31.7. 2014 čtvrtek – 7.8. 2014 pátek
V Irsku mám před domem trávník, stromy, zkrátka klidné místo. Tedy – bývalo to klidné místo. Nyní se však přistěhovaly dvě indické rodiny s osmi dětmi. Z trávníku je dětské hřiště. Chce se mi řvát, naříkat a plakat. Veškeré zlo pochází z přelidnění, pročež jsem vskutku silným odpůrcem plození dětí. Zvláště, když zdůvodněním jsou zhovadilosti jako “vždyť děti jsou tak milé”, “aby tu po nás něco zůstalo”, “aby nám měl kdo vydělávat na důchod” a podobně. Motivem k rozmnožování je pak nepoužívání mozku či prostá neopatrnost. Potratové pilulky bych preventivně cpal do každého rohlíku, do každého buřtu a pro fajnšmekry i do čínských polévek. Plození dětí by mělo být trestné. Jisté sympatie tak u mě mají pouze Palestinci, kteří se sice množí jak krysy v sýpce, ovšem co nejdříve své vlastní šklebáky vraždí všemožnými způsoby.
Tak, to jsem se zase jednou vyřádil.
Je mi zle a nic nepomáhají rady kolegů, abych se nahý ukazoval v okně, že prý šklebáci s řevem utečou.
8.8. 2014 pátek
Kromě toho, že knihami krmím moly, myši či podkládám kývající se stůl, občas se mi některou i podaří přečíst. Kdysi jsem takto se sebezapřením přelouskal Dreams of Power, Tibetan Buddhism and the Western Imagination od pana Petera Bishopa. Nedávno jsem si pořídil na podobné téma i knihu v českém jazyce. Buddhovi bojovníci pana Mikela Dunhama sice nepřinášejí nic neznámého, přesto jsou však příjemným osvěžením od halekání alternativních jedinců, kteří z obsazení Tibetu Čínou, potažmo buddhismu obecně, učinili celoplanetární téma. Aby bylo jasno – na Číně mám rád pouze čínské polévky, které navíc vesměs z Číny nejsou.
Čtiví Buddhovi bojovníci poněkud boří mýty o buddhistické ahinsá, vyznávaném nenásilí. Jest pěkné si číst o bojovných mniších. Ovšem nejvíce z celé knihy potěší poznámky – byť nerozpitvané do podrobna – o pomoci CIA, o zpronevěřených penězích darovaných na protičínský odboj, o uprchlických táborech v Indii a tak podobně.
Výrazný černý puntík a pokárání si naopak autor zaslouží za to, že v knize ani jednou nezmínil nic o čínských polévkách či fernetu.
Kniha nicméně za přečtení určitě stojí. Minimálně jako rozcestník k dalším informacím, které jsou poměrně lehce dohledatelné a nejrůznějším kytičkářům by se určitě nelíbily. Ono totiž nic než knihy nezbývají, pokud člověku nestačí sterilní pohled na Shangri-la a pocit homogennosti tibetského buddhismu, výlet do čínského Disneylandu ve Lhase či pohled do atlasu, kde je Tibet už jen geografický údaj.
9.8. 2014 sobota
Pronajal jsem kdysi polovinu svého českého bytu. Od pronájmu si slibuji, že budu mít květinu Slevu zalitou častěji než jednou za půl roku, že při průtržích mračen nezůstanou otevřena okna a následně v bytě nebudu mít jezírka, ve kterých mi nyní obvykle plave utonulý hmyz. A protože jsem jedinec libující si v naivitě a optimismu, třeba budu mít v lednici nyní i něco víc, nežli jen prošlou hořčici, poloprázdnou láhev vodky a čtyři změklé brambory s ohromnými klíčky. Nutno dodat, že zatím se mé předpoklady a očekávání vyplňují nadmíru a spolubydlící G. kromě péče o byt dbá i o mé duševní zdraví. Nenápadně se kochám pohledem na její bujné poprsí a bavím se nad dětinskými názory.
“Zbožňuji vojáky! Bez jejich zelených trenýrek nemohu žít! Každý voják je hrdina, to se podle zelených trenýrek pozná!” poučuje mne například a já shovívavě přikyvuji.
10.8. 2014 neděle
Úspěšně jsem pokořil první sérii dánsko-švédského seriálu Most. Již dlouho jsem se tak nebavil. Ani ne tak skandinávskou mlhou či poněkud těžkopádně a neuvěřitelně vykonstruovaným dějem. Radostné tetelení mých smyslů způsobila hlavní hrdinka Saga Norén (Sofia Helin) svým Aspergerovým syndromem. Pěkné.
11.8. 2014 pondělí
Nic naplat, na stará rozvrzaná kolena jsem se i já rozhodl jít s dobou. Bederní roušku jsem odhodil a raději spálil. A dnes si i pořídil nový telefon. Telefonu se ze mně naprosto nepochopitelných důvodů říká telefon chytrý, tedy smartphone. Žádná chytrost, čáry to jsou! Telefon si dělá, co chce, bliká a svítí, oslovuje mne nevyžádanými nápisy a vyžaduje jakési kódy, šifry a aby toho nebylo málo, co tři sekundy se objeví lascivní nápis “Zadejte svou polohu”!
Ale abych jen nehaněl – mám chytrý telefon z Číny (naštěstí) a tak mne stál jen pět peněz a navíc je natolik velký, že s ním zajisté půjde zamíchat čínská polévka.
12.8. 2014 úterý
Umístil jsem na internet zápisky z výletu do Indie. Na výletě jsem doprovázel dva výtečníky – pana gynekologa Kápu a pana hasiče Josefa. Ač jsem jako obvykle při popisu událostí byl věrný pravdě a nevymyslel si ani slovo, již teď je mi jasné, že se stanu obětí strašlivých činů obou expedičníků. A když mne nestáhnout z kůže oni, zajisté to učiní jejich manželky a přítelkyně.
Nové Dillí
13.8. 2014 středa – 22.8. 2014 pátek
Období teplých dešťů (v zemích mimo Irsko je tento čas nazýván létem) na dublinském letišti není zlé. Ušetřím na sprše a teplá dešťová voda se hodí například i na přípravu čínských polévek. Případně na to, abych znehodnotil firemní elektromobil, jelikož jsem při nabíjení nezavřel kapotu a změť kabelů, motoru a podstatné části elektroniky nyní připomíná torpédem roztrženou ponorku těsně pod hladinou moře.
Pročež mne v práci nemají rádi. Opět.
23.8. 2014 sobota
“H…l…á…š…e…n…í r…o…z…h…l…a…s…u………chrrrrr…”, chrchlá vesnický reproduktor. Což by nebylo nic zvláštního, jelikož vesnický rozhlas chrchlat, praskat a skřehotat má. K pozdvihnutí obočí mne však donutila hlasatelka, dle barvy hlasu úřednice, která strávila službou občanům za přepážkou celý život. Zkrátka energie a radost z plně prožitého života. Nic proti úřednicím. Obočí zdvihám, jelikož je to poprvé, co slyším, že je možno něco předčítat plynule, přesto však po jednotlivých písmenech. Nikoli jednotlivých větách souvětí či slovech oddělených pauzou k nadechnutí. Ona hlasatelka prostě dokáže plynule bez oddělení předčítat text a přesto mezi jednotlivými písmeny činit dlouhé pauzy, přičemž občas má posluchač pocit, že ženština mezi písmeny “k” a “e” náhle skonala.
“Na našem vesnickém ostrově se bude konat koncert…..chrrrr…..”, pokračuje hlášení, pečlivě vyslovované písmeno po písmeni, takže jedna věta (plus nezbytné vrzavé a drnčící zvuky linoucí se z aparatury) trvá hruba dvě minuty.
“Chrrrr……škrk….. hrát nám bude….chrrrr……krrrch….skupina.”
“Dzzzz….chrrrr……skupina ………ehm……. K…..E…..K…..S.”
…..vzzzzz….chrrrrr…..vžuííím…..chrrrrr…..dzzzzz…..
“K…o…n…e…c ….. ehm ….. h…l…á…š…e…n…í.”
Z paní hlasatelky bych udělal skupině KEKS předskokanku. Když hardcore, tak hardcore.
24.8. 2014 neděle
Ač poněkud znaven stereotypem dílu prvního a druhého, přeci jen jsem se dokopal k přečtení i posledního svazku trilogie Ďábelská garda. Na zčásti reálných základech postavená směs historek popisujících působení bývalých vojáků Wehrmachtu v Indočíně v rámci Cizinecké legie, vše sepsáno – prý – na základě vyprávění Hanse Josefa Wagemüllera, údajného velitele speciálního praporu Cizinecké legie, složeného téměř výhradně z německých veteránů druhé světové války. Spousty typického vojenského chvástání, kde si přijdou na své milovníci “asijských teroristů” létajících po desítkách a stovkách vzduchem, zatímco ztráty chrabrých obránců bílé rasy se počítají na jednotky. Nu, odmyslíme-li si hustou omáčku zezelenalou džunglí a vymytými vojenskými mozky, lze zauvažovati o účinnosti konvenčního stylu boje v podmínkách tehdejší Indočíny s metodami domorodců a oportunismu působení žoldnéřů obecně. Pokud pominu nudné nudné rasistické a politické poznámky vypravěče, celou trilogií se táhne dilema (tedy vypravěč to jako dilema zajisté nepociťuje), zdali podobné hrátky, ať už za jakýmkoli účelem, je třeba vést metodou “terorizujme teroristy” nebo cestou “nejsme jako oni”. Osobně bych řekl, že když už bít, tak prostě bít.
Teď už by to chtělo jen napsat dílo popisující podobně jednoduchým způsobem zážitky vietnamských partyzánů, kde by jistě vzduchem létala těla podlých bílých ďáblů a nad rýžovými poli by vlála vlajka nasáklá krví kapitalistických zaprodanců.
25.8. 2014 pondělí – 4.9. 2014 čtvrtek
Poněkud více nočních směn než obvykle je vykoupeno vágním slibem, že si mohu vzít dovolenou v listopadu. Pročež uvažuji, že pojedu navštívit známé do Erbilu, střílet slony do Zambie nebo pojídat psí embrya v Laosu. Mírumilovný člověk s mlsným jazykem to má při rozhodování zkrátka někdy těžké.
Irsko, kdesi na západním pobřeží