21.9. 2017 čtvrtek – 1.10. 2017 sobota
Další sada nočních směn na dublinském letišti. Už snad ani nemá smysl zmiňovat, že pracovní podmínky jsou v našem oddělení takové, že vedení bere naprosto každého uchazeče o práci a pod heslem “Žádná diskriminace!” tak občas nastoupí koktající analfabeti, beznozí důchodci či schizofrenik trpící utkvělou představou, že je nosorožec, kterému chce někdo uřezat roh.
Nemám nic proti koktání nebo nosorožcům. Ale v práci v leteckém průmyslu je zkrátka poněkud problematické, pokud koktající kolega místo let EI207 začne hlásit EI22222222 eeeee 777777. Ještě horší je, když místo obyčejného “yes” počne opakovat “ye ye ye ye ye”, pročež si všichni myslí, že si kolega prozpěvuje. Kolega nosorožec mi pro změnu dal podrobnou přednášku o rozdílu mezi severní a jižní formou nosorožce černého. Ovšem tím jeho odborné dovednosti končí a zbytek pracovní náplně mu jde asi jako paraplegikovi lekce čardáše.
Legrace s novými kolegy tak skončila ještě dříve, než pořádně začala.
2.10. 2017 pondělí
“Á, pacient Chocho přijel!” vítá mě ironicky pan Tonda, lékař motocyklů, učiněná celebrita.
Dojel jsem si daleko na východ, až téměř k hranicím Asie, jelikož tam pan Tonda sídlí a vrhá se na motocykly vyzbrojen znalostmi, zručností a především trpělivostí s úplně pitomými zákazníky.
Tentokrát jsem se ovládal a neptal se na spoustu technických detailů a podivuhodností ze světa jednostopých strojů, pročež prohlídka proběhla až nečekaně rychle. Jelikož jsem svými dotazy nepřivedl pana Tondu do krajin psychického rozpoložení, kde se nachází zoufalství a zuřivost, budu si muset informace o motocyklu a samotné jízdě muset opatřit jinde a jiným způsobem. Samozřejmě se nevzdávám a doufám, že na stará kolena se někdy naučím zatáčet i doprava a při tankování paliva nebudu terčem všeobecného posměchu a polovina benzínu neskončí na mém oblečení a v květináčích s ozdobnými rostlinami.
3.10. 2017 úterý
Jelikož včera můj motocykl úspěšně prošel každoroční zdravotní prohlídkou, rozhodl jsem se konečně realizovat příští rok výlety, které mám již dlouho v plánu, ale ke kterým jsem se z nejrůznějších důvodů stále nedostal. Jedním z těchhto výletů je konečně projet jižní a západní pobřeží Irska, konkrétně si užít známou Wild Atlantic Way, zhruba 2500km dlouhou cestu, podél které se vyskytují nejatraktivnější místa ostrova. Ač v Irsku pracuji téměř 13 let, díky pohodlnosti a lenosti jsem se na západním pobřeží zastavil zatím jen parkrát a vždy jen automobilem. Na stará kolena si hodlám dopřát pověstné irské počasí na motocyklu. To bude ta pravá zábava, rozrážet svým mastodontním pupkem irské vichry a deště, smýkat motocyklem po mokrých silničkách na útesech a klouzat se na výkalech racků. Romantika jak má být!
Pro začátek jsem tedy na duben příštího roku zakoupil pro sebe a svůj motocykl jízdenku na trajekt z Francie do Irska.
4.10. 2017 středa
Zpoždění v aktualizaci Chochovin přesáhlo rok. Opět a znovu přemýšlím, proč celou tu zhovadilost zkrátka neukončím, nesmažu a popel mnohaleté virtuální nudy nerozpustím mezi vším tím balastem, kterého je internet plný. A potom bych konečně vyhověl přání jisté starší paní a celý internet bych zakázal.
V chodu jsou zatím Chochoviny udržovány hlavně setrvačností, trochou cukru a velkým bičem. Setrvačností více než 17 let. Cukrem v podobě čínských polévek přislíbených čtenářem Rudolfem za další aktualizaci. A hustokrutým bičem v podání čtenáře P.:
“Vole Chocho, kde jsou další Chochoviny? Jestli něco nenapíšeš, fakt ti vypustím před dům čtyři moje děti! A přidám i tchýni!”
Sakrblé.
5.10. 2017 čtvrtek – 15.10. 2017 neděle
Dalsích deset nočních směn, 180 hodin, abych byl přesný. Dobrovolně.
16.10. 2017 pondělí
Odletěl jsem do Říma. Zejména proto, že má známá L. umí jedinečně vařit jídla ze škeblí a grilovaného artyčoku. Další zábavou je její kocour, na kterého stačí zařvat a on s vřískotem prchá ukrýt se do záchodové mísy. Ano, jídlo a intelektuální zábava, to je moje.
17.10. 2017 úterý
“Snědl jsi všechny škeble a vyjedl lednici! Ba i schroupal led, co jsem měla do kotejlů, dnes se najíš na ulici!” rozhořčeně pravila L. poté, co jsem posnídal.
Jíst na ulici není špatné, zvlášť když jde o ulice v Trastevere mimo hlavní turistickou sezónu. Nedá se sice říci, že by Trastevere bylo v říjnu prosté turistů, ale není to jako v létě, kdy by neopatrný jedinec i jen jediným výstřelem spáchal masovou vraždu.
Trastevere jest starobylou čtvrtí města Řím s nemálo zajímavostmi. Například na rohu baziliky Santa Maria leží rozjetý jezevčík. Pokud je někdo vegetarián a mrtvého jezevčíka náležitě neocení, může se podívat na baziliku samotnou. Jde totiž údajně o nejstarší kostel v Římě, který nechal postavit ve 3. století papež Callistus. Byl to nápad veskrze zhovadilý, jelikož dle kroniky Historiae Augustuae papež nechal postavit kostel na místě hospody (byť zřejmě hospoda stála poblíž, ne přímo na místě kostela). A tehdejší císař Heliogabal vše schválil s trapným odůvodněním, že “kostel je lepší pro uctívání jakéhokoli boha lepší než hospoda”.
Kromě výše zmíněného mrtvého jezevčíka a baziliky Svaté Marie (mimochodem mozaika v apsidě stojí za shlédnutí) je možno se Trastevere jen tak courat po kočičích hlavách a kochat se zachovalým, zrekonstrovaným a udržovaným městem, které kdysi jako přístav spojovalo Řím s Ostií a dále mořem.
18.10. 2017 středa
Bloumaje ulicemi Říma, natrefil jsem na pěknou sbírku lahví vína. Tedy, nejde ani tak o to víno, jako spíše o etikety na lahvích. Mussolini, Lenin, Stalin, Che Guevara a podobná pakáž se šklebí z výlohy, což mne tak přivádí na myšlenku, že to s tou globalizací nebude tak horké. V Berlíně si například podobnou výlohu s víny moc představit nedovedu, v Irsku je zase hajlování bráno jako ohromná legrace, mí chilští známí si nad postelí pověsili tu Pinocheta, tu Allendeho (před pár lety jsem dokonce viděl v restauraci v Santiagu za barem plakátek s podobiznou Manuela Contrerase) a jistý lékař z Burkina Faso co vystudoval v Moskvě mi kdysi tvrdil, že pan Stalin byl hodný pán, protože zkrátka všichni Rusové jsou hodní páni.
V centru Říma je možno zakoupiti víno.
19.10. 2017 čtvrtek – 28.10. 2017 sobota
Jelikož jsem se rozhodl vystavit svůj tvarohově bílý bachor slunečním paprskům a dopřát si tak rakovinu kůže a jelikož jsem se rozhodl nacpat si tentýž bachor spáleným jídlem z ulice a dopřát si tak rakovinu tlustého střeva, odlétám na zhruba pět týdnů do Asie. Jako obvykle si balím věci naprosto chaoticky a jako obvykle zjišťuji, že: nemám nabíječku k fotoaparátu, nemám pasové fotografie, nemám výměněné peníze (ač máme rok 2017, výběr z bankomatu jest v Myanmaru z několika důvodů hloupostí, pominuli případ nouze) a nemám prezervativy (hodí se jako dárky pro otravné škemrající šklebáky jako náhrada za nafukovací pouťové balónky), jejichž koupě v Asii je pro Evropana obecně sice zábava, nicméně s neuspokojivým výsledkem. Kromě toho, že postrádám spoustu věcí, něco mi naopak přebývá – poněvadž jsem již týdny nenavštívil zručnou ženštinu s nůžkami, mám vlasy, že by si proti mně i pan Sandokan připadal lysý jak bowlingová koule. Pročež jsem se vydal nakupovat a tupit nůžky kadeřnici v městečku Swords. Navštívil jsem 11 obchodů a 2 kadeřnictví. Interesantní a lehce znepokojivého “hmmmm” hodný fakt jest, že ani jediný z prodavačů a ani jediná kadeřnice nebyli Irové. Prodavačky z Polska, Indie, Litvy a Slovenska, kadeřnice z Brazílie a kadeřník z Pákistánu.
A ano, vážení čtenářové – jako obvykle se slečna kadeřnice smála, že mám neforemnou lebku a ano, vážení čtenářové, jako obvykle padlo několikrát hanlivě míněné přirovnání k bramboře.
29.10. 2017 neděle
Českem se přehnala vichřice. Což má za následek hystericky kvílející moderátory v rádiích i televizích, kteří dramatickým hlasem popisují, že v Horní Děložné ubohá matka se sedmi dítky zůstala díky ukrutnému uragánu jedenáct minut bez elektrické energie. Samozřejmě je nutné – za vysoké sledovanosti – zprostředkovávat přímý přenos z každé z oněch jedenácti dramatických minut, vše doplnit rozhovorem s retardovanou sousedkou a detailními záběry na každého ze sedmi šklebáků. Horším následkem je, že za vichřice se špatně motocykluje, jelikož na cestách leží ulámané větve a občas je dokonce poryvem větru na ubohého motocyklistu sražena z oblohy dezorientovaná vrána. Pročež nelibostí ohrnuji dolní ret, tvářím se neradostně a místo motocyklování holduji alkoholu. Tuto korelaci ovšem redaktoři v rádiích ani televizích nehlásí, jelikož nejsem matka se sedmi dítky a souvztažnost mezi větrem, motocyklem a alkoholem by beztak nikoho nezajímala.
30.10. 2017 pondělí
Vítr polevil a nebe jest báječně modré. Pročež jsem nelenil, vsedl na motocykl a užíval si čerstvého vzduchu. Mimo jiné jsem si zajel na hrad Borotín. Z hradu mnoho nezůstalo, nicméně sama poloha a výhledy za návštěvu stojí. Hrad stojí na ostrožně nad Starozámeckým rybníkem a v sousedství je i barokní dvůr. Ač ještě na obrázcích v dílech pana Sedláčka vypadá hrad poměrně zachovale, později byl rozebrán na stavební materiál, zvláště po částečné řízené demolici tehdejšího majitele Jana Nádherného. To ovšem bylo až kolem roku 1840, takže jistý Karel Hynek Mácha při svých návštěvách hradu na konci 20. let 19. století zajisté dopřával své rozervané duši pohledů na hrad v daleko lepším stavu, než je dnes.
Zbytky hradu Borotín, v pozadí barokní dvůr.
31.10. 2017 úterý
Jako obvykle, když prchám do teplých krajů a tudíž se již nebudu v Česku projíždět na motocyklu, udělalo se pěkné počasí. Pěkné, nikoli teplé. Po dvanácti hodinách motocyklování přes Šumavu, Slavkovské les a podél líbezné řeky Ohře přijíždím zpět k Táboru.