30.9. 2010 čtvrtek – 10.10. 2010 neděle
Nejdříve jsem si v práci rozbil kebuli a poté ulehnul pod stolem. Kolegové ovšem legraci nerozumějí, zavolali pohotovost a o půlnoci byl jsem odvezen do pekla. Jak se později ukázalo, šlo o irskou nemocnici. Sestra se na mne mile usmála a podala mi ubrousek, abych si utřel pozvracenou uniformu. Následně začala před zhruba padesáti pacienty řešit s uplakanou dívčinou, jak se chovat po znásilnění. Nad ránem odvezli na pitevnu pacienta, kterému upravil hlavu pomocí hurley netrpělivý řidič, jemuž se nelíbilo, že oběť na křižovatce pozdě vyjela na zelenou.
Cétéčko mi bylo provedeno po patnácti hodinách čekání na plastové židličce uprostřed chumlu nejrůzněji postižených pacientů. Zuřivě jsem podepsal reverz a z nemocnice utekl.
Mnoho vody ještě musí uplynout v řece Liffey, než-li se Irové naučí číst, psát a postaví si fungující nemocnici.
Kroužkování pacientů je jediná činnost, kterou v irských nemocnicích zvládají bez větších komplikací
11.10. 2010 pondělí
Po delší době jsem se opět začetl do dopisů mých milých čtenářů. Ano, to jste vy – pologramotní nicnechápající pitomci, jedincové úchylní, nechutného ukájení lační.
Já vím, že se na mě vykašleš, ale mohl bys aspoň vynechat ty nejvíc hnusné historky? Moje dcera to bohužel čte a protože je jí 15, tak musím každou chvíli něco vysvětlovat. Díky. Ruda
Správně, vykašlu se na Vás.
Dále to máme dopis motocyklového nadšence:
A to si jako myslíš ty zasranej kriple že to tvoje BMW za něco stojí vole? Ducati a jedině Ducati! Bych ti tak natrhnul prdel že bys to nerozdejchal.
Pěkné. Byť nějak nechápu, jak natržení análu souvisí s dýcháním.
A co si budeme namlouvat, i na internetu se někteří pisatelé závistivě vyjadřují zejména o mých tukových zásobách:
Deník Fernetovo-čínsko polévkové legendy, která stihla … vyjádřit se sarkasticky skoro ke všemu. Toho času v Irsku na letišti kde nadále pěstí svůj tučný bachor který mu dodává na kráse a je jistotou dobře uložených peněz. Styl psaní rotuje mezi projevem 4té cenové a Karlem Poláčkem.
Chudák pan Poláček.
12.10. 2010 úterý
Chladná podzimní rána jsou na motocyklování nejlepší. Mám na mysli brzká rána a motocyklování po rozbitých silničkách mezi vesnicemi.
Planá nad Lužnicí, Košice, Tučapy, Dírná, Červená Lhota, Pluhův Žďár, Kardašova Řečice a zpět na E55, po které se dá jet po ránu dvoustovkou, jelikož zde není provoz ni policisté.
Mlha jest tak hustá, že pokrývá hledí helmy vrstvou jemných krůpějí, zima jest již taková, že tiše vyji. Z hromad hnoje u vesnic stoupá pára, zatímco koláče zvratků u hospod jsou zmrzlé. V zatáčkách je napadáno listí, po kterém motocykl pěkně klouže. Pokud zrovna nekloužu na listí, kloužu na jablkách, kterých je v alejích požehnaně. Orosené není jen hledí, nýbrž i zpětná zrcátka, pročež jedu tam, kde je na zemi tmavá barva a já tak tuším silnici. Slunce je nízko a tak do něj každou chvíli pohlédnu, pročež následujících pár minut slzím a vidím jen světelné skvrny něžně plující všude kolem.
Zrcátko, mlha, rosa, bláto a kravince
Kochání je velice intenzivní. Natolik intenzivní, že mi došel benzín a já musel k pumpě pěšky. Nic mi to však nevadí. Po cestě se mohu kochat srnami v trávě a vesnickým psům házet mezi oči spadaná jablka.
13.10. 2010 středa
Zakoupil jsem sobě knihu. Jelikož už jsem dostal rozum, do Afriky nejezdím a nikdy nepojedu, rozhodl jsem se objevovat onu špínu a svrab pouze na obrázcích. Knihu jsem koupil od kolegy Blbého Džona. To bylo tak:
“Ty jsi byl v Africe, že? Rodiče mají knihu o Africe a já nemám peníze na pivo. Koupíš?”, tázal se kolega.
Velká kniha a černobílé obrázky. Tak za pivo.
“Pivo?” táži se já.
“Knihu,” pokračuje duchaplný rozhovor.
Kolega dotáhl publikaci. Nestačím zírat.
“No dobrá, kolik za ni chceš?”
“Já nevím, ale je velká, tak asi hodně.”
Listuji knihou a nadšeně hýkám. Nenápadně.
“No velká je, ale obrázky jsou tam černobílé… vidíš? Taky jsou tam samí černoši… no jen se podívej. A nějaké krávy. A všude špína a tak.”
“Aha. No to je škoda. Tak já nevím za kolik… prostě na pivo,” zklamaně smlouvá kolega.
“Dobře… tak pivo… řekněme pět euro,” žertuji.
“Tak jo. Stejně jsou ty obrázky černobílé.”
Pročež jsem zakoupil publikaci od Taschen za pět euro. Kolega Blbý Džon opět dostál své přezdívce.
Uprchlický tábor Benako, Tanzánie, publikace Africa – Sebastião Salgado, Taschen
14.10. 2010 čtvrtek – 22.10. 2010 pátek
Jelikož v Irsku motocykl nemám, vždy se nesmírně těším, až po práci vsednu do letadla a odletím do Česka. Nikdy bych sobě nepřipustil, nakolik jest motocyklování návyková záležitost. Pravda, intelektuálnosti pomálu a vložit sobě živou mambu do úst je adrenalinovější zážitek. I přesto se však tetelím blahem, když hodiny ukrajují poslední minuty mé směny a ošklivé irské letušky na mne již jako obvykle čekají.
Pokud však zrovna po práci do Česka neletím, duše má strádá, ohýbám se bolestí a strázní. A to zejména tehdy, když všude kolem mne jezdí motocykly. Ne však motocykly ledajaké. Ještě přede dvěma lety jsem nerozlišoval a čínský skútr, koloběžka či stroj motocyklového rebela, vše pro mne bylo to samé. Dnes? Jsem odborníkem, jakému není rovno. Přimhouřeným zrakem šlehám kolem sebe a tu pohrdavým frknutím, tu uznalým pokynutím hlavy dávám najevo, co si myslím o projíždějícím.
Pojďme si tedy ve zkratce pověděti, s jakými motocykly se převážně můžeme potkat.
Onanující bůžci přísně hledí na motocyklisty v Asii
(kdesi na Bali, Indonésie)
Nejčastěji to zřejmě budou motocykly z dalekého Japonska. Pryč jsou doby, kdy se Evropané smáli Japoncům, že jsou žlutí, neumí postavit motocykl a jejich gejši úchylně cupitají. Nejznámější motocyklové továrny Honda, Yamaha, Kawasaki, Suzuki, Nagasaki a Hirošima chrlí desítky a stovky tisíc motocyklů. Všechny jsou si podobné, jsou levné a jen šikmé oko nadšence je mezi sebou rozliší. Dlužno pověděti, že se vesměs jedná o stroje funkční, nerozpadající se a nejzkušenější jezdci tak mohou bez obav kličkovat před domovem důchodců v pěkný letní den. A to je nějaký slalom.
Poté je na cestách možno zahlédnout stroje německé, převážně továrny BMW. Není motocyklů lepších, ovšem zřejmě ani ošklivějších. Legendární je přístrojová deska modelu GS1150, pravděpodobně nejhnusnější věc, kterou kdy lidstvo vyrobilo. My, vlastníci strojů BMW, ovšem trpíme takzvaným syndromem “velbloud”. Což znamená, že jsme natolik uchváceni schopnostmi našich strojů, že se pro nás stávají krásnými. Co si budeme povídat – takový velbloud není zrovna žádný krasavec a přesto stále a znovu žasneme, čeho je schopen. Ostatní motocyklisté se nám smějí, že jsou naše stroje drahé a že prý bez sexuálního náboje. Pravda, na čínských polévkách jsem se musel omezit a sexuálně laškovat s výfukem mne také nenapadlo. Nejčastěji jsou k vidění BMW řady GS. Piloti těchto strojů jsou typičtí tím, že za hříšné peníze navěsí na svůj stroj nekonečné množství takzvaného expedičního harampádí, se kterým by se dalo vyjet na Mt. Everest, třikrát objet Afriku po zadním kole, orat pouště a česat kokosové ořechy. Aby toho nebylo málo, tito piloti jsou oděni ve stejném expedičním oblečení za cenu, za kterou by si soudný člověk raději koupil další motocykl. Snad už ani není nutno dodávat, že naprostá většina takto vybavených a oděných motocyklistů vyjede tak maximálně na víkend k babičce na třešně. Všední výlet do Íránu či Albánie bývá životní epizodou, jejímž dobrodružným líčením otravují okolí po zbytek života a ještě vnoučata hrdého jezdce pozbývají vlastní identity a jsou anonymně nazývána Ti, jejich děd jel na výlet.
Rolling Stones on the road, yeah!
(Munduk, Bali, Indonésie)
V Rakousku sídlí továrna KTM. Tam vyrábějí výborné motocykly, ovšem to nikde nesmím říkat nahlas, jelikož mezi příznivci značek KTM a BMW panuje jistá rivalita. Již dva roky koketuji s myšlenkou, že si své BMW nechám přestříkat do krásné oranžové barvy z Mattighofenu.
Potom zde máme stroje britské. Drahé, kvalitou ne zrovna úplná špička, ale ten duch! Ó, chtěl bych býti vlastníkem britského stroje, popíjet čaj s mlékem a kochat se závistivými pohledy ostatních. Až rozbiji svůj motocykl a přežiji to, další volba je jasná. Budu sirem s britským motocyklem!
Čeho bych rozhodně nechtěl být vlastníkem, to je motocykl italský. Majitelé těchto motocyklů totiž kromě benzínu potřebují mít hektolitry gelu do vlasů, dámskou kabelku a veliké sluneční brýle. Nejen to. Majitel italského motocyklu si musí nacvičit afektovaný výkřik Mamma Mia! a být ohromně italský, tedy poněkud 4%, či alespoň metrosexuálního chování. Ještě hůře jsou na tom majitelé italských strojů Ducati, kteří kromě výše zmíněných propriet a výkřiku musí ovládat sepnutí rukou a řvaní Och, ta božská červená!, jelikož motocykly Ducati se vyznačují tím, že jsou nekvalitní a červené.
Nejzábavnějšími z motocyklistů jsou majitelé strojů Harley Davidson. To zákazník přijde do obchodu a za hříšné peníze sobě zakoupí odznáček HD. Jako pozornost zdarma k odznáčku obdrží motocykl, který je nekvalitní, špatně jezdí, příšerně vypadá a soudný člověk by se na podobný paskvil neposadil, jelikož by si tím udělal ostudu. Jezdci na HD se však ukazují jako jedincové nezlomného, silného ducha. Vůbec jim nevadí, že se jim všichni smějí a že jezdit na HD je čiré utrpení. Křižují krajinu, polykají mouchy a jsou spokojeni. Správný majitel motocyklu HD samozřejmě hned pozná, že sobě zakoupil stroj nevhodný k jízdě, proto jezdci na HD zásadně nejezdí, nýbrž se kochají. Nesmírně odolní, obdivuhodní občané.
Zbytek motocyklistů sedlá zbytky kdysi rozsáhlé výroby československé, motocykly čínské, indické a jiné.
23.10. 2010 sobota
U jihočeských rybníků jest jako obvykle mlha, po ránu chladno a zdejší hmyz ještě v tento podzimní den nevylezl ze spacích pytlů, neprobuzen sluncem, co svítí, ale nehřeje. Nastává ten pravý čas pro motocyklistu. Vsedám proto na stroj z dílen německých inženýrů a přes Tábor mířím na Plzeň. Z Plzně již na sever po silnicích vedoucích lesy a mírnými kopečky. Zajíždím na Rakovnicko, kde je po okresních silnicích mezi chmelnicemi a skrze lesy taktéž pěkné jezdit. Kolem bývalého žateckého letiště, odkud v neveselých dnech roku 1948 odletělo v několika zásilkách k Jeruzalému celé izraelské stíhací letectvo (v počtu čtyř Avií, tuším) mířím do Chomutova.
“Hlavně opatrně, posledně mi upadl na silnici motor,” sděluje motorkářský přízrak pan Lišák, majitel velikého choppera. Uznale obhlížím obludu a poklepávám na jeden ze tří čelních reflektorů, kterých by se jistě zalekl i pan Fučík, na svícení lampičkou zvyklý.
Křach!
“Doprdele, já to říkal, vole! Hlavně opatrně!” hudruje pan Lišák, jelikož reflektor upadl a zůstal viset na drátě. Tvářím se provinile a pomalu couvám. Zřejmě jsem však nenašlapoval dostatečně měkce, jelikož vzápětí s cinknutím upadl další z reflektorů. To ovšem ještě nebylo vše. O chvíli později se zřítil na silnici vůdce motocyklového gangu Wild Pink Pigs pan Josef, když si zakopnul o vlastní nohu. Válí se po asfaltu v helmě a špačkuje: “Okamžitě si mě přestaň fotit! Ty jsi natolik imbecilní, že bys tento trapný okamžik mého mrzkého života určitě zveřejnil na svých úchylných stránkách!”
Pan Josef si užívá autority, kterou jako vůdce gangu pevně třímá
Poté jsme se projížděli Poohřím, užívaje si krás podzimu, litvínovských chemiček a znásilněného podhůří Krušných hor.
Pan Josef se jako obvykle na svém silném silničním stroji maskovaném za choppera řítil krajinou rychlostí kolem stoosmdesáti, zatímco pan Lišák se kochal při stovce. Není divu, kromě kochání pan Lišák sledoval, který z reflektorů se zrovna uvolňuje a jestli opět někde po cestě neztratil motor.
“Tady jsem byl na vojně. Na téhle křižovatce jsem nákladní Tatrou srazil taxikáře a místnímu faráři přejel palec na noze,” nostalgicky vzpomíná pan Lišák v Litoměřicích.
Pan Lišák, divoký člen divokého gangu
Se soumrakem oba drsní členové gangu odjeli zpět do Chomutova. Přespal jsem u řeky Ohře. Motocykl se během noci dvakrát zřítil do trávy. Poprvé, když jsem zapomněl dostatečně vykopnout stojánek a podruhé, když se stojánek nad mrazivým ránem zabořil do měkké hlíny.
24.10. 2010 neděle
Má matka se nedávno stala důchodkyní. Nezakoupila však drcené pečivo a nekrmí v parku holuby. Místo toho se z jejího příbytku ozývají tlumené rány, tiché úpění a klení.
“Zakoupila jsem sobě kolečkové brusle. A k tomu příručku ´Jak padat´. Na bruslích ještě nejezdím, ale pády poctivě trénuji. Již jsem samá modřina a podlitina.”
Napsala mi má matka.
25.10. 2010 pondělí
“No není nádherná? Podívej se na ten nosánek. Je rozkošná,” rozplývá se bývalá spolužačka před obchodem s názvem Mimísek.
Hledím do kočárku. Něco se tam vrtí, je to malé a na obličeji to má červené skvrny.
“No? Co jí říkáš?”
Osudová sekunda. Přece nebudu upřímný v tak dojemné chvíli. Přece nebudu tak neohleduplný. Tak krutý. Novopečená matka se imbecilně usmívá, oči jí svítí jak po marihuanových koláčcích.
“Tak co? Podívej ty prstíky,” stupňuje samice po vrhu nátlak.
“Podle mě je hnusná. A má nějakou vyrážku.”
Okamžik ochromujícího ticha.
“Tys byl vždycky strašnej debil!”
26.10. 2010 úterý
Zima, mlha a ticho. Motor naskakuje se zpožděním, ze sedla sloupávám tenkou vrstvu ledu a vyjíždím na východ. Mezi Planou a Chýnovem nová silnice s pěknými zatáčkami. Za Chýnovem na Humpolec, to už se dá jet v průměru stoosmdesát. Žďár nad Sázavou, dále do Letovic a přes Olomouc na Valašsko. Skrze Bytču ke slovenským horám a dolů do Banské Bystrice. V Banské Bystrici se jako obvykle vřítím do restaurace Kapitol Pub a vyžaduji dvojitý ďábelský steak s trojitými feferonkami. Poté už se na motocyklu řítím kolem městského hradu, což tamní policisté oceňují svižným poklusem a pískáním na píšťalku. Pročež tahám za plyn a odjíždím.
Přes Dubnicu nad Váhom na Brno a potom už zpět do Plané. Má oblíbená trasa má 1111km a jel jsem ji letos třikráte. Pokochám se Valašskem, Povážím a projedu mnohá podhůří mnohých hor Vždy v noci slézám z motocyklu, napouštím vanu horké vody, hladím si rozbolavělé pozadí a sám sobě pravím, že již nikdy, že jsem nebetyčný pitomec a že mi za to přírodní krásy ani sličné Slovenky přece nestojí. Načež hledím do kalendáře a zkoumám, kdy pojedu zase.
Říjnové slunce, říjnová mlha a namrzlý motocykl
27.10. 2010 středa
Jelikož se zřejmě letos již v Česku nevyskytnu, nastal čas zaparkovat motocykl. Stejně jako loni, i letos jsem tedy odjel do města Odry a motocykl uschoval v místnosti na porážení dobytka v domě mého děda. Tentokrát však děd nepobíhá kolem motocyklu a nezkoumá každičký detail. Ba ani nečíhá se sekerou na zahrádce, by pobil všechny krtky. Ani nesedí v kuchyni a nepopíjí alkohol. Můj děd leží v nemocnici, nemůže chodit a je unavený. Oči už se nesmějí a děd pravil, že toho má dost. A že už se těší, až se zase potká se svými rodiči.
28.10. 2010 čtvrtek – 3.11. 2010 středa
Šest nočních směn na dublinském letišti se nese ve znamení blešího trhu. Zima je za dveřmi, čeká nás oblíbené období omrzlin, roušek přes obličej a boje o místo u topení. Obdržel jsem pletenou čepici, teflonové kalhoty a tři sady termoprádla. Jednu sadu jsem předal kolegovi výměnou za čínský teplotní chránič hrudníku, o kterém výrobce píše, že “ochrání vaše srdce od mrazivého větru”. Pročež se stanu milým společníkem a ne bezohledným jedincem s ledovým srdcem. Na břicho jsem si žádné speciální oblečení nesehnal. Obrovské tukové nánosy mne od mrazu ochrání spolehlivě. Jediným problémem tak zůstává fakt, že musím jíst vleže nebo vestoje. Stůl si totiž svým monstrózním bachorem vždy odstrčím v dál a poté nedosáhnu na jídlo.