1.2. 2009 neděle
“Tam prostě musíš jít! Lepší restauraci neznám!“, tvrdil mi pan policista Lemiš kdysi v Perském zálivu, kde udivoval místní domorodce i mořské želvy tím, že svým gigantickým břichem dokázal vzedmout vlnu vhodnou pro středně zkušeného surfaře.
“A jak tam zalévají čínské polévky? Většinou se totiž neví, že čínská polévka se má zalévat nikoli vařící, ale pouze vodou o teplotě 96,7 stupňů pana Celsia za odříkávání magických formulí.”, testuji znalosti pana Lemiše o zmíněné restauraci.
“O čínských polévkách nic nevím, ale na dvorku za restaurací si můžeš nabrat zbytky jídel, co hosté nedojedli a obsluha vyhodila. Sám to tak dělám a lednici mám plnou igelitových tašek s dobrotami.”, uzavřel tenkrát pan Lemiš svou přednášku o “kuchařských rytířích ve službách české gastronomie”.
Dnes odcházím z doporučené restaurace, kolem mě pobíhá kamarádka L. a znechuceně praví: “Že jsi snědl tři předkrmy, to bych ještě pochopila. I dvě polévky bych přežila. Ale že sis dal půlkilový steak, biftek sladké Francie a panenku indického prince a to všechno dvakrát… to už je fakt hodně. Taky by mě zajímalo, kam jsi nalil tu lahev vína, co sis objednal místo dezertu!”
“Hehe!”, pravím já a spokojeně se škrábu na břiše.
Steaky jsou většinou z krav, pročež mám krávy rád Indonézie, Sulawesi
(foto: prsatá čtenářka Chochovin)
2.2. 2009 pondělí
“Na víletě jsem byl zrovna včera. Mi tam chodíme vždycky. A teť to tam bylo taky pjekný”, napsal přispěvatel jednoho z diskuzních fór na českém internetu.
Ano, jsem nevzdělané, tupé hovado, co umí jen pomlouvat. Ale podobných skvostů schopen nejsem. Podobnými skvosty se však český internet jen hemží. Nemohu si pomoci, ale už tak dostatečně imbecilní český národ vypilovává k dokonalosti svou schopnost nezvládat ani vlastní, beztak už dost zmrzačený jazyk. O stavu věcí jsem diskutoval nad osmým pivem v jedné ze zaplivaných a zakouřených českých putyk s pánem ze Slovenska. Když jsem se vracel z hospody (náležitě smrdící, jelikož Čechové smrdí rádi a tudíž je národním sportem snažit se udržet zakouřené hospody plné slzících páchnoucích individuí co nejdéle), dostal jsem od onoho pána zprávu: “Na picu. A zrejme to nebude lebsie.”
Lebšie. Pravděpodobně od slova “lebka”.
3.2. 2009 úterý
Pravil, že sepulturero možná mluvil o temnotě, kterou nemohl znát, neboť by nemohl být hrobníkem, kdyby ji znal. Když se jej chlapec otázal, zda k takovému poznání mohou dojít jen slepí, slepec odpověděl, že ne. Většina lidí podle něho žije jako ten tesař, který měl tak tupé nástroje, že mu práce šla pomalu, a neměl tudíž nikdy čas je nabrousit.
Cormac McCarthy, Hranice
Dočetl jsem knihu bez obrázků, dokonce se ani nejednalo o kuchařku či recept na výrobu domácího fernetu. Jedná se o druhý díl Pohraniční trilogie a díl nejpěknější. Zejména proto, že v prvním ani třetím dílu hlavní hrdina nevykopává mrtvolu svého bratra, ba ani nikdo nikomu nevycucává oči.
4.2. 2009 středa
“A taky mi přibalte trochu střelného prachu, ten si sypu do čaje!” instruuji prodavačku v obchodě s nezdravou výživou. Odlétám dnes zpět do Irska a čekají mne další pěkné noční směny. My, pánové z nočních směn, jsme jedincové odolní. Leč odolnosti je třeba trochu pomoci. A tak tedy všichni bez výjimky požíráme ohromné množství nejrůznějších pilulek. Pracovní týden je možno přežít dvěma způsoby. Buď během noci pojídat pilule povzbuzující, nebo se ráno nakrmit prášky na spaní a doufat, že během dne pod oknem nezaparkuje pojízdná prodejna zmrzliny se svým nápaditým zvukovým doprovodem táda dáda dáda dáááá o stopadesáti decibelech. Já osobně se na povzbuzení krmím taurinem, efedrinem, kofeinem, extraktem guayany, yerba mate, kajenským pepřem, bobulemi jalovce, zinkem, chromem, l-tyrosinem a čínskými polévkami. Na podobných dávkách ujíždí i polský kolega z druhé noční posádky, který ovšem neváhá hrst pilulek zapíjet vodkou.
5.2. 2009 čtvrtek – 12.2. 2009 čtvrtek
Dalších sedm nočních pracovních směn by uběhlo bez problémů, kdybych nemusel pracovat s estonským kolegou Velkou hlavou. Onen idiot mi na sedadlo služebního vozidla nasypal chemikálii zvanou suchý led. Pravda, již po usednutí jsem měl jakýsi zvláštní pocit, ale jistotu jsem získal až tehdy, kdy se pocit změnil v prudkou pálivou bolest. Ač látka teflonových kalhot zůstala neporušena, mé pozadí jest nepěkně spálené a má chůze se podobá poskakování tučňáka nadměrně holdujícího lysohlávkovým koláčkům. Válečná sekera jest vykopána.
13.2. 2009 pátek
Jeden mladý chlápek z Ballymurphy zvaný Mick, který se rád pochlubil, že z armády nemá strach, provokativně tancoval před vojáky, dokud nebyl jednou v noci trefený kulkou přímo do tváře, zuby roztřískány. (….)Od té doby jsme mu říkali Hamburger, protože celé týdny vypadal, jako by měl v puse nacpaný pořádný kus hamburgeru.
Martin McGarland, Fifty Dead Men Walking
Dočetl jsem další knihu z období, kdy se IRA vyžívala v hrátkách se semtexem a v rozmělňování lidí na malé kousíčky. Až dosud jsem netušil, že se pubertální výrostek bez pudu sebezáchovy může stát anglickým agentem a přes čtyři roky dělat z pánů IRA ještě větší blbce, než by kdo tušil. V knize není jediný obrázek, zato spousta lidí s přeráženými nohami, zlámanýma rukama a dírami v hlavách.
14.2. 2009 sobota
Netuším, zdali je to jen obyčejná xenofobie, leč ve společnosti členů jistého kmene počínám cítit silné puzení k fyzické inzultaci. Během dnešního dne jsem se dokázal opít ve třech dublinských hospodách. Stal jsem se trpícím účastníkem souboru českých a slovenských monologů. Tyto soubory monologů jsou účastníky nazývány pokecem a během jednoho dne jsem si tak užil nadávání na věci a jevy živé i neživé, hmotné i nehmotné. Na piču je počasí. Pivo je špatné a peněz málo. Politici jsou svině, protože žijí za naše daně. Učitelé jsou kurvy, co nic nedělají a ještě mají dva měsíce volna. Podnikatelé jsou zloději. Dělníci jsou smradlaví idioti bez vzdělání. Úředníci jsou líné vyžírky, policajti jakbysmet. Programátoři jsou brejlatí nafoukaní kreténi. Piloti jsou hajzlové, co berou zbytečně moc peněz. Doktoři nic nedělají a ještě dělají obstrukce s marodkou. Nenašli jste se? V tom případě spadáte do kategorie “ostatní hovada, svině a zmrdi”, v případě Slovenska do kategorie “tí druhí kokoti”.
15.2. 2009 neděle
V domě nedaleko Dublinu bydlíme tři.
Majitel domu, taxikář. Asi padesátiletý svobodný pán.
Zpěvák a kytarista. Umělec, prý. Třicet pět let. Svobodný.
Já.
V domě máme jednu lednici se třemi policemi, každému patří jedna. Přijel jsem dnes ráno vyhládlý z práce s tím, že vyloupím všechny police a odpoledne věci opět dokoupím. Otevřu lednici. V polici číslo jedna (majitel domu) je plechovka od piva. Nebo s pivem. Záleží na úhlu pohledu. Plechovka poloplná neboli poloprázdná. V polici číslo dvě (umělec) neleží nic. V polici číslo tři (moje) je láhev fernetu.
“Zatraceně, kde je moje čínská polévka?” ptám se sám sebe, jelikož ještě včera tam byla.
Na chodbě potkávám pana umělce: “Netušíš, kam mi zmizela polívka?”
“Sorry, ale když jsem ti včera vypil tu vaší kořalku, tak jsem dostal hlad,” chrchlá na mě pan umělec.
Utíkám zpět k lednici – láhev od fernetu je prázdná.
O pár minut později jsem majiteli domu sdělil, že dávám výpověď a stěhuji se.
“Cože? Stěhuješ? Cože tak najednou?”
“Že mi služka ukradla hodinky za stodvacet tisíc, to jsem ještě překousnul. Ale že mi někdo vypil a sežral věci blízké srdci mému, to je už vážně moc!”
16.2. 2009 pondělí
“Nebudeme si nic nalhávat, pane Chocho. Naši firmu jste nepozdvihnul ani ekonomicky, ani lidsky.”, praví mi pan šéf na osobním pohovoru, kde řešíme podmínky mého propuštění.
“No moment – posledně jste mi říkal, že mohu jít vzorem ostatním!”
“Cože? Tak na tohle si vážně nevzpomínám!” vyděsil se upřímně pan šéf.
“No když kvůli mně konečně odešla ta neoblíbená kolegyně! Nikdo se jí neodvážil říci, že nepoužívá vhodné voňavky! Tam jsem jí pravil, že u mě v kanceláři ji nevidím zrovna nejraději.”
“Ach ano… na ten případ si vzpomínám. Jen bych vás rád upozornil, že jste kolegyni neřekl ´nevidím vás v kanceláři nejraději´. Řekl jste jí ´get your arse out of my office you fucking stinky cunt´ a to navíc před několika svědky.”
Mlčím a rdím se.
“Tak abychom si to ujasnili. Za měsíc vás vyhodíme, dostanete milion peněz, měsíc dovolené a po měsíci se k nám zase vrátíte za poloviční mzdu,” pokračuje pan šéf.
“Hm… co dál? Soudek fernetu? Místo firemní kantýny čínská restaurace?”
Tentokrát mlčí pan šéf.
“E. Tak asi ne, ” pravím a odcházím.
17.2. 2009 úterý
“Vyrazili jsme na ně a bez milosti zabíjeli. Velitel nařídil uřezat hlavy a pohlavní ústrojí mužů, upevnit je na kůly palisády a pod ně naskládat ženy a děti.”
….
Aby se při těchto trestných výpravách neplýtvalo střelivem, přišli belgičtí administrátoři na nápad: za každý chybějící náboj chtěli důkaz, že byl použit efektivně. Takovým důkazem se stala pravá ruka oběti, oddělená v zápěstí.
….
…oběťmi byly i ženy a děti. Aby před podáním důkazu neshnily, ruce se totiž nechávaly vyudit, a kdo pozná na vyuzené ruce, komu patřila?
Pokořil jsem Knihu Konga od pana Plešingera a po delší době jsem si přečetl cosi pěkného, ba i o skutečných expedicích, záhoncích ohraničených lidskými lebkami a jiných podivuhodnostech. Stanley i Livingstone, Ubungi i Tanganika, de Brazza i Cameron. Pěkné.
18.2. 2009 středa
Čtyři pizzy, nanukový dort, dvě číny, kilogram mrkve, kilogram jablek, dvacet čtyři smažených vajec, dva litry mléka, dva litry limonády pana Coly. Vše snězte a budete se cítit jako já. Bude vám ukrutně špatně od žaludku i hlavy, schopnost pohybu snížena na minimum. Hřát vás bude jen pocit, že jste pro své tělo konečně něco udělali.
19.2. 2009 čtvrtek – 26.2. 2009 čtvrtek
I po týdnu ještě cítím na mém pozadí nepěkný žertík kolegy Velké hlavy. Jak jsem ovšem zjistil, nejen v mém pracovním týmu vládne přátelská atmosféra zpestřená boji pěstmi, noži či vrháním nejrůznějších předmětů. Ve druhé noční posádce si radovánek užívají polští kolegové. Ve čtyři hodiny ráno jeden z vtipálků spící (či spíše uspanou, co se mi tak doneslo) oběť zkusmo kopnul do lýtkové kosti. Nic. Zkusmo píchnul nožíkem do ucha. Nic. I zaradoval se a pokročil k druhé části plánu. Holicím strojkem nebožákovi z hlavy odstranil bujnou hřívu a poté na pleš nanesl silikonové lepidlo. Původně měl v plánu do lepidla nasypat skořici, tymián, majoránku a jiná koření, leč byl zadržen panem šéfem, který pravil, že ho spící oběť po probuzení zabije. A vskutku.
Ráno se kolega probudil, stěžoval si na bolest hlavy a poté se za hlavu chytil. Následovala chvíle ticha a zmatené osahávání holé hlavy. Úprk do umývárny a pohled do zrcadla. Zamknutý v autě vtipálek poté dobrou půlhodinu sledoval zuřícího kolegu, který bušil do okénka a pravil, že ho zabije, jelikož je debil a idiot. Také jsem se dověděl, že mu holá hlava pranic nevyhovuje, jelikož se příští týden žení. Jak vidno, holiči nemají lehký život.
27.2. 2009 pátek
Již pátým rokem z mých daní sponzoruji irské bezdomovce a východoevropské objevitele štědrosti irského systému podpor pro líné a neschopné. Před lety jsem přijížděl s tím, že se naučím anglicky a za rok se vrátím.
Anglicky neumím o nic více, než kdysi. Stále si pletu piss a peace, shit a sheet, overhang a hangover. Postupem času ovšem zjišťuji, že jaksi nevidím důvod, proč se do Česka vracet. Národ deseti milionů odborníků na všechno. Národ libující si v igelitových taškách, ušmudlanosti, špíně a různých formách pseudosocialistického přežívání. Nu, to mne nikterak neláká. Ba ani nepotřebuji slyšet závistivé brečení a nadávání na vše, co existuje i neexistuje. Motivací už ani nemohou být české ženštiny, které donekonečna vykřikují, kterak jsou Slovanky nejhezčí a Češky obzvláště, přičemž jim od huby padají kusy housek pana Mekdonalda. Ba, ba. České ženštiny se zglobalizovaly, což v praxi znamená horizontální kynutí. Čínské polévky a fernet si mohu zakoupit i mimo Česko. A tak se schyluje k okamžiku, kdy mé matce budu muset pravit: “Má milá matko, já už do těch sraček nechci.”
Nic proti Irsku, ale počínám shánět informace o Kanadě, Novém Zélandu a Skandinávii.
28.2. 2009 sobota
Zakoupil jsem sobě mapu Jižní Ameriky. Až mě můj zaměstnavatel přibližně za týden vyhodí z práce, stanu se nezaměstnaným. Socka, somrák, houmles a mizera. Zatracený parchant, na kterého musí všichni poctiví a pracovití lidé vydělávat. A já se budu vyvalovat na pláži v Uruguayi, pojídat steaky v Argentině a popíjet paraguyajské tereré, v koutku úst ležérně zastrčenou bombillu. Tak. Hadi.