2.10. 2000
Nedá se říci, že by se mi palec na noze nějak hojil. Zajisté, dochází k posunu, ale jest to posun k větší bolesti, většímu hnisání a výraznějšímu kulhání. Palec mi vesele hnije, mokvá, krvácí, hnisá a mění barvy a především neskutečně bolí. Ale nedobře je mi i při pomyšlení, jakým způsobem ho bude ošetřovat náš pan chirurg, který má patrně praxi tak maximálně v zabíjení krav kdesi na divokém Kavkazu a i to jen v době války a pokud možno přímo v době náletu, kdy se nějaké chirurgické poučky o netýrání pacientů jeví zbytečné. Zatím jsem u pana chirurga byl jen s přeraženou rukou, zlomeným žebrem, přetrženými vazy v kotníku a zlomenou nohou, ale i tehdy jsem si připadal spíš jak na patologii. Tak to prostě je, když si nechám ukopnout nehet způsobem, že je rozsekané vše široko, ba i daleko a kde kdysi býval nehet, nachází se směs masa a hnisu. Stejně jako již několikráte předem, i dnes jsem se odhodlal a zašel na chirurgii. A stejně jako již několikrát předtím jsem se zděsil davu v čekárně a odešel. Nejen můj hnisající palec ovšem tvoří zábavu nudných dnů. Například pan Tarabis se ze studenta změnil v učitele. Dnes mu začala civilní služba na církevní škole. Vskutku – chlípný jedinec, známý u nevinných děvčat v Česku i celé Evropě pro svou neukojitelnost a netradiční sexuální praktiky nastoupil jako učitel na církevní gymnázium. Je otázkou času, kdy se ctihodný ústav přejmenuje na bordel „U nadrženého býka“.
3.10. 2000
Po další bolestí probdělé noci jsem svému palci nekompromisně pravil: “A jdeme!”
Pan řezník, který se umně maskuje titulem “chirurg” se usmál a pravil, že bude muset zúžit nějakou nehtovou ploténku. To neznělo to nejhůře, tak jsem neprotestoval. Poté mi vrazil pod nehet jehlu o rozměrech pletací jehlice a to už bych rád protestoval, ale byl jsem tak překvapený, že jsem bez odporu snesl další sadu bodanců. Načež vzal řezník jakési dřevorubecké nářadí a jal se mi ničit palec. Když jsem o hodinu později kulhal ze špitálu, přestalo působit umrtvení. Rozhodně jsem si nebyl jistý, zdali se dobelhám do bytu bez toho, abych se bolestí pokálel. Navíc se ještě sadista v bílém plášti pokusil o vtip a řekl mi, že mám zítra přijít zas.
4.10. 2000
Další návštěva na chirurgii. Pan řezník byl spokojen a pravil, že řezat se sice bude, ale amputovat zřejmě ne.
5.10. 2000
Dostal jsem výplatu! Vzhledem k tomu, že mám i jakési osobní ohodnocení, bude na fernety i čínský polévky a ještě mi i zbyde! Na další fernety a čínské polévky.
8.10. 2000
Zítra jedu do Brna, pročež nepiji. Následkem této nezvyklé nečinnosti nemám co dělat. Poněkud zneklidněn si uvědomuji, že se chlemtání alkoholu stalo každodenní činností.
9.10. 2000
Služební cesta do Brna. Vyjíždím před svítáním, užívám si častokrát až neuvěřitelné situace na legendární pravěké obchodní stezce známé pod neutrálním označením dálnice D1 a v noci přijíždím zpět do Žatce.
11.10. 2000
Přemýšlím, jestli nemám jít pracovat do Prahy. Což by znamenalo s naprostou jistotou inteligentnějšího šéfa, na druhou stranu v Praze zřejmě nemají archivářku s tak monstrózním poprsím, jako je slečna A. v Žatci. Nicméně nabídka je na stole a minimálně jednou týdně jest mi telefonicky nabízeno, že se mám aspoň přijet podívat, že prý v Praze není na ulici hnůj a lidé jsou tam pěkně oblečení, téměř jako v civilizaci.
12.10.2000
Na zítřek mám dovolenou, tak jsem jel do Prahy. Jel jsem úplně načerno, protože jsem nereagoval na otázku průvodčího, kdo přistoupil. Zkusil jsem to, vyšlo to. Jednou přijdu do pekla v oddělení, které tam mají pro černé pasažéry. Kromě pekelného ohně mě bude hřít vědomí, kolik jsem ušetřil peněz a kolik jsem si za to koupil fernetu a čínských polévek.
13.10. 2000
Odjíždím na Moravu, kde si moji mírně alkoholově založení známí z celé republiky pronajímají vysloužilý mlýn na samotě u lesa. Asi je zbytečné dodávat, že místo péče o obilí a mouku všichni pečují o promile alkoholu v krvi.
15.10. 2000
Ráno jodjíždím z víkendové akce do Žatce. Nejdříve stopem na nejbližší nádraží a poté na čundrslevu za 26 peněz ze Žďáru do Prahy. Poté načerno skrze Prahu na výpadovku, stopem do Nového Strašecího a na lístek do Lužné u rakovníka až do Žatce. Pravda, mohl jsem jet celou cestu jako civilizovaný člověk, ale během víkendu jsem propil až na pár drobných všechny peníze.
16. 10. 2000
Nemám peníze ani na pitomou vodku, natož na ferneta. A v poličce se ustrašeně krčí posledních jedenáct čínských polévek.
17.10. 2000
Jedu do Prahy na pohovor kvůli novému zaměstnání. Ptali se mě na samé hlouposti, pročež jsem samé hlouposti odpovídal. To je asi nějaká moderní metoda, kterou v městě Praha praktikují na vesničanech jako jsem já.
19.10. 2000
Služebně do Děčína. Pracovní jednání jsem odpoledne vyměnil za poněkud osobnější a rozhodně příjemnější jednání u kamarádky B.
Zpět do Žatce jsem odjížděl v 19:58, protože v 20:00 se manžel kamarádky B. vracívá z práce.
21.10. 2000
Večer přijel pan Tarabis. Bývalý spolužák z gymnázia a toho času učitel na církevním gymnáziu. Sedl si do obýváku a začal ječet. „Ty svoje idiotské stránky vymažeš!“ a „Okamžitě všechno přepiš!“
Pan Tarabis z nějakého důvodu nemá rád, že jej činím známým a slavným. Internet je totiž technologie, která se šíří rychleji než Číňané a jednou je klidně možné, že bude internet všude, ba dokonce možná i v každé domácnosti.
“Když mi koupíš limonádu, řeknu ti dvě nové historky,” pravil pan Tarabis poté, co jsem ho v kartách obehrál o veškeré peníze. Limonáda stojí 9Kč. To vychází na 4,50 za jednu historku, pročež jsem se plácl přes kapsu a limonádu zakoupil.
„Tak jsem byl v hospodě. No, ty vole, tam byla karatistka, ta měla ale svaly! Ta, když jsem jí dal ruku na zadek a prsty ještě dál, tak stáhla půlky, že jsem málem přišel o ruku!” vykládá pan Tarabis a otřásá se děsem.
“A to je jako všechno? Historka za 4 koruny a padesát haléřů?” kárám vypravěče.
“Ještě jsem byl na rande s M. Pozvala mě do nóbl restaurace. Měli tam jídelní lístek na papíru a ne jen tak napsaný u baru. Dokonce měli i dva číšníky, co se ukláněli. A na záchodě tam měli toaletní papír! Na oplátku jsem potom pozval M. v Postoloprtech do Hvězdy. Znáš Hvězdu, že jo. Ta už tak nóbl není. Koukali jsme na štamgasty kolem nás, jak tam seděli a tekly jim nudle z nosu. A potom se jeden poblil na náš stůl a plavala v tom okurka a mrkev!”
Úplně zbytečně jsem vyhodil 9 korun za limonádu. Takovou chybu už doufám neudělám.
23. 10. 2000
Mám posledních pár korun, asi dvě stovky do další výplaty, to jest do 8. listopadu. A tak přemýšlím, jestli si mám koupit flašku ferneta a za zbytek čínské polévky nebo si mám koupit dvě flašky fernetu a být bez jídla.
24.10. 2000
Obtěžoval mě jakýsi buzerant. Zval mě na večeři a měl sladké řeči. Tak jsem mu řekl, že už jsem jedl a maminka mi zakázala bavit se s cizíma lidma. Načež řekl, že jsem drzý a zeptal se, jestli nechci přes držku. Odvětil jsem, že přes držku nechci. Jen jsem měl obavy, aby si to nevysvětlil tak, že když nechci přes držku, tak chci do zadku.
25.10. 2000
Zvoní telefon, volá pan Tarabis.
“Ty jsi poslal mojí mamince SMSku, kde se píše ´ty kokotku´?” táže se šeptem.
“Nezbláznil ses? Tohle bych neposlal ani tobě, natož tvé matce. Navíc na ni ani nemám číslo,” pravím překvapeně.
“OK, tak nic. Jen zjišťuji, kdo mojí mamince posílá intimní zpráva,” šeptá bývalý spolužák.
“A proč šeptáš? Sotva tě slyším!”
“Musím být potichu, jsem ve sklepě.”
“Co děláš ve sklepě? A proč musíš být potichu?” táži se nervózně a již si představuji, že nebožáka unesli teroristi, zamknuli ho do sklepa a píší chlípné zprávy jeho mamince.
“Ve sklepě jsem, protože mě zrovna kouří M. a potichu jsem, abych ji nerušil.”
26.10. 2000
Včera jsem byl v knihovně a půjčil jsem si Idiota. To je kniha. Jenže dnes jsem zjistil, že místo Dostojevského, na kterého jsem byl připravený, se v obalu skrývá kniha “Chováme nutrie” z čehož mám tedy radost nemám.
27.10. 2000
Musím jet v pondělí se šéfem do Mostu na jednání. Už teď je mi nanic z toho, jak budu poslouchat jeho moudra. Předpokládám, že mi bude bývalý soudruh z JZD a buranský vesničan každým coulem vyprávět, jak strkal kravám ruku do řiti, jak znásilnili 14 letou holku nebo jak nabízí ženským na vesnických zábavách vložky. Což jsou jeho nejoblíbenější historky. Do toho zařadí epizodky jak kydal hnůj a házel slámu.
30.10. 2000
Jel jsem se šéfem do Mostu. Byla ta podle předpokladů docela legrace. Pro ostatní, já se cítil poněkud trapně a to už je co říci . Už když ve společnosti starostů a místostarostů asi 20 měst pobíhal v hnusných fialových kalhotách, které byly navíc opravdu hodně krátké. Nad neskutečně sešmajdanými botkami, který byly od bláta, prosvítaly žlutobílé ponožky. Nádhera. Když zjistil, že jsou přítomni zástupci chomutovského zooparku, začal přes jednací stůl vykřikovat, že je to super, že má doma pušku a tu by jim chtěl dát, aby si mohli střílet na chovanou zvěř. Poté se začal k úžasu ostatních bavit o tom jediném, čemu rozumí. O prasatech. Barvitě líčí historky ze života prasat a posluchači nevěří, nechápou, jak může tak omezený člověk vůbec existovat bez průkazu nesvéprávnosti.
Po akci nastala ta správná chvíle a šéfovi jsem oznámil, že dávám výpověď.
31.10. 2000
Dávám výpověď písemně.