1.10. 2021 pátek
Jako každé ráno, i dnes se motám po ránu na pláži v Machalille, bych zíral na rybáře. A jako každé ráno, i dnes si dávám velkou misku ceviche. Señora ze stánku na nároží mne již zná. Neptá se, co si dam ke snídani, nýbrž se jen zazubí a praví, že je pěkný den, na ceviche jako stvořený. Následně se zazubím já a pravím, že den je na ceviche jako stvořený, i kdyby padaly trakaře, vybuchovaly sopky a z nebe se sypal popel a zdechlé ptactvo.
Jinak je ovšem Machalilla i po ránu stejně ospalá, jako po zbytek dne. Pročež odjíždím do Puerto Lopez, kde je na pláži větší zábava. Rybářů je zde mnohem více a občas jsou k vidění scénky, kdy některý z překladačů ryb z lodí na břeh ztratí nervy. V takovém případě se frustrovaný jedinec chopí hole, sype proud nezdvořilých slov a mlátí pelikány i ostatní ptáky. Pelikáni ani ostatní ptáci si z toho ovšem nic nedělají, nadále užírají pracně ulovené ryby a navíc ještě rybářům škodolibě kálí na lodě.
Drzé a nebojácné ptactvo loupí při transportu úlovků z lodí na tržiště
Na zítřek jsem sobě zakoupil jízdenku do Quita. Jest třeba si přiznat, že hypotéku, čínské polévky a rum mi asi nikdo nezaplatí. Pročež se chystám pokorně vrátit zpět do práce na dublinské letiště. Zapomenout na ceviche, cebollado, pečená morčata, ekvádorské kopce, vodopády, laguny, ledovce, pláže i obézní ženštiny a vrátit se k bezprsté J., jednookému šéfovi Pavoukovi, mentálně retardovanému Ding Dongovi, pedofilovi P. a dalším svým kolegům.
2.10. 2021 sobota
„Odkud jsi, amigo?” ptá se jakýsi pán na pláži, kam jsem ještě před odjezdem zašel pokochat se rybáři, rybami, pelikány a tunami odpadků hyzdících jinak pěknou pláž.
„Z Evropy,” pravím, jelikož nehodlám vysvětlovat, že existuje i země jako Česko.
„Umím anglicky, německy, rusky a česky,” překvapuje pán.
„Rusky? Vážně?”
„Kdě butylka!” vykřikl pán.
„Pěkné, to by v Rusku mohlo stačit,” pravil jsem uznale.
„A německy – Volkswagen!”
„Ech. A česky?”
„Polib mi prdel, kreténe!” praví nadšeně pán.
„Jo, to by šlo. A víš, co to znamená?” táži se a je mi jasné, že čeští turisté jsou občas velice aktivní jazykoví lektoři.
„Ty být můj úplně nejlepší přítel!”
Následuje obvyklá konverzace o tom, že má jednu ženu, pět dětí, patnáct nemocí a že bych mu mohl přispět na léčení, na školy pro děti a živobytí pro celou rodinu, sousedy i domácí mazlíčky. Poté se s úsměvem a v dobré náladě loučíme.
„Polib mi prdel, kreténe!”
„Polib mi prdel, kreténe!”
Úplně nejlepší přátelé.
Jest doba covidová, což má samozřejmě dopady na téměř vše, autobusovou dopravu v Ekvádoru nevyjímaje. Například autobusy z Puerta Lopez byly zredukovány na třetinu.
Odjíždím v 9 ráno, cesta by měla trvat 9 hodin. Když ovšem v plánováný čas příjezdu stojíme v Santo Domingo, čtyři hodiny jízdy od Quita, počínám se škrábat na břiše a pravím: „Sakrblé!”
Navíc přichází pomocník pana řidiče a sděluje: „Nejsou pasažéři, do Quita nejedeme!”
Hodinu a půl čekám na další bus a do Quita přijíždím před půlnoci. Dalších 17 kilometrů taxákem z nádraží do města. Vítají mne už jen žebráci, pouliční psi se svrabem a prostitutky. Ty možná také se svrabem.
Den úplně v háji.
Národní park Machalilla
3.10. 2021 neděle
Ceviche a encebollado na tržišti Santa Clara. Pokud si někdo myslí, že je Ekvádor rozvojovou zemí, kde si výletník z Evropy za pět amerických peněz žije jako bambilionář, jest na omylu. I proto téměř v každém městě chodím na jídlo na tržiště, kde jsou ceny nejnižší, jídlo nejčerstvější a navíc si zde můžu koupit například pět pečených prasečích hlav. Těch jsou totiž ekvadorská tržiště plná. I jinak jsou tržiště zábavnější, než restaurace. Na tržišti do strávníka strkají procházející davy, do ucha vřískají potulní zpěváci, šklebáci prodávají lízátka a žvýkačky za dolar, občas přijde prodavač losů nebo ponožek a pod stolem se na nohu občas vyzvrací potulný pes.
Jelikož dnes jedu do městečka Mindo, opět se přesouvám na autobusové nádraží. Zatímco včera jsem jel 17 kilometrů z nádraží Quitumbe, autobusy do Mindo odjíždí z nádraží La Ofelia. Pouhých 15 kilometrů. To se tady mám. V autobusu jsou 3 turisté z Evropy. Čímž se trojnásobně zvýšilo maximum turistů, které jsem zatím v Ekvádoru v autobuse potkal. Covid má i své výhody, turistů z ciziny je zde málo.
Mindo jest městečko, ve kterém si zhruba čtyři tisíce duší užívá života napůl v divočině a přitom jen dvě hodiny jízdy od Quita. Mlžné lesy a potoky, spousta vodopádů a možnost se ocitnout po pár minutách chůze mimo hýkající dvounožce.
Jakási kytka v lese u Mindo. Ač mi to mí drazí čtenářové nebudou věřit, tuto kytku jsem neochutnal, jelikož smrděla jak bolavá noha.
Městečko je obklopeno mimo jiné i soukromými pozemky, o které jejich majitelé dbají, udržují na nich chodníky a za vstupné v řádu pár dolarů nabízejí své pozemky k vycházkám. Za šest amerických peněz jsem se motal několik hodin v mlžném lese za Casa Amarilla neboli Žlutým domem. Vycházka v prostředí připomínajícím džungli v něžném podání. Spousta všemožné zeleně, vřískot ptactva a řev opic. Místy jsem si připadal jak v botanické zahradě. Idylka skončila v podvečer, kdy počalo pršet. Stezky se změnily v blátivé skluzavky, pročež jsem se co chvíli válel po zemi jak ožralý santusák. Bláto mám všude, ba i ve vlasech, jelikož jsem si zablácenýma rukama neustále utíral vodu tekoucí mi z kebule do očí.
„No co, bahno léčí! To je taková lázeňská procedura,” sebevědomě kolem sebe vykřikuji, když skrze Mindo mířím na hotel.
Okolí městečka Mindo jest přepěkné, plné všemožných rostlin, bláta a kravských hoven.
4.10. 2021 pondělí
V Mindo jsem se ubytoval na kraji města a udělal jsem dobře, předobře. Dřevěný dům a za domem zahrada přecházející do lesů kolem. V zahradě pobíhají aguti a veverky, na stromech visí krmítka pro kolibříky a všude je tolik ptáků, že i zavilý vegetarián by propadal myšlenkám na ptačí guláš, ptačí řízky, ptačí karbanátky a polévku z kolibříků. Kolibříků jest zde bambilion a při snídani kolem mne krouží ve vzdálenosti pár desítek centimetrů.
Aguti středoamerický, běžný obyvatel lesů u Minda. Na obrázku si hlodavec vyhrabává díru, aby si do ní schoval potravu, kterou zatím třímá v hubě. Zhruba půlmetrové zvíře je schopno vyskočit z místa vertikálně do výšky dvou metrů, dá se ochočit a umí hrát na fujaru. Aguti je také jedno z mála zvířat, které je schopno otevřít semena juvie ztepilé, známé jako para ořechy. A kdo mi uvěřil poznámku o hraní na fujaru, je pěkný pitomec.
Odjel jsem asi pět kilometrů za město, ke stanici lanovky Tarabita. Jednoduchá lanovka převáží výletníky přes údolí, nadšeným kutilem z trubek svařený koš pohání na půlkilometrové cestě nad mlžnými lesy motor z osobního automobilu. Už sama cesta nad kaňonem Río Nambillo jest pěkná. Na druhé straně kaňonu je možno se vydat třemi chodníky k vodopádům. O tom totiž výlet na Tarabitu jest, o vycházkách k vodopádům. Stezky vedou přepěkným lesem, který některým jedincům připomíná džungli, jiným botanickou zahradu. Jeden chodník vede k vodopádů Cascada Reina, jeden k vodopádu Cascada Nambillo a jeden k celé řadě vodopádů, z nichž má šest své jméno a pár dalších zatím (zřejmě) si jen tak padá beze jména.
Jednoduchá lanovka odjíždí ze stanice Tarabita, by překonala údolí s říčkou Nambillo.
Více než o vodopádech je celý výlet spíše o výhledech na všemožné stromy, keře, liány a rostliny, ze kterých má člověk zeleno před očima. Zelená vlevo, vpravo, nahoře i dole. Tak krásná zelená, až zrak přechází. Vodopády jsou spíše jen kaskády řeky Nambillo (v případě stejnojmenného vodopádu) a v případě série vodopádů na dalším z chodníků jde o kaskády na Río Santuario – vodopády Ondinas, Guagua, Guarúmos, Colibries, Madre a Madero. Zatímco Cascada Reina má na výšku zhruba 50 metrů, ostatní vodopády jsou výrazně menší a v případě Guagua jde jen o parodii vodopádu a větší příval tekutiny předvede při močení průměrný piják piva po pátém půllitru. Ve většině vodopádů se dá vykoupat, respektive osvěžit, jelikož o žádné velké přírodní bazény v místech dopadu vody nejde.
Jeden z přemnoha vodopádů v okolí Minda.
Po všech městech Ekvádoru jest Mindo oázou klidu a zeleně. V městečku jsou na výběr všemožné aktivity – sjíždění řek na pneumatikách, na raftech, projížďky na koních, noční výlety do okolních lesů, cyklistika pro masochisty, canyoning, exkurze na kávové plantáže, výlety k výrobcům čokolády, motýlárium, rezervace tukanů, zipline parky, ničení okolní krajiny čtyřkolkami, paintball, zorbing, rybaření, všemožné výlety pro pozorovatele ptactva, noční výlety za žabím skřehotáním a na náměstíčku je možno jen tak sedět a šťourat se v nose. Díky covidu (respektive opatřením s covidem souvisejícím) je ovšem nyní Mindo polomrtvé a náznaky někdejších přívalů turistů si užívá jen o víkendu, kdy sem přijíždějí domácí turisté z nedalekého Quita.
V podvečer jsem sobě zakoupil kávové pivo, vyvalil se do hamaky a žoviálně pravil hyperaktivnímu ptactvu:„Čau kolibříci!”.
Kolibřík. Takový malý pták, který s oblibou kálí do kafe.
5.10. 2021 úterý
„Jé, bláto! A zase bláto! A teď jsem na blátě uklouzl a vyválel se jak prase! Mám bláto úplně všude, to se mám!“ volám nadšeně.
Mindo jest městečkem mlžných lesů a kde je jsou mlžné lesy, tak buď pořád prší nebo alespoň mrholí. Bláto je úplně všude a mně to nevadí. Úplně jsem rezignoval na nějakou ochranu před vodou, brodím se potoky, lezu po zarostlých srázech a vytrvalý déšť smáčí mé obézní tělo.
Užívám si klidu, jelikož díky covidu je zde jen minimum návštěvníků. Navíc není víkend, kdy přijíždějí výletníci z Quita a tak se válím v blátě úplně sám. To se mám!
Udolí Mindo je hornatá oblast ploše přibližně 268 kilometrů čtverečních zrovna v místě, kde se setkávají dva z biologicky nejrozmanitějších ekoregionů na světě: Chocoanské nížiny a tropické Andy. Poměrně značná nadmořská výška mezi 960 do 3 440 metrů zajišťuje, že zde nejsou nesnesitelně vysoké teploty navzdory tomu, že Mindo a okolí leží téměř na rovníku. Celou oblast zavlažují a oblažují tři větší řeky Mindo, Cinto a Saloya. K tomu je třeba připočíst stovky většinou bezejmenných potoků.
Nemálo luk a strání je využíváno i jako pastviny pro dobytek. Pastviny jsou ohraničeny jen jednoduchými valy, případně chatrným ostnatým drátem. Pročež se přes ně dá bez problémů procházet. Nejednou jsem samozřejmě uklouzl a spadl přímo mezi zírajícím dobytkem. Následně jsem se zvedl, strčil si ruku pod nos a nadšeně zvolal: „Toto není bláto, spadl jsem přímo do hovna! Ach ty krásná přírodo!“
Mindo mám rád.
Vodopád kdesi nedaleko Minda.
6.10. 2021 středa
Snídaně s kolibříky. Romantika? Nu, záleží na úhlu pohledu. Ale dle mého názoru není nic romantického na tom, když mi během půl hodiny dvě z těch opeřených potvor nakálejí do kafe.
Mindo jest pozorováním ptactva známé a s milovníky ptactva roste i cestovní ruch městečka. Několik malých kaváren a restaurací, stejně jako chaty a penziony, má krmítka, která přitahují nesčetné množství kolibříků, papoušků, tukanů a dalšího ptactva regionu.
Tukan hnědošíjný či arassari pestrý, momot skořicový a desítky různých druhů kolibříků. Zajisté, spousta návštěvníků při setkání s tukanem či momotem hýká nadšením, ovšem pravým znalcům se zastavuje dech zejména tehdy, když se jim poštěstí vidět skalňáka andského. Kolem Minda žije přes 500 druhů ptactva a Mindo je tradičním držitelem světového rekordu v počtu druhů ptáků napočítaných během 24 hodin.
Ptactvo kolem Minda.
Nejen milovníci ptactva si ovšem Mindo užijí. Všudepřítomná vlhkost má za následek i bambilion nejrůznějších rostlin, z temných hustých hradeb vegetace svítí různé květy bromélií a orchidejí a potulovat se po okolí je jako návštěva gigantické botanické zahrady.
Cestovní agentury lákají turisty ovšem i na další zajímavé tvory a tím nemyslím lustého bílého turistu válejícího se v blátě a kravských výkalech (to jako mě, pokud by to náhodou někomu nedošlo). V okolí Minda žijí i opice kapucínské, veverky rudoocasé, aguti, andští medvědi a dokonce i ikonická puma. Spatřit ovšem medvěda či pumu je pro běžného smrtelníka téměř nemožné, jelikož to vyžaduje spoustu času, málo hulákání, výborného průvodce a ohromnou hromadu štěstí.
Pozdě večer se válím v hamace, cpu se arepou a zhruba tři metry ode mě se na stromě usadil kynkažu. Ach!
Deset kolibříků pár sekund poté, co mi jeden z nich drze nakálel do kafe. Mimochodem, zachytit deset kolibříků na jedné fotce se mi jinde než v Mindu nepodařilo.
7.10. 2021 čtvrtek
Ráno odjíždím z Minda do Quita. Po cestě si dělám zastávku u známého obelisku označujícího rovník. Spousty turistů kolem nadšeně poskakují, hopsají přes vyznačenou čáru tam a zase zpět a fotí u toho spousty úplně debilních fotografií, na kterých jsou zejména jejich ošklivé obličeje. Fotografie okamžitě posílají na různé sociální sítě. Této formě veřejné onanie se říká selfie fotografování. Kdyby tak věděli, ubozí onanisté, že ve skutečnosti se rovník nenalézá u památníku a skákat přes vyznačenou čáru má asi tak stejný význam jako skákat přes rozšláplého křečka.
Prodavačky melounů, Mindo.
8.10. 2021 pátek
Dost bylo zábavy, jest třeba ohnout hřbet a nechat na něj dopadat rozkazy nelítostných otrokářů a značně neintelektuální poznámky svých kolegů. Nastal čas opustit Ekvádor, vrátit se do Evropy, do Irska a v zaměstnání na letišti prolévat pot, krev a roky mrzkého života.
Přes den jsem se ještě motal po Quitu a lezl do všemožných kostelů, což je poměrně interesantní, jelikož v Ekvádoru neslouží kostely jen jako přístřešky proti dešti (jako například v Česku), nýbrž do kostelů chodí občanstvo, tváří se důležitě a mumlá si různé hloupé říkanky, kterým se odborně říká modlitby.
Kostely v Quitu jsou vesměs ukázkou španělského baroka, o nějaké vzdušnosti a lehkosti rozhodně hovořiti nelze.
V historickém centru Quita, nejlépe zachovalém a nejméně pozměněném městském historickém centru v Latinské Americe, jsou něco přes tři desítky kostelů.
Prim zřejmě hraje, minimálně co se návštěvnosti a haló efektu týče, The Basilica del Voto Nacional. Ovšem za návštěvu stojí i spousta dalších. La Iglesia de la Compañía de Jesús, kde je část interiéru obložena plátky zlata a kromě španělského baroka jest vidět i maurský vliv. Zářící interiér metropolitní katedrály Quito, ze které jsou pěkná výhledy na Plaza Grande. Kostel San Blas, který byl určen speciálně domorodcům. Basílica de Nuestra Señora de la Merced, první kostel mercedariánů, který má hned několik zajímavostí v detailech, jako například incké či arabské nápisy. Pravda, quitské kostely nejsou očividnou náboženskou synkrezí jako například kostelíky v guatemalských vesnicích, leč barokní globalismus v latinoamerickém podání potěší oko návštěvníka znuděného úzkoprsým barokem evropským, španělským zvláště. Na kostelech v Quitu mám rád ale i to, že jsou přes den obklopeny stánkaři nabízejícími nejrůznější laskominy. A tak je možno si výborně pochutnat a poté si před masivním oltářem hladit břich a pravit: „Ach to smažené morčátko, to je ale gastronomické potěšeníčko!“
Ekvádor jest plný nejrůznějších pochoutek.
9.10. 2021 sobota
Mnohahodinový let z Quita do Madridu a poté do Irska je zpestřen různými restrikcemi na vymýtání covidu. Po letišti se tak pohybují cestující v podivných oblecích, s rouškami, ochrannými štíty a zamlženými brýlemi. V letadle je nařízeno nosit roušku, ovšem již po pár hodinách to vypadá jak v pavilonu restardovaných a manuálně nezručných. Roušky visí cestujícím na uchu, mají je na bradě, na čele, někteří spící je žužlají a paní na vedlejší sedačce si roušku odložila mezi opravdu gigantická ňadra.
Nicméně – za podobná opatření jsem rád, jelikož to otráví a od cestování odradí spoustu lidí a všude je tak daleko méně turistů, výletníků, expedičníků a všemožných dobrodružníků.
10.10. 2021 neděle – 4.11. 2021 čtvrtek
Byly časy, kdy jsem na dublinském letišti sloužil směny, na kterých nebyl přítomen ani jediný Ir. Poláci, Nigerijci, Španělé, Litevci, Lotyši a další imigranti zvesela potili krev a ve výplatní den se ovívali bankovkami a pravili: „Ha, výplata! To si zase nakoupíme spoustu čínských polévek a levného českého piva!“
Nyní odešel poslední cizinec, polský kolega. Kolem mne tak zůstalo jen stádo domorodců, naprostých imbecilů, zoufalců, ztracených existencí a omylů přírody. Kdo uměl číst nebo dokonce psát, utekl s hrůzou v očích. Utekl někam, kde dostane takovou výplatu, aby nemusel žádat sociálku o doplatek a různé potupné příspěvky, kde nebude muset pracovat bez jakýchkoli příplatků ve dne, v noci, o víkendech i o svátcích a kde nehrozí, že zhruba čtvrtina kolegů je permanentně v nemocnicích s rakovinou, marodí s infarkty či nejrůznějšími případy psychických poruch.
A já? Já jsem naprostý pitomec, pročež doufám, že si co nejdřív nějaký pěkný infarkt pořídím, jelikož ležet ve špitále je rozhodně lepší, než-li navštěvovat panoptikum hrůz a úchylností, kam si chodím vydělávat na živobytí.
„Aby vás nakazil zlatý stafylokok a potom vám upadly pohřební boty!” loučím se srdečně s kolegy.
Po zhruba třech týdnech nočních směn lezu do letadla Turkish Airlines a po dlouhé, předlouhé době letím do Istanbulu. Kupodivu jest přistaveno letadlo širokotrupé, což kvituji s nadšením, jelikož letět přes čtyři hodiny strojem na klaustrofobii, ať už jde o 737 či 320, jest záležitost pro masochisty a milovníky pobytu ve vydřích brlozích. Nejenže mám nyní v letadle trochu místa nad hlavou a dvě uličky, bych si měl kde protáhnout své staré kosti, ale stroj jest skoro prázdný. Pár pasažérů jest roztroušeno po celém letadle. Málo pasažérů znamená téměř automaticky, že na mě zbyde více alkoholu. Vyzkoušel jsem si to přes několika týdny, kdy jsem se během letu ožral tak, že jsem poté při výstupu v Ekvádoru žádal letušky, aby mi odevzdaly své sukně a já tak měl pěkné suvenýry. Ani dnešní let do Istanbulu nebyl výjimkou a do chřtánu si liji litry jedu alkoholu. Naštěstí mám na letišti v Istanbulu sedm hodin čekání na další let, pročež sedím, klátím se a škytám skrze povinnou roušku alkoholové výpary. Zároveň si opakuji ruská, polská a česká slovíčka. Ta se mi budou v Egyptě hodit.
Káhira, Egypt.