1.10. 2020 čtvrtek – 12.10. 2020 pondělí
V rámci lásky, rovnosti a bratrství bylo ve firmě rozhodnuto, že zatímco tupý plebs, to jest moji kolegové a já, bude pracovat jak otroci na bavlníkových plantážích víceméně zadarmo a pro životní minimum si bude chodit žebrat na sociálku, management bude sedět doma a za plnou, covidem neovlivněnou mzdu se bude škrábat na různých intimních místech a zívat nudou. Láska, rovnost a bratrství tak vítězí, jelikož lásku, rovnost a bratrství odjakživa definují vítězové. Ale abych jen hloupě nekritizoval. Management se rozhodl zúčastnit soutěže “O největšího kikota”. Tato soutěž spočívá ve vymýšlení debilních nápisů, z nichž nejdebilnější jsou poté tisknuty na plakáty, nálepky a nejrůznější cedule. A tak všichni naši manažeři bezpečnosti, druhého stupně bezpečnosti, zabezpečení bezpečnosti, tvůrci bezpečnostních předpisů, dohlížitelé nad tvůrci bezpečnostních předpisů, kontroloři kontrol a podobná sebranka chrlí bojové nápisy jako “Myjte si ruce!”, “Myjte si předloktí!”, “Nepřibližujte se ke kolegovi!”, “Omezte kontakty na dobu maximálně 14 minut!”, “Myjte si ruce ještě více!”, “Myjte si ruce úplně nejvíce!”, “Bděte!” a podobně. Nápisoví válečníci s epidemií covidu například oblepili naši letištní márnici obrázky, podle kterých se nemáme přibližovat nejen ke kolegům, ale ani k mrtvým, se kterými jest však v rámci pracovní činnosti nutno fyzicky manipulovat.
Odeslal jsem svým otrokářům dotaz, zdali je přijatelné dotýkat se mrtvol čínskými jídelními hůlkami po dobu 14 minut. Odpověď jsem obdržel téměř vzápětí. O čínských jídelních hůlkách ani slovo, zato jest mi opět vyhrožováno disciplinárním řízením.
V márnici jest zakázáno se přibližovati k ženštinám na méně než 2 metry
13.10. 2020 úterý
Na otočku jsem přiletěl do Česka. Na otočku létám do Česka zejména tehdy, když jsem sousedy upozorněn, že má poštovní schránka přetéká nejrůznějšími dopisy.
„Jé, další milostný dopis! A další! Tolik romantiky, to si snad ani nezasloužím!“ rozjařeně volám před poštovní schránkou zvláště v případě, že mne pozorují sousedé. Pokud mne pozoruje poněkud jednodušší sousedka z přízemí, nepokrytě kolem sebe chrlící různé vilné poznámky, změním své volání a nadšeně vykřikuji: „Jé, další milenka! A tady dvě milenky! A tady pozvání na swingers párty! A členství do Klubu úchylů!“
Poté si veškerou korespondenci odnesu k sobě do bytu. Reklamní letáky vyhodím, složenky zaplatím a na stole mi zbyde jen oznámení jakéhosi frustráta o tom, že se blíží konec světa, milion krvežíznivých migrantů a že se mám dostavit na náměstí, kde budou úplně všichni protestovat proti úplně všemu. A samozřejmě nechybí číslo bankovního konta, na které mám poslat peníze, jelikož onen zoufalec nemá co jíst, jest chudinka a bez příspěvků by nemohl žít život reka a udatně bojovat proti americkým mandelinkám, odporným zbohatlíkům, větru i dešti.
14.10. 2020 středa
Odjíždím opět do Bratislavy, abych alespoň částečně dodržel restrikce, díky kterým stále nemohu létat mezi Irskem a Českem přímo. Vcelku mi to nevadí, jelikož do Bratislavy jezdím vlakem, vlaky jezdívám rád a v Bratislavě se mohu kochat nejrůznějšími podivuhodnostmi. Kromě využívání strašidelných vozů městské hromadné dopravy, které jsou naneštěstí postupně nahrazovány novými, ještě s oblibou sedávám na balkonové terase restaurace na vlakovém nádraží, popíjím kafe a s neskrývaným nadšením se rozhlížím. Restaurace je naprosto realistickým výletem do časů hlubokého socialismu a kafe chutná hůře než namleté čípky na hemeroidy. Nádražní postavičky tvoří neuvěřitelný korálkový krasohled páchnoucí močí, potem, nánosy špíny a vzpomínek z dob, kdy pan Brežněv vášnivě líbal představitele poddaných sovětského impéria.
15.10. 2020 čtvrtek – 12.8. 2021 čtvrtek
Přiletěl jsem opět do Irska a tentokráte na dlouho, předlouho. Ač jsem měl v plánu realizovat spoustu nesmírně intelektuálních nápadů, výletů a mimopracovních činností, omezená možnost cestování a ještě omezenější finanční příjmy zhatily mé plány a všechny zlé úmysly, kterými oblažuji své okolí. Pročež jsem si vyměnil směny s kolegy a následujících několik měsíců se budu věnovat práci. A to tak, že téměř nepřetržitě. Vymyslel jsem sobě rozpis na následujících přibližně 10 měsíců. Do rozpisu se mi podařilo nacpat 18 dnů bez práce. A doufám, že nadpracované dny se mi někdy podaří vybrat, odjedu někam daleko, vyvalím se na pláž a budu se věnovat zírání na palmy a na vnadné domorodkyně, které mi budou za pět peněz masírovat břich. Nebudu nic dělat, jen sobě zakládati na sádle.
Pokud zrovna nejsem v práci, často se vydávám k moři. Nedaleko od domu mám například městečko Malahide. Ač má Malahide zhruba 17 tisíc obyvatel, atmosférou se příliš neliší od Horní či Dolní Děložné, atmosféra jest vesnická a jediná opravdu nepříjemná věc jest provoz na hlavní ulici, která je součástí pobřežní silnice. Malahide jest cítit mořem, obyvatelstvu na hlavy kálejí rackové a zejména za odlivu se zde line nezaměnitelná vůně shnilých vodních rostlin, uhynulých ryb a všemožných škeblí. Součástí Malahide je i marina, u které si na travnatém plácku dávají dostaveníčko návštěvníci i domorodci. Irská mládež zde holduje vzájemnému osahávání, východoevropští imigranti holdují levnému pivu z plechovek a bohatí domorodci zde venčí své psy, případně vyjíždějí na svých jachtách.
Malahide použili při svých nájezdech jako základnu Vikingové a i když ještě například před 200 lety zde žilo pouhých 1000 lidí, jednalo se vždy o občany materiálně nestrádající. V Malahide jest pěkný zámeček, ještě hezčí park, spousty kaváren, hospůdek, nejrůznějších klubů, muzea a po celém městečku jsou každých pár stovek metrů položeny čluny, které místní upravili na jakési velké květináče.
Oblíbené využití vysloužilých člunů. Reinkarnace v podobě pouličních květináčů. Malahide.
Jedinci holdující adrenalinu mohou běhat po pláži a užívat si takzvaný fekální slalom. Tato zábava spočívá v tom, že je třeba přeběhnout pláž bez toho, aby soutěžící šlápl do lejna po psech (na pláži v Malahide venčí své požírače granulí ukrutná spousta obyvatelstva), do lejna po koních (zvláště za svítání se zde na pláži na těchto hloupých zvířatech prohání spousta milovníků naklepaných hýždí) a nenechal se trefit bombardujícím rackem (rackové v Malahide rozhodně hlady nestrádají, což se projevuje na kvantitě i frekvenci jejich vylučování).
Pokud jedinec dokáže absolvovat fekální slalom bez toho, aby na některém z výkalů uklouzl a zlomil si vaz, dostane se k dalšímu pobřežnímu městečku, Pormarnocku. Portnmarnock působí jako chudý příbuzný Malahide, ovšem pobřeží je zde pěknější a až na proslulou pláž víceméně prázdné. Ona pláž v Portmarnock má sice daleko do barev pláží tropických, ovšem slouží k piknikům, masochistickým hrátkám jedinců holdujících běhání a podobným nesmyslným činnostem a na začátku pláže jest hnízdo místních otužilců. Tito tvorové lezou s oblibou do vody i v zimních měsících, pročež ženštinám díky ledové vodě až agresivně trčí bradavky, zatímco pánům díky ledové vodě netrčí vůbec nic.
Pláž byla výchozím bodem pro dva významné průkopnické lety. Dne 23. června 1930 odstartoval australský letec Charles Kingsford Smith se svou posádkou v letadle Southern Cross k druhému transatlantickému letu na západ, do kanadského Newfoundland, po kterém šílení letci pokračovali do Oaklandu v Kalifornii a dokončili tak cestu kolem světa. První samostatný transatlantický let na západ začal z pláže Portmarnock, když 18. srpna 1932 odstartoval britský pilot Jim Mollison v letounu de Havilland Puss Moth a zamířil do Pennfield Ridge v kanadském Novém Brunšviku.
Do Portmarnocku i do Malahide to mám z domu pár desítek minut chůze, pročež se obě městečka stala s přehledem má nejnavštěvovanější místa v Irsku, pokud tedy pominu dublinské letiště. Žádná velká sláva, řekl bych. Leč zejména nyní, v době covidové, jde o jednu z mála možností, jak se dostat na čerstvý vzduch a občas si i přinést k večeři nějakou tu vysušenou rybu či zdechlého racka.
Mezi Malahide a Portmarnock