1.9. 2009 úterý
Vylezl jsem na olomouckou věž farnosti svatého pana Mořice. Na jihu je možno spatřit radnici s proslulým orlojem, ke kterému se vždy chodím dívat na mozaiku budovatelů a obzvláště pana vědce. Olomoučtí mne v tomto poněkud nechápou, leč i pan Hanuš by zajisté záviděl. Na severu jsou stadiony, na západě obchodní dům vkusný jak froté ponožky v sandálech a na východě hradby a sady pana Bezruče, kam se chodí osahávat a pokuřovat omamné látky místní mládež. Já však nehledím na žádnou ze světových stran, nýbrž na dlouhé nohy prsaté slečny, která se naklání přes okraj věže a zápasíce s větrem, marně se snaží udržet minisukni pod úrovní pasu. Označení věže jako „vyhlídková“ rázem získalo jiný, pěkně plastický význam.
Večer jsem zapadl do čajovny, jak my abstinenti děláváme. U stolu seděla mladá ženština a pravila: „Když mi bylo jedenáct, ožrali jsme andulku vaječným koňakem. Druhý den chcípla.“
Mám rád krátká popisná sdělení.
O andulce jsem se již nic nedověděl, zato se setměním vpadla do čajovny jiná ženština a počala se k vražedkyni papoušků vlnkovaných lísat. Nohy obou ženštin se po sobě vilně plazily, posouvaly sukně po stehnech nahoru a mně vyhasla vodní dýmka.
Před odchodem do vlahé noci jsem ještě v podniku umyl veškeré nádobí. Zadarmo. Dobrovolně. Nekecám.
2.9. 2009 středa
Vsedám na motocykl a týrám silnice a příbuzné na severní Moravě. Odry s unikátní silnicí první třídy skrze historické centrum, Nový Jičín, město Příbor, rodiště úchylů. Vracím se do Oderských vrchů a poté již na sever, do Klimkovic, kde se shromažďují lidi s vyřízlým slepým střevem či po lobotomii. Studénka, Mošnov, Nová Horka. Přepadávám známého betonáře, který mi dává lekci, jak jednat s podřízenými. Zatímco já si v Irsku užívám Poláků, on rozdal lopaty Bělorusům.
„Zamíchal jsi beton?” vyběhl na prvního otroka, kterého jsme potkali.
„Já ne! To udělat Voloďa!” vymlouvá se nebožák.
„Tři dny o hladu, dvacet ran bičem!” spokojeně určuje pan továrník-betonář běh věcí příštích.
Pozorně naslouchám a výchovné metody si pečlivě zapisuji.
„Vyměnil jsi čerpadlo?” obořil se pan továrník na dalšího z otroků, invalidu na kolečkovém křesle.
„Moc vysoko! Já nedosáhnout!” úpí vozíčkář.
„Odevzdat vozík! Nafasovat štafle!”
A tak jsem již poučen, že metodu cukru a biče je nejlepší nahradit metodou biče a biče.
Vrcholem celého dne byla, jak jinak, návštěva čínské restaurace. Pan továrník blahosklonně pokynul, že jsem zván. Zajisté musel později litovat, jelikož jsem sobě vybral garnáty na severosečuánský způsob.
Poplácal jsem se spokojeně po mastodontním břiše, nasoukal své sádelnaté tělo na motocykl a vydal se do jižních Čech. V jižních Čechách je spousta rybníků, spousta komárů a jiného hmyzu. Pro jezdce na motocyklu učiněný ráj. Mezi řezáky jsem později našel masařku, na stoličkách zástupce třásnokřídlých. Můj chrup může sloužit jako vynikající pomůcka pro taxonomii hmyzu.
3.9. 2009 čtvrtek – 10.9. 2009 čtvrtek
Na nočních směnách si tříbím mou angličtinu. Zejména schopnost, jak si vystačit s dvaceti slovíčky. Kupodivu to jde. Nezvratná pravda (unvomitable truth). Na Poláky je zbytečné mluvit anglicky, jelikož jsou na tom stejně, jako já. Škoda mluvit (damage to speak). Irští kolegové sice prohlašují, že anglicky umí, leč vyluzování chrochtavých zvuků bez nějakého gramatického základu je usvědčuje ze lži. Já jsem však mazaný jak liška (I´m lubricated like a fox), pročež komunikaci omezuji na zkratky a kódy, jakými se provoz na letišti jen hemží. A když už je nejhůř a některý z kolegů mne chce zatáhnout do dialogu, mizím s vysvětlení, že se dnes necítím ve své kůži (I´m not smelling myself in my leather today).
I přes toto kličkování jsem byl v pondělí povolán na kobereček k nevyššímu šéfovi. Šéf rozhodil na stůl množství dokumentů.
„Můžeš mi tohle vysvětlit?” pravil a ukázal na tři křížky. Za jednu noční směnu jsem nucen podepsat se na různé dokumenty zhruba dvěstěpadesátkrát. Stejně jako kolegové.
„To je podpis kolegy Potkana,” žaluji.
Šéf na mne vrhnul dlouhý pohled (he vomitted a long postcard on me). Poté odsunul papíry ze stolu a z police vytáhnul jinou složku.
„Dva křížky a kolečko… tohle mi vysvětlíš jak?”
„Můj podpis. Tři křížky jsou již obsazeny.”
„Dvě kolečka a křížek?”
„Kolega Blbý Džon.”
Již ten samý den večer se na intranetu i firemní nástěnce objevilo upozornění, že o pracovní dobu je zakázáno věnovat se společenským hrám, zejména piškvorkám.
12.9. 2009 sobota
Řítím se nočním rychlíkem na východ. Na Východ. Již při nástupu do vlaku mne pan průvodčí upozornil, že nestihnu přípoj, že na záchodě neteče voda a že se asi nevyspím, protože vedle v kupé sedí parta opilců. Pan průvodčí se ukázal jako pravdomluvný muž. Po přeskocích mezi několika vlaky jsem se ocitl ve městě Brezno, vsedl do autobusu, pro který mají anglicky mluvící lidé pěkný výraz “battered” a odjel do kopců, do osady Čierny Balog.
V podvečer jsem rozhoupal svůj gigantický břich a využiv setrvačnosti, vyběhl jsem k Dobročskému pralesu. Po cestě jsem si vyfotil dva přejeté krtky, nechal se kousnout hovadem a poté se marně snažil najít restaurační zařízení. Místo toho jsem však nalezl jen motocykl zapadlý do změklého břehu říčky Čierny Hron a místní mládež mne oslovovala ujo.
Krteček. Bez kalhotek.
13.9. 2009 neděle
Veporské vrchy jsou kopce na západě Slovenského rudohoria. Mezi Horehronským podolím, Ostrôžky, Revúckou vrchovinou na jihu, Stolickými vrchy a Spišsko-gemerským krasem.
Na snídani jsem si dal čtyři nanuky, dva litry limonády pana Coly a poté vyrazil na výlet. Podél potoka Rakytovo šplhám vzhůru. Po sádelnatém čele stékají potoky tučného potu na sádelnaté tělo, plaším zvěř funěním, rozechvívám mraveniště sloním dusáním. Vzhůru, vzhůru za lepšími zítřky. Vzhůru za řidším vzduchem. Vzhůru za infarktem. Ač směřuji k Rudné magistrále, turisté nikde. Na hřebeni uhýbám vpravo a pokračuji na západ, k vrchu Tlustý javor. Zanedlouho je již ke shlédnutí romantický obrázek: tlustý Chocho sedí pod Tlstým javorom, požírá svačinu, druhou svačinu, třetí svačinu a první oběd. S batohem lehčím o dobré tři kilogramy a břišním vakem o tři kilogramy těžším se hrnu dále. Obrubovanec a dolů. Dolů z kopce chodím strašlivě nerad. Při každém kroku se mi zhoupnou všechny břišní pneumatiky, narazí do stehen a já musím balancovat, rovnováhu držet a nevnímat udivené pohledy lesní zvěře. Podél obrubovanského potoka vede cesta až k první či poslední zastávce Čiernohronskej úzkorozchodnej lesnej železničky. Železnice v tomto úseku už nepremáva. Pražce různé délky, výšky a šířky jsou porostlé mechem a lišejníky, na slepé koleji stojí vagon s obrovským sudem, na palouku stará helikoptéra. Skrze Vydrovo vrážím opět do Čierneho Balogu. Dojídám poslední dva kilogramy potravin, na fotoaparátu si prohlížím snímky rozjetého krtka a usínám s příjemným pocitem, že každý takový výlet mi umožní sníst ještě více jídla, než je obvyklé.
Na dráze, tam by chtěl pracovat každý
14.9. 2009 pondělí
„Hej, kokot!” dí ožralá ženština svému synovi. Oba se podpírají, potácejí po hlavní silnici a netuším, zdali jdou z kostela do hospody či z hospody do kostela. Pendlování mezi kostelem a hospodou je jedna z typických slovenských tradic. Další pěknou slovenskou tradicí je kokotování. Slovo “kokot” jest součástí slovenského jazyka stejně, jako například slova “ano”, “nie” či “bralnatý”. Kokotem je možno nazývat všechny od nejhorších nepřátel až po intimní přátele. Slovo kokot nabývá nejrůznějších barev, nejrůznější vřelosti, nejroztodivnějších forem. Postupem času se navíc kokot transformoval do nejrůznějších méně nápadných forem, jakými jsou například “kokšo”, “koky” nebo “kokos”. Zatímco východní pobočka kmene Němců, Čechové, se musí uskromnit a spokojit se s onikáním, vykáním a tykáním, slovenští kočovníci a drotári mají ještě libozvučné kokotování jako čtvrtou formu oslovení.
Úzkorozchodná železnice, pýcha Čierneho Balogu
15.9. 2009 úterý
Pojíždím úzkorozchodnou železnicí sem a tam, maličké vagónky skřípou, úpí a natřásají se. Zadky tlustých turistů železnice vozí již na pouhých čtrnácti kilometrech. Ovšem v polovině minulého století byly na 132 kilometrech trati sváženy statisíce kubíků dřeva ročně, pionýři hlídkovali u dozrávajícího obilí, pana Stalina chytaly předsmrtné křeče a po polích se proháněli brouci temného imperialismu.
Z konečné vlaku vede lesem zpět do Černého Balogu lesní naučná stezka. Stezka je lemována informačními tabulemi, kde je lidem 21. století vysvětlováno, k čemu se v lese používala sekera, že si dřevorubci nosili do lesa svačinu a že ženštiny nenosily minisukně. Naučná stezka je zakončena originálně – posedem nad hřbitovem. Na posedu sedí myslivci, příruční kanony namířené mezi náhrobky. Myslivec – nekrofil.
Při budování posedů prokazují slovenští myslivci vztah k předkům
16.9. 2009 středa
„Eura? Eura si klidně nechte, tady nejsme na nějakém Slovensku, tady máme koruny!” pravila hrdě ženština za pokladnou na benzinové pumpě kousek před Brnem. A tak jsem nemohl doplnit zásoby a v autobusu z Brezna do Prahy jsem snědl jen sedm baget. Strádání jsem si vynahradil v restauraci Přátelství, kde jsem zakoupil tři čínská jídla. Třetí z nich jsem dojídal za udivených pohledů letušek v letadle do Dublinu. Při vzletu mu spadl bambusový výhonek do klína a ještě jsem byl seřván letuškou, že se při startu odpoutávám, když jsem se snažil výhonek vylovit ze záhybů mého pěstěného pupku.
17.9. 2009 čtvrtek – 24.9. 2009 čtvrtek
„Mizerné Asiatky! Prokletí lidstva! Plémě pekelné!”, kleje můj irský šéf Pavouk. Skuhrá, kroutí se, naříká a nadává.
„E?”
„Okamžitě přestaň s tím svým dementním “e”! Jaké “e”? Mizerné Asiatky!”
Pan Pavouk odjel minulý týden na několik dní s jednou ze svých filipínských milenek na irský venkov. Z romantického vymetání tělesných dutin malé šikmoočky se však stala noční můra.
„Ta malá potvora má tak metr padesát! Už jsi někdy souložil s trpaslíkem? Pořád ohnutý! Beru ji zezadu a musím se kroutit jak červ, beru ji vestoje a je to ještě horší. Beru ji zepředu a ani ji nevidím. Záda! Moje záda! Strašně mě bolí záda! O jinou praktiku se ani nepokouším, protože se dusí, škytá a slintá!”, rozhazuje rukama šéf, nešťastně se chytá za hřbet a poté surfuje na internetu a objednává obrovské množství léčivých mastí a pilulek proti bolesti.
Do internetové seznamky si podal nový inzerát ve znění “Hledám velkou ženu”.
25.9. 2009 pátek
Zabrousil jsem ve městě Praha do obchodu s motocyklovým vybavením, abych se opět pozeptal, jestli už mají zboží nadrozměrných velikostí. Zásadně se ptám na “zboží”, ale prodavač se směje a již ví, že mám na mysli oblečení. Nadrozměrné oblečení opět nedošlo a tak mi jako obvykle nabídnul pouze obrovskou plachtu na motocykl, zavírací špendlíky a časopis “Šijeme doma – šijeme levně”.
Vyzvedl jsem si motocykl od pana servismana a odjel do mého bytu u Košic. V bytě mám místo světel stále jen dráty ze zdi, umyvadlo opřené o zeď a na balkoně chcíplého vrabce.
26.9. 2009 sobota
„Velký Chocho na velkém motocyklu,” šeptají si řidiči, když se snažím v zatáčkách vejít na silnici. Postupem času zdokonaluji mé motoristické dovednosti. Při tankování již většina benzínu končí v nádrži a ne na řídítkách, zrcátkách a oblečení, jak se mi ještě nedávno stávalo. Dokonce již zvládnu u pumpy zaparkovat tak, že délka hadice stačí k dosažení nádrže. Žádná legrace – donedávna se mi stávalo běžně, že jsem stojan přejel a poté potupně couval, případně jsem přijel ke stojanu, kde jsem teprve po otevření nádrže zjistil, že se jedná o kompresor na dofukování pneumatik. A stále se mi úplně běžně stává, že po zaplacení se vrátím k motocyklu a počnu hledat klíče od stroje. Což by nebylo nic zvláštního. Zvláštní je pouze to, že klíče nemohu najít dlouhé minuty a řidiči ve frontě za mnou tlučou čelem do volantu či tázavě hledí k nebesům.
Motocykl pana Chocha, motocykl trpící
27.9. 2009 neděle
Jezdím po Českém Švýcarsku. Srbská Kamenice, Vysoká Lípa, Krásná Lípa, Jetřichovice, Doubice, tam a zpět, tam a zpět. Přepadávám veškeré hotely, penziony, priváty a křičím: „Lůžko nebo život!”
Hoteliéři se však jen pochechtávají a praví, že jsem hňup, jelikož lůžko je třeba objednávat měsíce dopředu, visacím zámkem zajistit a k pelesti divého psa přivázat. A že prý je prodloužený víkend a přespat mohu leda v nějaké strakapoudí díře.
Poté, co jsem na silnicích o celkové délce zhruba sto kilometrů najezdil kilometrů dobrých čtyři sta, přepadl jsem jakési německé důchodce.
„Střechu hledám a teplé lože, jinak vám vyplením kurník,” vyhrožuji nebohým starcům.
Byly časy, kdy do Českého Švýcarska jezdili téměř výhradně němečtí turisté, Čechové lezli po čtyřech, vlastní lůžka nabízeli a škemrali o marky. Ó, jak se ten svět mění. Nyní přijel obézní Chocho a bez skrupulí se ubytoval u Lili z Berlína a Hanse z Hitlerjugendu.
Mariina skála, oblíbené místo pro zakládání požárů
28.9. 2009 pondělí
Nejezdím na motocyklu vždy dle předpisů, leč co předvádějí některé ženštiny, nad tím zůstává rozum stát. Dnes jsem se například stal svědkem toho, kterak motorkářka za jízdy plácala do skal, kolem kterých její řidič projížděl, pohazovala vilně hlavou a každou chvíli řidiče za jízdy osahávala.
Před vůní benzínu jsem však dal přednost přírodě. Kochal jsem se vejmutovkou, jejíž pokácené kmeny po stovkách schnou pod pískovcovými skalami, poslouchal výry, jeleny, Poláky a jinou divokou zvěř. Pod Tokání jsem zmizel ze značených tras (omylem) a užíval si absence polštiny, plastových lahví a zářivých barev outdoorového oblečení, bez kterých dnes správný turista nepřejde ani od záchodu ke koupelně.
Nad Vysokou Lípou je cesta přes louku do dubového lesa. Skrze dubový les vede pěšina, která končí až na skalním ostrohu. Z ostrohu je pěkný výhled na vesnici, na inverzi po svítání a před setměním, na Jetřichovické stěny a při troše snahy lze z výšky doplivnout až na silnici, co vede do Hřenska. Chtěl jsem si také plivnout, ale když jsem se mohutně nadechl, spolknul jsem žvýkačku a počal se dusit, kašlat a slzet.
„Nač ten sentiment, mladý muži?” tázal se mě jakýsi domorodec, když jsem se pěšinou potácel zpět, slzíce, zarudlý a se žvýkačkou zaseklou kdesi v půli krku.
„Chrrrr…grrr… chrrr chrrr chrr… do prdele chrrr žvýkačka…. chrrr echrrrr,” odvětil jsem.
Vysoká Lípa
29.9. 2009 úterý
Na cestě z Českého Švýcarska zpět do mého doupěte u Košic jsem se zastavil za vedoucím chomutovského motorkářského gangu Wild Pink Pigs.
Pan Josef se dostavil na svém stroji a v restauraci si objednal extra-hyper-mega-strašněmoc-super pálivou pizzu. Načež začal líčit, kterak si pořídil kouzelnou helmu. Kouzelná motocyklová helma pana Josefa je zábavná věc. Jakmile je dosaženo rychlosti 180km/hod, počne helma tiše bzučet. Následně se začne chvět, bzučení přechází v pískot. Poté dojde k mírné explozi a vyklápěcí spodní část helmy vyletí nahoru a zasekne se přesně v přímce jezdcova pohledu. Nyní je řada na panu Josefovi, který v téměř dvěstěkilometrové rychlosti počne hlasitě nadávat a řítí se poslepu proti udiveným řidičům. Poté se pustí řídítek, začne po helmě šátrat rukama a páčit vyklopenou spodní část zpět dolů. Nápory vzduchu samozřejmě nedovolují jemné pohyby a naopak nebohým motocyklistou mocně cloumají. Pro nezúčastněnou osobu se tak jedná o interesantní zážitek, připomínající nejvíce malomocného duševně chorého motocyklistu, který se snaží lapit vítr.
30.9. 2009 středa
Od Plané směrem na Tučapy vede silnice kolem rybníků. Rybníky u silnice jsou pravou radostí motorkářů. Po ránu mlha, že by i pan Rákosníček zabloudil, přes den se po silnici motá spousta kachen, hus a jiného jídla z řádu vrubozobých. Vlahé podvečery využívají nájezdníci komáři, smyslem jejichž života je pokrýt motorkáře i jeho stroj vrstvou svých nevzhledných tělíček. A pokud náhodou teplota klesne pod pod mrazu, jsou silnice kolem rybníků krásně namrzlé, což je pro řidiče motocyklu ještě lepší zábava, než když mu za jízdy důchodce strčí hůlku do kola.
Jelikož u rybníků v časech mých pobytů v Česku přebývám, mám vrubozubých, komárů, mlh i námraz plné zuby.
Dnes jsem však zatnul zuby, motocykl naleštil a vydal se směrem k hradu Choustník. Pánové z Choustníka kdysi dobyli Milán. Tedy… první vylezli na milánské hradby, hnáni panem Přemyslem Otakarem. Pan Přemysl byl pavoučími muži natolik pobaven, že jim jako symbol ztečení hradeb nedal do erbu žádné divé zvíře, meč či useknutou hlavu, nýbrž – žebřík. Další podivuhodností hradu Choustník je kromě toho, že se jedná o ganerbenburg, věž Kokot. Dnes je z Kokotu rozhledna. Tolik si pamatuji z přednášek pana Durdíka, který mi u zkoušky z archeologie pravil, že jsem “hradový ignorant a hňup”.
Takto vybaven znalostmi jsem se tedy na motocyklu dopravil pod hrad. Poté jsem se v plné motorkářské zbroji vydrápal na hrad, zplavený jak prase ve finské sauně. A na bráně hradu byla cedulka “ZAVŘENO”. Pročež jsem odjel alespoň na Kozí hrádek. Kozy nikde, pan Hus nikde, nikde nikdo… zkrátka přišel podzim.
Kozí hrádek, místo oblíbené u motorkářek a jiných kriminálních živlů