1.12. 2014 pondělí
Jelikož mám po včerejší hudební produkci kapely Zvonek a Palička silný posttraumatický stres, nemohl jsem spát. Pročež jsem si ráno opět užil průvodu tak bat a hned poté ranní trh. Po tragických zkušenostech s průvodem na hlavní ulici jsem se tentokrát uchýlil do uliček bočních a poté na bambusový most, tudíž jsem se kochal relativním klidem, mniši dokonce vyloudili i nějaký ten úsměv a jedenáct dlouhých úzkých lodí naložených mnichy pěkně svítilo na temném Mekongu jasnou oranžovou.
Průvod mimo hlavní ulici, například zde na Kounxoau Road, je relativně klidný,
jelikož se zde téměř nenachází řičící Číňané a podobná verbež
“Nejdůležitější je maso chytit za ocas a pořádně zatřást,” vysvětluje mi lámanou angličtinou jeden z trhovců, kterak se nenechat napálit při koupi snídaně. A následně předvádí, že se jinak klepe mrtvý netopýr, jinak mrtvá veverka a jinak mrtvý pes. Načež jsem se dověděl, že nechutný je zejména tři a více dnů starý netopýr. Trhovec to doprovodil tak pitvořivým obličejem, že už si do smrti smrťoucí budu pamatovat, jak vypadá posmrtná ztuhlost u netopýra, jak se má netopýrem třást a co přesně má mrtvý netopýr dělat. Vzdělání nezanedbávám ani na stará kolena.
Netopýři, veselí hlodavci a kuřecí pařátek na ranním trhu v Luang Prabang
Odpoledně již na ulici předvádím hysterickou scénku, při které zatahují břicho, protáčím oči, obracím kapsy a křičím: “Já být úplně chudý cizinec! Rodina nemocná a umírá hlady! A těch mých osm tukových pásů je jen optická iluze!”
Jelikož jsem břich zatahoval dlouho, oči protáčel ještě déle a hodně křičel, usmlouval jsem s majitelem motocyklu odvoz na letiště za pět peněz. A ze sympatického letiště v Luang Prabang odletěl do Vietnamu, do Hanoje. Zejména proto, že u Hanoje je údajně vesnička s nejlepšími hadími restauracemi v širém okolí.
Tat Kuang Si, Laos
2.12. 2014 úterý
Vesnička u Hanoje, známá pojídáním hadů, se nazývá Le Mat.
“Kdybych to byl býval věděl, nebyl bych býval opouštěl libá místa a na celou hadí vesnici bych se hlenovitě vykašlal!” naříkám.
Naříkání je na místě, jelikož Le Mat je vcelku nudná vesnice, kde se žádná akce neděje, nikde se žádní hadi neplazí a liší se od ostatních vietnamských vesnic snad jen vyšší koncentrací hadích restaurací. Obětoval jsem 50 amerických peněz a obdržel zhruba metr a čtvrt dlouhou kobru. Kuchař s černými zuby přede mnou kobru rozpáral, do skleniček vymačkal krev (bez chuti, ale určitě lepší než vařené beraní oko), následně vhodil hadí vnitřnosti do horké vody, čímž vznikla známá polévka, ovšem chuti taktéž nevalné. Poté počal nosit osm (pokud dobře počítám) nejrůznějších chodů z kobřího masa, což již byla krmě vcelku lahodná, ale jako téměř vždy, když jím hada, počaly se mi šupinky lepit na patro, pročež jsem počal prskat, kašlat a chrchlat. Tím jsem si ovšem nikterak nepomohl, jelikož jsem si těmito projevy prokuckal některé ze šupinek z ústní dutiny do nosu a to je tedy paráda, když vám uvízne v nose šupina z kobry. Brrr.
Po návratu do Hanoje jsem se oddával podstatně příjemnějším činnostem. Na trhu jsem snědl želvu a v baru Prague vše zapil osmi pivy z Plzně. Ač je někde bar uváděn jako “mléčný a ovocný”, jedná se o bar velice pěkný, na míle vzdálen ostatním hanojským a je možno si dopřáti nejen mnoho alkoholu z celého světa, ale i vodní dýmku či pohledu na domorodé návštěvnice.
Želvy a žáby, lahůdky na hanojských tržištích
Ani návštěvu Hanoje jsem si bohužel neodpustil bez trapné scénky. Když jsem se z baru potácel na hotel, zakoupil jsem sobě pečený banán v medu. Převelice horké ovoce se mi podařilo vhodit sám sobě za košili. Vyjmout horký banán, který mi od krku přes břicho sklouzl až do kalhot nejde v lehké opilosti jen tak, pročež jsem uprostřed staré Hanoje podivně tancoval, úpěl a snažil se zachovat rovnováhu a důstojnost. Nezachoval jsem vůbec nic. Jako obvykle.
3.12. 2014 středa
Mezi Hanojí a Ho či Minovým městem jest čilý letecký provoz, kdesi jsem si dokonce dočetl, že po lince Dublin – Londýn se jedná o nejfrekventovanější leteckou cestu. Nesmysl, samozřejmě, jako spousta z takzvaných cestovatelských zajímavostí. Dublin – Londýn jest sice nejfrekventovanější mezinárodní leteckou linkou (až 100 letů denně,v případě rugbyových či fotbalových zápasů ještě více), ale na téměř 300 letů za den mezi brazilskými Riem a Sao Paulem Vietnam těžko někdy dosáhne. Nicméně je pravda, že mezi dvěmi největšími vietnamskými městy se létá ve špičce i několikrát za hodinu a letenka stojí kolikrát i méně, než ubytování v jednoduchém hotýlku v některém z těchto měst.
Každý soudný člověk ví, že ve vývoji motocyklových zavazadel Asie už dávno
předběhla Evropu. Na snímku stojí za pohled zejména speciální sada růžových
zavazadel pro drůbež, kterou tvoří vzdušný top case a tankvak model K-7777.
V Saigonu jsem nakoupil několik opiových dýmek, sedm nakládaných kober, tři nakládaný štíry a poté se pokuřování opia na nároží společně s taxikáři věnoval tolik, že jsem si poslintal košili a málem nestihl odlet. Naštěstí k tomu nedošlo a neopakovala se tak situace, kdy jsem se kdysi probudil v Istanbulu na koberci mezi zbytky hašiše v domě místního taxikáře. A probudil jsem se tenkrát v době, kdy jsem měl v Dublinu nastupovat na noční směnu.
Jídelní hůlky na trhu v Hanoji.
4.12. 2014 čtvrtek – 11.12. 2014 čtvrtek
Po půlnoci odlétám do Paříže, abych si alespoň na letišti vychutnal francouzskou laxnost a pověstnou ošklivost Francouzek. Poté již do zeleného letadla letecké společnosti známé hnusnými letuškami a odlet do Dublinu. A rovnou do práce na první noční.
Po trapném incidentu, kdy i díky naší zásluze zhynul zhruba před měsícem bídnou akční smrtí jeden z našich zákazníků, máme nařízeno se v práci nepředřít, prací relaxovat a nekonat rychlé pohyby. Jelikož se usoudilo, že řada infarktů a mentální kolapsy jsou následkem středověkých pracovních podmínek.
Dle mého názoru na středověku není nic špatného. Například polévku z veverky nebo pečínku z bobra by zajisté ocenil nejeden znuděný občan 21. století.
A pohled na vyčerpáním plačící kolegy bývá často zábavný, nehledě na krásně barevné bělmo protkané z nevyspání a mrazu popraskanými žilkami.
Vodopády Tat Kuang Si, Laos. V Irsku jsou vodopády studenější, často vydatnější,
rozhodně otravnější a jmenují se Hnusný irský déšť.
12.12. 2014 pátek
Jelikož zábava v mém vesnickém bytě z různých důvodů sklouzla k nudě, sbalil jsem si trenýrky a na víkend odjel poznávat krásy zemí na východ i západ od Vltavy. Zakotvil jsem ve městě Znojmo, ubytoval se U císaře Zikmunda (můj oblíbenec) a počal inhalovat svařené víno a nejrůznější kombinace alkoholu. Zvláště mne zaujal stánek s nápisem “Dávka alkoholu – 10 peněz” na znojemském Horním náměstí. Za deset peněz majitel stánku vrhnul panáka extra vodky do všeho, co bylo k dispozici. Punč s extra vodkou, pivo s extra vodkou, víno s extra vodkou, vodka s extra vodkou. Pořád to povídám, že ve Znojmě je pěkně.
13.12. 2014 sobota
Již pravidelně ve Znojmě navštěvuji hospodu Na Věčnosti. A ani nyní jsem nebyl zklamán. Nejen tím, že jsem si z vegetariánského menu vybral krevety (ach!), ale zejména tím, že obsluhovaly dvě náramně pěkné sestry a celý večer nestydatě laškovaly se zákaznicí, která popíjela víno a laškování opětovávala. Pravda, připadal jsem si občas tak trochu mimo hru. Ale krevety mi z talíře neutekly a laškování se nezúčastnily, pročež byl večer více než příjemný.
A to jsem se ani moc neožral a na hotel došel po vlastních!
Znojmo jest mimo jiné i město kultury. A tak není divu, že ve výlohách jsou občané
lákáni na nejrůznější kulturní akce. Například veselice v podání Vildy, Magdy a Pepy.
Nechybí dokonce ani digitální flašinet. Hudební hardcore porno.
14.12. 2014 neděle
Udělal jsem sobě dobře. Nyní nemluvím o fernetu, čínských polévkách ani pravidelných pohybech zápěstím, nýbrž o návštěvě knihkupectví. Zakoupil jsem knihu pana Davida Daltona Kdo je ten chlap?
O panu Dylanovi bylo napsáno již mnoho, ovšem tato biografie, je-li to biografie, patří k tomu nejlepšímu, co kdy kdo o skřehotajícím pánovi napsal. Mnoho pěkných obrázků, pěkných slov autorových a málo nadšeného hýkání. Tak to má prostě být.
“Bob Dylan! To je jako mluvit o pyramidách. Prostě jen stojíte a čumíte!” pravil kdysi pan Bono z U2.
Tož tak.
15.12. 2014 pondělí
Přijel jsem do svého bytu nedaleko Dírné a spolubydlící G. mne zahrnula další erupcí svých hlubokých úvah.
“Byla jsem na koncertě pana Landy! Neuvěřitelné, u pódia byly dvě prskavky a prskaly! Super efekty!” praví spolubydlící s rozzářeným zrakem.
“Landa? Takový ten debílek se slaboduchými výkřiky pro slaboduché publikum?” užívám mnohých eufemismů.
Pan Landa sice nedisponuje zrovna schopností produkovat pěkný zpěv, což není nutně na škodu, zato však s oblibou používá slova a slogany, které dokáží rozpálit nejednu dutou hlavu. Výkřik musí být dostatečně zvučný a slovo dostatečně silné.
“Krev!”
“Johohooooo”, ječí nadšeně dav, jelikož slovo “krev” je zajisté dostatečně silné.
“Vlast!”
“Johohohoooo!”
“Čechy!”
“Johohohooooo!”
“Národ!”
“Johohohooooo!”
“Bílé plomby!”
“Johohohooooo!”
“Bojovník!”
“Johohohooooo!”
“Drsný bojovník! Úplně úplně úplně nejvíc nejdrsnější za všech!”
“Johohohoooooo!”
“Hohoho!”
“Hohoho!”
“Huhuhu!”
“Huhuhu!”
Zvučné slabiky a zvučná slova pěkně rezonují, jelikož prázdné hlavy mají dobrou akustiku.
“On má nejen božský hlas, ale ty jeho názory! Prostě chytrý chlap, to se pozná hned!” taje spolubydlící G.
Zajímavé. Kromě podobných spektakulárních názorů se jinak G. jeví jako vcelku normální ženština. Umí číst, psát, pěkně se strojit, jíst příborem a navenek prostě působí slušně, nikoli jako adolescentní obdivovatelka omylů přírody i společnosti, jako jsou nejrůznější Zemanové, Landové a podobná havěť.
Hehe, ten dehonestující plurál jsem si zkrátka u výše zmíněných abdéritů nemohl odpustit.
16.12. 2014 úterý
Jistá má známá má nejen pěkné poprsí, ale i dobré nápady. Pročež jsem dostal – jen tak – láhev fernetu zdobenou mašlí. Mašle jest zhotovena z kalhotek. Pravděpodobně dámských, jelikož se do nich nevejdu. Fernet a dámské kalhotky jsou kombinací nejen užitečnou (jako například čínská polévka a lžíce), ale i pěknou. Jak to my intelektuálové máme rádi, že.
Zátiší pro intelektuály
17.12. 2014 středa
“Máš rád zvířátka, že?” táže se nenápadně spolubydlící G. a mrká svýma modrýma očima.
“Jak se to vezme. Proti koním a psům nemám nic, dobře připravená chobotnice mi taky chutná a krysa osmažená s dobrým kořením je přímo delikatesa. Ovšem než si člověk oškube kolibříky aspoň na polévku, to je hrozná otrava.”
“To jsem ráda. Protože s námi bude bydlet kočka.”
Počínají se mi sbíhat sliny. Až do chvíle, kdy se můj zrak střetl se zrakem stvoření, které bez bázně a hany stálo na stole a drze se ušklíblo. Kočka R. má velké oči, neustále ironický výraz a jak jsem zanedlouho trpce zjistil, nebude tak snadné dostat ji na pánev, do hrnce ani do fofrtrouby.
“Kde je má šunka, do háje?” zírám na prázdný obal.
Kočka R. se ušklíbla, drze se otočila a naprosto flegmaticky odkráčela. V obalu od masa zůstalo jen pár černých chlupů. Nazouvám si boty a spěchám do obchodu s malířskými potřebami.
“Dobrý den. Chtěl bych barvy. Temné barvy!” dožaduji se.
“Temné? Jak moc temné?”
“Ty nejtemnější. Potřebuji si na tvář nanést bojová znamení. Právě jsem vstoupil na válečnou stezku!”
Kočka R. v na první pohled milé a bezbranné pozici.
Ve skutečnosti má pouze rafinovaně připraveny k útoku všechny pracky.
18.12. 2014 čtvrtek – 24.12. 2014 středa
Když jsem byl mladý a přijel do Irska, hned mé druhé zaměstnání spočívalo v tom, že jsem se připojil k tehdy národním aeroliniím. Následovala částečná privatizace, poté se objevila ekonomická krize a tento týden přišla od jisté společnosti nabídka na odkup zbývajících akcií, které ještě vlastní vláda. V praxi to znamená, že přijdou noví otrokáři s větším bičem a s nimi řada opatření. Na zvracení již nebudeme používat pytlíky s firemním logem, kravaty si budeme vyrábět z krepového papíru a k oběšení bude třeba vlastního provazu. Zkrátka, skončila doba blahobytu, čínských polévek ochucených kečupem z letištního McDonalda a volných letenek do celého světa. Pročež se začínám poohlížet po jiném zaměstnavateli. A mám na to asi tak dva roky. Max.
25.12. 2014 čtvrtek
Že jsem trávil Štědrý večer na Hlavním nádraží v Praze mi vskutku nevadí. Ale že si nad ránem řekl řidič vozidla taxislužby o nemálo tisíc českých peněz za odvoz ke mně na vesnici, to mne nikterak nepotěšilo. Nabízel jsem čínské polévky, zpěv lidových písní a dokonce jsem třásl tukovým ovarem a chrochtal hlubokým hlasem, abych imitoval prasidenta Zemana, leč řidič se nedal obměkčit.
26.12. 2014 pátek
Jelikož jsem letos nespáchal žádný dobrodružný skutek, před koncem roku jsem se rozhodl vše napravit. Pročež jsem si vyhlédl městečko u rakouských hranic a rozhodl se tam dopravit. Očekávání nezklamala. Stojím si tak u silnice a přijíždí autobus. Jelikož jsem nadšený obdivovatel starých časů, příjezd pohybovadla mne nadchl. U obzoru se objevil krabicoidní předmět a za doprovodu podivných zvuků se počal rozvážně blížit. Během dvou minut zdolal kilometr cesty, přičemž ho předjela všechna auta, dva traktory, chromý pes a babka táhnoucí na saních nákup.
Jakýsi předchůdce autobusu nicméně dorazil až ke mně. Cukavým pohybem se otevřel jeden díl dveří a z řídicího centra zahalekal pan řidič: “Tak u nás vítejte! Nešlápněte do díry v podlaze a nesedejte si vlevo, tam jak chybí okno.”
Uposlechl jsem varování dobrého muže a užíval si jízdy, která věrně připomínala drkotání loukoťových kol i vichr sněžných plání na saních mužiků. A cestu do sibiřských gulagů, jelikož se cestující oděni do poslední šusťákové módy importované z Vietnamu živili na sedačkách kilogramy chleba, špeku a tlačenky, jako by očekávali transport na daleký východ.
“A nyní, vážení cestující, přijíždíme do Dačic! Da-či-ce!”, neuvěřitelně srozumitelně hlásil pan řidič a přepečlivě zdůrazňoval každou slabiku.
“Bu-díš-ko-vi-ce! Vážení, toto jsou Bu-díš-ko-vi-ce!”
V Jemnici jsem vystoupil značně rozveselen a spokojen.
“Změřil sis dnes teplotu? Co tiky? Sáhni si na špičku nosu. Hm….”, uvítala mne slečna psycholožka. Výlet do Jemnice jsem totiž spojil s nabídkou, že se stanu studijním materiálem psycholožky, která se specializuje na jedince na okraji společnosti, vyvrhele, ztracence a zatracence.
Židovský hřbitov v Jemnici.
27.12. 2014 sobota
“Jestli chceš, tak ti oficiálně dokážu, že jsi magor,” nabízí mi slečna psycholožka. Nemohu odolat milé nabídce z rukou odbornice. Vždy jsem si přál mít papír vzletně popisující mé duševní zdraví.
“Pro začátek bych tě potupila testem pana Rorschacha.”
“E?”
“No vidíš…. ty tvé reakce typu ´e´ se k tomu budou hodit. Test je to nenáročný, v podstatě jen popisuješ obrázky.”
“Obrázky mám rád! Kačer Donald, Mickeymouse a tak podobně,” tetelím se radostí. Na kreslené grotesky jsem odborník, pročež je mi už teď jasné, že budu v testu excelovat.
Nu… exceloval jsem.
Jak je známo, test pana Rorschacha spočívá v tom, že je vybranému pošukovi předkládáno postupně deset osově souměrných obrázků inkoustových skvrn. Na základě blábolů, které testovaná osoba chrlí, provede psycholog diagnostiku, jejímž výsledkem je oznámení, že je testovaný větší či menší blázen.
“Takže tady máme kartu číslo jedna,” praví slečna psycholožka.
“Na kartě vidím….e….e…. fleky!” prohlásil jsem sofistikovaně, jelikož nechci vypadat jako idiot hned u prvního obrázku.
Slečna psycholožka vytřeštila zrak a cosi si poznamenala.
“Na obrázku číslo dva jsou fleky. Dva. Jeden vlevo a jeden vpravo,” popsal jsem suverénně druhou kartu.
“Uf….”
“A tady na té třetí kartě jsou také dva fleky. Ale všiml jsem si, že jiné, než na minulé kartě.”
Další karta.
“To je jasné, zoologická zahrada!”
“Zajímavé….lidé tam většinou vidí netopýry,” jemně špitla slečna psycholožka.
“Netopýry? Jaké netopýry? Žádní netopýři tam nejsou… to vlevo je slon s křivicí, uprostřed zvrací veverka a vpravo se o zeď opírá ožralá žirafa!”
Jak se dalo čekat, test jsem zvládl zcela bez problémů a nic na tom nemění fakt, že slečna psycholožka se po jeho skončení pohroužila v hluboké mlčení, smutně kroutila hlavou a tiše vzlykala.
Výsledek psychotestu
28.12. 2014 neděle
Výsledek včerejšího testu je plný divných čísel, podivných cizích termínů a občas mi připomíná chemické složení čínské polévky.
“Vlastně nejsi úplný debil,” pochválila mne slečna psycholožka.
“Jéééé….!”
“Hlavně se nesnaž dělat nějakou důležitou činnost, vyhýbej se čemukoli složitějšímu, nezasahuj do čehokoli, co bys mohl pokazit. Vlastně…. na nic nesahej a nic nekomentuj!”
“Hm.”
A to mne zítra čeká návštěva u dalšího mozkodlaba.
29.12. 2014 pondělí
“Ten divný tvar hlavy, to se vám stalo při havárii?” ptá se starší pán v bílém plášti a hotoví se činit si poznámky.
“E….e….mno….e….co bych na to asi tak…eee….”, snažím se formulovat vhodnou odpověď.
Pán si cosi poznamenal.
“A jak se pořád škrábete na vašem velkém břiše, to jste dělal i před havárií?” padá další otázka.
“Nu….možná….snad….e….ani nevím….eeee….”
“Jak jste na tom s mezilidskými vztahy?” útočí pod pás vyšetřující lékař.
“Bít, bít, bít,” jsem si tentokrát jistý správnou odpovědí.
Aby bylo jasno, díky neustávajícímu boji s pojišťovnou ČPP (bít, bít, bít) jsem byl zmíněnou institucí odeslán na psychiatrické vyšetření, aby se prokázalo, že jsem úplný dement, slintající trouba a zejména to, že jsem takový byl již před havárií. Ač od bouračky uplynuly více jak tři léta, pojišťovna stále odmítá zaplatit mi, co mi právem náleží. A já tak nemám peněz na čínské polévky, lehké děvy a zrní pro ptáčky do krmítka. Pročež mi nezbude, než z nedostatku krmě oželet čínské polévky a sežrat ptáčky.
Výsledek psychotestu
Umělec ani vědec ze mne zřejmě nebude.
Otázkou je, co ze mě vlastně bude.
30.12. 2014 úterý
“Kde mám řízky od maminky?” zírá spolubydlící G. do prázdné lednice.
“E….,” krčím rameny a nenápadně hledím do stropu.
“A kde ta tři kila ovoce?”
“Ech.”
“A ten obrovský hrnec těstovin na celý týden!”
“To bylo na celý týden?”
“Tys vypil i to víno?”
“Aby se nezkazilo….”
Co si budeme namlouvat – obětavě se snažím, aby měla spolubydlící G. stále štíhlé ladné tělo a nedovolím, aby ji plná lednice lákala ke konzumaci zbytečných kalorií. Přítel G. mne tak nemůže nařknout z toho, že bych nepečoval o tělesnou schránku jeho nastávající. Zkrátka šířím dobro na všechny strany.
31.12. 2014 středa
Vypil jsem láhev rýžové kořalky, co jsem si přivezl z Laosu. A přelom roku strávil naložený ve vaně. Pročež jen doufám, že přísloví “Jak na Nový rok, tak po celý rok” je jen hloupé lidové pořekadlo. Jelikož pít celý rok nadmíru hnusné pití z Laosu by se mi vskutku nechtělo a z vany bych byl celý rozmáčen.