1.9. 2000
Začala Dočesná. Zmatek, zmatek a a zase zmatek. Dnes poprvé mi udělal radost můj šéf. Celý den se neobjevil. Byl jsem na rautu na zámku Líčkov a dělal jsem taxikáře trubačům, kteří pendlovali mezi Žatcem a Líčkovem. Když trubači odehráli fanfáry a ještě trochu zaprskali do trubek, tak šli samozřejmě chlastat. Asi po dvou basách piva a pár litrech vína jim ale pan starosta vzkázal, že hráli hezky a polská i německá delegace je chtějí slyšet ještě jednou. Po krátké exhibici opilých trubačů obě cizokrajné delegace vzkázaly, že už nechtějí slyšet vůbec nic.
2.9. 2000
Dočesná pokračuje. Dopoledne dělám kašpárka. Překládám projevy Němců, i když neumím německy. Překládám projevy Poláků, i když neumím polsky. Sponzoři, starosta, senátoři a další VIP se evidentně baví. Je poněku nereprezentativní, když si Němci pracně připraví desetiminutový projev a já jim ho sprasím do vět typu: “Je tu hezky“ a “Jsme rádi, že i počasí se vydařilo“ případně „To pivo je moc dobré“.
3.9. 2000
Neděle. Konečně delegace odjíždějí. Vyřizuji placení hotelů a kolem oběda už jsem doma. Jelikož mám ovšem za sebou přípitky na rozloučenou, sotva chodím. Dokonce jsem se vykašlal i na hokej…budu se muset vymluvit, že jsem pracoval, ale to mi samozřejmě nikdo neuvěří.
4.9. 2000
V práci zase pracuju. To už nemůže být náhoda, stalo se tak již po několikáté a to zde dělám jenom půl roku. Už aby byla výplata, zase budu mít nejmíň na týden na ferneta a když mi zvýší osobní ohodnocení, tak i na čínské polévky, ale nechci předbíhat a dělat si plané naděje na ohromnou hostinu. Zítra možná půjdu s tím shnilým palcem za chirurgem, ale jestli se mi v tom bude zase rýpat bez umrtvení jako posledně, tak zřejmě dojde na souboj skalpelů.
5.9. 2000
K doktorovi nešel a dál vesele hniji.
6.9. 2000
Výplata! Zase splatím část dluhů. Dopravní značku, co jsem služebním automobilem ohnul a vylomil přímo na náměstí, už dali pryč.
7.9. 2000
Byl v hospodě s Tarabisem a jeho novou dívčinou. Pan Tarabis vzrušeně šeptá: “Ona je frigidní! To jsem ještě nikdy nezažil. Úplně mě to rajcuje!”
Trvání tohoto romantického vztahu odhaduji na dva až tři dny.
9.9. 2000
Jedu s panem Tarabisem na hokej. Budoucí nadějný hokejista vyjel už v 10 ráno z městečka Postoloprty, aby se dostal v půl třetí odpoledne na led. Na stadionu v Klášterci jsem nadšenému sportovci pravil, ať se zatím rozbruslí a využije ledovou plochu, nežli se navlečeme do výstroje. Když jsem vylezl ze šatny, Tarabis nikde. Ani na ledě, ani na střídačce. Sportovec sedí v hledišti, nohy v obstarožních brulích vyloženy na opěradla před sebou a chlemtá pivo. Po zápase vyházel prázdné plechovky a jel zpět do Postoloprt. Tomu se říká oddanost hokeji, sportu a zdravému životními stylu obecně.
10.9. 2000
Jel jsem do Prahy za kamarádkou Jitkou. Udělali jsme si romantickou procházku do ZOO a do postele na kolejích Vysoké školy ekonomické. Romantiku mám samozřejmě rád. Povětšinou zezadu.
12.9.2000
Asi bych měl začít i pracovat, ale do pátku je času dost. Ještě musím zajet do Německa, zítra do Mostu a pak vyplnit nějaký pitomé formuláře k projektu. Zajistit fotografa, překladatele, reklamní agenturu a napsat jmenovací listinu a smlouvy o partnerských městech. Po zralé úvaze usuzuji, že není šance vše stihnout, pročež jsem se na vše vykašlal a odjel na hokej.
14.9. 2000
Jedu do Německa. Parkuji v Thumu a na radnici vyřizuji poslední papírování k projektu. Jízdu si užívám, jelikož jsem vyfasoval Škodu Felicii pana starosty. Úplná raketa, plná novodobých technologií. Například okno se dá otvírat pouhým tlačítkem, žádné točení klikou. A na zrcátku se dokonce houpe osvěžovač vzduchu v podobě raketoplánu. Panečku!
15.9. 2000
Je to neskutečný, ale já ten projekt pro Phare stihnul. Dneska jsem jen zavezl konečnou verzi do Mostu a mám klid. A nejen to. Za vyjednaný zhruba bambilion z evropských fondů jsem dostal odměnu 400 Kč. To bude čínských polévek!
19.9. 2000
Blíží se dovolená a s ní čundr po vlastech českých a možná i jiných. Přijel pan Tarabis a jelikžo se nudil, počal u telefonního automatu, do kterýho nehodil ani haléř, předvádět cituplné výjevy na téma ztracená láska. Vzduchem lítala slova jako “miláčku”, “broučku”, “lásko jediná” a výkřiky “to mi nemůžeš udělat” a “udělej mi to”. Kolemjdoucí se shovívavě usmívali. Potom ovšem přišel jakýsi pán a pravil: “Mladý muži, jste v pořádku? Tento telefonní automat už je asi pět let mimo provoz!”
Francouzsky se tomu říká “fó pá, vole“.
20.9. 2000
V bytě je podezřelý klid. Nenápadně jsem se pídil po informacích a od sousedky zjistil, že má sestra odjela před týdnem někam do jižní Francie. A další sestra kamsi do Španělska.
21.9. 2000
Zelí s Houmrem se vrátili z výletu do Itálie. Autostopem. Jasný důkaz toho, že řidiči si jsou schopni vzít do automobilu opravdu kohokoli.
24.9. 2000
V Mostě se potkávám s panem Tarabisem a jedeme na čundr. Jedeme na sever. Jedu na čundrslevu s jízdenkou do Mostuza dvacet peněz až do do Ústí, poté na Děčín. Tam ovšem přesedáme do špatného vlaku, pročež si musíme koupit plné jízdné z Děčína do Kamenice! Mám trudnou náladu, jelikož si jednak nemohu vzpomenout, kdy jsem jel vlakem legálně a jednak počítám, o kolik čínských polévek tím přijdu. Spíme pod převisem.
25.9. 2000
Ráno jdeme do hospody, kde vyhrávám v kartách. Pak jdeme nakoupit, jenomže zjišťujeme, že v Kyjově není obchod. Jenže ani v tý díře, kam nás poslali zrovna není otevřeno, pročež jdeme až do Lípy. Na náměstí obehrávám Tarabise v kartách, poté ještě před mostem, za mostem a u lesa.
“Na karty si seru!” zařval v podvečer pan Tarabis a zalezl do spacáku.
Ani nerozdělávám moc velký oheň. Hřeje mě totiž vědomí, o kolik jsem obehrál bývalého spolužáka.
26.9. 2000
Jdeme do Chřibské. Je to asi 25 kilometrů. Respektive – bylo by to zhruba 10 kilometrů, ale dalších 15 jsme bloudili.
27.9. 2000
Celej den se vyvalujeme na sluníčku, jenom odpoledne jdeme do hospody. V hospodě pan Tarabis po několika pivech vstává, potácí se k baru a volá: “Prosím vás – neznáte Líbu? Před lety jsem tady potkal Líbu! Měla obrovský kozy a bylo jí třináct let!”
28.9. 2000
Ráno asi minutu mrholilo, tak jsme se sbalili a jdeme do Rybniště na nádraží. Vlak nám jel hodinu před naším příchodem a další jede až za šest hodin. Než nám přijel vlak, tak jdeme do hospody. Tarabis už zase hraje karty. Tentokrát ho to stálo 51 korun. Na cestě domů se daří čundrslevy, jen za Děčínem se mění průvodčí, tak jsme na dalších zastávkách potupně vybíhali z vagónů a vbíhali do těch, které již průvodčí prošel.
29.9. 2000
Sestra šla zase pít, takže celý večer po sobě cákala nějaké smrady, strkala si do vlasů tyčku, tak poté měla vlasy zkroucené a nakonec si hlavu pocákala lakem. Ten lak stál přes sto peněz! Cítím příležitost zbohatnout, jelikož v prodejně Barvy a laky je plechovka unoverzálního nátěru za pouhých padesát.
30.9. 2000
Dívám se na televizor. Říkali, že panda tři čtvrtiny života prospí a zbývající čtvrtinu žere a souloží. Je to takový opak Tarabise, ten čtvrtinu života spí a ….no, moc toho teda nesežere.