15.10. 2020 čtvrtek – 12.8. 2021 čtvrtek
Přiletěl jsem opět do Irska a tentokráte na dlouho, předlouho. Ač jsem měl v plánu realizovat spoustu nesmírně intelektuálních nápadů, výletů a mimopracovních činností, omezená možnost cestování a ještě omezenější finanční příjmy zhatily mé plány a všechny zlé úmysly, kterými oblažuji své okolí. Pročež jsem si vyměnil směny s kolegy a následujících několik měsíců se budu věnovat práci. A to tak, že téměř nepřetržitě. Vymyslel jsem sobě rozpis na následujících přibližně 10 měsíců. Do rozpisu se mi podařilo nacpat 18 dnů bez práce. A doufám, že nadpracované dny se mi někdy podaří vybrat, odjedu někam daleko, vyvalím se na pláž a budu se věnovat zírání na palmy a na vnadné domorodkyně, které mi budou za pět peněz masírovat břich. Nebudu nic dělat, jen sobě zakládati na sádle.
Pokud zrovna nejsem v práci, často se vydávám k moři. Nedaleko od domu mám například městečko Malahide. Ač má Malahide zhruba 17 tisíc obyvatel, atmosférou se příliš neliší od Horní či Dolní Děložné, atmosféra jest vesnická a jediná opravdu nepříjemná věc jest provoz na hlavní ulici, která je součástí pobřežní silnice. Malahide jest cítit mořem, obyvatelstvu na hlavy kálejí rackové a zejména za odlivu se zde line nezaměnitelná vůně shnilých vodních rostlin, uhynulých ryb a všemožných škeblí. Součástí Malahide je i marina, u které si na travnatém plácku dávají dostaveníčko návštěvníci i domorodci. Irská mládež zde holduje vzájemnému osahávání, východoevropští imigranti holdují levnému pivu z plechovek a bohatí domorodci zde venčí své psy, případně vyjíždějí na svých jachtách.
Malahide použili při svých nájezdech jako základnu Vikingové a i když ještě například před 200 lety zde žilo pouhých 1000 lidí, jednalo se vždy o občany materiálně nestrádající. V Malahide jest pěkný zámeček, ještě hezčí park, spousty kaváren, hospůdek, nejrůznějších klubů, muzea a po celém městečku jsou každých pár stovek metrů položeny čluny, které místní upravili na jakési velké květináče.
Oblíbené využití vysloužilých člunů. Reinkarnace v podobě pouličních květináčů. Malahide.
Jedinci holdující adrenalinu mohou běhat po pláži a užívat si takzvaný fekální slalom. Tato zábava spočívá v tom, že je třeba přeběhnout pláž bez toho, aby soutěžící šlápl do lejna po psech (na pláži v Malahide venčí své požírače granulí ukrutná spousta obyvatelstva), do lejna po koních (zvláště za svítání se zde na pláži na těchto hloupých zvířatech prohání spousta milovníků naklepaných hýždí) a nenechal se trefit bombardujícím rackem (rackové v Malahide rozhodně hlady nestrádají, což se projevuje na kvantitě i frekvenci jejich vylučování).
Pokud jedinec dokáže absolvovat fekální slalom bez toho, aby na některém z výkalů uklouzl a zlomil si vaz, dostane se k dalšímu pobřežnímu městečku, Pormarnocku. Portnmarnock působí jako chudý příbuzný Malahide, ovšem pobřeží je zde pěknější a až na proslulou pláž víceméně prázdné. Ona pláž v Portmarnock má sice daleko do barev pláží tropických, ovšem slouží k piknikům, masochistickým hrátkám jedinců holdujících běhání a podobným nesmyslným činnostem a na začátku pláže jest hnízdo místních otužilců. Tito tvorové lezou s oblibou do vody i v zimních měsících, pročež ženštinám díky ledové vodě až agresivně trčí bradavky, zatímco pánům díky ledové vodě netrčí vůbec nic.
Pláž byla výchozím bodem pro dva významné průkopnické lety. Dne 23. června 1930 odstartoval australský letec Charles Kingsford Smith se svou posádkou v letadle Southern Cross k druhému transatlantickému letu na západ, do kanadského Newfoundland, po kterém šílení letci pokračovali do Oaklandu v Kalifornii a dokončili tak cestu kolem světa. První samostatný transatlantický let na západ začal z pláže Portmarnock, když 18. srpna 1932 odstartoval britský pilot Jim Mollison v letounu de Havilland Puss Moth a zamířil do Pennfield Ridge v kanadském Novém Brunšviku.
Do Portmarnocku i do Malahide to mám z domu pár desítek minut chůze, pročež se obě městečka stala s přehledem má nejnavštěvovanější místa v Irsku, pokud tedy pominu dublinské letiště. Žádná velká sláva, řekl bych. Leč zejména nyní, v době covidové, jde o jednu z mála možností, jak se dostat na čerstvý vzduch a občas si i přinést k večeři nějakou tu vysušenou rybu či zdechlého racka.
Mezi Malahide a Portmarnock
13.8. 2021 pátek
Létání dopravními letadly mi nikdy nebylo dvakráte příjemné a v době současných proticovidových opatření jde o zábavu, která vůbec zábavná není. Chaos, kdy v Dublinu u odletu chtějí jiné papíry než u odletu z Prahy, kdy se požadované dokumenty liší podle letecké společnosti, obsluhující osoby na letišti a zřejmě i podle denní doby bych ještě nějak přežil. Zkrátka mám vytištěna všemožná potvrzení o očkování, o testech a o letu a vše kolem sebe trousím jak pan Večerníček. Ovšem čekat u příletu do Prahy dvě hodiny ve frontě na kontrolu cestovního pasu, to se mi nestalo ani v době, kdy jsem z výletu do Guatemaly přiletěl s ne zrovna legálními osobními doklady a zarostlý jak terorista scházející po půl roce z hor v době jarního tání.
Nicméně – přiletěl jsem z Irska do Prahy, nasedl na autobus, přesedl na metro, přesedl na další metro, vlakem odjel na vesnici k městu Táboru, vylezl kopec na Strkoff, otevřel dveře u bytu, otevřel lednici a zvolal: „Zase nic!“
V lednici mi zkrátka sama od sebe žádná zelenina ani ovoce nevyrostou, ba ani štěňata či koťátka se tam nerodí a tak jsem opět o hladu.
14.8. 2021 sobota
Jelikož jsem na pár dnů v Česku, rozhodl jsem se být družný a trávit něco času se svými sousedy. Zavítal jsem k sousedovi Atomovi a jeho služebnictvu Dé s Em. Aby družení nebylo málo, ke stolu zavítali i další sousedé, sousedovic šklebáka nevyjímaje.
Sousedovic šklebák Z. jest ženského pohlaví, jest mu něco mezi pěti a dvanácti lety a jde o šklebáka poněkud přidrzlého. Pryč jsou časy, kdy jsme se míjeli na ulici, Z. sklopila oči a pravila: „Já se stydím, strejdo!“ Načež jsem většinou odvětil: „To ti rozhodně nepomůže, stejně tě nakrájím a nacpu do mikrovlnky!“
Kdeže ty loňské sněhy jsou.
Nyní sedíme u stolu, šklebák Z. se na mě podívá a praví: „Zahrajeme si nějakou hru, jo?“
„Samozřejmě, co třeba pexeso?“ navrhuji, pročež je hned vidět, že jsem tvor sociálně angažovaný a vím, co se na takových sezeních dělá.
„Ale strejdo, pexeso hrát nemůžeme. Zkusíme něco jednoduššího, abys měl taky šanci vyhrát. Zahrajeme si kostky!“
Paní Dé a pan Em se hurónsky smějí nad opovážlivými slovy.
Jak se ovšem vzápětí ukázalo, jest úplně jedno, hraji-li pexeso či kostky. Navzdory veškerým zákonům pravděpodobnosti jsem prohrál první, druhou, třetí i čtvrtou hru. Pravda, pátou hru jsem neprohrál, ale to jen proto, že se už žádná pátá hra nehrála. Nejenomže jsem dokázal prohrát neprohratelné, ale navíc mne u stolu nikdo nešetřil a stal jsem se cílem několika vln pálivých persifláží.
Chtěl jsem navrhnout jiné společenské hry, například nafukování žab brčkem na čas. Nenápadně jsem tedy začal: „Kostky už nikam hrát nepůjdu. Hraji totiž příšerně, pročež dávám na odiv fakt, že jsem jediný tupý v partě ostrých myslí. Ale co takhle žabičky? Máš ráda žabičky?“
Nezvedená Z. ovšem jen protočila oči, mávla rukou a pravila: „Strejdo, už ani nic neříkej!“
15.8. 2021 neděle
To jsem si zase jednou naběhl. Po dotazu své rehabilitační sestry, zda-li pravidelně cvičím a zda-li jsem již rozhýbal sešroubovanou ruku nebo sešroubovanou páteř, vydal jsem se do Domu bolesti a potu. V podobných domech je spousta nejrůznějších strojů, provazů, matrací. Součástí podobných domů jsou i oddělení, kde frustrovaní jedincové převážně mužského pohlaví zdvihají různá závaží, aby je poté položili na stejné místo, odkud je s funěním zdvihli. Následně si navzájem ukazují hýždě a bicepsy a praví: „Ty máš ale napruhovaný zadek! A tady máš sval!“
Většina návštěvníků takových domů ovšem tvoří mužové v přiléhavém oblečení s natištěnými nápisy “Buď silný!” a “Bez proteinu není života!”. Druhou část tvoří ženštiny často oděné do oblečků se vzory inspirovanými říší zvířat. Hrošice v rouše lvím, bachyně v rouše tygřím. Vzor úborů je někdy vylepšen o fleky z pojídání koblih a gulášů. Takovéto ženštiny tak připomínají gigantické kuličky brouka hovnivála.
Stejně jako při svých minulých návštěvách jsem velice brzy přišel o dech a iluzi, že se stanu štíhlým a ohebným junákem. Místo trumfů v podobě napruhovaných hýždí a svalů držím v ruce jen prášky na bolest. A přitom jsem, vážení čtenářové před takovými čtyřiceti lety zvládl udělat i kotrmelec!
16.8. 2021 pondělí
Knížky mám rád. Někdy dokonce raději než instantní čínské polévky či láhev rumu. Až se jednou usadím, zařídím si jednu místnost jako skladiště knih, doprostřed si dám křeslo, malý stolek na polévky a rum a budu číst knihu za knihou, kochat se, čichat ke knihám starým a smát se hrubkám a příšerným překladům v knihách nových. Momentálně mám ovšem své knihy roztroušeny ve svém bydlení v Jižních Čechách, v domě v Irsku, v bytě v Žatci, nemálo knih jsem rozpůjčoval a dvě krabice knih mám v Istanbulu.
Nyní, jelikož jsem zavítal do Česka, hrábnul jsem do police a vytáhnul knihu přepěknou, knihu Než odejdou (Before they pass away, v originál). Vlastním vydání TeNeues z roku 2019, byť bych si samozřejmě rád osahal i limitované vydání z roku 2015. Pan fotograf Jimmy Nelson trávil 3 roky ve 30 různých komunitách a v knize je z těchto výletů 402 fotografií. Kniha jest fotografií plná, fotografií vesměs aranžovaných, leč přepěkných. Dani či Yali, Maorové i Himbové, Čukčové a Mursiové, Masajové, Rabari, Něnci, Tibet s Mustangy a Drokpy. Rozhodně se nejedná o žádnou kulturní studii, neřeší žádné sociální ani ekonomické problémy a kane z ní na druhý pohled maximálně trochu té enviromentální deprese.
Zatímco mně se kniha až na přearanžovanost některých pózujících a celkovu romantizaci líbí, spoustě jiných čtenářů (či spíše diváků) vyrašily pupínky zuřivosti už jen z názvu knihy. Už jen samotný název “Než odejdou” (Before they pass away, v originále) způsobil ukrutné mentální utrpení všemožným aktivistům a strážcům pseudokorektnosti, jelikož již názvem knihy autor prý naznačuje, že jsou ona etnika odsouzena k vymření. Mno. Samozřejmě, že jsou. V podobě na fotografiích zobrazené. Jelikož kmeny od řeky Omo za pár let opravdu nebudou těmi, o kterých kniha je a které zobrazuje. Amazonští domorodci navlečení v saku a přiškrcení kravatou opravdu nebudou ti, kteří s čelenkou a lukem pobíhají po lese, jak je pan Nelson fotil. Analogicky bych snad ještě poznamenal, že i slavné fotografie Edwarda S. Curtise zobrazující severoamerické kmeny na konci 19. století zobrazují ty, kteří již dávno nejsou, všemožným rezervacím, muzeím či festivalům tanců a písní navzdory.
Právě oněmi rezervacemi, tancemi, písněmi, kroji a tričky s nápisy “Tatanka Yotanka je borec” argumentují všemožní mluvčí všemožných spolků a organizací, přičemž internetovým světem nejčastěji létají slova jako pobuřující a urážející.
Převedeno do českých podmínek – v Horní Děložné se Spolek milovníků písně Pásla jsem na louce husičky durdí nad fotografií, na které pózuje Mařenka v tradičním hornoděložném kroji. Popisek fotografie praví “Mařenka v kdysi tradičním kroji z Horní Děložné”. Členové spolku ovšem hrozí žalobou, exekucí a otrávením křečků nebohého fotografa, jelikož je to strašlivá urážka Mařenky, Horní Děložné a vůbec veškerých dobrých a slušných lidí celého světa.
To jsem se zase jednou rozohnil. Ale jen na chvíli. Poté jsem jen rezignovaně mávl rukou, jak už to dělám v podstatě stále.
Jsem zvědavý, kdy bude všemožnými aktivisty sepsut seriál Včelka Mája, jelikož ona hloupá včela svými žlutými pruhy dehonestuje polovinu Asie a černými pruhy propaguje otrokářství a tyje z nepopiratelné nevyvolenosti či přímo prokletí značné části Afriky.
Obrázek Mursiů z knížky Before They Pass Away od Jimmyho Nelsona
17.8. 2021 úterý
Telefonuje mi z Chomutova bývalý spolužák, bývalý hokejový kapitán a cestovatel-dobrodružník, veřejnosti známý jako Yusuf the Horrible. Civilním jménem pan Josef.
„Pořídil jsem si šklebáka!“ volá radostně
„Cože? Na co šklebáka? Vždyť už jednoho máš, ne? A táhne ti na šedesát,“ připomínám panu Josefovi, který si kdysi pořídil syna Josefa.
„Já vím, ale to je už dávno. Navíc si můj syn Josef pořídil již vlastního syna a ten se taky jmenuje Josef. Chtěl jsem mít dalšího syna a taky Josefa, ale že prý nemůžu mít dva šklebáky se stejným jménem. Tak jsem si pořídil dceru!“ nadšeně referuje pan Josef.
„Aha. Interesantní. Jmenuje se Josefa, předpokládám. Takže budete jezdit s Josefem juniorem venčit šklebáky společně. Něco jako vláček. Lokomotiva Josef, první vagón Josef, druhý vagón Josef, třetí vagón Josefa…“ pravím taktéž nadšeně, jelikož jsem empatický člověk.
„Ty jsi fakt blbec, vůbec tomu nerozumíš,“ durdí se pan Josef.
„Blbec sice jsem, ale aspoň vím, jak se používá prezervativ,“ dodávám, poněvadž umím novopečené otce a matky vždy potěšit teplými slovy.
18.8. 2021 středa – 30.8. 2021 pondělí
Další týden nočních na dublinském letišti. Až do dnešních dnů jsem si myslel, že své kolegy již nedokáži přivést na pokraj šílenství, jelikož už si zvykli na údery holí, projímadlo v kávě či osmicentimetrové hřebíky umně vetknuté do polstrování židle. Není ovšem třeba házeti flintu do žita, objevil jsem totiž v sobě milovníka kultury. Kultury hlasité, kterou jsem se rozhodl šířit přes velice výkonné reproduktory v budově hangáru carga. Jelikož se kolegové stali již poněkud otupělými vůči mým pokusům představit jim postpunkové kapely Latinské Ameriky či hrdelní řev skupin mongolských, zvolil jsem taktiku jinou. Krutou a bolestnou.
Vrážím si do uší špunty, na uši ochranná letištní sluchátka a mačkám tlačítko Play.
„Láááááála lááááála láááála lááááá la!“ otřásají se stěny hangáru zpěvnou melodií.
Jednooký šéf Pavouk se svezl po zdi na podlahu a počal otvírat ústa jak kuchaný kapr.
„Láááááála láááála láááála lááááá la!“
Nočním letištěm se rozléhá hudba mého mládí takovým způsobem, že se znepokojeně ohlížejí i pracovníci na letištní ploše.
„Láááááála lála lála lááááá la!“ s hlasitostí startujícího (hypotetického) roje Tupolevů Tu-95 se z reproduktorů rve na svět znělka japonského seriálu Micubači Mája no bóken. Znělka zplozena Karlem Svobodou v podání neblaze proslulého Karla Gotta.
„Tohle ne! To raději zase deset ran tvou proslulou motivační tyčí!“ počíná plakat kolega Ding Dong.
„Láááááála láááála láááála lááááá la!“
„Tohle je Včelka Mája! This is Maya The Bee! Maya The Bee from Mister Charles, volové!“ volám rozjařeně. Načež mačkám na přehrávači na tlačítko Opakovat v nekonečně smyčce.
Léta jsou poslední roky v Irsku značně nepříjemná. Žádné osvěžující deště, jen nechutné horko a sucho. Red rock beach, Howth.
31.8. 2021 úterý
Přiletěl jsem do Česka na dva dny. Vzít si batoh, fotoaparát a přečíst si několik kapitol o jihoamerických rumech z mnoha encyklopedií rumu, které v Česku mám. Samozřejmě podobné krátké výlety neabsolvuji jen tak, leč času se nedostává a já se včera rozhodl, že si vezmu dovolenou a poletím na výlet do Ekvádoru. Samotný Ekvádor sice produkcí rumů zrovna neoplývá, zato je tam dostatek ceviche, lahodné to krmě, díky které se ze všech výletů do střední a jižní Ameriky vracím čpící rybami a cibulí. Mimoto – v Ekvádoru jsem dosud nebyl a nepohlédl tak do hlubokých zákoutí domorodých dam a jejich dekoltů. Což zajisté nebude horší, než hledět v Irsku do hlubokých očí šilhavé kolegyně R. či dekoltu kolegyně M., která se díky šedesáti letům věku a zemské gravitaci chlubí dekoltem ve výši kolen průměrného evropského muže.
Z knihy Rum – The Complete Guide od Isabely Boons a Toma Neijense