobě jízdenku na Divoký východ, kde by hrůzou pan Buffalo Bill obrátil svou ručnici proti sobě a pan Hannibal by se raději stal vegetariánem. Kde jinde si užít dobrodružství, než-li v maďarsko-česko-německo-ruské kolonii proslulé tím, že k dosažení svých cílů nevyužívá bitev a válek (jedinou významnější bitvou, navíc vnitrostátní, bylo pokoření Košic Luníkem, jejich nejznámější částí), ale nevídaného svérázu svých představitelů. No dobrá – i ve světě se občas rodí figurky se dvěma hlavami, bez mozku či se sexy mozkem (horší varianta). Ale jen na Slovensku se urodilo tolik, že to nevysvětlí žádný psycholog, psychiatr, genetik nebo ozáření. Nejen všemi Tisy, Husáky, Mečiary, Sloty, klerofašizmem a antisemitismem téměř ukrajinského či polského ražení byl bombardován Štát a později štát. Krásné zemi se dostalo i krásných ženštin. Což má výhodu například v tom, že když si v restauraci objednáte hnusné slovenské pivo (tedy jakékoli slovenské pivo), nedonese vám ho číšnice hnusná jak mraky nad krchovem.
10.12. 2011 sobota
Bratislavské vánoční trhy se vyskytují v takzvaném historickém centru města. Protože Bratislava vlastní pouhou trpkou parodii na něco, co historickým centrem nazývá, je na čase se poohlédnout po jiných atrakcích. Například vánoční punč. Jak doporučuje pan Vajco, známý bratislavský maratonec, stavitel bazénů a pěstitel palem, nejlepší vánoční punč je k sehnání u pana Matyšáka. Měřítka pana Vajca jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem místo nasládlého nápoje vlil do hrdla roztok, kterým stavitelé rozrušují žulové skály při stavbě tunelů. Nezůstalo u jednoho nebo dvou punčů a tak jsem se do nejbližší irské hospody odpotácel krokem vozíčkáře s osmou na kolech. Co se přihodilo dále již bylo zahaleno rejem skotačivých promilí a jen doufám, že to zelené listí ve sklenici patřilo ke koktejlům, které jsem pil poté.
Nad ránem se budím hrůzou, jelikož si nepamatuji, co jsem v noci napsal na pohlednice odeslané rodičům.
Občané Bratislavy z nějakého tajuplného důvodu nabyli pocitu, že žijí v civilizaci. Od ostatních Slováků se odlišují dokonce i svébytným jazykem.
11.12. 2011 neděle
Při návratu ze země krásných ženštin a pravých cikánů jsem se zastavil ve městě Brno (kde jsou mimochodem, zřejmě díky blízkosti Slovenska, také ladné ženštiny) v obchodě s bicykly.
„Kdybyste byl tak hodný, takhle to kolo podržel…ano…. a teď se zapřete a podržte mě… ano… necukejte se… trochu se pokrčte… sakra, držte ten bicykl!” pravím prodavači a snažím se vylézti do sedla, abych si stroj vyzkoušel.
Poté jsem se usadil na sedle jen jednou stranu řitě, protože rozbitá pánev víc nedovolila. A ruka mi nedovolí uchopit řídítka.
„Tak a teď hlavně držte balance… správně… a jedeme rovně,” instruuji nešťastného slouhu.
„A zrychlíme! A klopená zatáčka! Další rychlost a u dveří to otočte, brzdit a šlapat,” výskám radostně, zatímco prodavač funí, klopýtá a vrhá zoufalé pohledy na ostatní zákazníky, kteří cirkusovou šou se zájmem sledují.
A tak jsem si koupil bicykl. Prodavač mi s ulehčením kolo odeslal poštou až do bytu a pravil, že tažné zvíře mi již dělat nebude. Pročež jsem se zatvářil smutně.
12.12. 2011 pondělí
Krabice od banánů a plechovky od sardinek jsou sice elegantním doplňkem interiéru světaznalého muže středního věku a prostory vhodné ke skladování čehokoli, leč prostitutku, služku ani jinou návštěvu tím nikterak neohromím. (Vsuvka: Milá maminko, pokud to čteš, tak ta poznámka o prostitutce jest pouze nejapným pokusem o žert.)
Pročež jsem sobě objednal mohutnou almaru.
„Tak tady to máte, šéfe,” pravili dva pořízci poté, co mi s vypětím sil dovlekli do bytu nemálo krabic nejrůznějších velikostí. Almara není poskládaná, což jsem již o několik minut později seznal za pomoci litrů potu, kilogramů utrpení a halasného láteření.
Z těla mám po zářijové havárii zdravou pouze jednu ruku, jeden a půl nohy, obě mozkové buňky a zuby v horní čelisti. Když odečtu obě mozkové buňky, moc mi toho ke složení almary věru nezůstalo.
Hodiny a hodiny kulhám po místnosti, funím jak králík nakrmený zapařeným jetelem a montuji. Zkusili jste si někdy za pomoci pouze jedné ruky pověsit hovadsky velké dveře od almary do kolejniček, které jsou na úplném vrchu nábytku, skryté zrakům i hmatu?
Využil jsem veškeré znalosti starých Egypťanů ze staveb pyramid i Eskymáků s jejich iglú. Dveře almary jsem podpíral smetákem, udržoval ve vztyčené poloze za pomoci kilometrů špagátů připevněných k oknu i topení a poté posouval centimetr po centimetru vzhůru tím, že jsem střídavě spodní rohy dveří podkládal knihami.
Příště si zvolím něco jednoduššího. Stavbu jaderného reaktoru například. Almaru již nikdy.
13.12. 2011 úterý
„Málem jsem uhořela. Plameny šlehaly tak zběsile, že jsem pravděpodobně ohněm depilovala i sousedku, ” praví mi s naprostým klidem do telefonu má matka.
„E?”
„Bakterie!”
„Jaké bakterie? Proč bys měla uhořet?”
„Byla jsem si zaplavat, zahrát vodní pólo a zaskákat z věže do bazénu,” praví matka-důchodkyně.
„No a?”
„Víš co je v bazénu bakterií? Agresivní, zubaté, kruté!”
„No dobře, ale co ten požár?”
„Dala jsem do mikrovlnky desinfikovat ručník. Možná jsem to neměla nastavit na třicet minut.”
14.12. 2011 středa
Kromě obvyklé dávky reklamních letáků nabízejících Čechy milované levné potraviny (paštiky z rozemletých vepřových kůží, kečup bez rajčat, sójová moučka v podobě párků a jiné mňamky) jsem našel ve schránce i víčko od piva, dřívko od nanuku a dopis od státního zastupitelství. Státní zástupkyně mi sděluje, že podala obžalobu z trestného činu na řidičku, která před třemi měsíci způsobila, že jsem bez motocyklu, momentálně bez práce a s horní končetinou vypadající jak ruka člena spolku Přátel obrny. Kdybych byl býval Čechem, jako správný Čech bych počal skuhrat a štěkat, že k dopisu nebyl přiložen bambilión a čínská polévka, že se o mne stát nestará, že jsem prostý občan a že jsou politici zlí. Naštěstí však Čech nejsem, pročež jsem z dopisu udělal vlaštovku a čínskou polévku si šel koupit do naší vietnamské vesnické prodejny. A místo koupě druhé polévky jsem opět hodil pět peněz do krabice od bot, kde střádám na novou motorku.
Oběť nájezdu mého motocyklu z méně poškozené strany.
15.12. 2011 čtvrtek
Tři měsíce od nehody. Pánev stále nepěkně tahá a o pokusu běžet si můžu nechat zdát. Hlavu neotočím vlevo. Ruku neotočím dlaní nahoru, nenarovnám ani nepokrčím loket.
„A bude to už jenom horší, pane Chocho,” pravil pan doktor a já si v lékařském slovníku vyhledal slovo osifikace.
16.12. 2011 pátek
Vánoční hysterie dosahuje vrcholu. Nic netuše, vkročil jsem do obchodu, bych sobě zakoupil potraviny, jelikož jíst a nadávat se přeci musí.
Může mi někdo vysvětlit, proč je třeba zrovna před Vánoci nakupovat pět kilo cukru na osobu? Tři kila ořechů? Deset litrů šampónu a litr voňavky? Třicet metrů blikajících řetězů? Deset lahví majonézy a půl tuny mandarinek? Davy lidí s vytřeštěným zrakem odvážejí v automobilech zásoby, ze kterých by nakrmily čínskou vesnici. Věčná sláva držená tomu pitomci, který před dvěma tisíci let neměl co dělat a protože byl líný pracovat, běhal kdesi kolem Nazaretu a následkem úrazu či úpalu plácal nesmysly. A jak už to tak bývá, na nesmysly lidé vždy slyšeli.
Mléko, chléb a čínskou polévku jsem kupoval přes hodinu. Večer mne dorazilo zjištění, že i v našem vietnamském vesnickém obchodě byli hned tři zákazníci najednou. Nemám lidi rád. Kdyby jich bylo přibližně o sedm miliard méně, na světě by bylo krásně.
17.12. 2011 sobota
Jelikož stále nepracuji a kořínky se ze zamrzlé půdy teď v zimě vyškrabují obzvláště těžce, vydávám se na spanilé jízdy po Česku a navštěvuji různé instituce. V institucích se snažím naštvat přítomné návštěvníky snůškou nehorázných blábolů a vyprovokovat je tak k vrhání rajčat, vajíček a jiných potravin, což mi zajistí obživu na nejbližší dny.
„Znám deset mladých lidí. Výborní vrhači zeleniny i vajíček,” láká mne knihovnice Alena na další výjezd.
„A důchodci? Kolik tam bude důchodců?” táži se opatrně, jelikož taková letící berle zdaleka nepřinese tolik radosti, jako vržené vajíčko.
Byl jsem však ujištěn, že více jak deset lidí nedojde, že to budou mladí a krásní jedincové a nic než záplavy zeleniny mě nečekají. Pročež jedu sedmého února do Ústí nad Orlicí vyprávět, že je v Africe horko, draho a že velbloudi smrdí.
Nejdůležitější část karavany jedoucí z Chinguetti do Ouadane.
Velbloud č.2 se směje velbloudovi č.1, který musí vézt pana Chocha.
18.12. 2011 neděle
Zemřel jistý pan Václav Havel. Pán nezvykle slušný, nezvykle trpělivý a nezvykle naivní. Jak to tak už v Česku bývá, zdejší národ zlodějů, lhářů a imbecilů počal chrlit tu patetické výkřiky truchlení, tu zase svého bývalého prezidenta haněl, jelikož Čecháčkům nezajistil létání pečených holubů do dutých hlav. Ještěže se toho pan Havel nedožil.
19.12. 2011 pondělí
To je snad opravdu zlý sen! Sousedé se vrhnuli na náš dům a zhmotnili mé nejčernější tušení. Nejčernější tušení je bohužel nebývale zářivé, blikající a svítící. Sousedé v rámci předvánoční výzdoby navěsili na dům monstrózní vlak s lokomotivou, zdeformované medvědy, kočár se soby a jiné ohyzdnosti. Vše za pomoci kilometrů svítících řetězů, výrobků z daleké Číny prodávané blízkým Vietnamcem. Milí chápaví čtenáři. Myslíte si, že již nemůže býti hůře? Ale může. Před domem stojí děti a vřískají mi pod oknem: „Jéééé, to je ale pěkný vláček! Jéééé, to je ale pěkný medvídééék!”
Poté je asi minuta ticho, což prozrazuje, že šklebáci hledí na svítící soby zapřažené do kočáru.
„Óm, óm, óm,” bručím si posvátnou slabiku z véd, což má prý uklidňovat.
„Jéééé, to jsou ale pěkné krááávy!”
Počínám listovat v chytrých knihách doufaje, že naleznu posvátnou slabiku z véd určenou pro litý boj a krvelačné nájezdy.
20.12. 2011 úterý
Policie uzavřela nehodu ze září a vyzvala mne, abych si vyzvedl motocykl. Sice jsem nepředpokládal, že se setkám se strojem v plné kráse, ale i tak mne jeho stav poněkud překvapil. Při čelní srážce bych očekával zdemolovanou přední část vozidla, což se ostatně potvrdilo, ovšem nechápu, jak mohl být roztržený výfuk i kardan, prasklé zadní kolo, zespodu proražený motor a na zadním světle pavučina. Motocykl jsem si zakoupil před třemi lety. První sezónu jsem kvůli tehdy zlomené ruce (díky žertu kolegů jsem vypadnul z letadla) jezdil jen tři měsíce a i to jen tehdy, když jsem zrovna nebyl v Irsku v práci. Druhou sezónu jsem ukončil již v říjnu a letos nechtěně ještě v létě. Když to vše sečtu a odečtu čas trávený v Irsku, odjezdil jsem v podstatě jen jednu plnou sezónu, najel něco přes 50 tisíc kilometrů, přejel dvě kočky, jednoho psa, několik kusů drobného ptactva, čtyři slepice a zrušil jeden osobní automobil. Má kariéra bijce domácích mazlíčků jest zbržděna.
Kterak skórovat
21.12. 2011 středa
Pod oknem píská pán, mává rukama a jistě mě tituluje jmény, kterými se neradno chlubiti ve slušné společnosti. Je to pan pošťák, který mne již zná a ví, že ani po letech nejsem schopný dát si jmenovku na tlačítko zvonku.
„Dobrý muži, děkuji vám,” pravím pěkně, jak mne rodičové naučili. A již táhnu do domu velikou krabici. To mi z města Brna poslali bicykl, který jsem si tam nedávno zakoupil.
A již radostně pobíhám, utahuji šrouby a přidržuji matky, různé dráty popotahuji a klotovým rukávem leštím rám.
Bicykl jsem složil kolem půlnoci, opatrně se na něj vysápal a přidržuje se zdi, kroužil jsem po obývacím pokoji. Poté jsem si nasadil čepici a vyjel před dům, kde již na mne čekal mráz a sníh. Vyboural jsem se dvakrát.
22.12. 2011 čtvrtek
Jako každý rok, i letos zhluboka dýchám a od společnosti se izoluji ještě víc, než obvykle. Nosím tmavé brýle proti slunci a proti lidem. Taktéž si do uší vkládám sluchátka a do hlavy pumpuji mnoho decibelů. Mimoto nosím několik vrstev oblečení s kapucí. Ano, jsou tu Vánoce. Je zbytečné sepisovat petice, stěžovat si a pálit stromky v lesních školkách. Jen tichý vzdor má smysl. A sabotáže. Sním o tom, že založím podzemní hnutí (budu jeho jediným členem, jelikož nemám rád lidi, natož abych se s nimi spolčoval) a pod rouškou noci a za rouškou z pohřebního rubáše (to abych působil temně a tajemně) budu rozšlapávat ozdobné baňky z vánočního stromku u nás na návsi a vyšroubovávat žárovky ze svíticích řetězů.
23.12. 2011 pátek
„Máš u mě vánoční dárek. Ale raději ti ho pošlu poštou,” pravil před pár dny otec, jelikož ví, že jakákoli zmínka o Vánocích ve mě vzbuzuje nevídanou zuřivost, propadám v amok, u úst nehezky pěním a koulím očima.
Dnes jsem tedy obdržel balíček. Naštěstí se ukázalo, že o žádný vánoční dárek nejde. Balíček odeslal jakýsi pan Jarda, když jsem se před několika měsíci válel v nemocnici, v bezvědomí obtěžoval sestřičky (pročež jsem byl poután k lůžku) a následně se s imbecilním výrazem dotazoval, jestli náhodou nemám poškozený motocykl. Balíček od pana Jardy putoval do českobudějovické nemocnice, kde si s ním nevěděli rady, poté byl odeslán mému otci a nakonec se tedy dostal ke mně. Není divu, že si dárek procestoval Česko i Moravu tam a zpět, když pan Jarda napsal na obálku špatné jméno a podle označení “pan Chocho” věru těžko něco doručit.
Kniha Na plný plyn i s věnováním jest vhodným čtivem pro motocyklistu na nemocničním lůžku. Jelikož si simulující motocyklista po přečtení knihy lehce uvědomí, že zlomeniny k motocyklování zkrátka patří.
Och té krásy, kterou nejlépe ocení ten, kdo se na motocyklu rozbil. V balíčku jest kniha Na plný plyn. Kniha vybavena mnoha pěknými fotografiemi z dob, kdy lámání kostí při motocyklových závodech bylo běžnější, než závod dojet. A o kom jiném by kniha mohla býti, než-li o panu Františku Šťastném, legendě nad legendy, muži bez pudu sebezáchovy, masochistovi skloněném za řídítky svištících strojů. A tak listuji a kochám se, jelikož to byly doby, kdy byli motocyklisté obdivováni dámami i pány a bývali praví džentlmeni. Ne jako dnes, kdy si motocykl pořídí každý a z nějakého důvodu nemálo jezdců dříve normálních projevuje za řídítky příznaky agresivní imbecility.
Pan Šťastný poprvé spadnul z motocyklu ve třech letech (to malého Františka “ztratil” ze zadního sedadla otec) a mimo jiné reprezentoval Československo ve staroslavném Závodu míru (v etapě končící ve Wrócławi po šesti defektech neměl další galusku, pročež si vypůjčil od přihlížející divačky malé dívčí kolo a na něm protnul pásku). Když komunistická prasata mimo jiné zakázala používat na závodech motocykly zahraniční výroby, pan Šťastný několik měsíců jezdil na anglickém Nortonu, jelikož jej přestříkal a opatřil jménem Blesk Speciál. Devatenáct let si lámal kosti na motocyklech značky Jawa, což bývaly (kdysi) motocykly s duchem a krásnou červenou barvou. A nebyly to tehdá závody z Horní do Dolní Děložné za účasti strejdy Vomáčky a obecního policisty pana Tyčky. S panem Františkem se po okruzích proháněli kromě neukázněných psů i slavní pánové Hailwood či Agostini. Havárie pana Františka by vydaly na instruktážní film Jak odradit adepty kaskadérství. Stosedmdesát metrů letu vzduchem po havárii při tréninku, srážka se psem v rychlosti 205km/hod či tříhodinové bezvědomí po pádu v 230km/hod.
24.12. 2011 sobota
„Člověčenství nááášééé, veselméééé séééé,” ozývá se nelibý zvuk skrze zdi.
Tluču hrníčkem od čínské polévky do stěny. Halekání však neutichá.
„Jen my Ježíška milujme, jej poslouchéééjméééé.”
Nejen z vedlejšího bytu, ale i od souseda pode mnou se linou úchylné tóny a skřehotání dětského sboru.
„A co my ti, nuzní, dáááááme, darovati co nemááááme, my ti zadudááááme, písně zazpívááááme!”
Vztekle mlátím kladívkem do topení, bych dal najevo, že vánoční koledy vskutku nikterak nemiluji.
„Vzhůůůru bratři milí, v této noční chvíli, anděl Páááně zpííívááá!”
No, tak to by stačilo. Zapínám svou výkonnou aparaturu, zasouvám kotouček, tisknu tlačítko Play a kolečkem Volume otáčím naplno doprava. Stěny celého domu počínají vibrovat, ze střechy se sesunul sníh. Hudební souboj vánočních koled od sousedů a mé sbírky afrických pouštních písní zfetovaných Tuaregů dopadl vítězstvím mých pouštních hochů.
„Y kana la oh la
Y kana la oh la
En sera Ouagadougou
Sou kora!
En sera Senegal
En sera Dakar!
Y kana la la
Y kana la oh la
Y kana la oh la
Y kana da mola!”
Kdosi z druhé strany klepe hrníčkem na zeď. A někdo jiný tluče kladívkem na topení.
Díky genetickým dispozicím umí již malí Malijci pískat skrze lopatovité zuby Mendelssohna a mačkáním jehňat na způsob skotských dudáků doprovázejí pískot rytmickým zvířecím bečením. Zejména díky podobným fúzím jest malijská hudba známá hudbymilovné veřejnosti.
(sic!)
25.12. 2011 neděle
Ač o mně okolí nepokrytě lže, že jsem pesimista (beztak je to zřejmě to nejpozitivnější, co o mně okolí prohlašuje), umím si vychutnat krásy života. Například čínské polévky nebo… e… e…. teď mě nic dalšího nenapadá, ale třeba si něco vymyslím později. Jsou ovšem skutečnosti, které rád nemám. Například nemám rád sladkosti, hlavně cukroví. Zejména to vánoční. Dále nesnáším Vánoce. A v neposlední řadě nemám rád šklebáky, jelikož vřeští, kvičí, jsou drzí vůči nám starším a navíc z nich vyrostou dospělci.
„Ťuk ťuk ťuk ťuky ťuk,” ozývá se z chodby, pročež jsem se zamračil a jdu otevřít dveře.
„Dobrý den, pane Chocho,” štěbetají hlásky odkudsi zespodu. Vyděšeně jsem uskočil.
„Přejeme veselé Vánoce. A tady vám neseme cukroví, co nám donesl Ježíšek,” úlisně se dere z dětských hrdélek, šklebákům svítí oči nad červenými líčky, zoubky cení v bezelstném úsměvu.
Zalapal jsem po dechu, zhroutil se na futra, rukou se chytil za srdce a má obtloustlá neforemná tvář zbrunátněla.
„Nemám rád Vánoce. A cukroví nejím,” zasípal jsem.
Dítka vytřeštila oči, couvla a natahujíce moldánky se dala na couvání.
„A Ježíšek neexistuje!”
26.12. 2011 pondělí
Potkal jsem sousedy. Bylo mi vyčiněno, že jsem duše pravdomluvná, že šířím pravdu a osvětu.
„Opravdu si myslíme, že nebylo nutné, abyste včera našim dětem řekl, že Ježíšek neexistuje,” pravil soused velice chladně, zatímco jeho manželka jen podmračeně hleděla do země.
Jsem docela zvědavý, co budou sousedi říkat, až jejich potomkům sdělím, že děti nenosí čáp. Hehehe.
27.12. 2011 úterý
„Jak je malý, křivý, neduživý,” pravím sobě smutně a hledím dolů, kde zplihle visí můj úd.
Z údu mi navíc zlézá stará kůže, praská, tvoří divné mapy, záhyby, kůže jest nepěkně žlutá a žmolkovitá.
„A ty chlupy, ty jsou taky nějaké divné,” pokračuji v lamentování, nešetřím úd kritiky a pohupuji jím sem a tam.
I když se v září operace po havárii vcelku povedla, úd stále neplní funkce, na které jsem byl zvyklý. Má levá ruka je zkrátka v háji.
28.12. 2011 středa
Stará ruská moudrost praví, že čím větší jest problém, tím větší je na jeho vyřešení třeba kladivo. Jelikož jsem jedinec neduživý a se zchromlým pařátem, vypravil jsem se po dlouhé době do míst čpících potem, hormony a proteinovým práškem. Navlékl jsem sobě elastické trenýrky a elastický trikot (v současné době je pro mě ovšem elastický i župan velikosti XXXXL) a vydal se za řinčením železa, vzdechy a funěním.
V posilovně jsem nejdříve testoval, čeho je již mé tělo po havárii schopné. Ukázalo se, že jedinou věcí, kterou zvládám, jest zírání na pozadí majitelky onoho masochistického doupěte. Majitelka vylezla na stacionární bicykl a počala komíhat nohama. Načež se milimetr po milimetru sesouvaly její kalhoty níže a níže, já zíral pozorněji a pozorněji a na světlo zářivek více a více vylézalo tetování počínající na bedrech a končící kdesi proklatě nízko. Kdepak tetování končí? Jak končí? Kam až se vinou černomodré ornamenty?
Konce představení jsem se nedočkal, jelikož jsem rozrušením strčil palec mezi kotouče činky a tu poté shodil ze stojanu.
Ani jsem netušil, jak může být pobyt ve sprše milosrdný. Proudy vody maskují mé slzy bolesti a ponížení.
Jelikož jest nyní palec mé ruky černý a nehet odpadl, nemohu si navléci palčáky. Pročež se tvářím vojevůdsky a po vzoru vojevůdce pana Napoleona zastrkávám mezi knoflíky kabátu všechny prsty kromě palce. Palec trčí ven a modrá, fialoví, mrzne. Z výše popsaného jest vidět, že tetování je věc veskrze nebezpečná a nesmírně bolestivá.
29.12. 2011 čtvrtek
Polévka z krysích hlaviček! Otec mi zaslal přenosný vařič, jelikož už psychicky nemohl vydržet, že si roky vystačím jen s fofrtroubou a fofrkonví. Nyní sedím v houpacím křesle a uvažuji, co všechno si uvařím. Z nějakého důvodu se mi stále a stále vybavuje obraz, jak z hrnce plného vřící vody vystupují na povrch a zase klesají vařené krysí hlavičky. Možná bych těch léků neměl brát tolik.
30.12. 2011 pátek
Pan Vietnamec si na dveře své prodejny pověsil ceduli s nápisem “Dveře zavřít! Zima!”. A má pravdu. Zima je ukrutná, antilopy utekly do teplých krajin a vášnivý čtenář Chochovin, jistý pan Kyblíček, píše:
„Přestěhoval jsem se na samotu na Šumavu. To bys nevěřil, jaká je tu zima. Ležím v posteli a zahřívám se počítačem. Mám na sobě dvě peřiny, tři deky, několik kožešin, igelit a asi umrzlého psa. Vlastně mi už ani není moc zima. Ale pod vší tou tíhou se mi strašně špatně onanuje.”
Vzpomínám opět na svého profesora českého jazyka, který pravíval, že lidové jsou různí.
31.12. 2011 sobota
Jest poslední den roku a já se vydal za obchodníky doplnit zásoby čínských polévek. Nejenže jsem však nepořídil, ale cestou jsem potkal několik příslušníků pubertální mládeže, kteří nebrali ohled na můj rozvážný krok, stařecké nahrbení a moudrost nabytou věkem a bolestí. Přede mnou i za mnou zapalovali ďáblovy tyčinky a jiné ohavnosti, přiopile se smáli a následně za ohlušujících výbuchů sledovali, kterak mne zapálená pyrotechnika děsí.
Po cestě jsem rozkopl tři sněhuláky v naději, že se jedná o zmrzlou mládež a já si tak budu moci zatancovat na mrtvých tělech nezbedníků. Leč nic. Tři koule, mrkev, hrnec. Prostě sněhuláci.Osud je krutý a ani poslední den v roce mi nedopřál radosti.