1.2. 2020 sobota
“Pomoc! Oči jak tuší zalité mám, jsem slepý, zrak chatrný mi prudké slunce vypálilo!” kvílím, jakmile jsem se ráno probudil a snažil se najít čínskou polévku ke snídani.
“Přestaň reptat, na to si zvykneš,” utrousil pohrdavý hlas.
A opravdu, po chvíli se mi zrak počal vracet, obklopen jsem ovšem ohromnou svatozáří.
“Umyla jsem ti okna,” oznámila suše Agáta.
2.2. 2020 neděle
“Přesadila jsem ti kytky. A taky vyhodila tu plíseň z květináčů na balkoně,” pravila Agáta.
“Plíseň? Jaká plíseň? To jsou bylinky! Bazalka, tymián a taky nějaká pažitka!” durdím se.
“Bazalka, tymián ani pažitka nevypadají jak zelená plyšové zvířátka. Vyhozeno!”
3.2. 2020 pondělí
Agáta se vyvaluje v křesle na balkoně, pokuřuje doutníky a čte si jakousi tlustou knihu o molekulární chemii.
“Vidím, že máš návštěvu i jinde, než v ložnici,” směje se mi ironicky soused.
Dekorace na zdi obývacího pokoje z daleké Bolívie. I po letech uzená embrya vydatně zapáchají, což k mé radosti přitahuje nejrůznější veselé pavouky a odrazuje sousedy od návštěv.
4.2. 2020 úterý
Kdysi jsem sobě pořídil bicykl. Ne jen tak ledajaký, nýbrž 29 palcový. Bylo mi totiž řečeno, že kdo si nepořídí bicykl 29 palcový, jako by nebyl, nic neujede, všichni se mu budou smát a navíc takového pomalého cyklistu doběhnou šklebáci. Při představě, jak se za mnou řítí stádo šklebáků a vrhají plyšové hračky, okamžitě jsem se rozhodl a bicykl zakoupil.
Nikdo mi ovšem neřekl, že kromě menšího nájezdového úhlu na překážky a lepší setrvačnosti je jízdy na takovém bicyklu poněkud svižnější. A jelikož jsem cyklista sváteční, neschopný a holdující jízdě veskrze netechnické, bicyklování se pro mne stalo chvílemi, kdy mám v očích smrt, z úst se derou nepěkná slova a po mnoha pádech mám kolena na stará kolena odřená hůře, než jsem jsem na čundrech lezl miniaturními dvířky do kurníků krást slepice k večeři.
„Co… co se ti stalo?“ vytřeštila Agáta oči poté, co jsem v předsíni vyplivl kus mechu, z ucha vytáhnul rákosí a z nosu odlepil krví nasáklý papírový kapesník.
„Nic se nestalo, byl jsem se projet!“
„Cirkus? Jezdíš v aréně na divokých býcích?“
„Zanech ironických poznámek! Prostě se mi líbí být v pohybu!“ osopil jsem se na ženštinu.
„V pohybu? Ty? A slyšel jsi někdy o houpacím křesle?“
29 palcový bicykl možná není úplně nejvhodnější na bicyklování, rozhodně jsem však na první pokus zaujal vnadnou ženštinu.
Pro i podprůměrně zdatného cyklistu jest krajina kolem Tábora líbeznou, vyzývající k radostným vyjížďkám a hltání kyslíku. Pro mne se jedná o krajinu plnou nebezpečenství a při bicyklování zažívám různé strázně, splín, bolest a potupu.
5.2. 2020 středa
Odlétám zpět do Irska. Agáta odjíždí do Prahy a vyhrožuje, že se ještě vrátí, že Pavouka Alberta opět vystrnadí na balkón, že mě naučí umývat okna a zakáže mi jíst čínské polévky. Samozřejmě vzdoruji a energicky kroutím hlavou, leč podpory se mi rozhodně nedostalo ani od mých sousedů.
„A přijeď zase, Agáto, třeba ještě není pozdě naučit ho žít jako člověk, třeba není později přebudovat jeho jeskyni v útulné sídlo, třeba ještě není pozdě zakázat mu, aby učil naše děti sprosté básničky!“
Označeními „ho“, „jeho“ a „mu“ popisují sousedé mou osobu. Budoucnost potemněla, umytým oknům navzdory.
6.2. 2020 čtvrtek – 13.3. 2020 pátek
Přes měsíc nočních směn s jedním dnem volna. Zatímco poslední roky jsme řešili zejména naprostý nedostatek zaměstnanců, ústředním tématem hovorů v uplynulém měsíci se stalo těhotenství kolegyně S. a čínský (sic!) koronavirus zvaný Covid-19. Těhotenství kolegyně S. je záhadou. Technicky se totiž zdá naprosto neproveditelné, aby došlo k oplodnění, jelikož má kolegyně zvaná familiárně Velryba zhruba půl tuny a rozmnožovací orgány jsou tak zákonitě zapadlé hluboko, opravdu velice hluboko za bariérou rozplizlého tuku. A tak my, seriózní mužové zralého věku, rozvíjíme teorie o jakési oplodňovací metodě založené na použití hadice z benzinové pumpy.
Covid-19 se ukázal podstatně zábavnější, než jsem si myslel. Ani nemoc samotná zřejmě nedoufala, kolik se okamžitě vyskytne konspiračních teorií. Někteří mí kolegové již zcela vážně mluví o budování podzemních krytů, zatímco jiní tvrdí, že koronavirus neexistuje a jde o spiknutí CIA a FBI, čímž zlí Američané chtějí donutit lidstvo myslet proamericky. Nežertuji. To zas bude veselo.
Poněvadž se v práci povětšinou nudím, našel jsem zalíbení v přípravě nejrůznějších jídel. Jsa jedinec nebojící nahlédnout se za obzory obyčejného kulinářství a poté při vyprazdňování žaludku často až na dno záchodové mísy, chopil jsem se i tentokrát náčiní a ingrediencí bez obav a úsměvem na své staré otylé tváři. Jelikož jsem vyměnil v kuchyni žárovku, dostalo se mi nevšedních pohledů. V polici jsem objevil žitný chléb a vajíčka. Žitný chléb jest z kategorie pamětníků a u vajíček si nejsem jistý, zda-li nepocházejí od pravěkých ještěrek. Nicméně výzev není třeba se stranit, natož bát. Chléb jsem roztloukl o stěnu za kuchyňskou linkou a zatímco jsem uklízel kusy rozbité zdi, v rychlovarné konvici jsem uvařil vajíčka. Poté jsem vajíčka rozmačkal vidličkou a vytvořil tak základ lahodné pomazánky. Jelikož ovšem rozmačkaná vajíčka kolem sebe nešířila zrovna libou vůni, přidal jsem česnek. Mnoho česneku. Poněkud nevábně vypadající směs jsem následně vylepšil o šťavnatou a svěže zelenou složku. Osekal jsem své květiny Rouru, Trubku a Otesánka a pomazánka vmžiku zazářila. Zazářila barvou, nikoli chutí.
Když jsem zhruba za hodinu v příšerných křečích zvracel tvrdé kousky žitného chleba do záchodové mísy, cítil jsem síru, česnek a divokou džungli. Kromě rozpálených vnitřností mě hřálo i vědomí, že potravinami zásadně neplýtvám.
Roura, Otesánek a Trubka. Zelené přítelkyně vhodné k rychlému vyřešení trávicích i vylučovacích problémů.
Po poslední směně jako obvykle letím do Česka. Tentokrát jsem to vzal přes Frankfurt, jelikož jsem bývalé spolužačce ze školy z Guatemaly vezl dvacetilitrový soudek irského piva, na kterém je závislá. Na letišti ve Frankfurtu je ovšem tak trochu panika. Na obrazovkách televizí běží smyčka o uzavírání hranic a po hale pobíhají nervózně lidé různých národností. Poněkud mě znejistil fakt, že uzavírat se mají i hranice s Českem. Nic proti Němcům, ale v mém českém bytě na mne čekají zásoby rumu a čínských polévek. Ještě v příletové hale si domlouvám odvoz se skupinou z kmene Moravanů a před polednem přejíždíme hranice.
Atmosféra je, mírně řečeno, napjatá.