1.12. 2012 sobota
Jelikož mi můj milý zaměstnavatel přidělil na únor a březen pět týdnů dovolené, dostal jsem opět nápad týrat cizí kraje a jejich ubohé obyvatelstvo svou přítomností. A aby toho nebylo málo, rozhodl jsem se potřísnit svým potem nevinné kopce kolem kolumbijského městečka El Cocuy u venezuelských hranic.
Ač po pádu z motocyklu již vcelku dynamicky kulhám a občas hýbu končetinami koordinovaně, plíce stále stávkují a nestíhají zásobovat kyslíkem mé mastodontní tělo ani zbytky mozku.
“Hledám zkušeného chodce po horách, který v případě nouze dovleče z vrcholů do údolí obézního turistu,” podal jsem si proto inzerát.
Národní park El Cocuy, Kolumbie
2.12. 2012 neděle
Pořídil jsem sobě čtečku elektronických knih. Čtečka jest víceméně jednoúčelové zařízení, na které uživatelé sofistikovaných tabletů, phabletů, smartphonů a ostatních v současné době populárních zařízení hledí skrze prsty. Já však přemohl odpor, oželel alespoň v některých případech vůni papíru a vzdal jsem se lahodného pocitu z osahávání stránek. Odměnou mi je spousta knih v malé krabičce. A zejména možnost věnovat se pohotově četbě vestoje i v leže, v sedě i ve visu, ve vlacích i letadlech, na západě i na východě.
3.12. 2012 pondělí
Zakoupil jsem letenku na Madeiru. Na leden. V turistické sezóně na ostrov létá každý den spousta letadel naplněných důchodci, nyní jsem byl nucen využít své soukromé letadlo a nebo zvolit let s několika přestupy. Jelikož soukromé letadlo nevlastním, poletím po trase Praha – Budapešť – Lisabon – Funchal. Zkrátka mám rád, když si při letištních kontrolách musím sundat pásek a pochlubit se tukovou pneumatikou, která se vždy vyvalí.
4.12. 2012 úterý
Obdržel jsem email od otce. Jako obvykle plno nadšení ze života a vyjádření lásky k lidem okolo.
“Končí víkend, pouštím televizi. Tam lezou pavouci nějakému děvčeti do nosu a vylézají čelem ven, takže teď nevím zda jsem nepropásl nové směry kulturního dění, protože po přepnutí na jiný program při čelní srážce osobáku s náklaďákem vyjel osobák na konci náklaďáku neporušen, akorát řidiči upadnul mobil. Tak si tady žijeme. Jinak tak vcelku nic zásadního se tu neděje. Mimochodem, budeš opět strejdou (pracovní název to má: Miloš), provedla ti to sestra. Byl jsem se na ni kouknout v Žatci a taky omrknout její nové bydlení. Má to tam moc pěkné, takové, no škoda poblít.
Dědečkovi jsem koupil novou postel, elektrickou. Babičce jsem se snažil vysvětlit polohování dálkovým ovládačem a tak jsem netrpěliv v jaké poloze dědu zítra uvidím. Myslím, že dědeček netušil, jak má ještě ohebné tělo. “
Mno.
5.12. 2012 středa
Na inzerát, ve kterém sháním expedičníka, který mne zachrání ve vysokých horách, se ozvala hromada lidí. Dnes jsem si s některými smluvil schůzku, aby si skutečně uvědomili, co znamená požadavek k záchraně obézního turisty. Expedičníci se povětšinou projevili tak, jak jsem očekával. Hodinovým monologem o tom, kde všude byli, kolik hor zdolali a kolik vagín domorodkyň pokořili. Zdaleka nejlépe se projevil jistý pan Vlk. Hodinu jsem se snažil pokládat spoustu otázek.
“Byl jsi už někdy v horách?”
“Hm.”
“Aha… ve kterých?”
“Všude možně.”
“A myslíš, že mě v Kolumbii zachráníš, až budu umírat v horách na nedostatek kyslíku a přebytek sádla?”
“Hm.”
“Máš nějaký itinerář, co tam chceš vidět a kde chodit?”
“Ne.”
“Aha. A vyjet můžeš kdykoli a být tam jak dlouho chceš?”
“Hm.”
“Ty toho moc nenamluvíš, což?”
“Hm.”
V Kolumbii číhá mnoho nebezpečí. Například ženštiny v Cartageně.
6.12. 2012 čtvrtek – 13.12. 2012 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn na nákladním terminálu jistých irských aerolinií na dublinském letišti. Sedm nočních směn, které se v předvánočním čase mění na nefalšovaný zápas o holé přežití. Krvavě podlité oči, pot a naběhlé žíly, kolabující kolegové, zoufalý hysterický smích a rezignace. Záchvěvy snahy namlouvat si cosi o příjemném pracovním prostředí vymizely. Jen utrpení kolegů mne udržuje v dobré náladě, jelikož jsem škodolibá svině.
14.12. 2012 pátek
“Pryč s temnotou let minulých, pryč s parními stroji a obuví Prestige! Pryč s hebkým mechem, když je po ruce toaletní papír!” volám rozjařeně.
V propadlišti dějin a myslích zpátečníků jsou doby, kdy k životu vystačil oblek na neděli, dřevěná lžíce a bič na děti, když nechtěly hnát dobytek na pastvu. Dnešní doby si žádá usměvavé jedince plné energie a občany holdující moderním vymoženostem. Nechci vyčnívati z davu jinak než svým sádelnatým pupkem, pročež jsem se vrhnul do chřtánu jevu zvaný Facebook.
Jistě ne všichni čtenáři Chochovin jdou s dobou, pročež jest na místě osvěta. Facebook jest internetový systém, kde se celý civilizovaný svět sdružuje za účelem nesmírné zábavy. Mezi nejoblíbenější způsoby šíření osvěty a nesmírné legrace patří vyhřezávání myšlenek – vesměs psanou formou – nejrůznějších kvalit. Dalším oblíbených způsobem aktivit na Facebooku jest ukazování nejrůznějších obrázků. A v neposlední řadě je oblíbenou činností projevování extatické radosti nad vším jednoduchým.
Pomocí pár kliknutí jsem si tedy i já založil na Facebooku konto. Následně mi na obrazovce vyskočilo bambilion usměvavých tváří a polovina z nich mne nestydatě vyzvala, bych se stal jejich přítelem. Zděšeně se snažím odškrtnout a zapudit podobné návrhy, leč výsledkem je jen smršť dalších a dalších zhovadilostí, které se na mne hrnou z každého koutu obrazovky, z jejích středu i zaprášených zákoutí.
“Nechte mne býti!” volám a smrskávám se, jak jen to mých sto kilogramů sádla dovoluje, bych byl nenápadnější. Masakr!
15.12. 2012 sobota
Trénuji hrůzyplná gesta, mrazivé výrazy a zuřivý řev. Vánoce jsou tu, jako každý rok. Jsem nerudnější Nerudy (Pabla) a pohled na šťastné tváře ve mně probouzí zabijácký instinkt španělské chřipky.
16.12. 2012 neděle – 30.1. 2012 neděle
Čtrnáct nočních v řadě. Jedna z výhod, kterou skýtá život nádeníka ve službách irského národního leteckého dopravce, jest možnost dobrovolně dřít ještě více. Odborně se tomu říká “výpomoc kolegům”. V praxi to spočívá v tom, že si kolega užívá s děvkami někde v Thajsku a po telefonu mi oznámí, že: “Nestihl jsem letadlo, tak bys za mě mohl udělat pár nočních směn navíc, že.”
Mně to však nevadí, odpracované směny navíc si střádám, skládám dohromady a poté mohu někam odletět, i když zrovna nemám dovolenou. Odletět třeba do Thajska.
Irské pobřeží. Není divu, že kolegové létají do teplých krajů.
31.12. 2012 pondělí
Jelikož mi letos můj krutý zaměstnavatel neumožnil trávit konec roku prací, odletěl jsem do Česka do svého venkovského bytu a již v podvečer si zabarikádoval mysl vínem a tělo zatuchlou peřinou. Sousedé byli letos milosrdní a tak byl ohňostroj prost výstřelů z tanku a explozí atomových sil a vnímal jsem ho jen s přiblblým úsměvem, jak to v polospánku bývá.
Nedělám si ovšem iluze, že jinde lidstvo křepčilo a hýkalo a odpočítávalo půlnoc. S půlnocí zajisté jako obvykle někde teklo šampaňské, sypal se kaviár a i Somálci vytáhli ze záhybů hazuk poslední seschlý klas a jali se náruživě žvýkat zrna. Zkrátka pařba jak má být.