1.8. 2009 sobota
Ráno jsem se probudil zoufalým úpěním přiotráveného žaludku, v ústech chuť jak po žvýkání nahnilého jezevce. Nemálo nealkoholických piv dokáže zdevastovat tělo často více, než-li tři lahve fernetu.
Sbalil jsem si trenýrky, vysoukal na motocykl obtloustlé pozadí a všechny čtyři břišní pneumatiky a mezi osobami pospávajícími ve spacích pytlích jsem nastartoval, učinil mnoho hlasitého zvuku a odjel.
Z obrázku je jasně patrno, že členové motocyklového gangu Wild Pink Pigs nejsou žádná nekulturní hovada. Všímavý čtenář podle jediného snímku pozná kulinářské vlohy, nadání pro hudbu či udržování křivky výskytu rakoviny plic na dostatečné úrovni.
Chomutov, Žatec, Plzeň, Praha, Tábor, Pelhřimov, Brno, Přerov. Ve městě Přerově jsem se zastavil, jelikož v místním muzeu právě probíhala výstava na téma “Ferda”. Nahrnul jsem se v motorkářském oblečení mezi obrázky hyperaktivního mravence, anorektické berušky a mého favorita, pana Pytlíka. Pobíhal jsem po výstavě, nadšeně výskal a tleskal a budil tak zasloužený obdiv dětských návštěvníků. Zděšená průvodkyně, majitelka ladných nohou, luxusního poprsí, plných rtů a vilného pohledu mne vyhnala na vyhlídkovou věž, ovšem zanedlouho jsem byl zpět.
„Tak nám alespoň napište něco do knihy návštěv,” zoufale se mne snažila uklidnit ženština.
A tak jsem napsal, že “Se mi tu moc líbylo a na celé vístavě bylo ůplně nejlepčí pjekné poprsí slečny kustodky”.
2.8. 2009 neděle
Motal jsem se po Poodří, krajině malebných vísek, lesnatých kopců, silniček kolem meandrů řek a potoků. Ani jednou jsem z motorky nespadnul. Jízdu jsem si vskutku užíval. Rozhodně více, než-li si užil bílý pudl v obci Bernartice, který vyděšen hlukem motoru zaskučel a vrhnul se z vozovky do příkopu plného hnědé tekutiny, která kdysi dávno bývala dešťovou vodou. Jak jsem postřehl ve zpětném zrcátku, majitelka psa mi nadšeně mávala zaťatou pěstí.
Večer jsem dorazil do města Odry. Vnikl jsem do domu, kde přebývají mí prarodiče. Téměř devadesátiletý děd právě lezl po střeše řka, že musí sklidit několik metráků dřeva, které odpoledne hobloval. Poté jsem se nabídl, že alespoň zametu plochou část střechy, kde po opravě komína zbyly kamínky. Že prý kaménky jsou střeše nebezpečné, pravil děd, jelikož by na ně mohl stoupnout čáp, kaménky zašlápnout do asfaltové střešní krytiny, dírky nadělat a střecha by protékala. Stále ještě v motorkářské zbroji jsem jsem se chopil koštěte (jistě pohled pro bohy) a seskočil na rozpálenou střechu. Mé zánovní motorkářské boty udělaly do střechy dvě ohromné díry. Poté jsem zametl kamínky.
3.8. 2009 pondělí
„Tož vítej u nás. A dáš si slivovici nebo fernet?” pravil můj děd.
„Alkoholu neholduji, játra nepracují a navíc dbám na tělesnou i duševní čistotu,” odvětil jsem dědovi.
„A sakra! Ale becherovku si dáš, ne? Becherovka není alkohol – zapálíš a nehoří!”
„Nikoli, vskutku nic podobného. Pramenitou vodu bych si dal, to nepohrdnu.”
O pět minut později.
„Mám super slivovici! Dáme si slivovici a pivo!”
„Milý děde, před chvílí jsem říkal, že nebudu pít.”
„Aha… úplně jsem zapomněl.
O pět minut později.
„Zapomněl jsem ti říct, že tu mám nějaké bylinky. Nějaký koňak jsem dostal, to musíme vyzkoušet!”
„Ech.”
O pět minut později….
„Už jsi pil…..”
„Ne! A ne a ne a ne! Nepil! A nebudu! Nemohu! Nikdy!”
O pět minut později….
4.8. 2009 úterý
Přijel jsem do města Olomouc. Den jsem trávil veskrze příjemně. Zíral jsem na pozadí mladičké barmance a udivil ji sedmi vypitými nealko pivy, z toho prvních pět jsem dal během hodiny a půl („Jo, občas si tu někdo dá dvě, jeden podivín i tři. Ale sedm?”). Pravým důvodem počtu vypitých piv ovšem bylo, že po každém pivu mi slečna barmanka myla sklenici, přičemž se její sedací ansábl v minisukni navýsost esteticky natřásal. Přestal jsem pít a zírat až ve chvíli, kdy jsem si připadal mírně zavodněný a počal jsem propadat nepříjemným představám, že jsem spolknul půl Amazonky.
5.8. 2009 středa
Na hotelu jsem se po ránu umyl, vyklepal brouky a trávu z vlasů, pořádně vytahal košili na všechny strany (strašně nerad žehlím) a vyrazil do ZOO. Průvodkyní mi byla barmanka ze včerejší brutální nealko pařby. Zoologická zahrada byla plná smradlavých a špinavých zvířat, pročež jsem se cítil jako doma, jako mezi svými a nebudil pozornost, jak se mi někdy mimo ZOO stává. Slečna barmanka byla trpělivá, vysvětlila mi rozdíl mezi býkem a volem a tolerovala mé bezpříkladné neznalosti z oblasti světové fauny, pročež již kuji plány, jak ji příště zatáhnu do pavilonu opic, kde je příhodné šero.
Na fotografii není žádný z lidoopů olomoucké zoologické zahrady,
nýbrž zakládající člen motocyklového gangu Wild Pink Pigs, pan Lišák.
Olomouc – Tábor za jednu hodinu a čtyřicet pět minut. Bez jediné bouračky. Někdy jsem i použil směrová světla a v některých zatáčkách jsem dokonce ani nevjel do protisměru.
6.8. 2009 čtvrtek – 13.8. 2009 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn. Šéf si dnes zapomněl vzít pravidelnou dávku efedrinu, pročež usíná v poněkud podivných pozicích.
Spící šéf Karel, distributor thajského porna
Nejenže kolegové páchají sebevraždy, padají s letadly a končí v nemocnici s infarktem (mimochodem dva za tento pracovní týden). Poslední z mých estonských kolegů sobě pravil, že jest lidskou bytostí, žádné hovado a ztracená existence. A odjel do Estonska. Pročež jsem se stal druhým nejdéle nepřetržitě sloužícím otrokem na nočních směnách v bývalých irských státních aeroliniích. Tuto skutečnost je třeba zaklepat. Na čelo.
14.8. 2009 pátek
„Omamným látkám neholduji“, snažím se ubránit mafii v bílých pláštích, leč pan doktor si jen poklepal na čelo a sestra mi se sadistickým úsměvem vetknula jehlu do sádelnaté ruky. O chvíli později jsem se počal přihlouple usmívat a usínat s vědomím, že se vší pravděpodobností vypadám jako idiot.
Probudil jsem se ve studeném krvavém nálevu. Matrace jest pěkně nacucaná a krev studí.
„Sestřičko, je v pořádku, že mám v zádech dvě díry a pořád z nich teče ten červený hnus?“
„Sakra… hned vás zašijeme.“
Pokud vás po operaci nezašijí, probudí vás z narkózy studená krev. Opilci to znají, když je ráno budí chlad studené moči na šatech.
A tak jsem celý den trávil zíráním do stropu, jelikož mne nikam nechtěli pustit ani na mou výslovnou žádost.
„Ještě by se vám zamotala hlava! Vždyť se na sebe podívejte, všude samá krev!“ káravě zavrtěla hlavou sestra.
15.8. 2009 sobota
Pooperační čas je třeba trávit v klidu a příjemným způsobem. Pročež každé dvě hodiny pojídám jedno čínské jídlo. Odpoledne přes SMS uklidňuji irského kolegu, který mi z Dublinu píše, že se v noci příšerně opil, na ulici potkal příšerně opilou černošku a poté do rána provozovali sexuální činnost. Nyní již kolega střízliví a s odporem mi líčí, že jeho noční oběť měla “faking tvrdé stydké pysky”. Díky této korespondenci jsem si zopakoval anglická slovíčka “stale” a “crusty”. Obojí se dá v této situaci přeložit jako “okoralé”.
16.8. 2009 neděle
Pokus o pooperační vyjížďku na motocyklu skončil fiaskem. Nejenže mi opět počala téct ze zad krev, ale navíc jsem stupačkou zachytil vodítko se psem. Původně jsem přidal plyn, když jsem za sebou slyšel štěkání. Ovšem po pár metrech jsem zastavil, jelikož mne zajímalo, proč štěkot přešel přes zavytí v hlasité chrčení. Následovala ne zrovna příjemná rozmluva s majitelkou polomrtvého psa.
17.8. 2009 pondělí
Za svítání sedám na motocykl a užívám si kvality českých a rakouských silnic. Tábor, České Budějovice, Linec, zpět na Třeboňsko, zajížďka do Plzně a přes Prahu zpět. Odpolední dopravní špičku si vychutnávám na E55 z Benešova na jih.
„Toho bohdá nebude, aby tlustý Chocho z boje utíkal!“, křičím v táhlé stoupavé zatáčce ve stopadesáti. Stejně jako kdysi pan Lucemburk, i já vidím úplné prd. To je tak, když trefím hledím helmy jakéhosi ptáka. S poněkud staženými svěrači jsem kupodivu i poslepu dokázal zastavit, aniž bych se prohnal čelním sklem některému z protijedoucích vozů.
Zastavil jsem provoz v obou směrech. „Svině pernatá!“, křičím, odlepuji z helmy křidélka a odhazuji je do dáli. Život řidiče motocyklu jest plný mrtvol a mrtvolek.
18.8. 2009 úterý
Vběhl jsem do obchodu a zakoupil spoustu věcí. Stínidla, kabely, knihovny, pohovku, stoly, zrcadla, jezdící židli a toaletní papír. Poté jsem přivolal řidiče s velkým automobilem a všechny věci si nechal přivézt na venkov, do mého nového bytu. Vše jsem naházel do jedné místnosti a poté několik hodin zíral na pana Pata a pana Mata v seriálu A je to! Zcela otřesen tím, co jsem viděl, rozhodl jsem se, že sestavování nábytku nechám na neurčito.
19.8. 2009 středa
Zakoupil jsem sobě vrtačku. Nyní pobíhám po svém novém bytě. Vzzzzzzzzz… díra do stropu. Vzzzz vzzzz, dvě díry do zdi. Vzzzz vzzzzz vzzzzzzz vzzzz… čtyři díry do další zdi. Vzzzzzzz, díra, vzzzzzzz, díra, vzzzzz, díra.
Crrrrrrr…. zvonek. Celý od drceného zdiva, s vrtačkou v ruce, jdu otevřít.
„Člověče, vy jste snad zešílel!“, řve brunátný soused, „to opravdu musíte bořit dům ve tři hodiny ráno?“
„Hehe.“
Do svítání jsem ještě navrtal osm děr pro knihovny, čtyři pro umyvadla a čtrnáct pro žaluzie.
20.8. 2009 čtvrtek – 27.8. 2009 čtvrtek
Další z řady nočních směn (ano, jsem zaměstnancem a pracuji) nepřinesla nic zajímavého. Nezbývá tedy, nežli se bavit lidskou demencí. Jelikož pobývám v Irsku již nějaký ten rok a provozuji čtivo pro intelektuálně založené úchyly, obrací se na mne relativně dost lidí. Že prý jsem chytrý, mladý a pěkný a ať jim koukám napsat, jak se stát irským prezidentem nebo aspoň obchodníkem s orgány irských dětí. Zkrátka a dobře, každý se chce stát milionářem. Abych nepsal to samé tisíckrát, napsal jsem mnou šířené bláboly hezky na pár stránek a vše vrhnul na internet.
Dobrá, někomu to nestačí a tak se i přesto dotazuje na další podrobnosti. V mém věku mi to až tolik nevadí, jsem trpělivý, přestávám se smát důchodcům a na některé dotazy i odpovím. Ale, doprdele, co má býti toto?
“dobry den mam zajem o praci v irsku sem cech jesli mato prome praci napiste my”
Doufám, byť zřejmě marně, že se jednalo o žert
28.8. 2009 pátek
„Tuto trubku bych potřeboval namontovat semhle,“ dožaduji se u majitele vyhlášeného servisu a ukazuji na můj nový motocykl. Pan majitel je profesionál, pročež mne nevyhodil rovnou, nýbrž se několikrát zhluboka nadechnul a poté pravil: „Člověče, děláte si ze mě legraci? To mám vysekat z laďáku lambda sondy a šoupnout je vedle? Ta vaše trubka sem vůbec nepatří. Píchněte si ji do záhonu a zasaďte něco popínavého!“
Slovo „laďák“ mi připomnělo pouze souseda Kokošku, který se amatérsky zabývá výrobou pianin a „lambda sondy“ mi evokují jakýsi latinskoamerický tanec a laparoskopické operace.
„E. No nepotěšil jste mne. Můžete mi alespoň vyměnit žárovku? Tudlenc jsem zapomněl brzdit a narazil do stromu. Žárovku jsem již zakoupil.“
Pan servisman se na mne dlouze podíval, zavrtěl hlavou a mou novou žárovku mi poradil uschovat na Vánoce na stromek.
„Taky nevím, jestli mám v té baňce dost vodičky.“
„Cože máte? Vodičku v baňce? Myslíte tady? Brzdovou kapalinu?“, zaúpěl mistr.
„No… asi ano. Zatáhl jsem za tuhlenctu hadičku a ta vodička vytekla.“
Poté mne pan majitel z dílny vykázal řka, že se mám zastavit za týden.
Na ulici jsem slyšel sérii úderů velice nápadně připomínající bušení čela do desky stolu.
29.8. 2009 sobota
Gelem jsem si urovnal pěšinku, narval svůj sádelnatý břich do svátečního oblečení a odjel na koncert pana Cohena. Starý pán pěl, ukláněl se a metal lichotky na všechny strany. Nejhorším zážitkem celého hraní tak byl místy až nepochopitelný perfekcionismus. Celou dobu jsem čekal, že zpěváka skolí mrtvice, že se zpěvačce rozepne podprsenka, že kytaristovi struna vystřelí oko. Prostě cokoli. A ono nic.
30.8. 2009 neděle
Přijel jsem do města Olomouce. Zachtělo se mi pohledět do tváře abnormalitě, pročež jsem šel na jídlo s olomouckou profesorkou římského práva. Osoba je to v právu vzdělána, ovšem činnosti všedního života jsou pro ni zahaleny neproniknutelným oparem tajemna. Zavázat si tkaničky? Podrbat se za uchem? Utrhnout mouše křidélka? Hovořit srozumitelně? Kdeže, to po akademičce nemůžeme chtít.
„Gramatická chyba v nadpisu! Diletanti! Tady jíst nebudu, na tohle žádná terapie nepomáhá!“, vřeští v italské restauraci při pohledu do jídelního lístku.
„Tohle by vám u mě neprošlo! Za tohle by tedy žádný zápočet nebyl!“, vylévá si později zlost na nebohém číšníkovi. Následující hodinu akademička skučí, že má těžko na žaludku, že nemůže dýchat ani se hýbat, neboť ji tíží vědomí, že pozřela krmi v restauraci plné tupých individuí, v latině a římském právu nevzdělaných. Poslušně přikyvuji a raději jen mlčím, jelikož se v římském právu neorientuji a jediné mnou užívané cizí slovo je „kokot“, což se navíc nedá považovat za kdovíjak intelektuální, ani příliš exotické.
31.8. 2009 pondělí
Dojel jsem na motocyklu do města Ústí nad Orlicí. Zaparkoval jsem na námětí a počal se tvářit chytře. Již od pohledu tak každému muselo být jasné, že se dostavil intelektuál.
„Dobrý den, chásko nahnědlá. Netušíte, kde bych tu našel knihovnu?“ vznesl jsem dotaz směrem ke smečce cikánů, která se vyhřívala na slunci.
„Jááák knihovna? Jako knišky? Knišky koupíte tady, né?“
„Myslím knihovnu…. instituci! Taková ta budova, jak tam sedí knihovnice a půjčují knížky.“
„Jo von mysly takovou tu knihovnu! Tak ta je tam!“ kyne tlustým prstem tlustá cikánka.
„No to není. Knihovna je tam!“ kyne tlustým prstem jiná tlustá cikánka.
„Hele a není to vono vedle řeznictvy?“ táže se další ze smečky.
„Vedle řeznictvy je trafika.“
Chvíli jsem bezradně postával, pozoroval to vření a schytával další výplody všech šesti mozkových buněk osmičlenné skupiny. Poté jsem se zeptal prvního okolojdoucího člověka, dostal odpověď a již se hrnul do knihovny. Tam na mne již čekala známá knihovnice Alena, neúnavná obdivovatelka a propagátorka pana Vaculíka. Dostal jsem darem tři knihy o Africe. Dvě z roku 1942, jednu z roku 1945.
„Hle, jak si pan Hitler kultury hleděl. České knihy povolil vydávat, na správné straně silnice naučil národ barbarů jezdit. A v Sudetech nebyli cikáni, ale lidi. Navíc lidi, co uměli číst, psát a nestáli fronty na podporu.”
Knihovnice Alena si zhluboka oddechla. Komentářů se zdržela. Knihovnice Alena se vždy vyznačuje tím, že mé teorie přechází shovívavým mlčením.
Nasadil jsem helmu pokrytou povražděným hmyzem a odjel.