1.9. 2011 čtvrtek – 8.9. 2011 čtvrtek
„A vážně práci neseženu?” ptá se po milionté vyděšený spolucestující v letadle do Dublinu, jeden z čtyřčlenné skupiny naivních dobrodruhů.
„Ne,” pravím suše.
„Aha. Vůbec žádnou?”
„Ne.”
„Ale Tonda práci sehnal!”
„Vážně? Kdy?”
„No asi před pěti roky.”
„Aha.”
Sehnat v současné době zaměstnání v Irsku je poněkud problém. Pro cizince poněkud větší problém. A když už se někomu náhodou podaří práci sehnat, tak za minimální mzdu, na dobu určitou, na částečný úvazek a pod bičem otrokáře. Dělám si takovou menší statistiku. Od 1. ledna letošního roku do 30. června, tedy za půl roku, se na mě s dotazy kterak získat práci v Irsku obrátilo 27 šílenců. Dva práci sehnali, šest práci shání a zbytek je již zpět v Česku. Desítky tisíc cizinců se vracejí do svých děr, desítky tisíc Irů každoročně emigrují do Velké Británie, Kanady, Austrálie, USA a na Nový Zéland. Některé odhady mluví o 50 tisících irských emigrantech jen v letošním roce. Což sice následky recese v Irsku samotném utlumí, ovšem i přesto je a minimálně nejbližší roky i bude země po uši v lejnech.
Nezaměstnanost v Irsku na konci roku 2011 patří k nejvyšším
v Evropě a spolehlivě překonává nezaměstnanost v Česku
„Mně je jedno jakou práci. Já můžu dělat cokoli!”
„Fakt? Když budeš hodinu plavat mezi žraloky, dám ti deset euro.”
Zbytek letu proběhl bez dotazů.
9.9. 2011 pátek
Cucám si prst a poté jím mířím k nebesům, bych zjistil směr větrů. Téměř bezvětří, pročež není čas na jachtaření a přednost dostává opět motocykl. Zejména proto, že žádnou jachtu nevlastním. Pečlivě hadrem a kartáči leštím kola, světla, motor a všemožné roury. To ještě netuším, že naposledy.
Sápu se na motocykl, nacvičeným zhoupnutím usazuji břicho na nádrž a vyjíždím. Od rybníka Hejtman kolem prodejny s potřebami pro řezníky. Skrze Planou nad Lužnicí a Sezimovo Ústí do města Tábora. Jest pěkný den, slunce svítí a já si prozpěvuji do helmy, jelikož motocyklování je krásná zábava.
Na čtyřproudé silnici se držím ve druhém pruhu. Automobil v pruhu napravo ode mě náhle brzdí. Ze zákrytu brzdícího auta vyjíždí z vedlejší silnice další vůz. Čelní srážka není nikterak příjemná záležitost. Praskání kostí ani vypuštěnou plíci již nevnímám. Ani let vrtulníkem si neužívám. Pravděpodobně proto, že jsem vypnutý.
10.9. 2011 sobota
„Haló, slečna Chochová?” telefonuje příslušník Policie mé sestře.
„Ó ano, to jsem já, radostí se tetelím, můžete začít s blahopřáním,” praví má sestra, která zrovna slaví narozeniny.
„Hehehe. Váš bratr se právě zabil na motocyklu,” říká pan policista.
Než-li se ukázalo, že jde o omyl a že na motocyklu stejné značky se zabil jiný jezdec mého věku, sestra zajímavou novinu telefonuje otci i matce. Mé rodiče zpráva kupodivu nikterak nepotěšila, nekřepčí a naopak zesinalí v tváři ze severní Moravy respektive ze severních Čech jedou do Čech jižních, kde ležím v umělém spánku a doktoři si na mně nacvičují strkání hadiček. Hadičky a trubky přivádějí podivné tekutiny a vzduch a odvádějí tekutiny ještě podivnější.
11.9. 2011 neděle
Z umělého spánku jsem probuzen proto, abych podepsal jakýsi papír. Usmívám se sice dostatečně přiblble, ale podpisu schopen nejsem. Stejně přiblble se tvářím na své rodiče při dalším probuzení. Otec projevuje radost, jelikož krvácení do mozku a zlomený obratel se u mne neprojevují šišláním a slintáním.
Čelní srážka s automobilem se na jezdci na motocyklu
projevuje mnoha nelibými následky
12.9. 2011 pondělí
Opět probuzen z umělého spánku. Ne však na dlouho a navíc se v mém záznamu okamžitě objevuje poznámka “sycen psychofarmaky proti agresivitě”. Má osobní lékařka praví, že to mě odnaučí vytrhávat si jakési trubky z nosu.
13.9. 2011 úterý
Jelikož jsem jedinec nesmírně líný, i nadále si užívám umělého spánku a nechávám za sebe dýchat jakýsi strojek. V okamžicích probuzení se imbecilně směji na návštěvy a doufám, že si mé jistě neduchaplné poznámky nikdy nebudu pamatovat. Návštěvy mi kupodivu neplivou do trubiček ani nepíchají drátem do oka. Naopak, dostávám množství darů. Plyšového králíka, časopis o motocyklech a několik čínských polévek.
14.9. 2011 středa
Z hrudníku mi odsáli několik sklenic tekutiny, která připomíná čerstvou zabijačkovou polévku. Poté jsem převezen z ARO na jednotku intenzivní péče. Suroví zaměstnanci mne již neudržují v umělém spánku, pročež jsem nucen spát vlastními silami. Což se jeví poněkud problematické vzhledem k tomu, že po každém zavření očí mívám silné halucinace. Tisíce malých černoušků sedí v policích mé knihovny. Na hlavách mají červené čepice a rytmicky a vytrvale bubnují, jak jen černoši dovedou.
15.9. 2011 čtvrtek
„No vidíte, jak jsme vás pěkně vysušili. Denzita do 5HU, již jen zmnožená reaktivní intraperitoneálně,” sdělil mi lékař hned po ránu.
„E? Česky by to nešlo?”
„Už jen zbytky tekutiny pod pravým lalokem jaterním a žádná volná tekutina v dutině břišní!” odvětil pohrdavě, latiny neužívaje.
„Výborně! Takže už můžu jíst čínské polévky?”
Pan doktor se nasupeně otočil a odešel bez odpovědi. Jsem jen hloupý pacient a nevím, jak se řekne čínská polévka latinsky.
16.9. 2011 pátek
Halucinace s bubnujícími černoušky v policích mé knihovny pokračují. Kupodivu jsem již natolik při smyslech, že o smyslu halucinací počínám uvažovat. Například mi nejde do hlavy, proč mají černoušci dervišské čepice červené barvy.
Odpoledne jsem si zkoušel vytáhnout hadici, kterou mi strčili mezi žebra. Což se vůbec nelíbilo ošetřujícímu lékaři, pročež mi opět pustil do žil cosi nepěkného.
17.9. 2011 sobota
Zatraceně! Kde jsou všechny mé knihy, když je knihovna obsazena bubnujícími černoušky?
18.9. 2011 neděle
Má ruka má tolik barev, že by mi i Renoir záviděl a jeho Akt ozářený sluncem je oproti mé končetině jen mdle šedivá malůvka. Operace se však stále nekoná, jelikož již týden není nikdo schopný sehnat potřebné tyčky, které mi hodlají do ruky zašít. Dlahy byly objednány ve Švýcarsku. To abych to měl dražší, poněvadž pojišťovna za mne vůbec nic nehodlá platit, jelikož jsem odporný cizinec, pracující v odporném Irsku.
19.9. 2011 pondělí
„Tak pane Chocho. Momentálně dlužíte nemocnici tři čtvrtě bambilionu,” pravila sličná slečna a zas odešla. Každé ráno mě chodí povzbuzovat zaměstnankyně nemocnice a připomíná mi tak, že se moje irská pojišťovna nemá k tomu, aby cokoli platila.
20.9. 2011 úterý
Z jednotky intenzivní péče jsem převezen mezi prostý lid. Spolupacientem na pokoji mi jest motokrosový závodník s rozmlácenýma nohama a zlomenou klíční kostí. Zranění si však nepřivodil při závodění, nýbrž při jízdě na samohybu Babeta. Byl sražen nemilosrdnou řidičkou.
„Já jsem vás vůbec neviděla! Vlastně viděla, ale myslela jsem si, že tam nejste,” praví vskutku intelektuálně ženština-řidička. Přišla se závodníkovi omluvit, nabídnout modré z nebe a vitamínové doplňky, jak právníci radí.
21.9. 2011 středa
„Poštou byla obdržena podivná dlouhá věc,” praví hned po ránu pan doktor. Spiklenecky na mě mrká.
„E?”
„Budeme řezat! Řezat a šťourat, bodat a pižlat! Bolest! Vééééliká bolest,” křepčí pan doktor.
Ze Švýcarska konečně dorazila sada dlah, šroubů a kdovíčeho.
22.9. 2011 čtvrtek
Před operací není vhodné pojídat čínské polévky, pročež jsem o hladu. Řezníci v bílých pláštích se chopili svého náčiní a pět a půl hodiny mi pižlali ruku. Výsledkem je dlaha na devět šroubů na jedné kosti, dlaha na sedm šroubů na druhé kosti, jakési dráty a přes čtyři desítky stehů na předloktí.
23.9. 2011 pátek
Sádra na operované ruce je asi tak o pět čísel menší, nežli by se mi líbilo. Hadička na odvod krve se ucpala, prsty jsou leskle černé, bez citu a zcela nevhodné k trhání nožek mouchám. Jekotem a halasením se dožaduji ve tři hodiny v noci pomoci, povolávám rytíře z Blaníku, aby mi přijeli osvobodit ruku. Rytíři nepřijeli a sestra pravila, že si mám počkat, co na to řekne lékař na vizitě. A vizita bude asi tak za šest hodin. Počal jsem býti agresivní, jelikož se mi pranic nelíbí mít každý prst jako velký černý pomeranč. Naštěstí jinou sestru napadlo, že by mohla v pokoji rozsvítit. Pohleděla na obézní černou chobotničku deroucí se ze sádry místo ruky a pravila: „A jéje.”
Následně se přihnala s náčiním na amputaci koňských kopyt a sádru mi sejmula. Och ta úleva, ten blažený pocit srovnatelný snad jen se sejmutím nepříjemně úzkého prezervativu.
24.9. 2011 sobota
Tančil bych radostí kankán, kdybych mohl. Oslavil bych tak skutečnost, že se mi povedlo posadit se na posteli, aniž bych se o okamžik později v polobezvědomí zřítil zpět. Okamžitě jsem při ranní vizitě tuto novou dovednost demonstroval a dožadoval se propuštění ze špitálu. Lékař se však jen shovívavě pousmál. To samé učinil jiný lékař i večer.
25.9. 2011 neděle
Postavil jsem se a došel až k oknu! Což není jen tak, neboť je to k oknu z postele nejméně 75cm.
Lékaři v průběhu celého dne odmítají mou žádost o propuštění z péče sličných i méně sličných sester.
26.9. 2011 pondělí
Celou noc trénuji úprk z lůžka a následný sprint po pokoji. Několikráte jsem přitom převrhnul nádobu s močí, což se pranic nelíbí spolupacientům ani sestrám. Cesta ke svobodě je zkrátka někdy trnitá a někdy plná rozlité moči. Kolem půlnoci již belhám od postele k oknu třikrát za sebou. Ve tři hodiny ráno se mi podařilo dosáhnout vysněného cíle mnoha pacientů upoutaných na lůžko – WC! Nikdy bych nevěřil, kolik radosti může způsobit pohled na proud moči mizející v záchodové míse.
Při ranní vizitě jsem však opět přibit k lůžku zamítavými gesty lékařů.
27.9. 2011 úterý
Noční tréninky pokračují. Šourám nohama po pokoji, k oknu i ke dveřím a nad ránem vycházím i na nemocniční chodbu. Tam však mé kdysi obézní tělo opustily síly a vědomí a za ne zrovna nadšených reakcí sester jsem pohozen zpět na lůžko.
U ranní vizity měním strategii.
„Dobrý den, pane primáři! Takže můžu dnes jít? Sedím, chodím a nemít zlámanou ruku, tak bych si i zatleskal,” s širokým úsměvem útočím na pána ústavu, ignorujíce přítomné ošetřující lékaře.
„No já nevím, já si myslím….”, rozvážně praví pan primář, vrhaje pohledy na lékaře.
„Výborně! To vám děkuji mnohokráte!” volám jak nejhlasitěji dovedu.
Kolem poledne mi již neklidný lékař praví, že on by mě nikam nepouštěl, ale že primář je primář. Následně dostávám sáhodlouhé kázání.
„Nesmíte dělat tohle, tamto, tuto, támhlencto a tudlencto. A taky nesmíte vrtět hlavou, vstávat, chodit, převalovat se, sedět, ležet, dýchat…. eee… dýchat můžete, ale nic víc!”
Odpoledne mne vyzvedává otec. Nakládá mě do auta, připoutává pásem a jede podle předpisů.
28.9. 2011 středa
Ušel jsem nejméně padesát metrů v kuse. Sousedi na mne podezřívavě hledí. Jistě mají radost z toho, že z parkoviště náhle zmizel motocykl. Otec mi stele postel, vaří jídlo, krmí mě a pomáhá s oblékáním.
Večer odjíždíme do Nového Jičína, kde se na nejbližší týdny svěřím do péče tamního špitálu. V automobilu otevírám okénko a nastavuji větru vous a modré nitě šití na krku a bradě.
Jest pěkný podzimní den.
29.9. 2011 čtvrtek
Po téměř třech hodinách čekání na chodbě nemocnice v Novém Jičíně jsem předstoupil před lékaře.
„Hmmm, ehmm. Víte co? Vy stejně za měsíc odjedete, tak já se vámi moc zabývat nebudu,” pravil doktor a já šel.
30.9. 2011 pátek
„Uááá, juhehé, o oooouuu,” zní zhruba o desáté hodině večerní.
„Grrrr, jau jau jau éééé,” o půlnoci.
„Jauvajs jauvajs,” ve tři ráno.
„Ne ne ne ne nééé, uáááá,” v pět.
„Grhrchr tssss pffff áááághrhhhh,” v sedm.
Uléhání, vstávání i samotný spánek jest se zlámanými žebry zážitkem plným nelibých zvuků.