29.1. 2015 čtvrtek – 8.2. 2015 neděle
Dobrý den,
Jelikož mám stále nárok na zhruba tři týdny volna (dovolená a směny odpracované navíc), rád bych požádal o potvrzení, zdali si mohu volno vzít v únoru, jak bylo předběžně dohodnuto.
Děkuji za odpověď.
Choho
(těžce pracující, s výraznými mozoly, kruhy pod očima a pláčem na krajíčku)
Pracuji pro jistou leteckou společnost, pročež bych očekával jistou úroveň komunikace. Zvláště v případě, že jde o oficiální žádost o dovolenou. Nu…. komunikace uvnitř naší společnosti vskutku úroveň má. Úroveň často hodnou jemného pozdvižení obočí. Na můj dotaz mi přišla odpověď vytištěná na kusu papíru, odpověď dokonce i podepsaná.
Díky velkému pracovnímu zatížení a nedostatku pracovníků žádná dovolená nebude, pokusím se ti dát týden v dubnu. Trhni si nohou.
Ježíš tě miluje.
Tonda
Dýchám zhluboka a myslím na pěkné věci.
Například na to, jak tluču pana Tonyho tyčí pobitou hřebíky.
9.2. 2015 pondělí
Byly časy, kdy mne překvapovalo, že mi někteří lidé počali vykat. Poté přišlo kruté vystřízlivění, když mi počaly vykat mladé slečny. A dnes přišel další šok na ose života.
“Co je to tu za nelibý zápach? Okamžitě uhaste ty smrduté tyčinky!” plísním na autobusovém nádraží v Dačicích skupinku pokuřujících výrostků v příliš volných kalhotách a s příliš velkým sebevědomím.
“Zklidni hormon, dědo, vole!” zadeklamoval výrostek s nejvolnějšími kalhotami.
Z onoho oslovení jsem byl natolik v šoku, že jsem po mládeži nepočal házet dlažební kostky, ba ani jsem nespustil proud odvážných slov, bych dostal celou situaci zpět pod kontrolu.
…dědo….
Nenápadně jsem si ve zpětném zrcátku autobusu počal prohlížet vrásky a hledat šediny. Ano, to jsou ty bezvýznamné události, co formují náš bídný život.
10.2. 2015 úterý
“Tady máš kostičky a tady vzor,” praví slečna psycholožka pohrdavě a sune přede mne sadu kostek ve veselých červenobílých barvách. Dobrovolně se, opět, podrobuji jakémusi testu, tentokrát testu IQ. Nyní se soustředím, až běda. Oči mi lezou z důlků, špička jazyka se vysouvá z rohu úst, chvěje se a zhluboka dýchám.
“Mám to! Komínek!” volám nadšeně, jelikož jsem konečně prokázal, že nejsem úplný debil a že když si zavážu tkaničku nebo obléknu trenýrky na první pokus, není to vždy jen dílo náhody.
“Komínek? Jaký komínek?” konsternovaně zírá slečna psycholožka na tři kostičky navršené na sobě.
“E?”
“Máš skládat kostky podle těch vzorů, co jsem ti dala! Ne si stavět nějaké komínky!”
O dvacet minut později….
“Mám to! Mám!”
“Výborně. Dokonce jsi dosáhl času mimo veškeré dostupné hodnotící tabulky!”
Pýřím se, dmu sádelnatý hrudník a připravuji si vzletná hesla, kterými budu výsledky testu oznamovat na ulicích podprůměrným jedincům.
“Dvacet minut na základní vzorec, to jsem opravdu ještě neviděla.Nejhorší možný čas pro splnění úkolu je minuta a půl…”
Sakrblé.
11.2. 2015 středa – 19.2. 2015 čtvrtek
Další sada nočních směn na letišti v Dublinu je zpestřena schůzí, na kterou jsem byl donucen se dostavit i já. Pod podmínkou, že budu mlčet, na vše přikyvovat a zdržím se i neverbálního hodnocení proslovů mých šéfů.
“Tak vás tady vítám a doufám, že se v přátelské atmosféře dobereme toho, co je důvodem vaší vysoké absence,” pravil ředitel celého našeho oddělení. Tímto drzým výrokem poslal přátelskou atmosféru do věčných lovišť. Dlouhodobé těžké poddimenzování počtu otroků ve spojení s několikanásobným nárůstem práce na plantážích (básnický obrat – aby mě někdo nenařkl, že na letištní ploše dublinského letiště hodlám pěstovat bavlnu) způsobilo, že křivka zranění kolegů se pohybuje daleko nad jakýmkoli jiným místem široko daleko. Občas si v práci připadám jak v Napoleonově lazaretu při tažení do Ruska.
Výše zmíněné posezení se konalo po další noční směně, což se projevilo i na reakci kolegy M. Kolega špinavý jak cikánské hračky, s kruhy pod očima a pletenou čepicí nasáklou ledovým deštěm povstal a panu řediteli pravil:
“Koukej si zítra vzít zasrané rukavice, dorazit ve tři ráno do téhle zasrané práce a já ti do prdele předvedu, jak je to s tou zasranou absencí!”
Následovalo hrobové ticho, které bylo přerušeno až mým chechtáním.
20.2. 2015 pátek
Odlétám do Turecka, do Istanbulu. Zatímco dříve jsem si podobné výlety zdůvodňoval možností dobře a levně se najíst, načichat se mizející vůně Orientu a pohledět na místních trzích na neobvyklý tovar, nyní se návštěvy velkoměsta roztaženého po Evropě i Asii změnily v nostalgické procházky po ulicích, kde pronáším moudra, o která nikdo nestojí.
“A tady bylo před lety tak pěkně!”
“A tu na rohu býval kulhavý prodejce vodních dýmek!”
“A zde špinavá Turčata močila na rozpadající se domy!”
“A přesně na tomto místě jsem zvracel po špatném hašiši!”
Nyní je Istanbul stále více a více podobný jakémukoli městu v Evropě. Navíc je předražený. A stále nudnější.
21.2. 2015 sobota
Jak se tak motám po Istanbulu, nemohu se ubránit pocitu, že chodím skanzenem. Zatímco ještě před pár lety byly všechny ty sloupy, obelisky, mešity, hradby a bazary jakousi přirozenou součástí novější zástavby, nyní tyto přeživší artefakty ční spíše jako exponáty. Obklopeny nově vyvedenými cedulemi s mnohojazyčnými popisky a bambiliony turistů. Pročež již například není možné jít v klidu po Divan Yolu kolem malých obchůdků, projít kolem nenápadné (nebo spíše přehlížené) mešity Laleli, kolem sloupu v Çemberlitaş a sejít ke Zlatému rohu. Nyní je z Divan Yolu nákupní zóna s ohromnými naleštěnými výlohami a zbožím zhusta naceněným v dolarech a eurech, nápisů v angličtině je možná více než těch tureckých a sloup je přeměněn na exhibicionistu, kterého díky bambilionu popisků nelze přehlédnout. Po ulici se řítí moderní klimatizované tramvaje, nablýskané automobily často prestižních západoevropských značek a uspěchaní Turci, kteří už snad ani netuší, jak se zastavit na čaj a vodní dýmku.
Tak, to jsem se zase rozohnil. My, staří pánové, se už tak prostě durdíme a rochníme se v trapně nostalgických vzpomínkách.
Istanbul z východní strany Golden horn
22.2. 2015 neděle
“Slyšíte to ticho?” hulákám v prázdné čekárně. Pravděpodobně nejklidnější místo v celém Istanbulu lze paradoxně najít téměř v centru města. A poněkud nečekaně jde o vlakové nádraží. Přímo u Golden horn nedaleko známého paláce Topkapi stojí nenápadná budova Istanbul Terminal Sirkeci, v turečtině prostě jen Istanbul Gari. Ó ano, jde o budovu, která byla v roce 1890 postavena jako nejvýchodnější stanice staroslavného Orient Expressu. Leštiči bot, dámy v nejlepších róbách, pánové ve fracích, úslužní nosiči zavazadel, vůně vodních dýmek, kobylinců a potu. I když jsem již postarší pán, tuto dobu nepamatuji. Pamatuji si však, kdy z nádraží odjížděly mezinárodní vlaky, pamatuji si ruch a organizovaný chaos. Nyní je vše minulostí, jelikož přede dvěma lety bylo nádraží téměř uzavřeno a nyní slouží spíše jen jako nástupní podzemní stanice k městskému vlaku.
Stanici projektoval pruský architekt August Jasmund v evropsko-orientálním stylu v době, kdy byla Otomanská říše v mnoha ohledech v očích západní Evropy módní destinací. A vlaky do této stanice tak vozily státníky, diplomaty, obchodníky, spisovatele či špióny, včetně slavných Roberta Badena Powella či Mata Hari.
Psal se 4. říjen roku 1883 a příznačně za doprovodu Mozartova Tureckého pochodu vyjížděl z Paříže do Konstantinopole a na tehdy ještě provizorní nádraží (dokončeno do finální podoby v roce 1890) Sirkeci první vlak Orient Expressu. 3094 kilometrů.
Dnes je nadzemní nástupiště poloprázdné, pokladny zavřené, kdysi slavná restaurace Orient Express sice funguje, ale změnila se jen v tuctový relikt pro turisty. A kýčovitou čepici všemu nasazuje představení dervišů, kteří poskakují před nadšenými i znuděnými turisty.
23.2. 2015 pondělí
Odlétám z Istanbulu do Vídně a odjíždím automobilem do Českého Švýcarska. V automobilu sedí i jeho majitelka, slečna psycholožka, pročež očekávám, že mi opět sofistikovaně zdůvodní, že jsem úplný magor.
“Mám svůj automobil ráda! Jezdím ráda! Bez automobilu bych se neobešla! Ale že jsi to ty, na chvíli ti ho zapůjčím,” pravila za Českou Lípou.
O deset kilometrů později jsem ve slušné rychlosti najel do stáda divokých prasat. Automobilu nyní chybí několik nepodstatných i podstatných dílů, jakési šrouby, poznávací značka, nárazník je na kusy, světlomety visí zuboženě k vozovce. Ale abych se i pochválil – vozidlo je nyní vkusně ozdobeno prasečími štětinami.
Západ slunce za Krásnou Lípou.
(telefon Jiayu JY-S3 plus Camera 360)
24.2. 2015 úterý
Slečna psycholožka je členkou tajemného bratrstva, temné sekty, tajemstvím obklopených podivínů. Členové tohoto obskurního spolku nelitují peněz, času, zdraví ani energie a hledají. Hledají různé krabičky, tuby, nádobky a v nich skryté papírky, knížky, odznaky a nejrůznější harampádí. Ona činnost se jmenuje geocaching a jejím smyslem je …. no smysl sice nechápu, ale je fakt, že má řadu provozovatelů. Provozovatel oné hry se pozná například podle toho, že se z ničeho nic bezdůvodně vrhne do jakési díry, z ničeho nic počne šplhat na strom, případně ryje hlavou v mraveništi nebo strká ruku do vosího hnízda.
“Abrakadabra! Tři plus čtyři! Tečka čárka dvojtečka otazník! Hola hola hup!” počítá slečna psycholožka souřadnice a nejrůznější šifry, zírá do mobilního telefonu a náhle skočí do závěje u cesty. Přípomínajíce krtka s epilepsií počíná zuřivě hrabat, načež se vztyčí, třímá ve zmrzlé ruce plastovou krabici, směje se, nadšeně poskakuje a vydává veselé zvuky.
A tak kráčíme krajinou Českého Švýcarska. Já se kochám zasněženými stromy, pěšinami jen zlehka vyšlapanými ve sněhu a hlavně absencí turistů. Slečna psycholožka co chvíli leze do nějaké díry, na skály, skalní hrádky a budí jezevce v jejich norách.
25.2. 2015 středa
Je ticho, klid a všude bílo. Navíc jsem se nacpal hromadou čínských polévek, pročež se spokojeně usmívám, škrábu na pupku a rozvážně kráčím krajinou. Po krajině kolem pobíhá i šílená keškařka psycholožka, haleká, výská a nutí mne šplhat na zledovatělé skalní ostrohy, převisy a šťárat ze zamrzlých děr ty její krabice.
26.2. 2015 čtvrtek – 20.3. 2015 pátek
Více jak tři týdny nočních v kuse. Nejkratší směna dvanáct hodin, nejdelší devatenáct. Po tomto pěkném zahřívacím kole plánuji pro příště nasoukat si do nosní dírky tři metry ostnatého drátu, polknout naráz rodinku vykrmených ježků a možná přijdu i na další podobné kratochvíle.
Celou dobu jsem si myslel, že mám sklony k masochismu. Avšak kolegové se shodli na tom, že jsem prostě jen debil.