1.2.2001
Třetí měsíc práce v Praze. Že si na Prahu zvyknu? To tedy zatím nehrozí a odporné město se mi zdá ještě odpornější.
Nemám peníze, tak jsem sestře opět dal stravenky, aby mi je vyměnila za hotovost. Stojí mě to 45 korun, vyděračka. Asi konečně pochopím, proč indiáni říkali únoru měsíc hladu.
2.2.2001
Ráno jsem musel do práce busem. Autobusák zaspal, takže přijel se zpožděním. Stál jsem na zastávce, byla tma, ticho a sněžilo. Hustě, takové velké vločky. Bukolická scénka jak z Ladových obrázků. Vždy, když mi nějaká vločka vlétla do oka, viděl jsem ještě flekatěji, připomínalo mi to impresionistické obrazy. Potom mi začal tát sníh na hlavě, stékat za krk a do ucha a bylo po romantice. Když se autobus konečně se zpožděním dostavil, už jsem byl zmrzlý jak ruský školník v Novosibirsku. Zahřálo mě opětovné zjištění, že jízdné je od včerejška levnější. O celé 4 koruny, o polovinu čínské polévky!
3.2.2001
Odjel jsem za panem Tarabisem a jeho páchnoucím jezevčíkem Lojzou.
U karet jsme si zase zavzpomínali na staré historky. Jako třeba když pan Zelí kradl v supermarketu rajčata a dostal takovou facku, že mu prasknul bubínek a Zelí pár týdnů neslyšel. Navíc si stěžoval, že mu do ucha pořád teče voda. Nebo jsme si vzpomněli, jak se panu Tarabisovi oběsila o Vánoce sousedka na klice u dveří a on jí musel odvazovat a pamatuje si z toho nejvíc to, že sousedka měla zelený prsa. Což tenkrát nezapomněl popsat v závěrečné písemce z filosofie.
Vyhrál jsem 64 peněz a jel do Žatce.
4.4.2001
Zase jsem se celej den jenom flákal, abych mohl večer na hokej.
Na hokeji jsem byl kupodivu v pohodě, až na tu fyzičku. Aspoň, že jsem se mohl vymluvit na tu chřipku a nesvedlo se to na to, že mám nějakých 20 kilo nepotřebnýho sádla, když jsem něco zmršil. Ale zrovna byl den, že i když toho moc nenajezdím, tak ty puky posílám tam, kam patří. Doufám, že jsem se na ledě vyjezdil z chřipky.
V šatně jsem zjistil, že chřipka nejenže nepominula, ale je to ještě horší. V autě jsem se ale nepoblil a až do Žatce to nějak přežil.
5.2.2001
Chřipka nepolevuje. Jsem nepotřebaný, ničemný budižkničemu a vyžírka, společensky nevyužitelný jedinec, jak by pravil cholerický rpofesor biologie pan Šperka, který mě zmlátil ukazovátkem hned při první přednášce ve škole. Nelíbilo se mu, že na něj zrcátkem mikroskopu hážu prasátka.
6.2.2001
Mám pocit, že se jakási vyšší moc snaží, abych dodržoval předpisy. Včera nás cestou do Prahy chytili policajti (mimo jiné proto, že jsem neměl pás), dnes jsem potkal revizora už v 6.15 ráno a také jsem zjistil, že nevím, kam jsem dal druhou občanku a falešné kolejenky.
Pan Tarabis, učitel na církevním gymnáziu, se dostává z virózy, na kterou svádí prohry v kartách. O všem mě informuje pomocí SMS.
“Už nemám horečky, už se jenom odhleňuju. Mám jeden zelenej hlen v puse, jeden zelenej hlen v žaludku a mezi tím jeden velký zelený hlen, co je spojuje.”
“Jestli mi někdy vadilo, že se plive v místnosti, tak teď už ne. Kolem mě to teď v církevní škole vypadá jak v zeleném údolí.”
7.2.2001
Další várka SMS od pana Tarabise. Opět vybírám nějakou slušnější. Tentokrát o hygieně na církevním gymnáziu.
“S panem zástupcem jseme se právě dohodli, že na každé umyvadlo koupíme záchodové prkýnko. V druhém patře bylo totiž v umyvadle nasráno.”
Matku chytaly hysterické záchvaty, projevující se zmateným pobíháním po bytě, drbáním na hlavě a taháním za vlasy – obojí prováděno v šílené frekvenci- a výkřiky typu:
“Nééé, jsem nervózní, ach, jsem nervózní!”
nebo
“Co mám dělat, ach, co mám dělat!”
nebo, pobíhajíc bez činnosti sem a tam:
“To je hrůza, nic nestíhám, nic nestíhám!”
případně, hledíc na špinavé nádobí:
“Ten bordel, ten bordel, celý byt mi padá na hlavu, všechno se sype!”
Tak jsem si od ní, já pomlouvačný nevděčník, půjčil peníze na cestu do práce a šel spát.
8.2.2001
Busem do Prahy.
S Pavlou jsme probírali bytovou situaci naši i našich známých a zjistili jsme, že všichni do věku třiceti let bydlí u rodičů. Následně jsme došli k vědeckému závěru, že je to v pořádku nebýt faktu, že není kde souložit. Načež Pavla, bydlící ve vlastním, začala třídit lidi na ty, kterým by byt k sexuálním radovánkám půjčila a na ty, kterým ani náhodou. Nakonec došla k závěru, že by ho nepůjčila nikomu, že na vlastní posteli si dovede představit při souloži jenom sebe. Teď mě napadlo, že řekla jenom sebe… o případném partnerovi se nezmínila. Budu se muset nenápadně zeptat na podrobnosti jejího partnera, patologa pana Bejka.
9.2.2001
Ráno ze Žatce do práce do Prahy, odpoledne do Žatce a večer na hokej do Klášterce.
Slušně řečeno,ne vždy se hra daří. Někteří ze spoluhráčů to okomentovali slovy:
“Všichni jsme hráli na piču, ale u tebe to není hokejkou.”
10.2.2001
Dnes jsem utratil peníze za prodaný telefon. Odolal jsem nabídkám řetězce prodejen VOŠ (Vietnamské oděvní šmejdy) a nakoupil jinde. Ovšem – kvalita je stejná, akorát jsem utratil daleko víc. Navíc jsem utratil bambilion za knížky o programování, což mi bude k ničemu, protože to nikdy nepochopím a zůstanu i nadále tzv. “běžným uživatelem” což je eufemistické označení pro troubu, který umí počítač jenom zapnout, vypnout a rozbít.
Odpoledne jsem jel do Ústí. Hned jak jsem vlezl do vlaku, začala na mě upřeně zírat ženština z prostější sedačky. Hleděla mi přímo do očí. Já se rděl a uvažoval, jak to využiju, vskutku nevypadala špatně. Také jsem se na ni usmíval také a semtam i laškovně mrknul. Když jsme dojeli na konečnou, vzal chlap, co vedle ní seděl, tu milou ženu za bok, dal jí do ruky bílou hůlku a opatrně ji vyváděl z vlaku.
12.2.2000
Ha, výplata. Zaplatím dluhy a možná i na čínskou polévku zbyde.
Ze Zlína přijela kamarádka Báří. Zítra odlétá do Thajska. To je kdesi daleko, kam se asi nikdy nepodívám, když budu utrácet všechny peníze za čínské polévky.
Když jsem přijel do Žatce, zhotovil jsem sobě vydatnou večeři. Pojmenuju to “jídlo čínských císařů”, tak to bylo dobré. Do čínský polívky jsem nacpal kabanos, hrách, kečup, chilli, ocet a snědl jsem toho asi dva litry.
13.2.2001
Je mi nějak divně, asi to bude tou vodou, co jsem vypil na včerejší polévku čínských císařů. Mým kuchařským uměním do jistě nebude, zdědil jsem špičkové kuchařské vlastnosti po otci, u kterého mi připadalo, že se občas řídil třemi zásadami:
1) do velkého hrnce nacpat všechno v dosahu, co nestihne utéct
2) vařit, dokud to jde
3) spálené jídlo nechám vystydnout a podáváme studené jak psí čumák
Faktem ovšem jest, že jinak otec vaří jako velemistr kuchařů. Tedy vlastně lépe, protože velemistr určitě nedělal třeba polévku z vran.
Napsal pan Tarabis:
“Napiš do deniku na Chochoviny, že čtu Nezvalovu poezii!”
“Nezval Kamasutru nenapsal….” odpovídám.
“Fakt ne? Nevadí, stejně napiš, že čtu Nezvala.”
15.2.2001
Přišel email z Německa od jedné známé, co tam píše do místního plátku a vždy po mně škemrá nějaké zajímavosti o životě v Čechách. Čehož pokaždé využiju a napíšu jí děsné bláboly a výmysly, který ona následně uveřejní. Takže si němečtí čtenáři již početli například o tom, že oblíbeným jídlem v Čechách je čínská polívka a chleba s hořčicí. Také jsem jednou, když jsem se nudil, poslal článek o tom, jak se v Chomutově pořádaly hony na dvacet uprchlých medvědů. A ano, i to nebohá důvěřivá osoba zveřejnila.
Matka přijela z Tater plná zážitků a plná touhy zážitky sdílet, pročež jsem šel raději hned spát. Aby se mi spalo líp, tak jsem matce dal pět tisíc, jako splátku dluhu a za bydlení.
16.2.2001
Začínám podrobněji mapovat z dostupných zdrojů situaci v Rusku, kam hodlám je v létě na výlet.
V novinách psali, že bylo nalezeno tělo řidiče moskevského metra s proraženou hlavou. Mezi stanicemi. Důvod? Nedostatek strojvůdců v metru. A strojvůdce Sergej za jízdy mezi dvěmi stanicemi potřeboval ulevit svému močovému měchýři.
Když jsem u toho metra… dnes mi přišla obsílku k soudu na zaplacení nehorázně vysoké částky, že jsem kdysi dávno jel načerno a chytil mě revizor. Netuším ovšem, kdy konkrétně to bylo a kterou z občanek jsem panu revizorovi předložil.
17.2.2001
Ráno jsem se vzbudil na posteli v bundě a obutý. V kapse jsem měl dlažební kostku.
Zvláštní. Pamatuji si sice ze včerejšího večera dvanáct fernetů a nějaká piva, ale nic o dlažební kostce.
18.2.2001
Ráno jsem jel na hokej do Klášterce, večer hokej se známými v Chomutově. Těžko říci, kde se mi smáli více.
19.2.2001
Ve čtyři ráno busem do Prahy. Zbylo na mě místo vedle jedince ještě vyžranějšího než já a marně jsem se snažil ho celou cestu posunout na jeho sedačku. Navíc mělo ono individuum na uších sluchátka s šílenými zvuky, jak se tomu říká moderní hudba. A toto řvalo celou cestu. Z druhé strany stál v uličce další z rušičů klidu, kterému každých 30 sekund pípal mobil, že má vybitou baterku.
V práci jsem zjistil, že zase nemám peníze ani na autobus do konce měsíce, natož k další výplatě. Takže to vidím zase na prodání stravenek a možná ještě něčeho.
20.3.2001
Dnes si zjistím, kde a jak Dopravní podniky pražské archivují protokoly o zadržení čených pasažérů, poněvadž na tom hodlám založit odvolání k soudu.
22.2.2001
Napsal mi jeden čtenář Chochovin, že prý bych mohl napsat vlastní životopis jako On the road od Kerouaca. Panečku, to by bylo dobrodružství na každém řádku! Sedím v kanclu a jezdím busem. Úžasné. Na celé věci je zdaleka nejzajímavější to, že Chochoviny mají čtenáře. Minimálně jednoho.
25.2.2001
Četl jsem Bukowskiho, co jsem si půjčil v Ústí a nejvíc se mi líbilo, když řekl, že sex je největší, když ho nemáme. To je fakt.
26.2.2001
Zase začal jezdit pan F. autem, po týdnech v autobusu se cítím jak majitel luxusní jachty i se služebnostvem.
Dnes jsem se po dlouhé době v práci flákal. Dodělal jsem stránky pro Magistrát a hrál na netu piškvorky.
Říkali, ve zprávách, že v noci bylo mínus 28 stupňů. Haha, šílený expedičník pan Howadoor jel tuším někam do Novohradských hor a prý s foukací harmonikou či co to psal na svých stránkách. Já s sebou vozím harmoniku také, ale jen od léta do podzimu, v zimě ne. Jednou jsem si ji vzal i v zimě a nic netuše do ní foukal jak blázen, jdouce po bílých pláních. Jenže byla kosa, že by ani Viagra nepomohla, foukal vítr a já si o ledovou harmoniku rozdrápal hubu. Počala mi téct krev, ta mi na puse mrzla, strupy se začaly stahovat a já vypadal, jako kdybych lízal brusný papír. Tak už s sebou v zimě harmoniku nevozím. Vozím teď jen kazoo, protože je z umělé hmoty a nepřimrzá ke rtům. A taky vozím fernet, ten také nepřimrzá ke rtům. Na něj se sice hrát nedá, ale zato hraje všechno kolem. Všemi barvami.
Každopádně zvuk harmoniky na bílých zmrzlých pláních jest pěkný. Protože v zimě je venku nádherné ticho a je slyšet každý zvuk. To v létě dělají kravál stromy a tráva jak rostou, kytky jak smrdí, za křovím onanuje krtek, prostě kravál. Ale v zimě je ticho. A ta harmonika má takovej hezkej zvuk – na bílých pláních, kde neonanuje krtek.
27.2.2001
Večer jsem konečně napsal odvolání k soudu kvůli revizorům. Napsal jsem to na dvě stránky, přičemž tam není jediný rozumný argument, proč by mi měli uvěřit. Ale je to učeně nesrozumitelné, jedno souvětí i na deset řádek, pročež to vypadá hezky právnicky.
28.2.2001
Při jízdě metrem čtu noviny. Některé dávají u vstupu do metra zdarma. Jindy, nenápadně šilhajíce, čtu noviny spolucestujícím.
Hned po ránu čtu noviny jakémusi pánovi přes rameno a hned první titulek:” Při souloži pětkrát bodla nožem do hrudníku.”
Také jsem se dočetl o lesníkovi, který, jeda z lesa domů, čekal u závor na železničním přejezdu hodinu a čtvrt. Pak se naštval, možná i nasral, vytáhl motorovou pilu a závory uřízl.
Jiný článek popisoval, jak se v Německu srazili dva řidiči, Rakušan a Nigerijec tuším. Rakušan odjel na kraj silnice, aby nezavazel, Nigerijec si ovšem myslel, že chce ujet, tak ho doběhl a Rakušana pokousal.
Hodnotná literatura čtená davem.