24.9. 2014 středa – 5.10. 2014 neděle
V Irsku není třeba jen ohnout hřbet a cedit krev pod bičem nelítostných zaměstnavatelů. Dostatečně odolní jedincové si mohou užít i irských specialit, nápaditě namíchané směsi perverze a nechutnosti, z čehož je občas koktejl překvapivě svěží. Kromě irských samic, v civilizovaném světě nazývaných ženštiny, je možno navštívit i řadu davových zábav.
“Pane premiére, zaostáváte o brázdu!” srší z početného davu povzbuzující výkřiky.
Pan premiér se ovšem snaží, z rudého čela prýští pot, sako se mačká a lakýrky zarývají do měkké půdy.
V Irsku se koná populární šampionát v orání. Zapůjčil jsem sobě motocykl, otlučenou Hondu CB 600F, a po noční směně se jel podívat, čímže se to kochá národ známý špičkovými farmaceutickými a počítačovými firmami.
Šampionát v orání je součástí zemědělské přehlídky, která se koná každoročně již od roku 1931. Aby bylo jasno – nejde o vesnickou tancovačku, kde strejda Johnny ostříhá ovci, teta Margaret prodá dýni a za stodolou si to rozdají sourozenci O´Sullivanovi. Comórtas Náisiúnta Treabhdóireachta, jak zní irský název akce, navštíví každoročně statisíce lidí včetně premiéra či prezidenta.
Zaparkoval jsem motocykl nedaleko stádečka ovcí a poté se již vnořil do akce. Premiér orající ve svátečním obleku, modelka v gumákách pózující vedle naleštěných traktorů, farmáři se žlutými a černými zuby prodávající naleštěné brambory, soutěže ve stříhání ovcí, hloubení děr či módní přehlídka oděvů pro pracovníky JZD.
Sama soutěž v orání má nemálo kategorií a za povzbuzování davů se pretekári předhánějí nejen v čase, ale i estetickém dojmu vyrobené brázdy. Na brázdu poté naběhnout rozhodčí v nažehlených oblecích a pečlivě na milimetry přeměřují všechny možné rozměry a úhly.
Akci jsem si vskutku užil a odjížděl s očima nateklýma po hodinách smíchu. Smích mne poněkud přešel, když jsem celou cestu zpět do Dublinu jel v koloně policejních motocyklů. Od půjčeného motocyklu jsem totiž nevlastnil doklady, neměl jsem ani vlastní řidičský průkaz a v průběhu cesty jsem propukal v nekoordinované výbuchy smíchu.
Vidět dlouhonohé modelky, kterak se v gumákách lísají k traktorům, automobilům či ovcím mne prostě v klidu nenechává.
6.10. 2014 pondělí
“Fleky mě vzrušují! Přivádějí mě do extáze, zmítá mnou orgasmus,” vzrušeně praví spolubydlící G., zatímco pobíhá po kuchyni a vaří večeři.
“E?” dotazuji se, jelikož jsem ještě nikdy neslyšel, že by mladou slečnu líbivých tvarů vzrušovaly fleky.
“Prostě mám slabost pro vojáky! Jejich flekaté uniformy mě vážně dostávají! Všude samé fleky, dobrodružné maskování! Fleky fleky fleky! ” chvěje se spolubydlící chřípí, zatímco vařečkou šťourá do hrnce.
“No jo, vojáci, chrabří to mužové, úplní hrdinové! Umějí pochodovat a říkat ´rozkaz, pane!´,” povzbuzuji ženštinu. Ani to moc není třeba, oči jí planou, ruce se chvějí, z úst vytéká horká slina a podbřišek se nadouvá.
“Kdybys viděl to dobrodružství! Každý voják má fejsbuk a fakt tam píšou, jak bojují! Krev stříká! Moji hrdinové!”
“Takže někteří umějí i číst a psát!” šponuji vzrušení dívenky na maximum.
“Jo!!! Ošukám prvního vojáka, kterého potkám! Ty jejich fleky! Hurá! Uáááá!” nadšeně vykřikuje od plotny, zatímco mi hrne na talíř večeři.
Jelikož jsem se umyl a nemám na sobě fleky, věnuji se večeři úplně v klidu. A dlužno dodat, že spolubydlící vařit umí.
7.10. 2014 úterý
Tři týdny volna v listopadu se staly skutečností. Usuzuji tak podle toho, že mi můj zaměstnavatel na kdysi zaslaný dotaz konečně poslal odpověď s dodatkem “Díky bohu za tři týdny klidu”. Zřejmě tím nemyslel klid pro mě.
8.10. 2014 středa
Bloumati krajinou na podzim má své výhody. Ženštiny již neohrožují stárnoucí výletníky (to jako mě) divokými manévry svých kočárků, hloupé slunce nepálí jak zběsilé a na polích mohu vyzobávat z brázd obilná zrna, čímž ušetřím nemalý peníz. Z Tábora podél Lužnice do Bechyně jsem zvládl za pět hodin a je tak jasné, že obilné zrno dodává energii, pročež letos ptáčkům do krmítka nic sypat nebudu. Sám mám málo.
Kostel Nanebevzetí panny Marie nedaleko Dobronic někdy na konci léta
9.10. 2014 čtvrtek – 16.10. 2014 čtvrtek
“Ty jsi se už vážně úplně zbláznil! Vždyť to jen rachotí a mně z toho vibruje skleněné oko!” nadává mi v práci jednooký šéf Pavouk.
Výkonná zvuková aparatura umístěná v hangáru letištního carga se pro tento týden nočních směn stala mou obětí na základě práva “kdo dřív přijde, ten dřív mele” a fyzickém doplňku práva ve formě kovové tyče.
“To není jen o decibelech, pozorný posluchač si vychutná zejména inspiraci klidem lesních palouků a romantiku sámských textů!” snažím se argumentovat, zatímco z vibrující stěny hangáru opadávají cedule se stupidními nápisy “We are the team!” a “Health and safety!”
“Klepou se mi vnitřnosti a v kanceláři se mi papoušek děsem zahrabal do misky se zrním!” pláče pan šéf.
“Jen si hrabej, papoušku! Jen si vibruj, skleněné oko!” vykřikuji nadšeně a zvesela poskakuji. Mí oblíbení Korpiklaani sámským joikem vyprávějí o vodce, vodce, vodce, někdy také o pivu, pivu, pivu… a možná i nějakých zbytečnostech.
Finská kapela Korpiklaani, vyznačující se folkovým řinčením
17.10. 2014 pátek
Není dobré plánovat dovolenou s prázdným žaludkem, jelikož to mne napadají vždy jen asijské země. Kde jinde by se měl také výletník pořádně a chutně najíst.
Pročež jsem si zažádal o zvací dopis nutný k vydání víz na letišti. Vyřizování vietnamských víz jest poslední roky proces jednoduchý, byť s nutnou dávnou byrokracie. Zvací dopis objednaný elektronicky u některé z nespočtu agentur a poté vyzvednutí víza samotného po příletu na některé vietnamské letiště.
Vnímaví čtenářové již jistě tuší, že na na výlet poletím do Vietnamu. Možná.
18.10. 2014 sobota
Dopis od mého otce. Otec píše jednou za čas, vyjadřuje se jasně a stručně.
“Až Ti skončí řada nočních, přijeď si odpočinout. Pěkně Tě vykrmím vepřovým kolenem, dáš si wellness, procházky, jointíček (ze zahrádky) i pokleslé ženštiny zajistím (zdravé, čisté). Bereš?
Táta”
19.10.2014 neděle
Vsedl jsem do letadla a skrze Dublin odletěl do Lisabonu. Očekával jsem všední město a davy turistů, jelikož v Barceloně, Madridu a jiných iberijských destinacích se podobná pakáž vyskytuje. Ó, jak jsem byl příjemně překvapen. Ubytoval jsem se ve čtvrti Alfama (název derivoval z arabského názvu Al Hamma) a poté počal vyluzovat hlasité zvuky.
“Ó!”
“Á!”
“Ú!”
O chvíli později jsem dokonce popustil uzdu emocím natolik, že jsem se uchýlil k produkci sofistikovanějších zvuků.
“Óóóó jééééé!”
“Júúúúú!
“Juchuchúúúú!”
Křivolaké uličky, oprýskané balkony s pověšeným prádlem, ušmudlané obchůdky se zeleninou a lahodným ovocem. Obchody s kýčovitými suvenýry a předražené kavárny ještě nedorazily do každé ulice a Lisabon tak mimo největší turistické atrakce působí nadmíru příjemně.
Stará tramvaj a staří pánové v lisabonském starém městě
20.10. 2014 pondělí
Motám se po čtvrti Alfama, nejstarší části města. Lisabon je jedno z nejstarších měst světa, založen dávno před Římem, Paříží, Londýnem či Horní Děložnou. Městu vládli Římané, germánské kmeny, od osmého století Maorové a po dobytí křižáky pod vedením pana Alfonsa Henriquese se stalo centrem Portugalska. Ač město navštíví ročně zhruba dva miliony výletníků, nemohu se ubránit pocitu, že oproti jiným populárním turistickým destinacím se jedná o relativně klidné místo. Což samozřejmě kvituji s nadšením, jelikož je tak i v úzkých uličkách dost místa na to, abych všude prošel i se svým sádelnatým břichem a nemusel se tukovými pásy otírat o další chodce.
Alfama se svými uličkami táhne od řeky Tejo až k Castelo de São Jorge. Na celou čtvrť je pěkný výhled například z Miradouro de Santa Luzia nebo belvederu Portas do Sol. Pro lenivé staré pány jako je například pan Chocho je vhodné si přivstat, vyhnout se tak turistům a vskočit do tramvaje číslo 28. Tramvaj je jednou ze tří historických linek Lisabonu a těžko najít místo, kde by se neprodávaly tuny suvenýrů s obrázkem žlutých vozů, vyrobených v letech 1936-1947. Tramvaje rachotí, skřípou a kvílí, cpou se do uliček, kde se téměř dotýkají domů a půlhodinová jízda je jistě lepší, než si například píchnout drát do oka. Kromě tramvaje je v Alfamě i nemálo kostelů a klášterů, namátkou Lisabonská katedrála, klášter São Vicente de Fora či kostel Santa Engracia de Zaragoza.
Citadela a hrad
Odpoledne přepadávám hrad svatého Jiřího. Pěkná citadela byla až do 16. století rezidencí pana krále a dnes jsou z kopce osídleného postupem času Kelty, Féničany, Řeky, Římany, Vizigóty nebo Maory hezké výhledy na Lisabon, zvláště jeho staré čtvrti.
“Dost bylo kultury, pane hostinský! Velký bílý cizinec je hladový, noste na stůl!” častuji opovážlivými slovy barmana v ušmudlané hospodě. Má statečná řeč však přinesla své ovoce, jelikož se vzápětí na stole objevila minimálně dvoukilová ryba a láhev vína. Jelikož byla ryba pečená a láhev otevřená, živočicha jsem snědl a víno vypil. I když by jistě mnozí reptali a doporučovali rybu vypustit zpět do moře a z vína uválet kuličky vinné révy.
21.10. 2014 úterý
Lisabon má přibližně půl milionu obyvatel, v aglomeraci ovšem další zhruba tři miliony. Stejně jako v mnoha jiných případech v historii i zakladatelé Lisabonu byli milovníci kopců, ovšem napočítat uměli jen do sedmi. Pročež založili město na sedmi kopcích. Nebyli sami. Na sedmi kopcích je postaven i Řím. A také Bergen. Plovdiv. I Sheffield, Edinburgh, Istanbul, Amman nebo San Francisco. Sedm kopců, to už je skutečná výzva pro všechny kopcolezce a jiné milovníky fyzické námahy, potu, křečí v lýtkách a zapařených rozkroků. Jelikož si v podobných aktivitách nelibuji, raději chodím jen tak pomalu po městě a spokojeně tleskám, jelikož v Lisabonu pěkné domky a věžičky nejsou zavaleny turisty tak, jak tomu bývá jinde.
Klášter Jerónimos
Kromě Alfamy jsem se motal i ve čtvrti Belém. Ano, to je to místo, odkud v dobách největší slávy Portugalska vyjížděli na své daleké cesty páni kapitáni s dlouhými vousy, větrem v plachtách a potetovanou posádkou. Z Belému vyjížděl pan Vasco de Gama do Indie, z Belému vyjížděl Pedro Álvares Cabral do Brazílie. Není divu, že je dnes v Belému Monument objevitelů. A také klášter Jerónimos. Pěkný příklad pozdně gotického (ač z počátku 16. století) stylu Manuelino, tedy styl zdobný, byť na hony vzdálen obéznímu baroku. Nedaleko je na ostrově u břehu řeky Tagus (alias Tejo) ve stejném stylu vystavěna ikonická belémská věž. Z upraveného nábřeží je vidět most, ve kterém i tupý poloslepý nevzdělanec jako já tuší závan kalifornského San Francisca. A vskutku, most Ponte 25 de Abril (původní název Salazarův most) byl projektován stejným architektem jako Golden Gate Bridge v San Franciscu. Otevřen v roce 1966 byl po Karafiátové revoluci a pádu diktátora přejmenován na dnešní název. Aby toho nebylo málo – skotský most Forth Road Bridge v Edingurghu vypadá téměř totožně (infarkt právě nad mými odbornými posudky skolil všechny znalce mostů mezi čtenáři Chochovin).
Kromě Ponte 25 de Abril je v Lisabonu i více než 17 kilometrový Ponte Vasco de Gama.
Monument objevitelů, Ponte 25 de Abril a Airbus 320 portugalských aerolinií
“Okamžitě přestaň s tím skřehotáním, zoufalý pěvče!” hulákám na pouličního kytaristu, který se rozhodl oblažit mě kvílením zcela disharmonickým. Navíc nekoordinovanými pohyby týrá struny rozladěné kytary. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem si dopřával poslední ze tří obědů…nebo první ze čtyř večeří, nejsem si jistý.
Pěvec však nepřestává, zřejmě nerozumí mé češtině. Naopak se na mne usmívá a přidává na decibelech.
“Tady máš pět peněz… a za to budeš mlčet, jasné? Já dát tobě peníze – ty být ticho! Rozumět?”
Umělec porozuměl, vytřeštil oči a po zbytek mé večeře jen schlíple seděl, tvářil se uraženě a žmoulal darovanou bankovku.
Lisabon láká mimo jiné i na nízké ceny a za relativně malý peníz dostane výletník nemálo. Pokud tedy nemusí uplácet pouliční hudebníky, aby nekvíleli na veřejnosti.
Belémská věž na ostrůku na řece Tejo
22.10. 2014 středa
“Estuár! Estuár! Estuáááár!” volám bojovně, odfrkuji jak starý kůň a již se řítím do lisabonských ulic. Díky lisabonskému estuáru řeky Tejo jsou zdejší vody bohaté nejen na ryby, ale i na všemožnou havěť s tykadly, klepety, ulitami a krunýři.
Vyzbrojen nožem, vidličkou, velkým břichem a silnou vůlí zdolat šiky mořských živočichů testuji pověstné lisabonské lahůdky. Půl kila sardinek, jednoho ze symbolů Lisabonu, jsem si dal jako rozcvičku. Následoval párek krabů. Pěkná ryba ani nestačila zamrkat svýma smaženýma očima a již mohla jen zkoumat můj žaludek zevnitř. Nelenil jsem a objednal si chobotnici, zlatý hřeb večera. Zkušenost s chobotnicí byla naprosto jedinečná. A černá. Chuťově vynikající živočich vhodný k dlouhému žužlání mi zbarvil ústa do černa. A jelikož jsem jedl značně energicky, měl jsem černé fleky na obličeji, na rukou i na košili. Nečekal jsem totiž, že bude chobotnice podávaná vcelku, nejen včetně zobáku, ale i včetně inkoustového vaku.
“Hehehe! Že vy budete cizinec?” směje se číšník, kuchař i tlustá uklízečka. A tak jsem se dozvěděl, že inkoustové vaky se nechávají v hlavonožcích jako důkaz čerstvosti. Že byla má chobotnice nadmíru čerstvá jsem dokazoval obličejem černým, jako kdybych hlavou zryl nejtemnější rašeliniště.
Večer odlétám zpět do Irska. To je země, kde je největší kulinářskou atrakcí rozmačkaná brambora, pizza a hamburger a nejzajímavější architektonickou perlou je zřícenina hradu. Jedno jakého, protože v Irsku vypadají všechny stejně. Ach jo.
Výhled z vyhlídky svaté Lucie
23.10. čtvrtek – 30.10. 2014 čtvrtek
Irsku otrnulo. Po ekonomické krizi počíná vše opět fungovat, Irové se opět spokojeně usmívají a věnují se nakupování, hlavnímu irskému náboženství. Novinové titulky vykřikují optimistická hesla a společnosti i přes jistou opatrnost nabírají zaměstnance. Ne tak ovšem můj chlebodárce. Před šesti lety mi snížil mzdu o desítky procent, šest nepřidal ani peníz a netají se tím, že v nejbližších letech ani nepřidá. Přístupu zaměstnavatele jsem se ovšem přizpůsobil i já a kolegové nezůstávají pozadu. Častokrát si dopřávám přestávku každých pět hodin a v márnici bývá často víc kolegů než mrtvol, jelikož je márnice jediné místo, kde je relativně klid. Pokud ovšem – jako tento týden – nespadne víko od rakve na nohu kolegovi Karlovi, který to nese nelibě, soptí, nadává a vyjadřuje se na adresu nesvědomitých hrobníků nepěkně.
31.10. 2014 pátek
Odlétám do San Francisca. Po několika pokusech odletět v létě se mi podařilo nacpat se do letadla až nyní, jelikož letní lety byly beznadějně plné. Dublinské letiště má své americké imigrační úředníky, pročež je cestující z Dublinu do USA po příletu vypuštěn do země neomezených možností již bez jakýchkoli vstupních ceremonií.
“Balil jste si zavazadlo sám?” dotazuje se mne pan Američan a ukazuje na rentgenový snímek kufru.
“Zajisté. Vlevo jsou trenýrky, vedle ponožky, potom záplata, kdybych si roztrhl trenýrky. Napravo mám ještě jedny trenýrky, pod nimi další ponožky a vlevo je sáček na špinavé trenýrky a ponožky. A v rohu vidíte další sáček pro případ, že by ten první praskl….” počínám sáhodlouze vysvětlovat. Hlavně musím být nenápadný, jak mi všichni radili, vůbec bych prý neměl mluvit o teroristech, granátech v kapsách a tak podobně. Nenápadný jsem byl zřejmě dostatečně, jelikož úředník chvíli konsternovaně zíral, poté několikrát otevřel pusu, zavrtěl hlavou a pokynul směrem za přepážku. Pročež jsem, technicky vzato, vkročil do USA už v Dublinu.
Jedenáctihodinový let nikterak záživný nebyl. Co si budeme povídat, Aer Lingus po letech škrtů připomínají spíše nízkonákladové aerolinie a kvalitě například těch arabských jsou vzdáleni asi jako buranská tlupa hradního vepře Zemana civilizované společnosti.
Nu, barbar jsem samozřejmě i já. Vedly snad mé první kroky v San Franciscu k oceánu? Nebo do beatnického baru? Či snad na vyhlídku na Golden Gate? Ne, zavítal jsem do čínské restaurace, nacpal si bachor a šel spát.
San Francisco z Coit tower. Most vlevo není Golden Gate bridge.