1.10. 2011 sobota
Jak známo, můj otec je celosvětově uznávaný bojovník s krtky. Ví to zřejmě i krtci-provokatéři, jelikož si jako hlavní působiště své destruktivní činnosti zvolili zahradu mého děda. Zahrada je pokryta desítkami krtinců, ve kterých se výborně láme noha. Zlámané nohy nikterak nemiluje má babička a nikterak nemiloval ani můj děd, když ještě chodil. Ani můj otec ve šlapání do krtinců nenalezl zalíbení. Kromě chystání pastí na lámání končetin se ještě krtci soustředí na užírání kořenů veškeré pěstované zeleniny, k nemalé nespokojenosti zahradníků.
„Svině malý, černý, chlupatý,“ kleje můj otec a nemá na mysli cikánská mláďata.
„Co to je? Co jsi dělal? Co se stalo?“ táži se otce a pozoruji jeho prst, na kterém místy chybí kůže a celý prst jeví známky setkání s ohněm.
„No coby – cpal jsem krtkům dýmovnici! A zastrkával ji prstem co nejhlouběji, aby ji ty potvory měly hezky až v obýváku!“
Po pokusech s hektolitry vody, naplňováním krtčích chodbiček jedovatým plynem, vypalováním krtků benzínem a jiných neúspěšných experimentech se otec dal na cestu detonací.
Avšak já mám pocit, že je to všechno k ničemu. Můj děd a nyní můj otec za roky a roky bojů zřejmě nechtěně vyšlechtili nový druh krtka. Tento krtek chochůmvzdorný (Talpa chocho-immunitas) dřepí ve svých podzemních bunkrech obložených azbestem, pojídá vitamíny, na hlavě má helmu a na rypáku plynovou masku.
2.10. 2011 neděle
Otec mne odvezl na návštěvu za dědem. Děd již neběhá jak za mlada, jest odkázaný na jiné a mne nepoznal. Děd obyčejně ani nemluví. Sedí nebo leží a smutně se dívá.
Přikulhal jsem před děda, ruka v sádře, kroutíc se bolestí.
„To´s uklouzl na hovně, co?“ pravil náhle a nečekaně děd.
3.10. 2011 pondělí
K radostem motocyklisty patří kromě interesantních pádů a havárií i následná komunikace s pojišťovnou. Jelikož úkolem pojišťovny je za pomoci nejrůznějších obstrukcí, triků a černé magie zaplatit poškozenému co nejméně, je nutno vynaložiti nemálo úsilí k získání peněz a to se nemusí zrovna jednat o bambilion.
„Pan Chocho? Blahopřeji k havárii, pěkný výkon, jen co je pravda. Potřeboval bych nafotit poškozené věci, k nim přiložit popis, k popisu dokumenty o pořízení, k dokumentům o pořízení dokumenty o vlastnictví, vše zabalit, přepásat mašlí a odeslat do nejbližšího úplňku,“ chrlí na mne pojišťovák po telefonu.
A tak fotím, ofocuji, popisuji a zasílám. Následně se dovídám, že helma přece není špatná a že ji určitě použiji, že botu proplatí pojišťovna jen jednu, jelikož druhá moc poničená nebyla a že mám doložit, že jsem vlastníkem počítače, který jsem při havárii rozsekal. Doklad o pořízení nestačí.
„Hlášení o nehodě, kde mám hlášení o nehodě? Podpis obou účastníků, Policie a společné foto s úsměvem?“ dožaduje se pan pojišťovák zase jindy.
„Nebylo sepsáno, odvezli nás vrtulníkem ve stavu poněkud rozsypaném,“ vysvětluji.
„Ale já to chci! A chci a chci a chci!“
Pojišťovna pálí nekompromisně dávkami dotazů a žádostí, žádostí po žádostech a žádostmi o upřesnění upřesněného. Nevzdávám se však a bombarduji pojišťovnu desítkami fotografií, dokumentů o pořízení a popisuji, že pokud v helmě došlo ke krvácení do mozku, již není vhodná pro budoucnost, jelikož to jistě nebyla poslední havárie a jiné mě ještě čekají. Pročež je nové a pěkné helmy zapotřebí.
4.10. 2011 úterý
Až dosud jsem žil v domnění, že bolesti horní levé strany zad jsou způsobeny tím, že mám ruku zasádrovanou až k rameni, sádra váží přibližně tři a půl tuny a záda tak zatěžuje. Má osobní lékařka však z latinsky psaných slov vyluštila, že jsem si zlomil lopatku.
„Vidíš? Já ti to říkala! Zlomená lopatka! Kdybys pil více mléka, kosti máš jak z kamene! Simulante, občane nezodpovědný!“ pravila.
5.10. 2011 středa
Dostal jsem výborný nápad učinit dřep. Dolů to šlo báječně. V nejnižším bodě mne však překvapila nelibá bolest. Orosil jsem se, zařval a převrátil na bok. Zařval jsem bolestí podruhé, tentokrát kvůli zlámaným žebrům. Druhou fázi dřepu jsem již nedokončil. Naopak – abych se mohl zdvihnouti, potupně jsem se odplazil ke dveřím (plazení se zlámanými žebry je legrace k popukání) a po zárubních, přitahuje se nezlámanou rukou, vysápal jsem se vzhůru. Ó Meresjeve, ty to vidíš! Ty mi rozumíš!
6.10. 2011 čtvrtek
Telefonát z pojišťovny.
„Kde mám fotografie motocyklových kalhot? A bundy?“ dožaduje se pracovník.
„Copak já vím – zřejmě to používají uklizečky na vytírání podlahy. Bundu i kalhoty na mně při příjmu ve špitále rozstříhala sličná prsatá sestřička,“ pravím.
„Ha! Rozstříháno? Prsatá sestra? Neevidováno? Prsatá sestra bez důkazu? Nezaplatím!“
Prsatá zdravotní sestra a rozstříhané kalhoty
Další z nekonečného sporu s pojišťovnou řeším sáhodlouhým dopisem, potvrzením z Policie a dokladem o pořízení. Čímž doporučuji motocyklistům, že pokud hodlají bourati, ať jezdí jen v trenýrkách, vyhnou se tak pozdějším problémům ohledně zájmu pojišťovny o motocyklové kalhoty.
7.10. 2011 pátek
Jako několikrát týdně, i dnes mne otec odvezl do nemocnice.
„Člověče, jak se tak dívám na snímek z rentgenu…“ začal hovořit pan doktor.
„Ano ano, já vím! Je to hrůza, ale jednou dostanu rozum a zhubnu!“ skáči mu do řeči lítostivým štkaním.
„No, to jsem teď zrovna na mysli neměl, ale tu rozbitou pánev, tu vůbec nesmíte zatěžovat! A vy si tu klidně belháte, kulháte, ploužíte a klopýtáte! Francouzské hole na vás!“
„E? Jednu ruku mám zasádrovanou až po rameno a na druhé straně mám kromě černé ruky zlámaná žebra – k čemu by mi byly hole?“
„Píši – francouzské hole.“
A tak si otec vzal mé francouzské hole a zase jsme jeli ze špitálu pryč. Kdybych místo holí dostal čínskou polévku, zachránil bych české zdravotnictví od bankrotu a ještě bych se najedl. Zkuste si však polknout francouzskou hůl.
8.10. 2011 sobota
Zatímco jsem se nedávno vyvaloval v nemocnici, nechal se krmit a utírat si zadek, dostavila se do špitálu sličná ženština (vzpomínám-li si dobře a nebyl-li to pouze přelud) a obdařila mne knihou. Dílko se jmenuje 
Sedmimílové boty a jest dílem elegána, pana Richarda Halliburtona. Kniha je poslední z pěti, kterou cestovatel napsal, než-li zhynul neznámo přesně kdy a neznámo přesně kde. Autor býval pravým dobrodruhem doby, kdy ještě Lonely Planet neměnila tiché vesničky v epicentra křepčících turistů, kdy svět brázdili praví dobrodruhové a objevitelé, nikoli dobrodružníci a expedičníci jako dnes. Pan Halliburton byl též zručný pravec, psavec a tvrdohlavec. V knize Sedmimílové boty je se značnou dávkou ironie, sebeironie, baronoprášilství, ale i nevšedních znalostí popsáno nemálo výletů autora na různé světadíly a za různými účely. Pokus proniknout naprosto amatérským způsobem do Mekky a běhat kolem Káby (završeno tím, že se na tuto možnost milý cestovatel dotáže osobně Ibn Saúda), přejetí Alp na cirkusovém slonu (jméno slona: Eliška Dalrymplová) po vzoru pana Hannibala či poskakování po ostrově malomocných jsou jen některými z dvaadvaceti příběhů.
Poslední zpráva o svérázném Američanovi pochází z výletu z Hongkongu do San Francisca. Na replice čínské džunky vybavené naftovým motorem. Poslední zpráva z lodi obsahuje všeříkající „Hustý déšť, poryvy větru. Vysoké vlny. Všechno v pořádku.“
9.10. 2011 neděle
Jest měsíc po havárii a mně se povedlo učinit dřep. Pánev vrže, naříká, já však nepovolím.
„Ha!“ křičím do zdi a lituji, že mé silácké kousky nikdo nevidí. A aby toho nebylo málo, počal jsem cvičit dřepy v celých sériích. Dřep – pauza – dva dřepy – pauza – ještě jedna pauza – funění a koncentrace – poslední dva dřepy. Nyní se kroutím bolestí v rohu sedací soupravy a vůbec nelituji, že mne nikdo nevidí.
10.10. 2011 pondělí
Každý večer s otcem sledujeme zprávy v televizi. Nikdy jsem televizor nevlastnil, pročež jsem fascinován hýbajícími se obrázky a obsahu zpráv při své omezenosti zas až tolik pozornosti nevěnuji. Můj otec však ano a v hloubi duše se ještě naivně nevzdal naděje, že na tomto mizerném světě nalezne záblesk lepšího světla. Iluze však berou zasvé již po několika minutách.
„Tisíc kurev!“ kleje otec, když je ve zprávách jako vždy ukazováno, kdo co kde nakradl a rozkradl.
„Kurev milion!“ kleje otec ke konci zpráv, kdy je již jasné, že záblesk světla lepšího světa se opět nekoná.
11.10. 2011 úterý
Hehe. Požádal jsem nedávno kolegy v Irsku, aby mi vystěhovali a pronajali byt, jelikož jsem upadl na motocyklu a jen tak se do Irska nevrátím. Kolegové mé přání splnili. Nyní mi však telefonují, vyjadřují se hrubě a rozmrzele. A to vše jen proto, že jsem si efedrin uschovával v krabičce od proteinů. Kolega Blbý Džon dostal chuť na protein. Nyní dvě noci nemůže usnout, funí, běhá po kanceláři a slintá si na uniformu.
12.10. 2011 středa
„Jídlo je dobré předtrávit a pomoci tak žaludečním kyselinám,“ odvětil otec na můj znechucený výraz. Znechucený výraz vrhám zejména tehdy, když otec vypije dobrý litr zkažené rybí polévky. Kyselin však zřejmě bylo v žaludku přespříliš, pročež můj stvořitel celou situaci počal řešit whiskou, pivem, vínem a koňským salámem.
13.10. 2011 čtvrtek
Na jaře jsem si sbalil několik kilogramů vloček, co se nedaly jíst (rada expedičníka, dobrodružníka a pošahaného magora pana Howadoora), firemní mikinu (má vlastní mikina z dětství mi byla poněkud malá), cyklistickou nepromokavou bundu (stála pět peněz a účel splnila) a odletěl na výlet do Patagonie. Trek v chilském národním parku Torres del Paine a v Argentině kolem Fitz Roy se ukázal jako nenáročný, nezáludný a navíc všude rostly poživatelné bobule, pročež to byl výlet jako dělaný pro mne, líného tupého obézu. A po půl roce jsem se konečně dokopal k tomu, abych vrhnul na internet obrázky. Jako obvykle neostré nebo přeostřené, moc světlé a moc tmavé, úplný vzor všemožných aberací, přepalů a divně flekatých bookehů.
Fitz Roy, Argentina/Chile
14.10. 2011 pátek
Pan Králíček jest známý desperát, motocyklista, plantážník, lovec dívčích srdcí a vagín. Nejmilejší úchylkou nezvedeného jedince jsou však ženy uniforem všeho druhu. Úřednice úřadů finančních, znalkyně práva a policistky. Pohraničnice, školní kuchařky i členky Kaddáfího osobní gardy. Pan Králíček se zkrátka nezastaví před ničím. Kdysi chtěl letět do Mauretánie jen proto, že jsem mu řekl o vojákyních na hranici s Mali.
„Prokleté ženštiny, prokleté úřednice!“ lítí se však dnes chlípník.
„Co blbneš? Odkdy máš něco proti úřednicím?“
„No co! Rozvádím se, copak to nevíš? A kvůli synovi musím jezdit za sociální pracovnicí!“
„No a?“
„No co by… minule jsem za ní jel a zastavil se na benzínové pumpě a potom v čínské restauraci. Tak jsem obtěžoval pumpařku a kuchařku. A potom ještě moji sociální pracovnici. Plémě to bídné!“ nadává pan Králíček.
„Pořád nechápu – uniformy máš přece rád, ne?“
„Moje sociální pracovnice ukousla špičku od kondomu! Je těhotná! Čekám šklebáka se svou sociální pracovnicí, která řeší syna z minulého manželství! Chápeš? Nekonečný kruh! Musím si ji vzít, pak se nechat rozvést, opět budu muset navštěvovat další sociální pracovnici! A víš co se stane potom?“
„E?“
„Ukousne zase špičku od kondomu! Otec! Manžel! Rozvod! A zase dokola! Jsem proklet!“
15.10. 2011 sobota
Přijela jedna z mých sester. Jest to pravděpodobně zatím jediná má sestra, která si pořídila šklebáka. A tak sedím u otce v obýváku a po koberci cosi leze. Je to malé, leze to po čtyřech a otec tomu říká „vysavač“. Takový vysavač bych ovšem nechtěl. Je nutno ho přebalovat, občas vřeští a navíc kolem něj běhá má sestra.
Na noc plánuji stavbu barikád, jelikož nevím přesně, co v noci šklebáci-vysavače dělávají.
16.10. 2011 neděle
Otcova invence v kuchyni nezná mezí. Jedna laskomina střídá druhou. Po karbanátcích z kapra, koňském salámu a řízcích z kravských žaludků máme dnes k večeři prasečí nožičky. Dle mého názoru by se otec neztratil ani ve vývařovnách asijských slumů, kde jsou schopni netopýry rozpuštěné v lihu vycucnout brčkem.
Prasečí nožičky
17.10. 2011 pondělí
Obdržel jsem zprávu od Policie, popisující zářijový lov na osobní automobily. Můj krásný motocykl, který jsem od té doby neviděl, zřejmě nepřežil. Zjevně má poškrábaný lak, onu k zulíbání vyvedenou modrou. Také odřeniny na řídítkách. A kromě toho spoustu dalších věcí, které se mi vůbec nelíbí. Policisté stav po havárii popsali mimo jiné jako „poškození celé levé části vozidla“, „poškození celé pravé části vozidla“, „poškození celého vozidla“ a „celková destrukce“.
Vypadá to, že si zřejmě budu muset pořídit nový motocykl
18.10. 2011 úterý
Jelikož celé dny kromě návštěv nedaleké nemocnice nemám co dělat, rozhodl jsem se zaútočit na otcovu knihovnu. Otec zřejmě plánuje masovou vraždu svrháváním knih z balkonu na hlavy nebohých chodců. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč má každá kniha v průměru bambilion stránek a váží půl tuny. Nenechal jsem se ovšem zastrašit, ignoroval životopisy Stalina, Hitlera, Churchilla a jiných diktátorů, přehlédl Ottův slovník naučný v kožené vazbě a s vypětím sil vytáhnul luxusní provedení Tajných dějin jezuitů. O jezuitech jsem až dosud věděl jen to, že pan Ignác měl kratší jednu nohu a že jezuitský zpovědník odmítl dát rozhřešení známé markýze de Pompadour, jelikož měla odřená kolena z neustálého souložení s králem Ludvíkem. Autor knihy, pan Edmond Paris, se však vskutku rozohnil a za krytem tajemna se nerozpakuje namíchat hutný lektvar z pomluv, bájí, báchorek, pravd, polopravd, lží a pololží, pod pero si vzal Ignáce i Luthera, Dreyfuse i Habeš, holocaust i Ustašovce. Popravdě řečeno jediné, co nespojil s jezuity, je fernet a čínská polévka.
Jak už to v dnešní hnusné době (které se bude za pár let říkat „staré dobré časy“) bývá, bulvarizace se nevyhýbá ani tlustým knihám. Nicméně pro milovníky konspirací všeho druhu a pro ty, kteří si nechtějí číst o fernetu a čínské polévce se jedná o pěknou knihu, která na čtení vydrží dlouho, dlouho a možná ještě déle.
19.10. 2011 středa
Když mne na počátku září přivezli do špitálu, měl jsem 93 kilogramů. O tři týdny později jsem z nemocnice prchal s 78 kilogramy. Nyní mám opět svých 93, byť rozhodně ne ve skupenství, kdy zvládnu učinit dvacet shybů jako před nehodou. Pro čtenáře slabé v matematice – za tři týdny jsem díky otcovu kuchařskému umění a mé slabé vůli přibral patnáct kilogramů ryzího sádla, nezkaženého byť jen jediným svalovým vláknem.
„Tělo musí sílit, na to si dáme antioxidant!“ rozjařeně praví otec a otevírá další láhev vína, zatímco já sedím zhroucen v křesle poté, co jsem k večeři snědl zhruba pět kilogramů jídla. Pro otce je jedinou přijatelnou formou antioxidantů víno a dlužno dodat, že v pozdržování aktivity kyslíkových radikálů mne nikterak neomezuje.
Před půlnocí se přiopilý vkrádám do lednice a cpu do sebe uzenou makrelu, tři půlkilové kelímky jogurtu, kilo koňského salámu a dvě syrová vajíčka. Absence oxidace organismu jest silnější, než-li má silná vůle, kterou jsem ztratil cestou k lednici.
20.10. 2011 čtvrtek
Možná bych se neměl tolik škrábat. Celý den jsem svědomitě drbal svůj tučný bok a poté pod košilí našel velký uschlý strup i s chirurgickou nití. Čímž jsem dokončil proces, který zahájili doktoři, když mi mezi žebra vrazili hadici jak od vysavače a počali dofukovat plíci.
Otec červený flek na žebrech se zájmem pozoruje a poté praví: „Nebudeš unikat? Jako balónek?“
Kdo bourá na motocyklu, může ucházet jako balónek
21.10. 2011 pátek
Zkoušeli jste si někdy zlomit ruku, poté zakoupit sklenici chřestu a otevřít ji? Prsty na rozbité ruce nerozevřu natolik, abych uchopil víčko sklenice. Nepomáhá ani umístění sklenice mezi stehny a šroubování méně rozbitou rukou. Naštěstí jsem za závěsem objevil otcovu domácí dílnu a v ní kladivo. Chřest mám rád, i když v něm občas křupou kousky skla.
22.10. 2011 sobota
Hraji si na počítači hru, což jsem nedělal, když jsem byl zdravý. Nestačím se divit, kam pokročila technika. Počítačové hry jsem hrál naposled na gymnáziu, kde jsem plošinkou ve spodní části obrazovky odpinkával míček (díky grafice ne zrovna kulatý) do horní části obrazovky. Vrcholem byla hra, kde kostičkovaný panáček skákal z jednoho kamene na druhý a pod ním se objevovaly červené a žluté čtverečky, zřejmě oheň. Nyní jsem však ohromen. Kuličky jsou téměř kulaté, panáčci bez čtverečků, oheň vypadá téměř jako oheň a z počítače se linou téměř hodnověrné zvuky. 21. století! Realita na obrazovce!
„Neuvěřitelné! Jako kdybych ty lidi střílel ve skutečnosti! Ta grafika! Ty zvuky! Ty efekty! Dokonalost!“ řičím do telefonu, abych se pochlubil mé osobní lékařce.
„Jo, to znám. Srandovní čtverečky. Taky jsem to hrávala, když jsem dostala svůj první počítač. Cool old school!“, pravila.
Sakra.
Technika neuvěřitelně pokročila
23.10. 2011 neděle
Má matka jest stále akčnější. Šedesát let je přeci věk na zkoušení nových sportů. Již ji nebaví jezdit na kolečkových bruslích po horách (zranění bederní páteře) a cyklistické výlety po Alpách prohlašuje za nudu. Pročež se rozhodla naučit cyklistické cirkusové triky. Při pokusu o jízdu po zadním kole se jí ovšem povedlo vrazit si konec řídítek do oka.
„Mám oko jak Mongol! A jizvy vypadají jak křížek!“ stěžuje si matka.
„A v práci mám jen poloviční úvazek,“ hudrá důchodkyně.
24.10. 2011 pondělí
„Obrázek, potřebuju obrázek, abych si ho mohl založit,“ tvrdohlavě opakuje do telefonu můj personální šéf v Irsku. Dožaduje se potvrzení o pracovní neschopnosti, které musím posílat každý týden, jak si irské zvyklosti žádají. Můj personální šéf, všemi kolegy familiérně zvaný „Ten zasraný zkurvený imbecil“ se dožaduje, abych papír každý týden zaslal faxem a poté v obálce obyčejnou poštou.
„Když papír zašlu emailem, tak si ho vytisknete a můžete si ho založit, jasné?“ vysvětluji zoufale.
„Ale já to chci nafaxovat – potřebuji papír! Do složky!“
„Uááááááá! Email je dopis, jen vám to přijde do počítače. Taková ta televize, jak je k ní kabelem připojený psací stroj!“ vysvětluji pánovi, jehož nejvyšším dosaženým vzděláním je absolvování kurzu pěstování ředkviček.
„Email, to znám – takové články, co mi blikají na obrazovce. Ale já to chci poslat faxem. Vždycky mi to vyjede na papíru.“
„Šmarjá! Email si vytisknete a máte to taky na papíru!“
„Ale email mám na obrazovce! Já chci papír do složky!“
S pláčem kulhám do města na poštu.
„Fax? Ten máme porouchaný, ale na druhém konci města na rohu proti hospodě U brouka Pytlíka fax mají.“
„Ano, máme tu fax, ale jen v rámci Česka, do zahraničí nic poslat nemůžeme. Zkuste to v informačním centru.“
„Fax nemáme. Musíte jít na městský úřad.“
„Jistěže máme fax, ale služba není pro občany. Jděte se zeptat naproti k policistům.“
„Fax? My jsme policisté. Pomáháme a chráníme. Co bychom tu dělali s faxem?“
Kalašnikovův automat vzor 1947, známý pod zkratkou AK-47 je nejpoužívanější a jedna z nejznámějších útočných pušek světa.
25.10. 2011 úterý
Poslední týdny bych rozhodně nenazval zrovna akčními. Po bouračce stále nekrotím tygry a nešermuji se s důchodci ve frontě v obchodech. Kulhám, ploužím se a bez ustání nadávám.
„Ale vždyť to není tak špatné. Nezlámaná ruka už není černá, zlámaná začala fialovět a ani moc nekašleš,“ uklidňuje mne otec, který mi vaří, pere, vozí mne několikrát týdně do nemocnice a potupně mi krájí sousta na drobno.
„Nekašlu proto, jelikož kašlat se zlámanými žebry není věru žádná legrace,“ pravím vztekle, jelikož jsem nerudný. Také jsem nepříjemný na všechny okolo, buď strašlivě mlčím nebo strašlivě skuhrám a kdybych mohl, jistě bych něco nakopnul. Ještě dlouhou dobu však budou objekty v mé blízkosti v bezpečí, kopat ještě nesvedu.
26.10. 2011 středa
Ha! Již nemusím chodit do divadla v holínkách, na pohřby v sandálech a do divadla v umělohmotných pantoflích asijské provenience. Hybnost prstů se zlepšuje, byť loket a zápěstí připomínají spíše názornou učebnici plegie. Po měsíci a půl od nehody se mi dnes podařilo zavázat si tkaničku. Pln nadšení si již představuji, že za pár dní budu plésti košíky z ohebného proutí, zhotovovati provazové mosty a hulákajícím sousedům na hrdlech uvážu pravý skautský uzel.
27.10. 2011 čtvrtek
„Proklatě!“ pravil jsem hrubě, když jsem zjistil, že obaly od čínských polévek nemohu vrátit v obchodě jako například vratné lahve. Očekával jsem bambilion peněz a spoustu nových i starých přátel, jelikož mezi množstvím přátel a penězi je přímá úměra. Jelikož však obaly od čínských polévek vratné nejsou a momentálně nejsem schopný pracovat (výrobci umělých mozků, jater a invalidních vozíků prý nikoho na testování nepotřebují), jsem živen rodiči, kteří mne krmí, šatí, platí hypotéku a Pitralon. Jak potupné.
28.10. 2011 pátek
„Nemáš ploutve,“ konstatuje suše z Irska polský kolega Hubert.
„Mám ploutve! Krásné zánovní ploutve, jsou uložené ve skříni,“ vysvětluji trpělivě do telefonu.
„Nemáš. Půjčil jsem si je, když jsem jel do hospody a asi jsem je nechal v autobusu.“
„Co o?“
„A pamatuješ, jak jsi mi svěřil do úschovy fotoaparát?“
„E?“
„Tak ten mi ukradli. I se všemi tvými objektivy.“
To by mě tedy zajímalo, jak teď budu fotit akty v ploutvích, jak jsem zamýšlel.
29.10. 2011 sobota
„Vonný dech, lysá hruď a rodina jsou krmí mého života,“ pronáší pan Lišák.
Pan Lišák popíjí v divoké Asii koktejl z halucinogenních houbiček
ještě v dobách, kdy si neholil hruď, nečesal bradu a nedbal toho,
že mu slunce a alkohol barví nos do červena
(foto: pan Josef)
Ano, pan Lišák, známý chomutovský desperát, renegát ctné společnosti, vousatý démon, opilec, divoký motorkář, postrach milých lidí. Čas neúprosně kvapí, brousíc hrany nejedné jistotě. Motocyklový gang Wild Pink Pigs známý především tím, že se nikdy nestal známým, mizí v propadlišti dějin. Vedoucí, hasič pan Josef motocykl prodal. Policista pan Lemiš zhřešil, oženil se a motocykl tak zůstane pravděpodobně jen rekvizitou v policistově horském doupěti. Vězeňský dozorce pan Topoř zanechal své jednostopé vozidlo v Indonésii poté, co v zatáčce zavadil kolenem o hromadu písku a rozbil si rypák. Bratr pana Lišáka si vzal hypotéku, pročež nemá nejen na benzín, ale ani na prezervativy a brzy si tak zřejmě pořídí šklebáka. A já? Já mám jen plastový model motocyklu, který mi sloužil necelé tři roky.
Naděje tak upínám k příštímu roku, kdy se Wild Pink Pigs vydávají na výlet do Vietnamu a při té příležitosti jistě dojde ke spanilé jízdě po rýžových polích a vesnických nálevnách. Pročež se na vědomost dává, že benzín je vietnamsky xăng a chlast je rượu.
30.10. 2011 neděle
„Ťuťu ňuňu, to je náš chlapeček, krásné oči a zlatoskvoucí kadeře,“ pravívají rodičové a svým ratolestem tím způsobují nevídané hoře, jelikož každý správný chlapec chce přece lovit mamuty, střílet bizony a plácat sousedku po zadku. Vnímání rodičů však často zamrzne v kojeneckých letech a jinoch posetý uhry trpí, zatímco rodičové jej vychvalují před návštěvami, příbuznými i sexuology. Dospívající jedinci poté rudnou, studem se koušou do rtů, protáčejí oči v sloup a tiše kvílí.
Mně se naštěstí podobné scény víceméně vyhýbaly. Až do dnešního dne, kdy se jako černé chmury z temnost minulosti vynořily kompromitující materiály.
Každému živočichovi je třeba roztíti břich a poté ho tlouci ostrým sekáčkem
„Hehe,“ pravil otec a zaslal mi tři černobílé fotografie z pravěku. Na jedné coby nevinný chlapec ve věku přibližně pěti let třímám s milým úsměvem rozpáraného kapra. Na druhé coby nevinný chlapec ve věku zhruba sedmi zkoumám následky krutého masakru drůbeže. Na třetí fotografii s výrazem nadšeným třímám (ve věku asi deseti let) v ruce sklenici, chystaje se prolévat hrdlem alkohol, krásnou to metlu mládí. Proč mne nikdo nefotil, kterak jsem se věnoval ušlechtilým zálibám? Kde jsou fotografie, jak jsem pomáhal babičkám s nákupem, jak slepcům přes přechod, jak jsem se účastnil akcí Z a nebo jak jsem hubil mandelinky, vyslance imperialismu? Takové fotografie nejsou. Zřejmě proto, že jsem místo akcí Z či pomáhání slepcům raději vraždil ryby, drůbež a holdoval alkoholu.
Synchronizovaný tanec slepic mého děda
31.10. 2011 pondělí
„Jak se vám daří? Vitamíny nepotřebujete? Jak vám můžu pomoct? Potravinové doplňky koupit nechcete?“ telefonuje mi kdosi neznámý. Z neznámého se vyklubal manžel ženštiny, se kterou jsem se v září srazil. Očekával jsem za dveřmi atentátníky s tupými sekerami, toto však nikoli. Pán se dokonce ani nevztekal, nenadával a neslyšel jsem obvyklé poznámky na idioty motorkáře. Zvláštní, vzhledem k tomu, že ona řidička dopadla pravděpodobně o dost hůře než já.