30.8. 2012 čtvrtek – 6.9. 2012 čtvrtek
Poptal jsem se svých irských kolegů, kterak se zbavit vřískajících dětí pod okny mého bydlení v Česku. Kdyby kolegové stejnou invencí hýřili i při řešení pracovních problémů, stanou se naše aerolinie nejlepší firmou století. Co století! Tisíciletí! Bambilionletí!
A není třeba začínat planými hrozbami a nefunkčními pokusy. Na radu kolegů si mám obléci jen dlouhý plášť a opakovaně se odhalovat v okně.
7.9. 2012 pátek
Pravda, s matkou nejsem v každodenním kontaktu, ovšem čas od času se dovím, jak žijí dnešní důchodkyně. Například dnes mi napsala:
„Byla jsem na vyndání stehů z pravé ruky, najela jsem bicyklem na díru. Když jsem jela lesem na Mory, Kaštice, tak mě to drobet hodilo přes řídítka, hlavou na strom a potom do škarpy. Ale dobré, měla jsem helmu….jednou to muselo přijít. Kolo dopadlo hůř, musím ho dát spravit, až se vrátím z Itálie. Těším se na Řím, bude změna. Důchod je strašná nuda.”
8.9. 2012 sobota
Odlétám do Istanbulu, metrem jedu z letiště na autobusové nádraží a nočním busem na východ. Jako už tolikrát.
9.9. 2012 neděle
Údolí kolem vesnice Göreme již před lety ztratila svou relativní neposkvrněnst a dusající stáda turistů ze stezek učinila dálnice vhodné pro migraci mamutů. Aby toho nebylo málo, pro turisty slepé a mentálně méně vyvinuté vztyčili Turci turistické ukazatele. Ne však nenápadné směrovky, nýbrž dvoumetrové obelisky, které jsou samy o sobě mnohdy zajímavější, než-li tufové skály.
Nepěkné.
U Göreme
10.9. 2012 pondělí
Pryč jsou časy, kdy Anatolii navštěvovaly jen hordy nejrůznějších nájezdníků, pošahaní mnichové či zbloudilí cestovatelé. Nyní se mezi tufem prodírají autobusy plné návštěvníků z celého světa. Kolem otupělých zemědělců a přizpůsobivých obchodníčků se tak valí obsah jednotlivých autobusů. Tu dav obtloustlých Američanů, tamhle hyperaktivní Japonci, zde otřásá zemí zájezd německých důchodkyň a nechybí hýkající a vřískající Italové. Klidu však již nelze nalézti ani v místech, kam dříve zavítal jen batůžkář kradoucí meruňky a hroznové víno (a o tom já něco vím) stařičkým vesničanům. Mezi skalami se dnes valí motorové čtyřkolky, terénní motocykly a zástupy koní, kteří s vypoulenýma očima a posledními zbytky sil vlečou na svých hřbetech sádelnaté cizince.
11.9. 2012 úterý
“Balón?” dotazuje se poněkolikáté pán v kanceláři a nedůvěřivě na mě zírá.
“Balón. Pro mě,” odpovídám pevně a zatahuji břich, jak jen dokáži. Což mi moc nejde, jelikož si zatažením břicha přiškrcuji dýchací soustavu, počínám červenat, klátit se a sípavě lapat po vzduchu.
Obchodník vrtí hlavou a střídavě hledí do katalogu a na mou obézní postavu.
“Mám jeden vskutku velký balón, pro vás jak stvořený. Nákladní balón.”
“Ehm.”
Z bambilionu bambilionů jsem nakonec uhádal cenu na jeden bambilion. Na oplátku jsem musel slíbit, že až do zítřejšího výletu nebudu více jíst.
Sliby jsou od toho, aby se porušovaly. Slibem nezarmoutíš. Sliby chyby. Nikomu nevěř. Hehehe.
12.9. 2012 středa
Pfffffffffffffff, pfffffffffffffff, pffffffffffffffff….
Stojím v balónovém koši. Už dávno není let balónem v Kapadocii výsadou bohatých, jak tomu bývalo dříve. Desítky balónů všemožných barev se ráno co ráno řítí k nebesům, aby některé stihly ještě druhé ranní kolo a byly připraveny i na případný výlet večer. Nyní již stodvacetšest horkovzdušných koulí funí a syčí nad tufovým světem. Balón č.127 ovšem stále trůní na zemi, pilot i pomocníci na sebe řvou a všichni na mne zamračeně hledí. Opět zatahuji břicho, tvářím se rozpačitě a mávám rukama, abych usnadnil vzlet.
Umění pilotů jest podivuhodné. Víceméně neřiditelné balóny stoupají a klesají k potěše turistů do nejzajímavějších roklí, zaplouvají mezi skály, laškovně se koši dotýkají země, aby vzápětí opět stoupaly. Hejna balónů, pole hroznové révy, sušené hrozny, svítáním růžový a načervenalý tuf, dlouhé stíny poustevnických věží.
Když o hodinu později přistáváme, podle očekávání a zákonů fyziky nic nejde hladce. Pomocníci nejsou schopni udržet kotvící lana a koš s tlustým Chochem nekompromisně likviduje jedno z místních polí. Ovoce a zelenina, vše je rváno a trháno jak v laciných efektech katastrofických filmů.
“No co, máte zryto,” pravím zemědělci s vytřeštěným zrakem, jehož rodina bude zřejmě letos hladovět. Zato si může místo večeře nad prázdnými talíři vyprávět, že jim na pole z nebe spadnul hroch.
Balóny u Cavusinu
13.9. 2012 čtvrtek
Po nočním přejezdu do Istanbulu metropoli nepoznávám. Za armádami stavebních strojů se objevuje nudné velkoměsto s mnohaproudými silnicemi, přestavěnými přístavišti a pobliózně zářícími restauracemi. Hostely se změnily na hotely, rybářský trh u mostu u Galaty se změnil v turistickou atrakci. Najít zapadlé špinavé díry, kde si stále můžu dát rýži a čaj za pět peněz je stále větší problém. A balik kebab pod Egyptským bazarem je již podáván nikoli špinavými kuchaři na polohnijících lodích, nýbrž uniformovaným personálem na čerstvě nabarvených replikách obchodních bárek. Orient protéká mezi prsty. Paradoxně, jelikož současný turecký pan premiér by zřejmě s radostí vrátil sekulární Turecko do rukou pánů v turbanech a s tasenou šavlí.
14.9. 2012 pátek – 21.9. 2012 čtvrtek
Obrovskou halou dublinského carga se rozléhají libé zvuky rušené jen nevkusným zoufalým vytím mých irských kolegů. Vybaveni skvělou akustikou haly a výkonným zvukovým systémem, zpříjemňujeme si noční směny harmonickými zvuky. A to podle pravidla, že každý týden má na starosti hudební osvětu někdo jiný.
Tento týden je řada na mně a tím je již předem dáno utrpění kolegů, kteří díky přízemnosti svých duší nejsou schopni si do hloubky užíti mého hudebního vkusu.
Po znělce seriálu A je to! následuje zpěv o vstávání semínka v podání jisté paní Bohdalové. Navazuji více než čtvrthodinovým počinem Highlands pana Dylana. U mé sbírky instrumentálních skladem z Kurdistánu kolega Blbý Džon lituje, že je plešatý a nemůže si tak rvát vlasy. Následuje cimbálové podání Lisztovy Uherské rapsodie a nad ránem dobíjím kolegy kombinací Imgharen win ibda saharského Terakaftu a Poslední naděje od Apocalypticy.
21.9. 2012 pátek
Při pendlování mezi Prahou a Dublinem mám na místo v letadla v podstatě pouze jediný požadavek (kromě svéprávných pilotů, nerozbitých okének a jiných méně podstatných detailů). Požaduji sedačku co nejdále od jakýchkoli šklebáků. Což se ovšem poslední dobou ukazuje jako problém. Ošklivé Češky, Slovenky a Polky vycítily, že zatímco v domácích zemích byly terči posměchu, Irové zvyklí na své nevzhledné samice druhořadým importem z východní Evropy nepohrdnou. Po největší vlně imigrace tak následuje vlna populační. Česko-irští šklebáci houfně poletují mezi českými a irskými rodinami a najít si v letadle klidný kout je stále obtížnější.
Dnes však vše přesáhlo únosnou míru. Byl jsem posazen vedle ženštiny, která nejenže neumístila šklebáka pod sedačku, ale navíc vytáhla vytahaný prs a počala potomka napájet. Požádal jsem o přesazení. Za trest se mi dostalo místa vedle jiného vřeštícího šklebáka a další mi zezadu vytrvale kopal do sedačky.
Jsou věci, které zkrátka s nadhledem či pokusem o vtip přejít nelze.
Zjistil jsem, že na bicyklu je to do Dublinu necelých dva tisíce kilometrů.
22.9. 2012 sobota
“Potkáme se někde na rohu v Saigonu,” ozývá se z telefonu pan hasič Josef, hyperaktivní vedoucí výpravy chomutovských dobrodružníků do Vietnamu. Do Asie odlétám zhruba týden po hlavní části výpravy a plán je takový, že se k ní připojím kdesi mezi rýžovými poli.
“Kde přesně na rohu? Jsem schopen zabloudit i v Horní Děložné, natož v daleké metropoli,” stěžuji si.
“Nepodceňuj mé organizační dovednosti, nepodstatné detaily ti sdělím později.”
23.9. 2012 neděle
“Spletl jsem si Saigon s Hanojí. Takže se nepotkáme na rohu v Saigonu, ale v Hanoji,” navazuje šílený výletník pan Josef na náš včerejší rozhovor.
Pročež jsem si koupil letenku ze Saigonu do Hanoje a budu doufat. Mocně doufat.
24.9. 2012 pondělí
Na poslední chvíli jsem zjistil, že do Vietnamu potřebuji víza. Vše lze naštěstí zařídit po internetu. Firmy zařizující víza (či spíše jejich vydání na letišti ve Vietnamu) sídlí povětšinou ve Spojených státech amerických, což se ukázalo jako drobná komplikace. Kombinace českého pasu a platební karty vydané irskou bankou za účelem platby vietnamských víz způsobila v americké firmě pozdvižení. Pročež jsem byl nucen po telefonu odpovídat na spoustu tupých otázek, z nichž dvě nejlepší byly: “Jaké je hlavní město Československa?” a “Jaké je hlavní město Irska?”. Po absolvování tohoto ohromně sofistikovaného ověření mé identity mi byl zaslán email s potřebnými doklady a instrukcemi.
Svět je malý a ještě menší.
25.9. 2012 úterý
Je to již více než rok, co jsem upadl na motocyklu. Když jsem po srážce s automobilem poskakoval po silnici jak pingpongový míček, myslel jsem, že to nejhorší mám již za sebou. Nejhorším se však více jak rok po nehodě ukazuje jednání s pojišťovnou, která by mi měla zaplatit spoustu peněz. Pojišťovna se však k placení nemá a mně pomalu docházejí zásoby čínských polévek, hladovím a ztrácím pracně nabyté tukové pneumatiky.
Pročež pracovníkům České podnikatelské pojišťovny přeji rozličné radovánky od plochých nohou po nejhorší formu nekrotizující fasciitidy. Zaměstnankyním ČPP navíc progerii, pánům populární rybu candiru a všem hodně dětí.
Ano, jsem krutý.
26.9. 2012 středa
Do Vietnamu o nastávajícím víkendu odlétá výprava chomutovských expedičníků. Dle dohody se za týden setkáme v severovietnamské Hanoji, abych z pozice staršího a způsobně vychovaného pána držel cestovatele v mezích slušného chování. Zejména je bude nutno upozorňovat na škodlivé vlivy alkoholu a lačných klínů vietnamských ženštin.
27.9. 2012 čtvrtek – 3.10. 2012 středa
Ve filmu bylo sedm statečných, kdežto já musím být statečný sedmkrát. Dalších sedm nočních směn na dublinském letišti se tentokrát odehrává v režii šíleného šéfa pana Pavouka. Nedávno opět vyměnil filipínskou milenku za jinou filipínskou milenku a nyní všem několikrát za směnu v detailních popisech líčí, co všechno je chlípná Filipínka schopna učinit a jaké blaho způsobuje nejrůznějším tělesným údům.