1.2. 2011 úterý
Nedaleko vesničky s malebným názvem Los Cocoteros se nachází Kaktusová zahrada. Znalec ostrova Tenerife pokývá hlavou a je mu jasné, že v tom má prsty opět pan César Manrique. Kaktusová zahrada připomíná spíše amfiteátr pod větrným mlýnem, nežli zažitou představu o kaktusové části botanické zahrady. Mezi kaktusy vedou chodníky, po kterých se promenádují turisté. Pokud si chce někdo užít více legrace, je dobré se nenápadně zezadu přichomýtnout k nicnetušícím výletníkům a mocným hlasem zvolat: „Z cesty, z cesty! Mám tuberkulózu, AIDS, lepru, ploché nohy a volil jsem Paroubka!”
K smrti vyděšení turisté uskočí z cesty a při troše štěstí spadnou na kapitální kousek kaktusu, pročež počnou legračně řvát a nadávat.
Kaktusová zahrada spáchaná panem Césarem Manriquem
Cesta vede dál na sever podél pobřeží potřísněného spoustou malých pěkných pláží, dun a písečných návějí. Na severním cípu ostrova se nachází vyhlídka, Mirador del Río. Vyhlídka je za branou stráženou hrozným drakem a šerednou hlídací bábou, která za vstup účtuje tučný poplatek. Stačí však poodejít pár desítek metrů na západ a výletníkovi lačnému dechberoucího pohledu se naskytne výhled téměř stejný jako z oficiální vyhlídky, avšak pohled zdarma. Kdesi dole pění Atlantik a v něm ostrov Graciosa se svými plážemi a kopečky. Zde jest nejsevernější bod ostrova Lanzarote, za ním kromě Graciosy už jen Isla de Montaña Clara, miniaturní Roque del Oeste a nejseverněji Isla de Alegranza.
Ostrovy severně od Lanzarote
Večer odevzdávám parodii na automobil zpět majiteli a vozidlem taxislužby odjíždím na letiště. Vsedám do letadla kanárské společnosti Binter Canaries a odlétám na ostrov Tenerife.
2.2. 2011 středa
Pěkné město Santa Cruz jest hlavním městem ostrova Tenerife a vypadá jak kdesi na španělské pevnině, na hony vzdálené turistickým dírám Kanárských ostrovů. Po náměstí u přístavu pobíhá vnadná dívčina s dlouhýma nohama, pěje na Santa Cruz samou chválu a učeně volá: „Genius loci! Genius loci!”
„Quidquid latine dictum sit, altum videtur, pche,” špačkuji zlomyslně.
Zlato a poklady? Prsaté ženštiny? Odpočet z daní? Kdepak. Jen pravý a osvícený muž, poznáním požehnaný a Prozřetelností oblíbený ví, co je tím, za co je možno zemřít s radostí a úsměvem na rtech.
Přepadl jsem za svůj život množství čínských restaurací v různých městech a na různých kontinentech. Kromě pobliózních kuriozit jako je čínská restaurace v kamerunské Douale servírující spálenou rýži a restaurace v Táboře vybavené nesmyslně pitomým a odrazujícím nápisem ČÍNA OD ČESKÉHO KUCHAŘE jsem poznal i výkrmny oku i žaludku lahodící. Nirvána se však dostavila na místě nečekaném. Čínská restaurace Xin Xin v tenerifském Santa Cruz jest pozemskou pobočkou bohů. Za necelých deset evropských peněz jest povolena neomezená konzumace. Čerstvé ovoce, lahodné sushi, těstoviny i rýže na čínský a thajský způsob. Krevety i garnáti, ryby čerstvé, že jejich skřele svítí jasnou červenou, chobotnice, krabi, humři i jiná šklebejšťata.
Večer ležím na hotelu. Ležím na zádech a vysoko nade mnou se tyčí můj břich.
Rybka. Kanárské ostrovy.
3.2. 2011 čtvrtek
Přes kopec a údolí vede ze Santa Cruz tramvajová trať, po trati jezdí tramvaje a dovezou zhýčkaného turistu až do města San Cristóbal de la Laguna. Město je nové a staré, jak už turistická města bývají. Po ulicích pobíhají výletníci, zakopávají o dlažební kostky a lezou do dvorů starých domů. Pěkný pohled na město je z více než 500 let staré věže kostela Iglesia de Nuestra Señora de la Concepción. Ač byl kostel postavený rozkynutě barokně stavícími Španěly, kupodivu jest věž střídmá, ba prvky jakési pseudogotiky je možno vypozorovati. Já jsem však kulturní ignorant a mé znalosti architektury se omezují na rozdíl mezi plochou a sedlovou střechou u psí boudy. Pročež sbírám uschlá hovínka holubů a jiného ptactva a chystám se je z věže vrhat dolů na korzující občanstvo. Pěkná ženština však na mne vrhla odsuzující pohled a tak jsem raději sklopil oči a hovínka jsem provinile žmoulal v dlaních, nikam je nevrhajíce.
Iglesia de Nuestra Señora de la Concepción, La Laguna
Odpoledne jsem odjel na letiště do Santa Cruz a odletěl zpět do Dublinu. Dospěl jsem překvapivě k názoru, že Kanárské ostrovy mohou výletníkovi způsobit nemálo štěstí, pokud se obezřetně vyhýbá nejznámějším letoviskům, nezdržuje se na ostrovech moc dlouho a stravuje se v čínských restauracích, kterých je ostatně všude přehršel.
4.2. 2011 pátek – 10.2. 2011 čtvrtek
Správný muž má mít smradlavé ponožky, drsný pohled a jizvu. Pěkná velká jizva na tváři dodá drsného vzezření a její majitel může spřádat a rozšiřovat historky o lítých bojích o život v tajemné divočině. Ale co já? Místo velké jizvy mám jen barevný zadek. Žlutá, zelená, modrá, černá, fialová.
Jedu si tak na bicyklu do práce, když vtom se zezadu přiřítil automobil a vymetl mě ze silnice. Ležím v trávě a opatrně odstrkuji bicykl, jelikož konec řídítka se velice nebezpečně přiblížil mému řitnímu otvoru. Automobil zastavil u krajnice. Z okna vystrčila hlavu důchodkyně, jejíž brýle připomínaly nepovedenou práci žáka prvního ročníku sklářského učiliště.
„Ou džízis, ár jú o´kej?”
„Ehm,” pravil jsem, dloubaje si trs trávy z ucha.
„Grand, ouki douki…. baj baj!” pravila irsko-anglicky.
A odjela.
Bicykl mám zničený a do práce tak každý den kulhám pěšky.
11.2. 2011 pátek
Má matka jest mistryní škodolibosti a jízlivosti. Pravidelně mi píše zprávy, ve kterých mne upozorňuje, že má sestra je těhotná či že rodí. Občas mám pocit, že mám buď dvacet sester nebo že má některá z nich dvacáté dítě.
Když zrovna sestra nerodí (a to se stává zřídka), píše mi má matka zprávy jako: „No, hlavně zdraví ať slouží. Zdraví je to nejdůležitější.”
Zprávy o zdraví píše zpravidla ve chvílích, kdy mám cosi zlomeného nebo ležím v nemocnici s kolapsem jater či ledvin.
12.2. 2011 sobota
„Jedu na výlet, sbíhejte se, prodavačové,” vyzývám odhodlaně personál jistého outdoorového obchodu.
„Pět deka, deset deka, dvacet deka, třicet deka, kilo chleba, kilo cukru, jeden rohlík, jedna veka, všechno máme, co kdo chcete, obchod kvete, jen si račte říct, ” odpovídá rozverně tučný prodavač.
Já však nesdílím náladu na laciné vtipy, jelikož jsem se dnes rozhodl pořídit si expediční výbavu. Nechal jsem si ukázat vše od ponožek po čepici, vybral si celé ustrojení a navrch úžasný batoh, nožo-lžíco-vidličku a pytlík s trubičkou, že prý dnes se jinak voda při výletech ani nepije. Poté jsem si nechal sdělit, kolik co stojí. Když jsem si utřel z čela studený pot, zakoupil jsem nejlevnější stan, trenýrky a plastovou nožo-lžíco-vidličku. Nepromokavé kalhoty a větrovku budu muset nahradit igelitem, místo matrace si nahrabu na hromádku jehličí. Taktéž elastickou čepicí, co prý odvádí vodní páry a přivádí k hlavě čerstvý vzduch, jsem pohrdl. Nechám si narůst dlouhý vlas.
13.2. 2011 neděle
Ještě někdo mi bude tvrdit, že jsem člověk bez fantazie? A že čínské polévky se nehodí k nedělnímu obědu? Jedinou ráznou odpovědí smetu námitky amatérských kuchtíků! Dnes jsem do velké misky vyklopil konzervu koňského guláše, přidal dvě čínské polévky a polovinu sáčku starého koření z jakéhosi výletu. Mými útrobami se nyní rozléhá blažený pocit plného teřichu.
O dvě hodiny později na toaletě zjišťuji, že ono koření ani časem neztratilo nic ze své ďábelské pálivosti. Proklínám přírodu, která učinila jistou část těla daleko citlivější, než-li bych nyní uvítal. Zatínám zuby a snažím se neplakat.
Laskomina. Koňský guláš a čínská polévka.
14.2. 2011 pondělí
Dočetl jsem Dějiny židovského národa. Autorem není nikdo jiný než-li známý novinář pan Paul Johnson. Jak už to u pana Johnsona bývá, jeho knihy jsou čtivé a určitě záživnější, než-li lopotné vyprávění mého kolegy Blbého Džona o historii Irska a jeho rodné vesnice, přezdívané The Asshole.
Dílo samo o sobě jest poměrně monumentální, ostatně popsat čtyři tisíce let dějin národa roztroušeného po celém světě není jako napsat recept na zalití čínské polévky. Ač v knize není ani jediný obrázek mrtvého zvířátka a jen obálku zdobí stylizovaná menora , válím se ve slovech poznání jak prase v bukvicích. Jelikož jsem jedinec tupý a obézní, až po přečtení této knihy jsem se dozvěděl, že pan Marc Chagall byl synem židovského rituálního řezníka, že na turínské univerzitě měli právo při prvním sněhu házet po Židech sněhové koule a že v Pise na svátek svaté Kateřiny studenti lovili nejtlustějšího Žida, poté ho postavili na váhu a židovská obec jim musela zaplatit pokutu ve sladkostech o hmotnosti onoho tlusťocha. Také již vím, že jidiš nemá výraz pro válku (zábavné, vzhledem ke 4 tisícům letům mlácení se obušky a jiným náčiním a například 38 tisícům Železných křížů, získaných Židy bojujícími v německé armádě za 1. světové války ) a že po chuťovkách v Treblince a jinde přišel americký zákon o shovívavosti. Kniha jest to pěkná, záživná a těžká, pročež je jí možno tlouci do hlavy všechny holohlavé dutohlavy.
15.2. 2011 úterý
Již snad dva roky uplynuly od chvíle, kdy jsem sobě zakoupil kuchyň. Po dvou letech kuchyň stále leží nerozložená v krabicích na podlaze. Dnes jsem zatnul zuby, chopil se kladiva a šroubováku a vrhnul se na krabice. A výsledek? Při překračování kabelu od mikrovlnné trouby jsem o kabel zakopnul a při pádu udělal šroubovákem do zdi půlmetrovou rýhu. Jelikož však sám sebe znám, již dávno jsem si pro tyto případy zakoupil plyšové krysy a myši, které na zeď přitluču a rýhy tak zakryji.
16.2. 2011 středa
Komu se nelení, tomu se zelení. Rozhodl jsem se po dlouhé době chopit se koštěte a zpod botníku jsem vymetl chlupatý pomeranč. Zelená chlupatá plíseň. Až si to přečte moje matka, bude ji stát nemálo přemáhání, aby mi nenapsala nějaký hanlivý vzkaz.
17.2. 2011 čtvrtek
Nemám rád pošťačky. Nejenže nedoručují čínské polévky, ale ještě mi způsobují bolest. Jako například dnes. Když jsem cloumal zamrzlou popelnicí, abych vyhodil nevyžádané reklamní letáky, víko povolilo a já trefil loktem kovový okraj té páchnoucí obludy. Zařval jsem takovým způsobem, že se rozštěkal sousedův pes. Ten mě ostatně nemá rád hlavně proto, že jsem kdysi za plot položil buřt přesně tak daleko, aby nebožák i po prostrčení hlavy plotem potřeboval zhruba tři centimetry, aby se k pochoutce dostal.
18.2. 2011 pátek
Jelikož mne nebaví neustále se škrábat za uchem a dívat se do stropu, usedl jsem k počítači a naházel na internet obrázky z výletu do Indonésie. A při té příležitosti se se čtenáři Chochovin podělím o recept na nedělní oběd, který jistě uvítá každá hospodyňka.
Lov delfínů je lépe svěřiti někomu, kdo se v tom vyzná. Například pytlákům nebo domorodcům z ostrova Lembata.
Pikantní masové koule z delfína
K přípravě budeme potřebovat:
500g mletého masa z delfína
1 rohlík
1 suchý rohlík
1 vejce
strouhanku
mletou papriku
papriku nebo kapii
chilli koření
mletý pepř
olej
sůl
138 jablek střední velikosti
Ideální je maso z mladého delfína. Nejlépe je zabít březí delfíní samici a najemno namlít vytažené mládě, nezkažené pohledem na svět. Mleté maso promícháme v míse s namočeným a vymačkaným rohlíkem, třemi lžícemi strouhanky a s vejci. Pokud maso pomeleme vícekrát, směs i hotové kuličky budou jemnější. Směs ochutíme solí, pepřem, chilli kořením, hořčicí, olejíčkem z čínské polévky a mletou paprikou. Důkladně směs rukama propracujeme. Papriku omyjeme, vyřízneme semeníky, zbytek nakrájíme na malé kostičky a vmícháme do směsi, ze které v rukách tvarujeme kuličky stejně velké, o průměru asi 3 cm. Tyto kuličky obalíme lehce ve strouhance a usmažíme v rozehřátém tuku nebo oleji dozlatova – pomalu, tedy alespoň 15 minut. Následně vyhodíme všech 138 jablek, protože se k mletému delfínovi vůbec nehodí.
Hotovou krmi podáváme s bramborem.
19.2. 2011 sobota
U nás na vesnici býval obchod s potravinami. V obchodě za pokladnou sedávala nerudná ženština nevábného vzhledu a hmotnosti malého mamuta. Obchod otvíral pozdě, přes poledne měl zavřeno a zavíral už odpoledne. Nyní mají obchod Vietnamci. Otvírá se brzy ráno, polední pauza není, zavírá se v noci a zboží je levnější.
Před obchodem stojí příslušníci kmene Čechů a hudrují, kterak že se vietnamská cháska roztahuje, krajinu českou zaplavuje, že jsou to zloději žlutí a navíc mají šikmé oči. Poté Čechové lezou do obchodu, naříkají a stěžují si, že není to a není ono, že tohle vypadá divně a že by chtěli slevu. Vietnamcům bezdůvodně tykají, kradou a nevynechají jedinou příležitost býti hrubí.
Nemám rád lidi obecně, ovšem nejvíce nemám rád Čechy. Národ debilních imbecilů, líných lhářů, zlodějů a neschopných závistivců. Národ, kde mužové pijí hnusné české pivo, o kterém jsou přesvědčeni, že je nejlepší. Lemtají hnusné bezpohlavní české pivo po hektolitrech, jelikož nabyli dojmu, že umění pít pivo spočívá v tom, že si piják způsobí pivní vodnatost hlavy a kdo nevypije dvacet piv na posezení, jest občanem méněcenným. Čechové jsou národ neskutečně tlustých ženštin, o kterých je z nějakého důvodu přesvědčen, že jsou pěknější, než-li ženštiny jiné. České ženštiny jsou světu známy jako levné prostitutky, dále svou sádelnatostí a tím, že slovní spojení “tlustá jako prase” nahrazují eufemistickým slovem “silná” či spojeními “pořádný kus ženské” a “krev a mlíko”.
Pravda, občas je možno potkat příslušníka tohoto národa, který umí číst, někdy psát, někdy nesmrdí a dokonce si nemyslí, že je nejchytřejší na celém hnusném světě.
Když do pytle zmijí hodíme jednu užovku, stále to bude jen pytel zmijí.
20.2. 2011 neděle
Vsedl jsem do vlaku, jelikož vlakem jezdím rád, a odjel do města, o kterém si jeho obyvatelé myslí, že je velkoměstem. Po návštěvě čínské restaurace jsem vlezl do Národního technického muzea. Exponáty stojí, leží a visí. Podivuji se, kterak lze z drátů, hadrů a dřeva sestaviti nádherné létající stroje jako je letadlo pana inženýra Kašpara. Tento Blériot XI jest oním exemplářem, na kterém pan Kašpar uskutečnil první let na území dnešního Česka. Tehdejší tisk (Neodvislé listy, roč. XVI. (1910), č. 26 (z 25.6.), s. 2) referoval o “mladém neohroženém aviatikovi, jehož jméno letí světem”, také že “…se po příjezdu pana inž. Kašpara seskupili všichni sportovníci, jimž podával pan inž. Kašpar případně vysvětlivky a zodpovídal ochotně činěné dotazy“.
A co teprve po přistání!
“Mistrný výkon. Bouřlivá pochvala. Dámy přistupují a odevzdávají mu věnec. Aviatik před nimi utíká za stroj; nebojí se nebezpečí, ale bojí se zasloužených ovací.“
Krásná to doba šálů a masivních brýlí pilotů. Muzeum se pyšní i ruským letadlem Anatra DS Anasal či rakousko-uherským strojem Knoller C II (jediný dochovaný exemplář), který byl tak příšerný, že místo létání nakonec skončil jako učební pomůcka. Z doby, kdy ještě Čechové hromadně nehajlovali nebo nemávali rudou knížkou, pochází nepovedený americký stroj L.W.F. V Tractor. Jedná se o jeden ze čtyř exemplářů dovezený do republiky v roce 1920 legionáři z Ruska.
Bloumám po muzeu a kochám se. Exponátů není nikterak mnoho, ovšem co kus, to skvost.
Mezi exponáty bloumají i další návštěvníci. Všichni všechno ví, všechno znají a všude byli. Pročež jim v muzeu chybí “americká interaktivita, vole” a také “v Londýně mají super suvenýry a tady hovno, vole“. Dále je v muzeu možno se dověděti, že “úplně vyhozený prachy, za moje daně, vole” a “stejně je to na piču“.
A u východu rozhořčeně nadávají dvě obézní matky, že jim v muzeu chybí přebalovací pult pro jejich vřískající děti.
Mně se v muzeu líbilo. Takové malé, pěkné, vzdorující času. Jako u dědy na půdě.
21.2. 2011 pondělí
Vyřídit si změnu trvalého bydliště jest záležitost relativně jednoduchá. Nikoli však pro pitomce, kteří nejsou schopni vyplnit dva papíry a podepsat se. Místo toho je tradicí občanů země české nadávat na úředníky a sebelítostivě skuhrat nad tím a oním a povětšinou bezdůvodně kvičet: „Já jsem občan a to je z mých daní! Jsem znechucen!”
Vše běží jak po másle, tedy kromě návštěvy u pana fotografa.
„Můžete se natočit doleva? Doprava? Doleva? Doprava? Hm, máte nějaký nesymetrický obličej.”
„E.”
„Zkuste mírně zaklonit hlavu. Ne. Raději předklonit. Zaklonit. Předklonit. Hm, ta vaše hlava je taková… taková neforemná.”
„Já vím, to mi říká i kadeřník, prodejce motocyklové helmy a má osobní lékařka, když se trochu opije,” uklidňuji pana fotografa.
„Nedívejte se tak upřeně. Uvolněte se. Usmějte se. Tedy tohle… vy se ještě navíc tváříte úplně divně.”
22.2. 2011 úterý
Tlustá paní v Plané nad Lužnicí v červeném autě srazila ptáka. Vystoupila z auta, chvíli se na zmítajícího se krahujce dívala a potom ho dvěma lehkými kopnutími odsunula do sněhu mimo silnici. Nasedla a odjela. Počal jsem bublat a již teď je jasné, že by mne ona ženština v rámci zachování svého mrzkého života nikdy v budoucnu neměla znovu potkat.
Potlučeného dravce jsem vzal do ruky a poté začal pěkně zvučně křičet: „Ty hnusná potvoro, okamžitě vytáhni drápy z mých prstů!”
Krahujec však dělal, že mě neslyší.
V bytě jsem ho častoval vulgárními nadávkami a pomocí vidličky vypáčil drápy z mých prstů. Opeřence jsem vložil do krabice a zavolal do záchranné stanice. Co ovšem s krahujcem? Mám ho nechat trpět hladem a žízní? Jelikož jsem pán dobrého srdce (netýká se vztahu ke společnosti), rozhodl jsem se obětovat to nejcennější, co v bytě mám.
„Nááá puťa puťa puťa náááá,” lákám krahujce a do krabice jsem vložil misku čínské polévky. A ten nevděčník? Polévky se ani netknul! Snažil jsem se mu vsunout nudle do zobáčku…. a nic!
„Okamžitě to koukej sníst, nebo v té polévce skončíš sám,” přesvědčuji vzácného živočicha, držím ho za krk a snažím se mu nacpat kousky nudlí do zobáku. Mizera! Vzdorně mě klovnul do prstu. Jen zvonek u dveří zachránil nevděčného surovce a já si tak nevychutnal krahujčí čínskou polévku. Přijela paní z útulku a pravila, že je krahujec potlučený, křídlo má zlámané a asi cosi s okem. A že se o něj postará. Pohlédl jsem vnadné ženštině do vilně se dmoucího dekoltu a pravil, že mám cosi s oběma očima, potlučený jsem pořád a co by s tím mohla udělat. Nabídla mi klec a přistřižení křídel, že se to tak prý dělá.
Drzý krahujec pohrdající mou čínskou polévkou
23.2. 2011 středa
Čert mi to napískal, abych strávil tři týdny v Česku. Zatuchlost se bije v prsa, v čínských restauracích nemají psí játra a kňourání Čechů se rozléhá po borech i lučinách. Měl jsem letět například na Saharu. Tam bych žádné kňourání neposlouchal, jelikož tam nikdo není. A psí játra bych si zabalil sebou do igelitového pytlíku.
24.2. 2011 čtvrtek
Načal jsem sedmý rok mého pobytu v Irsku. Pokud se tedy jako pobyt počítá to, že vždy sedm nočních směn dřu jak mezek v cínových dolech a následně někam odletím, všechny peníze projím a jsem tak nucen se do Irska opět navrátit. Placení nájmu v Irsku, hypotéky v Česku a čínských polévek v obou zemích ze mne učinilo skutečně pracujícího člověka, což mohu snadno dokázat mozolem na pravé ruce.
V Irsku se mi líbí, jelikož tam nikomu nerozumím, do práce jezdím kolem moře a irské nebe je náramně pěkné. Nicméně, pokud bych se někdy dožil důchodu, do Česka se vrátím a pořídím si velkou kočku a vypaseného psa. Také nějakou zeleninu, abych měl k masu přílohu.
25.2. 2011 pátek
Na návštěvu přijela má osobní lékařka, zuřivá zastánkyně pitvání všeho druhu, chovatelka myší a hada jménem Guiness (s jedním “n”). Jako obvykle na mne hleděla znechuceně, jelikož nemá ráda tukové nánosy, ovarové pásy, visící špeky a nadouvající se břich. Místo otevřené kritiky mi počala líčit, že její had je štíhlý, špeky nemaje. Nedalo mi a pohroužil jsem se do chytrých knih, abych se o hadech něco dověděl. Podivuhodná stvoření. Na hadovi například můžeme uvázat uzel a když uzel utáhneme, had se nemůže rozmotat a zdechne. Když živého hada chytíme a strčíme do lahve, hotovíme tím oblíbený korejský nápoj, hadí vodku. Hada v lahvi zalijeme lihem a necháme udusit. Již po pár dnech je nápoj připraven ke zpestření rodinné veselice. Had šnekožrout jest uzpůsoben k rafinovanému vytahování hlemýžďů z ulit. A had zemězmij bibronův vbodává zuby ze strany, pěkné to přizpůsobení k životu v nejrůznějších dírách, norách a termitištích. Had vejcožrout nemá zuby a polknuté vejce rozřízne výběžky páteře.
Vinejš, válejš, kalábrie, kandoia či krátkorep, langaha a bungarec, ateris a psohlavec. Hadů jest přehršel a můžeme z nich připravit například hadí guláš s tequillou.
„Vidíš? Podívej se na to! Anakonda je tlustá, skoro jako já,” píchám prstem do obrázkové knihy.
„Ale aspoň se necpe čínskými plévkami,” praví má osobní lékařka pohrdavě.
Had Guiness, krvelačná příšera ve vlastnictví mé osobní lékařky
26.2. 2011 sobota
Lidi je třeba bít, bít a bít. Někdy také topit či věšet. Této záslužné a populární činnosti se zhusta musí zhostit jedincové, potýkajíce se později s nevděkem. Když loňské předvánoční křepčení zpestřil jistý pan Buazízí efektním ohňovým tancem, lid se počal bouřit. Jest to totiž nevšední zábava, chopit se klacků, kamenů a nahlas křičet. Zábavné jest i střílet do vzduchu či do břicha sousedům. Zábava ovšem končí ve chvíli, kdy již není koho mlátit a je třeba začít cosi tvořit. Tvoření je totiž náramná věc, daleko nudnější a daleko náročnější, nežli někomu vypíchnout oko a šéfa nazvat smrdutým kojotem. Pročež je mi už teď jasné, že v muslimských zemích bude ještě veselo, benzín na můj motocykl bude stát bambilion peněz a ve zprávách budou poskakovat panáčci s mikrofonem a ohňostrojem za zády.
27.2. 2011 neděle
Dost bylo vzpomínání na dávné časy, kdy jsem byl ještě mladým. Odhazuji berle, ze šuplíku vytahuji mast na bolesti kloubů, ze sklenice umělé zuby a listuji v atlase. Neváhám ani otravovat dobrodružníky a expedičníky s úmyslem získat rady vhodné pro přežití v divočině.
Chocho: Jen dotaz – je něco extra, co si mám vzít na výlet někam, kde bude zima a foukat? Tak cca 14 dní. Jaksi nevím, jak si na 14 dní sbalit jídlo. Respektive co si vzít.
Howadoor: No já nevím, něco co ti chutná
Chocho: Přece si nevezmu na 14 dní čínu. Protože za sebou nepotáhnu valník. Myslel jsem, že je něco extra… nějaký prášek nebo tak něco.
Howadoor: Ovesné vločky, müsli, čokoládu… kus špeku…
Chocho: Vločky, tak to jo.
Howadoor: Počítej 2500 gramů sacharidů na den jako minimum. Ale co to bude je celkem jedno.
Chocho: 2500g cukru na den? Je to výlet na 14 dní… neponesu přece pytel cukru.
Howadoor: Ty jsi tvrďák, tak si vezmi pět kilo vloček a bude to.
Chocho: OK, vločky. To zní lehce.
Howadoor: Akorát to nepůjde žrát, ale aspoň ušetříš
Chocho: Co? Jak to, že to nepůjde žrát? Vločky se normálně jí, ne?
Howadoor: Jo, ale ne čtrnáct dnů v kuse.
Chocho: A co si bereš na 14 dnů v kuse ty?
Howadoor: Polívky, čokoládu. Ale ty nemáš vařič, takže polívky nebrat.
Chocho: A čokoládu nejím. Vezmu ty vločky.
Howadoor: V tom případě zkus být trochu inovativní a vezmi si tekutou stravu. Láhve s olejem! Zatímco sacharidů potřebuješ denně asi 2500 gramů, oleje ti stačí jen asi 150 gramů na den.
Chocho: 150g oleje na den? Ty jen tak piješ olej? Potřebuju jídlo na výlet, ne projímadlo.
Howadoor: Aha, tak to je problém. Myslel jsem si, že nevíš, že se z toho posereš.
28.2. 2011 pondělí
Všechen sníh ještě neroztál. Děti skotačí a vrhají se do závějí. Padají na záda, načež mávají rukama a činí tak ve sněhu nejrůznější obtisky, které nazývají motýlem. Když jsem za mostem v Plané nad Lužnicí zakopl a zřítil se do sněhu, také jsem mával rukama, abych se postavil. Děti mlčí a vyjeveně hledí na otisk. Nepřipomíná motýla, nýbrž velrybu v epileptickém záchvatu. Po mém břiše navíc zůstal ve sněhu menší kráter. Škrábu se za uchem, hledím na otisk ve a říkám si, že bych možná měl zhubnout.