11.7. 2017 úterý – 3.9. 2017 neděle
Práce. Přes padesát nočních směn v řadě. Nejkratší přibližně 12 hodin, nejdelší přes 40 hodin, jelikož jsem se mezi nočními směnami účastnil školení. Za pomoci vydatného přísunu nejrůznějších prášků se to dá vcelku dobře zvládnout, jen občas se z nevyspání objevují halucinace a bolesti hlavy. Také je faktem, že stále častěji se mi samovolně otevřou ústa a počnou vytékat sliny, zatímco já tupě hledím do prázdna. Tedy aspoň tak mi to líčí kolegové.
Kolega Ivan (ne, není to Rus) při nezdařném pokusu o sebevraždu. Nejlépe je nechat kolegu chvíli podusit a poté provést záchranu tím, že propisovací tužkou prorazíme rázným bodnutím igelitový sáček. V ideálním případě se trefíme tužkou skrze ucho hluboko do útrob hlavy.
4.9. 2017 pondělí
Po několika týdnech práce se opět letím podívat do Česka. Změny veskrze žádné. Na Hradě chcípá v nepěkných křečích symbol české malosti a plebejství. Zajímavější jest fakt, že zbytky rozježděné žáby vmáčknuté do mezery v zámkové dlažbě u mě na vesnici jsou již několik měsíců v téměř nezměněné formě. Zkrátka mumie, kam se člověk podívá.
5.9. 2017 úterý
Nakupovat jezdím v dopoledních nebo nočních hodinách. Nakupovat jezdím do supermarketů s automatickými pokladnami, jelikož se tak vyhnu konverzaci s pokladními. Pokladní, to jsou vesměs obézní stvoření neurčitého pohlaví a neurčitého tvaru zhroucená na otáčecí židli. Typická pokladní obvykle pozvedne zrak a znuděným hlasem praví: “Máte naši slevovou kartičku? Nechcete naši kartičku? Hmmm.”
Před supermarkety jsou parkoviště, kam odstavuji svůj motocykl. Načež se k motocyklu obvykle připlazí nějaký důchodce, což je pro mne do jisté míry záhadou. Motocykl mám totiž již starý, avšak do pěkného veterána má přeci jen daleko. Navíc vlastním motocykl naprosto běžný. Pročež usuzuji, že důchodce k motocyklu přitahuje velikost stroje a běžná česká závist, jelikož značka BMW jest jasným signálem, že majitel je zbohatlík, co žije na úkor ubohých, pracovitých Čechů. O Moravanech raději pomlčím, jelikož se od Čechů liší jen tím, že mají hezčí ženštiny, lepší víno a fotbalový klub s divným názvem Banikpičo. I dnes se k motocyklu přibelhal důchodce (český důchodce) a i dnes se mi dostalo obvyklých otázek. Ovšem nejen to, dnes jsem si i rozšířil obzory. Nevídaně.
“Tééééda, to je motorka!” skřehotá pan důchodce.
“Hmmm,” cpu si zakoupený rum a čínské polívky do kufru.
“To ale muselo stát peněz, co?”
“Hmmm, bambilion. Možná i víc,” pravím s opovržením, jak to my zbohatlící děláváme.
“No jo, vy mladí. Ale Havel seděl Heydrichovi na klíně!” zničehonic zahulákal důchodce.
Překvapeně jsem zamrkal, pražádnou souvislost nechápaje. Blesk z čistého nebe. Panečku, to jsou mi věci.
“Já jsem to viděl na vlastní oči! To jsou ti havlisti! Havloidi!” počíná se pan důchodce rozohňovat, zatímco já jaksi nechápu myšlenkové toky řečníka.
“E?”
“No co, vám se to povídá, vy si jen tak koupíte motorku, ale co my? My tu dřeme nouzi s bídou!” přestává se ovládat starý pán. Přičemž pěkně artikuluje a tak se dovídám, že nouze s bídou se v Česku netře, nýbrž dře. Chudinka nouze, chudinka bída. Úplně udřené.
“To je jasné, bída a nouze, kam až oko dohlédne,” uklidňuji pána uprostřed parkoviště, po kterém kličkují stáda Čechů s narvanými nákupními vozíky.
“Ještěže máme krále pontonů!” spokojeně vyprskl pán.
V tu chvíli jsem se přestal ovládat, vyvalil jsem bulvy a otevřel ústa.
“Co o? Cože to? Král pontonů?” zírám na pana důchodce a je mi stydno. Evidentně jsem odtržen od českých reálií a krále pontonů zkrátka neznám. Že by nějaký slavný ženista? Vítěz světové soutěže stavby pontonů na čas? Nějaký slavný obchodník s pontony?
“Přesně tak, žádný havloid! Pan prezident je král pontonů!”
“Prezident? Král? Pontonů? Ech, nemyslíte náhodou král bonmotů?” chytám se stébla. Co kdyby.
“Vždyť to říkám! On zná ty bonmoty! Všechny bonmoty umí! Úplně!” vítězoslavně řičí starý pán.
Odjíždím po tomto fulgentním zážitku zcela zmatený. Mám brečet či smát se, naříkat či se škodolibě smát.
O sancta simplicitas.
6.9. 2017 středa – 14.9. 2017 čtvrtek
Po dvou dnech volna opět v Irsku a na nočních směnách. Jak jsem zjistil, po zhruba deseti letech na nočních začínám mít nerad světlo. Jakmile vyjde slunce, mžourám, dělám škaredé obličeje a hudruji. Poté závidím zvířatům žijícím v norách a uvažuji, že bych polovinu roku žil v zimním období věčných nocí někde na Islandu a přes léto se oddával letnímu spánku. Celý plán se mi zhroutil jak domeček z karet ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že bych v době letního spánku půl roku nemohl jíst čínské polévky. Pročež jsem rozmrzelý.
Nedá se říci, že by práce na nočních směnách byla náročná. Někdy si kolegové dokonce i najdou čas na odpočinek a oddávají se snění.
15.9. 2017 pátek
Odletěl jsem do Itálie, konkrétně do města Řím. V Římě bydlí má známá L., která se zabývá plastickou chirurgií. A jak bych mohl odolat pozvání: “Samá plastika, samí krásní lidé! Nechceš přiletět, abych se podívala na někoho ošklivého?”
Do Říma občas létám i ze zcela přízemních důvodů – škodolibě se smát tamním obyvatelům, kteří navzdory všem předpokladům dokázali z relativně pokrokového antického města během necelých dvou tisíc let vybudovat ukázku následků mozkové nedostatečnosti a všeobecné neschopnosti.
16.9. 2018 sobota
Jelikož jsem se včera nabažil hromad odpadků, dopravního chaosu, afektovaných ženštin, přitepleně vypadajících hetero mužů a dalších typicky římských atrakcí, odvezla mne ženština L. vlakem do města Sperlonga. Sperlonga jest v turistické sezóně synonymem ulic zaplněných ohromnými davy turistů, nyní v polovině září je však naštěstí městečko nečekaně klidné. Staré město je vystavěno na útesech nad mořem a bylo místem odpočinku již starých Římanů, kteří sem prchali pře horkem vnitrozemí. Novodobá vlna turismu se vzedmula zejména poté, co byla roku 1957 otevřena pobřežní silnice známá jako Via Flacca. Tato cesta nejen zpřístupnila stará pobřežní města včetně Sperlongy, ale při její výstavbě a souvisejících archeologických vykopávkách bylo odhaleno nemálo zajímavostí Římské říše. Ve Sperlonze stojí původní republikánská vila, později obývaná Tiberiem a v současnosti přestavěná na muzeum.V komplexu vily byly mimo jiné objeveny i helénistické sochy z 2. století před úchylem Kristem, které byly zjevně inspirovány Homérovou Odysseou.
Ženština L. hovoří italsky, zatímco já se zmůžu pouze na to, abych latinsky večer vykřikoval “in vino veritas” a ráno úpěl “delirium tremens”. Pročež jsem se nechával provádět po městečku a L. mi ukazovala spoustu věcí. Křivolaké uličky, pitoreskní domy obývané místními (jaký to rozdíl například proti Českému Krumlovu těchto dnů) a propojené nespočtem krytých mostků. Pěkné jsou též nástěnné malby zobrazující líté boje obyvatel města s osmanskými piráty, kteří mimochodem roku 1534 zničili centrum Sperlongy vedeni nikým jiným než slavným Chajruddínem Barbarossou, vládcem Středomoří a vítězem od Bitvy u Prevezy z roku 1538, kde zajistil Turkům vládu nad Středozemním mořem na dalších 33 let.
Vyloženě příjemný den vyšperkovala L. večer, když se na mne podívala a pravila: “U nás na klinice máme takové ampule s žíravinou. Třeba by to něco udělalo s tím tvým břichem!”
17.9. 2018 neděle
Kromě bloumání uličkami Sperlongy a čichání pachu moči linoucího se z tmavých rohů lze ve městě konat i činnosti smyslupné. Například je možno se vyvalit na pláž, nechat se masírovat cizinkami z Thajska, Malajsie či Kambodži a poté se odebrat nacpat si břich zdejší krmí. Ve Sperlonze je možno dopřát si relativně autentickou pizzu (Neapol je v podstatě za rohem), spousty nebohých živočichů vytažených z moře a mimo jiné i mozzarelu, měkký sýr původně z Kampánie. Sperlonga jest mozzarelou proslulá, za což může nejen tradice, ale hlavně buvoli, z jejichž mléka jest mozzarela vyráběna. Údajně jest k výrobě zdejší mozzarely užíváno mléko z buvolů severně od Terraciny, bývalých proslulých Pontinských bažin. Pro barbary jako já je samozřejmě úplně jedno, jestli jde o býky od Terraciny či třeba od Fondi. Ostatně ještě donedávna jsem si myslel, že mozzarela nějak souvisí s W.A. Mozartem.
18.9. 2017 pondělí
Odlétám z Říma do Prahy a letím společností Ryanair. Jde o společnost, která je proslulá tím, že nevydělává na prodeji letenek, nýbrž na hlouposti a nepozornosti pasažérů. Společnost má spoustu pravidel a bambilion nejrůznějších pokut a poplatků, kvůli kterým ona pravidla vymyslela. Pročež je zakázáno se před letem škrábat za uchem, je zakázáno mít v kapse pečeného švába, je zakázáno udělat dva kroky vlevo, je zakázáno sedět nakřivo a ještě víc je zakázáno sedět rovně.
Bohužel není zakázáno brát si do letadla šklebáky. A co může být horšího, než šklebáci italští. Tento semicikánský národ je kromě nicnedělání, výroby motocyklů pro zženštilé jedince a nošení gigantických slunečních brýlí možno charakterizovat ještě nadšeným společenským životem. Což v praxi znamená, že správný Ital sice nikdy nebude pracovat, ale o to více se bude družit s jinými Italy. Družení dvou a více Italů se projevuje zejména vřískáním, afektovaným máváním všemi končetinami a válečným pokřikem “Mamma mia!”
Italští šklebáci se chovají naprosto přesně jako jejich rodičové, ovšem k výše zmíněným projevům je potřeba přičíst ještě mladickou energii a absenci i toho nejmenšího náznaku sebekontroly. Pročež jsem celý let z Říma do Prahy ukrutně trpěl, jelikož cestovat s tlupou malých paviánů živených efedrinem není žádná legrace.
19.9. 2017 úterý
“Zanech trudomyslnosti a přijeď si provětrat svůj zatuchlý mozeček!” napsal mi pan Filosof, který jinak poslední dobou hraje mrtvého brouka, zato se jako fanatický katolík připojil k davům muslimobijců. Zatímco dříve studoval v Irsku, hrál rugby a věnoval se prezentování filosofických teorií zvláště zábavnými způsoby (jeho dehonestující výkřiky:”Ach ti Patočkovci!” jsou v akademických sférách téměř legendární), nyní se zabývá záležitostmi poněkud přízemnějšími. Například tím, že si pořídil šklebáky, které navíc vychovává. Také si pořídil automobil, ač kdysi tvrdil, že jde o vynález samotného pana Ďábla a on že si automobil nikdy nepořídí.
Nu dobrá, pravil jsem sobě, vsedl na motocykl a odjel na udanou adresu. Netuše zlého, nečekal jsem podlých žertů pana Filosofa a vjel jsem i se svým ořem do chřtánu pekla. Zleva, zprava, nahoře i dole, za rohy budov, za kmeny stromů, z večerního oparu a odpoledního smogu, všude se šklebí šklebáci! Panikařím, motocykluji slalomovým způsobem, abych se šklebáků nemusel dotknout, do helmy se mi valí nadšené vřískání.
Zpocený parkuji ve stínu stromu v zapadlém rohu.
“Co…. co to má znamenat?” koktavě se táži.
“Chachacha, ty, jež nemáš rád děti, naši naději a cestu k zářným zítřkům! Tohle je největší koncentrace škol v celé české zemi, tolik čiré radosti jen tak neuvidíš! Pochválen buď Ježíš Kristus, milujme se a množme se!” škodolibě se mi směje pan Filosof a myslí to úplně vážně.
Vůbec mu nevadí, že bydlí uprostřed škol a školek. Jakoby mu nestačilo, že si kdysi neopatrným sexem (dokonce s vlastní manželkou!) přivodil dvojčata. Někteří jedincové jsou zkrátka nepoučitelní.
Následně jsem jako obvykle musel vytrpět přednášku o tom, že muslimové jsou strašná pakáž, jelikož nechodí do kostela. Poněkud překvapivě však vyrukoval vzdělaný absolvent univerzit českých i zahraničních a vysokoškolský profesor i s teoriemi o škodlivosti hinduismu, šenismu, súfismu, taoismu, šinšúkjó, baháismu a nevhodnosti účesů rastafariánů.
“A ti buddhisti, ti se taky nezdají! Dobytkové jsou to, vrazi a násilníci! Všechny bych je bil, páral, střílel, v kole lámal, upaloval a kopal do holeně!” rozohnil se pan Filosof po druhém pivu, jelikož alkohol v akademicích probouzí nečekané vášně.
Ach, kde jsou ty časy, kdy pan Filosof vášnivě líčil dramatické scény ze zápasů rugbyových, příběhy ze svých potulek po světě a vzdělával mne fakty ze Sinajské pouště či od pyramid kdesi v Mexiku. Místo toho se militantní příslušník pedofilní zločinecké organizace nejen ostříhal na krátko, ale zabředl do tenat populismu. Ostatně, není se co divit. Když je někdo katolík, pořídí si šklebáky a ještě k tomu osobní automobil, zákonitě se musí zbláznit.
20.9. 2017 středa
Zastavil jsem se opět ve městě Praha, jelikož má známá, známá to nymfomanka, přivezla mi z výletu do daleké země cedulky. Cedulky s netýkají sexu, jak by si někteří vlní čtenářové možná mysleli, jedná se o kovové smaltované cedulky s nápisy a obrázky. Ano, nejsem ujetý jen na čínské polévky, kvalitní rum a vypouštění jedovatých hadů na dětská hřiště. Jsem taktéž sběratelem, více méně náhodným, oněch cedulek. Samozřejmě, musí jít o cedulky kovové, nejlépe s prolisy a úplně nejlépe cedulky staré, cokoli z oblasti vintage, ba někdy i antik. I když ani pěkným retrem často nepohrdnu.
Otázkou ovšem je, co s mou sbírkou udělám. Momentálně se totiž v mém vesnickém bytě hromadí nejen hromady všemožných cedulek, starých i nových vlajek, novin a časopisů z dávných dob, na stěně mi visí uzená embrya bolivijských lam i podprsenka z Filipín. A to mám porůznu v šuplících polozapomenuté i další zhovadilosti, jako například sušené listy z mangovníku, pod kterým odpočíval pan Livingstone, báseň psanou v Esfahanu íránským písmomalířem, potvrzení o sponzorování výstavby největší sochy Buddhy na světě či bahrajnský tabák s hašišem.
21.9. 2017 čtvrtek – 1.10. 2017 sobota
Další sada nočních směn na dublinském letišti. Už snad ani nemá smysl zmiňovat, že pracovní podmínky jsou v našem oddělení takové, že vedení bere naprosto každého uchazeče o práci a pod heslem “Žádná diskriminace!” tak občas nastoupí koktající analfabeti, beznozí důchodci či schizofrenik trpící utkvělou představou, že je nosorožec, kterému chce někdo uřezat roh.
Nemám nic proti koktání nebo nosorožcům. Ale v práci v leteckém průmyslu je zkrátka poněkud problematické, pokud koktající kolega místo let EI207 začne hlásit EI22222222 eeeee 777777. Ještě horší je, když místo obyčejného “yes” počne opakovat “ye ye ye ye ye”, pročež si všichni myslí, že si kolega prozpěvuje. Kolega nosorožec mi pro změnu dal podrobnou přednášku o rozdílu mezi severní a jižní formou nosorožce černého. Ovšem tím jeho odborné dovednosti končí a zbytek pracovní náplně mu jde asi jako paraplegikovi lekce čardáše.
Legrace s novými kolegy tak skončila ještě dříve, než pořádně začala.