11.7. 2019 čtvrtek – 29.8. 2019 čtvrtek
Zpět v Irsku. Jako téměř pokaždé za poslední roky, léto věnuji práci. Tentokrát jsem si dopřál zhruba 50 nočních směn v kuse. Má to hned několik důvodů. Například ten, že je léto v Irsku pěkné. Žádné spalující slunce a koupele ve vlastním potu, jak je tomu v Česku. Kromě toho mám moře a tím pádem i koupání pár kilometrů od domu. A v neposlední řadě trávívám léto v práci proto, abych si poté mohl na jaře i na podzim dopřát výlety do zemí, kde se mohu válet na pláži, požírat tropické ovoce a vilně mrkat na vnadné domorodkyně. Ukazuje se, že přestěhovat se na dohled k moři byl dobrý nápad. Okno mám pokálené od racků a ne od holubů, což je vylepšení, jelikož holuby nemám rád. Na cestě k moři se také často brodím přes vyplavené řasy, pískem a občas si kopnu do zdechlé ryby. Poté kráčím městečky Malahide, Portmarnock a přicházím zpět do Swords. Následně se směji potutelně i nepotutelně, že všichni kolem mne krčí nosy, tváří se pohoršeně a pronášejí nelibá slova o smradlavých rybách, hnijících řasám a příšerných cizincích. Směji se, jelikož jsem škodolibý. Škodolibý a smrdící po zdechlých rybách, abych byl přesný.
30.8. 2019 pátek
Na víkend jsem si zaletěl do Česka. Jest podzim, který obvykle věnuji výletům po světě, pročež si balím náhradní trenýrky, zásobu čínských polévek, pravé i falešné cestovní pasy. Nezapomínám ani na prezervativy, které na cestách nafukuji jako balónky. Balónky poté rozdávám na hraní domorodým šklebákům a ti tak po mně nežebrají jídlo a peníze. Zkrátka si balím zavazadlo pravého expedičníka, dobrodružníka a dobyvatele kokosových palem v exotických zemích.
31.8. 2019 sobota
Ach ty obrázky! Dnes jsem se dostal ke staré knize. Kdosi ji nechal v kabici od banánů u odpadkových košů na Strkoffě. Kniha jest psána v azbuce a obsahuje nemálo obrázků. Na obrázcích jsou hory, pánové s šátky kolem krku a přes ústa, ženštiny s velkými nůšemi, spousta koní a pár velbloudů. Kniha popisuje Pamír. Jak už to tak bývá, když vidím odněkud pěkné obrázky, hned se tam chci podívat. Ani tentokrát tomu není jinak. Pročež se vrhám do své knihovny, vytahuji atlasy a mapy a snažím se přečíst vše, co o Pamíru mám. Zjistil jsem, že o Pamíru nemám téměř nic, kromě starého školního atlasu a pohlednice, kterou mi kdysi z Dušanbe poslala má ruská kamarádka N. Na pohlednici ovšem napsala, že v Pamíru se jí nelíbilo, že tam jsou jen samí burani a že tam vodka stojí víc, než v Moskvě.
Aby toho nebylo málo, také brouzdám internetem a kochám se prací pana Prokudina-Gorského. Sergej Prokudin-Gorskij jest jeden z mých nejoblíbenějších fotografů a to hned z několika směrů. Především fotografoval v době, kdy to rozhodně nebylo nikterak běžné a pokud ano, jednalo se převážně o fotografie nejrůznějších potentátů, případně snobů, kteří si myslí, že zanechat budoucím generacím obrázek svého ošklivého obličeje je něco navýsost pozitivního.
Pan Prokudin-Gorskij byl navíc průkopníkem barevné fotografie. Studium chemie v Petrohradě, Berlíně či Paříži vedlo k několika jeho patentům na reprodukci barevných diapozitivů či projekci barevného filmu. Metodu trojbarevné fotografie Adolfa Mietheho také zdokonalil tak, že zvýšil citlivost fotografických desek, tudíž bylo možno používat nižší expoziční časy. Báječná to věc, zejména pokud jde o něco, co by se dalo nazývat krokem k pouliční fotografii. Pan Prokudin-Gorskij, jako občan ruského impéria měl neskutečné množství námětů k fotografování přímo “doma”. Pan Prokudin-Gorskij si zařídil propustky do tehdy (a často i dnes) zakázaných míst říše, získal si přízeň mocných a od cara Mikuláše II. dostal k dispozici železniční vagón, ve kterém si zřídil temnou komoru. Výsledkem studia, práce, diplomacie a umění jsou tisíce fotografií, které již nikdo nikdy nepořídí a kterými se já, starý pán, kochám stále znovu a znovu. Fotografie z nejrůznějších koutů impéria, nejrůznějších kultur, všemožných národů i nárůdků a především vskutku každodenní život snad všech vrstev obyvatel Ruska. Fotografie emíra z Buchary i Lva Tolstého, selek z Povolží i kyrgyzských nomádů, kláštery, továrny, mosty, železnice, astronomické observatoře, vodní elektrárny v Hindukúši, čajové plantáže, maková pole, obrázky hrdých pánů z Dagestánů i vězňů bucharských, stařešinů samarkandských, prodavačů chleba, fotil arménské ženy či židovské rodiny a další a další krásy, kdy svět nebyl jednou nudnou homogenní bažinou. Pan Prokudin-Gorskij takto fotografoval zejména v letech 1909 – 1915. Po nástupu bolševické pakáže z Ruska odchází. Do Norska, Anglie a později Francie, kde v roce 1944 umírá.