Září 2021

1.9. 2021 středa
Je to již přes dvacet let, kdy se bezbolestným porodem dostaly do bolestivé reality Chochoviny. Když jsem počínal tvořit tento web, internet byl často považován za exotickou chorobu a obrázky nahaté ženštiny se po telefonní lince načítaly celou noc. Funkčnost stránek odpovídá době vzniku. Době, kdy jsem psal kód ručně v notepadu a vyžíval se ve zrůdnostech typu <MARQUEE> či ohromně legračních GIFech. Postupem času nejenže nedošlo k evoluci, ale poměrně čistý statický web byl zanesen spoustou hrůzných zběsilostí a tak to zůstalo dodnes. Za desítky let existence Chochovin se tak nahromadila kupa nefunkčních odkazů, bambiliony hloupých malůvek a bambiliony příšerných fotografií, stejně tak stovky stránek textu plného nesmyslů, překlepů a gramatických chyb. Což mne ovšem v roce 2021 neodradilo od toho, abych se nezačal ve webu hrabat znovu a snažil se překopat alespoň několik stěžejních stránek. Jelikož jsem jedinec ducha mdlého, užívám nemála výhod i nevýhod Bootstrapu, byť mne zejména celkové založení na pixelech a ne na procentech přivádí k šílenství, zvlášť když jeden z hlavních impulsů k částečné přestavbě webu byla responzivita. Pokud by měl někdo nápad, jak starý web překlopit do něčeho rozumného co nejjednodušeji, ideálně CTRL+C -> CTRL+P, nechť mi dá vědět. Pošlu mu čínskou polévku.
Informatikům v rámci jejich duševního zdraví doporučuji, ať se rozhodně nedívají na zdrojový kód.
Nicméně, přes úskalí teorie jsem se dostal alespoň k tomu, že jsem hodil web na novou doménu, pročež budu nyní oblažovat svět svým zajisté pronikavým intelektem z adresy chochoviny.cz a nikoli z chochoviny.net, jak tomu bylo posledních pár let.

2.9. 2021 čtvrtek – 9.9. 2021 čtvrtek
“Vidíš? Mám zpocené trenýrky a když na sebe naráží mé tukové pneumatiky, rozstřikuji kolem pot!” volám dotčeně, rozhazuji rukama a funím. Takto vyčítavě hovořím k irskému počasí. Ač je již září, je hnusné horko, místo vydaných dešťů jen ubohé mrholení a na zahrádce se opaluje má obézní sousedka. Což je vizuálně docela peklo.
Vztahy mezi mým drahým zaměstnavatelem se konečně blíží k bodu, kdy se budou nabíjet pistole, tasit kordy a odjišťovat ruční granáty. Zatímco i navzdory Covidu (nebo spíše díky Covidu) vyděláváme bambiliony a zoufalí zákazníci bez možnosti výběru platí za přepravu zboží naprosto nehorázné částky, vedení společnosti to vidí jinak. A na stole mi tak leží návrh na novou smlouvu, ve které se mimo jiné praví, že budu brát ještě méně, než dosud, že minimálně do roku 2025 to nebude lepší a potom to bude ještě horší. Kde jsou časy, kdy jsem pobíral tolik peněz, že jsem si mohl koupit ke snídani hned tři čínské polévky. Nostalgicky vzpomínám na rok 2008, kdy jsem naposledy na výplatní pásce viděl částku aspoň se blížící průměrné mzdě.
Dost bylo kňourání starého mrzáka, nastal čas na lepší časy. Pročež jsem sobě za pět peněz zakoupil zaměstnaneckou letenku do Ekvádoru. Z cestovních pasů vybírám ten nejhezčí, kde mám na fotografii jen tři brady a šilhám jen jedním okem. A beru s sebou i plavky. Bohužel jsou to ty s havajským květinovým vzorem, které jsem kdysi nalezl na pláži ve Vietnamu a použil je k zabalení pěti lahví rýžového vína, abych je ochránil při přepravě. Ony plavky zanechal na pláži zřejmě nějaký veliký havajský turista, ovšem nyní jsou to jediné plavky, do kterých se vlezu.

10.9. 2021 pátek
Cestování letadlem nemám rád a cestování letadlem v době covidu jest ještě horší. Potím se v roušce a vyplňuji bambilion formulářů. Formulář na zaměstnanecké letenky, formulář pro vstup do Španělska, formulář pro výstup ze Španělska, formulář pro vstup do Ekvádoru, potvrzení o cestovním pojištění pokrývající náklady spojené s případným onemocněním Covidem a vše je zpestřeno nejrůznějšími kódy, potvrzujícími kódy a kódy kódů. Vše je zakódováno tak, že se bojím, abych omylem někde nezaškrtl, že jsem terorista s dvaceti covidovými mutacemi a navíc ještě hodlám ve světě krást důchodcům berle.
Šest hodin na přestup v Madridu a přes deset hodin v letadle do Quita.
„Slečno letuško, musím mít zakrytý svůj ošklivý obličej, i když je letadlo poloprázdné?“ frkám skrze roušku.
„Bez roušky ani ránu, bez roušky umřete, my umřeme, ptáčci umřou, včeličky umřou, prostě úplná apokalypsa! Roušku si můžete sundat, jen když budete jíst,“ praví slečna letuška.
„A když budu pít? Když si budu objednávat ty vaše lahvičky s vínem?“
„To je taky bez roušky.“
„Hehehe…. vyvalte sudy!“
Do ekvádorského Quita přilétám ožralý tak, že mi z letadla musejí pomáhat. Všichni se na mě smějí. Směji se i já, plácám po rameni imigračního úředníka, sedám do vozidla taxi a odjíždím do hostelu.
„Těžká cesta, pane Chocho, jak vidím,“ sarkasticky povídá pan recepční.

Quito, hlavní město Ekvádoru. Na první pohled žádná krása. Ani na druhý či třetí.

11.9. 2021 sobota
Ubytoval jsem se na okraji čtvrti La Mariscal. Na okraji proto, abych nebyl přímo v ohni křepčících turistů i místních. La Mariscal je totiž hnízdo neřesti, kde se návštěvníci mísí s domorodci, alkoholem a prostitutkami. Tentokrát je však všechno jiné. Proticovidová opatření jsou dodržována tak, jak tomu nebylo v Evropě ani v době, kdy byly plné nemocnice a krematoria a já jsem v práci vykládal společně se zbožím z letadel i desítky mrtvol, posílaných do Irska z celého světa. Po hlavním městě Ekvádoru chodí občanstvo v rouškách. Všude. V obchodech i na ulicích. Roušky mají osamocení chodci na chodnících i v parcích, roušky mají pouliční zpěváci i motocyklisté v helmách. Roušku mám mít i sám na hotelovém pokoji, jak mi pravila paní recepční. Odhadem polovina restaurací a hotelů je zavřená, obchody mají omezenou pracovní dobu. Při vcházení do jakéhokoli většího obchodu či hospody se na mě vrhá ostraha, měří mi teplotu a poté na mne stříká desinfekci. Ulice jsou poloprázdné.

Ulice quitské. V době covidu poloprázdné.

V této situaci jsem navíc zjistil, že mi v Ekvádoru nefunguje mobilní telefon. K čemuže je mi na výletě mobilní telefon? Kvůli tomu, že jsem pohodlný. Již mne nebaví pobíhat po různých městech s batohem, hledat ubytování, dohadovat se o ceně a poté odcházet, jelikož se mi nelíbí švábi v koupelně nebo vřískající šklebák ve vedlejším pokoji. Mobilní telefon se hodí i při kupování nejrůznějších jízdenek. Mobilní telefon používám, když se mne snaží okrást taxikář a pohrdavě mu v telefonu ukazuji, že z jednoho rohu na druhý je to jen kilometr a ne dvacet kilometrů, jak se mi snaží namluvit a hlavně naúčtovat. Ovšem nejdůležitější – mobilní telefon potřebuji, pokud si chci vybrat peníze z bankomatu či jakkoli použít platební karty, jelikož všechny mé banky (a mám litevskou, polskou, českou a irskou) chtějí kromě zadávání PIN i potvrzení po telefonu. Pročež jsem hodinu běhal po městě a sháněl kohosi, kdo by mi vysvětlil, proč mi telefon nefunguje. Následně jsem se dozvěděl, že telefon není v Ekvádoru homologovaný. Za 45 dolarů by mi s tím prý pan technik pomohl. Jelikož jsem však skrblík, panu technikovi jsem vydělat nedal. Namísto toho jsem si zakoupil v bazaru použitý růžový (RŮŽOVÝ!) telefon za 20 dolarů a zbylých 25 jsem utratil za jídlo. Propadl jsem totiž zdejším laskominám a co dvě hodiny lezu do malých jídelen a cpu si do chřtánu lahodné encebollado, ceviche a samozřejmě cuy asado.
Večer jsem zavítal do Parque de las Tripas. To jsem si zase jednou naběhl.
„To si pošmáknete, pane Chocho! Park je lemovaný stánky, ve stáncích jsou mistři ohně a pomocí ohně kouzlí!” nadšeně vypráví na hotelu paní recepční a obdivně hledí na můj ohromný břich.
„Grilují, pečou, smaží, pálí, opalují a upalují, najdete tam pochutiny z celého Ekvádoru, opravdové autentické delikatesy. Mnoho desítek stánků, davy kuchařů a kopce jídel,” pokračuje ženština a mně nekontrolovaně tečou sliny, poslintal jsem si břicho a pod sebou vytvořil ze slin pěknou loužičku.

Morčátka, delikatesa nejen ekvádorská, nýbrž andská. Tyto lahůdky je tak možno ochutnat v Ekvádoru, Peru či Bolívii.

Spěchám tedy do Parque de las Tripas. A opravdu! Již zdáli cítím ve vzduchu vůně lahodné!
„Co…co…..co to je za podvod?” konsternovaně zírám o chvíli později, když se mému zraku otevřela scéna téměř apokalyptická.
U parku stojí ubohých sedm stánků. Stánky jsou obalené igelitem, ve kterém je malý otvor na komunikaci se zákazníky a na vydávání jídla. V takovéto igelitové kukani se dusí kuchař i prodejce v jednom, na ohni griluje nejrůznější vnitřnosti a skrze roušku rezignovaně komunikuje se zákazníky. Zákazníci stojí, samozřejmě vybaveni rouškami, za provazem. U provazu stojí uniformovaný pán, také v roušce, který každému změří teplotu a poté jej vypustí k vybranému igelitovému stánku.
Vrcholné číslo s rouškou nastává nedaleko hotelu. Mladičká prostitutka na mě vesele mává, ukazuje na otvor vystřižený ve své roušce a jednoduchou a účelnou angličtinou volá: „No problem with blowjob, seňor!”
Cestování v době covidu jest občas interesantní.

Interiéry kostelů v Quitu jsou typicky barokní. Těžké, tmavé, masivní.

12.9. 2021 neděle
Quito, hlavní město Ekvádoru, má zhruba 2 miliony obyvatel, s předměstími v současné době již ke 3 milionům. Není největším ekvádorským městem, tím jest Guayaquil. Historické centrum Quita patří k největším, nejzachovalejším a pravděpodobně nejautentičtějším ve všech Amerikách. Samozřejmě, z pohledu Evropana jest to zoufalost sama a kdejaká evropská víska má pravděpodobně více zachovalých míst. Společně s polským Krakovem bylo Quito prvním místem, které UNESCo zařadilo na svůj seznam světového kulturního dědictví, psal se rok 1978. Abych byl přesný, Quito bylo na seznam zařazeno před Krakovem, jak s oblibou připomínám všem svým nacionalisticky založeným polským známým.

„No a co, tak prostě funím!” dýchavičně jsem se obořil na zástup nedočkavců, kteří se za mnou nahromadili. Nespokojeně reptají, významně se dívají na hodinky a pohrdlivě ohrnují ret. Já zatím stoupám, krůček za krůčkem, schod za schodem, příčku za příčkou. Lezu na jednu z věží katedrály ve starém centru Quita. Basílica del Voto Nacional jest největší neogotická katedrála, kterou je možno v Amerikách (severní nevyjímaje, pokud by náhodou někoho napadlo, jestli třeba není něco na Aljašce) nalézt. Stavba vskutku monumentální, zvláště v porovnání s okolní zástavbou nikterak výstavních domů. 140 metrů na délku a 115 metrů na výšku. Základní kámen byl položen v roce 1892, o téměř 100 let později, v roce 1988, byla otevřena. Technicky je stále nedokončena a možná to tak i zůstane. Kdosi totiž vymyslel báchorku, která vyrostla v legendu a legenda praví, že jakmile bude katedrála dostavěna, nastane konec světa. Konec světa jen tak nenastane, neboť bylo spočítáno, že jen výroba zhruba 230 sošek do všemožných výklenků by přišla na miliony dolarů.
V katedrále je možno vylézt na obě věže, ovšem ještě hezčí výhledy, mimo jiné právě výhledy na zmíněné věže, je možno získat poté, co se návštěvník vyškrábe na věž třetí, často opomíjenou Věž kondorů. Kromě pěkných výhledů je Věž kondorů zajímavá svými chrliči, vizuálně připomínajícími kondory v až komiksovém podání.
Snaha postavit baziliku vskutku reprezentativní je vidět na každém kroku. Ať už jde o madridským El Escorialem inspirovaný panteon pro hlavy státu (pohřbeni jsou zde čtyři z ekvádorských prezidentů), přes panamerické motivy až po detaily výzdoby, kde si tvůrci hrdě připomněli ekvádorské endemity jako jsou galapážské želvy, někteří ptáci a nechybí ani další zástupci fauny jako pumy či aligátoři.
Z baziliky pílím dále do Starého města, které je poměrně pěkně zrekonstruováno, včetně dlažby v některých ulicích a spousty kostelů. Ulice jsou plné domorodců, návštěvníků z ciziny jest naprosté minimum. Což je jedna z pozitivních stránek současné pandemie.

Pohled z Věže kondorů na dvě hlavní věže katedrály Basílica del Voto Nacional.

13.9. 2021 pondělí
„Tlustý bílý pane, je to výlet na dopoledne a odpoledne se opět můžete jen tak válet v posteli a nic nedělat, jak máte ve zvyku,“ pravila mi paní recepční, když jsem se u snídaně škrábal na pupku, zíval a těšil se, jak opět nebudu nic dělat.
Jelikož jsem osoba důvěřivá, dal jsem na slova paní recepční a vydal se na výlet. To jsem si zase jednou naběhl.
Nad Quitem se tyčí několik kopců, pročež jsem nelenil a vydal se udělat si procházku na Rucu Pichincha. Rucu Pichincha je jedním ze tří vrcholů sopky Pichincha, která se nachází asi 10km západně od centra města.
Další dva vrcholy Pichinchy jsou Guagua Pichincha (4784m) a Padre Encantado (4685m). Na Guaguau se také často leze, ale dosažení vyžaduje soukromou dopravu a daleko víc času než výlet na Rucu Pichincha.

Pichincha je aktivní sopka. Její poslední velká erupce v roce 1998 z kráteru Guagua a výron plynů ze stejného kráteru zabil dva vědce v roce 2000.
Hlavní trasa na Rucu Pichincha není technická, ale vyžaduje trochu chození a snadné šplhání po skalách. Ovšem – hlavně jest třeba aspoň trochu aklimatizace, jelikož nadmořská výška způsobuje, že většina nepřizpůsobených výletníků po cestě funí.
Je možné začít ze čtvrti Cruz Loma v Quito a vydat se po stezce na vrchol Rucu Pichincha. Ve skutečnosti to byla standardní trasa, než byla v roce 2005 postavena lanovka (aka TelefericQo), která návštěvníky vyveze z výšky 3135m do horní stanice ve výšce 3968m. Většina výletníků dojede k dolní stanici lanovky a počne nešťastně kvílet, naříkat, plácat se do čela a chrlit plejády nehezkých nadávek. Není divu. U stanice jest zábavní park Volcano, kde se srocují bambiliony šklebáků se svými rodiči. Nepanikařte. Zábavní park Volcano je přímo pod lanovkou a 95 procent těchto vřískajících uskupení má pravděpodobně namířeno tam, nikoli na výlet lanovkou nahoru na kopec.
Z horní stanice lanovky je to na vrchol 2-3 hodiny pohodové chůze. Pro průměrně zdatného chodce. Ovšem já? Rozteklá funící hrouda sádla? Na vrchol jsem lezl 3 hodiny a pohodovou chůzí se to rozhodně nazvat nedalo.
„Kyslík! Dám sbírku obalů čínských polévek za kyslík!“ volám pod vrcholem. Kolem mě se nahoru i dolů s úsměvem na tváři prohání místní výletníci, kteří si jen tak udělali výlet z města.
Na vrcholu Rucu Pichincha již nevolám nic. Vyplazuji jazyk a není to nadšením. Poulím oči a není to radostí. Třesu se a není to uspokojením.
Cesta zpět dolů sestává z nekoordinovaného sjezdu a sérii pádů po svahu pokrytém pískem a jemnou zeminou. Na stanici lanovky jsem se dobelhal hekající, obalený prachem, poslintaný a strašlivě, strašlivě nadávající.

Pohled na Quito z Rucu Pichincha.

Výlet na Rucu Pichincha je samozřejmě vcelku nenáročný, ačkoli nachozené výškové metry (3300m hore dole) vypadají na první pohled poněkud zběsile. Po celou dobu vycházka skýtá pěkné výhledy na okolní kopce, na vrcholy sopek a na svítící Quito hluboko dole. Ovšem pokud je někdo líný tlustý nekňuba, co se naprosto vykašle na aklimatizaci, dopadá to nedobře.

14.9. 2021 úterý
Sbalil jsem si saky i paky. Přidal jsem bolesti hlavy, propocené tričko a vzpomínky na včerejší trapný výkon při výstupu na Rucu Pichinchu. Následně odjíždím na autobusové nádraží. Quito má dvě hlavní autobusová nádraží a několik menších. Pravda, vybudovat terminál na okraji města není v jádru špatný nápad, ovšem vybudovat ho kdesi v polích, kde lišky dávají dobrou noc a kondoři si stěžují na osamění, to už je vcelku umění. Výsledkem je, že z centra města se jede na nádraží patnáct kilometrů, což je v dopravní zácpě velkoměsta opravdu zábava. Autobusové nádraží jest pěkné, čisté a přehledné. Zakupuji za dva a půl dolaru jízdenku do Latacungy. Necelé dvě hodiny jízdy. Mimochodem cesta na autobusové nádraží v Quitu trvala hodinu a půl a stála mne dolarů dvanáct.
Latacunga jest zhruba padesátitisícové město, kam jezdí výletníci hlavně ze dvou důvodů. Jednak kvůli blízkosti parku Cotopaxi a jednak proto, aby si v Latacunze udělali základnu pro výlet po vesnicích mezi Latacungou a lagunou Quilotoa. Onen výlet, notoricky známý Quilotoa Loop jest totiž pěknou směsí chození, zírání na domorodce a zírání na dílo přírody, v čele se samotnou lagunou Quilotoa.
Naprostá většina návštěvníků využívá Latacungu jen na nezbytné přespání, podle mého názoru jde však, minimálně centrum, o příjemné město, zvláště v ekvadorských, potažmo latinoamerických poměrech. Několik náměstí, kde je možno zírat na organizovaný chaos, který tvoří prodavači všeho možného. Ponožky nebo visací zámky, nafukovací balónky i pantofle, každý z pouličních prodejců se specializuje na něco. Kromě těchto korzujících obchodníků jsou chodníky, nároží a náměstí plná prodavačů zmrzliny, sladkostí, ovoce, pečených kuřat, pečených vepřových vnitřností, empanád či arep.
Mimoto je Latacunze několik běloskvoucích katedrál a kostelů, což na první pohled připomíná doby, kdy jižní Ameriku znásilňovali Španělé.

Poněkud ospalá atmosféra tržiště ve městě Lacatunga. Ani prasátka nehýří nadšením.

„Turisté? Teď? V době Covidu? Seňorovi tak trochu přeskočilo,” smějí se mi ve dvou cestovních agenturách, které jsem našel otevřené. Zbytek cestovek je od počátku epidemie zavřený. Snažím se vymyslet, jak se dostat za pět peněz do Národního parku parku Cotopaxi a zjišťuji, že to asi za pět peněz nepůjde. Veřejná doprava tam totiž nepřekvapivě nejezdí. Zatímco v době předcovidové se do parku hrnuly bambiliony výletníků každý den, nyní v parku pobíhají většinou jen lamy a pokud tato milá a zákeřně plivající zvířátka nějakého turistu uvidí, hned se k němu seběhnou, žadoní o společnou fotografii a nabízejí plivnutí úplně zdarma.
„Dvě stovky dolarů!” povídá pán v cestovce.
Směji se tak, že jsem málem polknul roušku.
„Ale to máte i se snídaní! Vajíčko a kafe!” nedá se odbýt pán.
Nakonec jsem si domluvil výlet s majitelem hotelu, kde dlím. Za padesát dolarů. Pan Marco má asi stopadesát kilo a vypadá jak alkoholik v posledním tažení.
„Já být řidič a já být taky průvodce!” vybafl na mne Marco mezi něčím, co připomínalo opakované záchvaty astmatika.
„A vylezeme až k ledovci!” chrchlá.
„Ledovče na Cotopaxi, již se třes strachem před mocnými dobyvateli!” volám večer pln euforie z okna hotelu.
Panečku, to bude výlet. Tlustý dýchavičný astmatik a tlustý mrzák Chocho.

15.9. 2021 středa
Jest pěkné ráno, bílé kostely Latacunga oslnivě září v ostrém slunci a proti modré obloze svítí ledovec na Cotopaxi.
Vyjíždíme v osm a zhruba za hodinu přijíždíme do parku. Cesta ubíhá příjemně. Pan Marco lámanou angličtinou vypráví, kterak si zkazil život.
„Já byl učitel španělštiny ve škola tady,” praví a dostává další z astmatických záchvatů.
„To já tě litovat, být učitel nebýt dobré. Všude kolem děti, to být hrůza!” udržuji konverzaci lámanou španělštinou.
„Potom já být v Londýn, vařit v restauraci, mít málo peněz a spát v špinavá díra,” pokračuje bývalý učitel.
„Londýn nebýt dobrý. Tam být Poláci, Češi a Slováci a to nebýt dobré,” pravím moudře.
„Potom pracovat na Florida, pracovat v New York, pracovat v Chicago a potom mě vyhostit a já být zpátky v Ekvádor!”
„Ekvádor být dobrý, vy tady mít smažená morče,” povídám já.
„Fucking bueno!”
„Fucking bueno!”

Cotopaxi. Kopec ve eponymním národním parku jest na pohled unyle pěkný. Žádná krása dramaticky ostrých skal.

Zastavujeme se u laguny, kterou společně s Marcem obcházím. Zhruba 2 kilometry nám trvaly téměř hodinu. Marco v obličeji bledne, zelená, černá a opět zelená. Mění barvy jak podivný semafor a já mám strach, že umře a já nenajdu klíčky od automobilu, abych mohl odjet.
„Marco, kdy ty naposledy být průvodce a chodit? Ne jen jezdit v automobil?”
„To já být ještě mladý. Když mě vyhostit z Amerika. Prezident Bush!”
„Aha,” protočil jsem nenápadně oči.
Odjeli jsme pod kopec Cotopaxi. Kopec je to nudný, taková hodná homole, žádná dramatická hora plná zlověstně trčících štítů. Nechávám Marca spát v automobilu a lezu vzhůru. Cesta jest to vcelku nezajímavá a nenáročná. Vzhledem k povrchu pokrytému sopečným prachem výstup probíhá stylem dva kroky vzhůru/krok dolů, případně krok vzhůru/uklouznutí a sjezd dolů.
Ve výšce 4864m jest velká zděná chata, kde je možno přespat, dát si čaj z lístků koky, případně se smát výletníkům, kteří sem dorazili v plátěných teniskách, tričku a kšiltovce.
Z chaty pokračuji k ledovci, ovšem ve výšce 5200 metrů se, nevybaven mačkami ani fyzickou kondicí, otáčím a potácím se dolů. Což byl, jak se ukázalo, dobrý nápad.
Počasí se začíná převelice rychle měnit. Vrchol hory zmizel v mracích, počal douti poměrně silný vítr a mé obézní tělo bičuje vichr krystalky ledu. Dohlednost se snížila na zhruba 5 metrů. Při sestupu potkávám hned dvě partičky pitomů bez bund, bez čepic, bez rukavic a bez pudu sebezáchovy. Jedincové vylučují množství zvuků. Jde zejména o naříkání, kvílení, úpění, vzlykání, pláč, lamentování, kňourání, bědování, sténání, skuhrání a lkaní.
Zmrzlý budím Marca, který v autě chrápe a slintá si na břicho.
„Dobré?”
„Dobré, ” odpovídám.
Výlet to byl pěkný, ale klidně bych si dovedl představit trávit čas spíše na kopcích, které nejsou pokryty popelem a naprosto tupými turisty, lezoucími do 5000m v pantoflích.
Nicméně jsem se dnes ujistil, že s mou fyzickou kondicí nemá smysl myslet na pokoření Chimboraza, o čemž jsem kdysi poměrně vážně uvažoval.
Odjíždíme zpět do Latacungy. Počalo pršet, ba dokonce začal liják. Pročež jsem si nechal na hotel přivézt dvě pečená morčata, snědl je a šel spát. Takový jsem horolezec a dobrodružník!

Vylézt na Cotopaxi je rozhodně daleko jednodušší, než se zdá. Jedinou překážkou tak bývá jen nevyzpytatelné počasí.

16.9. 2021 čtvrtek
„Ranní ptáče dál doskáče. Například si doskáče pro smažená morčata,” deklamuji po ránu. Načež odcházím na autobusové nádraží a odjíždím do městečka Saquisili. Každý čtvrtek se v Saquisili konají trhy. Celkem na osmi náměstích, přičemž na každém z náměstí je zboží jiné. Největší zábavou je samozřejmě tržiště s morčaty.
„Seňor je velký, zajisté si koupí kýbl morčat, potěší manželku a nakrmí celou rodinu!” překřikují se trhovkyně, tahají morčata z košíků a pyšně jimi mávají.
„Seňor má rozum, pročež si manželku a děti nepořídil,” odpovídám rozverně. Načež si zakupuji jedno smažené morče, ke kterému dostávám brambory a avokádo.

Trhy v městečku Saquisili, jednoho z nejlepších výchozích bodů pro trek k laguně Quilotoa.

Následně naskakuji do projíždějícího autobusu a odjíždím do městečka Sigchos. Hodina a půl jízdy do kopců, kde se zmenšují vesničky, přibývá samot na strmých kopcích a po cestách kráčí domorodkyně v tradičních barevných sukních, podkolenkách až po stehna a vedle nich domorodí pánové v teplákách a kšiltovkách. Jak to již pěkných pár let v kopcích Střední a Jižní Ameriky bývá, potomci původních obyvatel ženského pohlaví se ještě drží tradičního oblečení, zatímco pánové jsou již zohyzděni unifikovanými hadry z Číny.
V městečku Sigchos v poledne nasazuji batoh a vyrážím na jednu z největších ekvádorských atrakcí, proslulý Quilotoa okruh. Připojuje se pár z Francie, který už je na cestě rok a vracet se nehodlá. S nimi jde i 65 letá matka, která za synem přiletěla z Paříže, aby si užila běhání po ekvádorských kopcích.
Po zhruba 10 kilometrech a 6 hodinách chůze v nechutném horku pod sadistickým ekvádorským sluncem s funěním dorážím do vesničky Isinliví. Pěkné výhledy na okolní kopce. Vše občas připomíná gigantické vertikální golfové hřiště. Svěže zelená tráva je ovcemi a kravami udržovaná v délce několika málo centimetrů a sklon luk a políček je takový, že někteří návštěvníci z toho až dostávají závratě.
Jednou z hlavních atrakcí vesničky je ovšem ubytování Llullu Llama, které se během pár let stalo jakousi institucí. V ekvádorských horách je tak poutníkům k dispozici ubytování s až spektakulárními výhledy, až nepřirozeně čisté, k dispozici je přehršel nejrůznějších aktivit od jízdy na koních přes návštěvu sýrové farmy až po sjezd z okolních kopců, zvláště ze 4000m vysoké Ňahurity. A abych nezapomněl – uprostřed kopců ekvádorského venkova je v Llullu Llama k dispozici nejen bar s nabídkou koktejlů či craft piva, ale i…. vířivka.
Večer chlemtám cuba libre na vyhlídce El Calvario nedaleko Llullu Llama a volám do strmých stěn kolem a kaňonu pode mnou: „No není na tom zasraném světě krásně?”

Pohled z vyhlídky El Calvario u vesničky Isinliví.

17.9. 2021 pátek
Vstávám v pět hodin ráno, hodinu před rozedněním. Přijíždí náklaďák, lezu na korbu a vyjíždíme na vrchol 4000m vysokého kopce Ňahurita. Výhledy jsou přenádherné. Políčka hluboko dole, na obzoru zasněžené sopky Iblaba Norte, Iblalabla Sur a Cotopaxi. Jest příšerná zima a fouká vítr, který znemožňuje chodit po dvou. Jak retardovaní lezeme po čtyřech. Řidič náklaďáku, pan průvodce i já. Poté se ukázalo slunce, začalo i hřát a z obličeje mi opadaly kusy ledu. Načež jsem pravil: „Do sedel!”
Pán řidič kromě nás totiž vyvezl na kopec i bicykly, pročež nasedám a jedu. Tedy…. občas si nejsem jistý, jestli jedu nebo padám. Sjezd ze 4000m do Isinliví ve výšce zhruba 2600m po serpentinách prašné a kamenité cesty zpestřené ležícími kravami a probíhajícími psy. Vesničané přihlížejí, smějí se a v jejich indiánských obličejích září úsměvy plné zlatých zubů.
S vytřeštěným zrakem a vyklepanými vnitřnostmi zastavuji smykem u Llullu Llama.
Sjezd nejrůznějších kopců na bicyklu je v Ekvádoru populární a opravdu to stojí za pár peněz. Turisté jsou vděčni za přívaly adrenalinu a prachu v očích, indiáni jsou vděčni za rozbité turisty, kteří sjezd nezvládli. Zkrátka legrace na všech stranách.
Beru batoh a odcházím do vesničky Chugchilan. 10 kilometrů, 6 hodin chůze.

Okruh Quilotoa není jen známé stejnojmenné laguně. Popravdě řečeno, chození po kopcích a okolních vesničkách se mi líbilo ještě více.

18.9. 2021 sobota
Prší a fouká ledový vítr. Odcházím z Chugchilánu ke kráteru Quilotoa s lagunou do eponymní vesničky na hraně kaldery. 12 kilometrů, 6 hodin chůze. Připojuje se tak trochu šílený manželský pár z Německa. Na cestě rok, další rok před sebou.
Ve chvíli, kdy jsem se vyškrábal na římsu nad jezero ve výšce 3900m se alespoň trochu roztrhaly mraky a laguna se objevila v plné kráse.
„No není na tom zasraném světě krásně?” řvu ze skály nad lagunou. Vedle mě stojí stará indiánka a směje se, až se za pončo popadá.
Jsem zmrzlý, promočený a spokojený.
Vesnice Quilotoa je rozhodně nejturističtější místo, které jsem zatím v Ekvádoru navštívil, i když mimo víkend je zde prý jen zlomek výletníků. Za vjezd do vesnice se platí poplatek za osobu a indiánky ve svých kloboucích běhají a kasírují, až za nimi vlají ponča. Naprostá většina návštěvníků jsou Ekvádorci a jelikož je víkend, je jich zde asi tak bambilion. Hlavní ulici lemují stánky se suvenýry, spousty restaurací a nemálo hostelů, ba i hotelů. Večer jsem si dal pečené morče, horkou bramborovou polévku se sýrem a avokádem a od paní v ubytování dostal na noc dva koše dřeva na topení. Ach!

Domorodkyně u kaldery Quilotoa. Zážitky až archetypální.

19.9. 2021 neděle
Zhruba 12 kilometrů za 4,5 hodiny. Obcházím lagunu po římse kaldery, každých pár minut rozpřahuji ruce a volám: „Jé!” a občas: „Jů!”
Výhledy jsou pěkné na obě strany. Na straně jedné laguna, na druhé krajina kopců, kaňonů a potoků. Na římse fouká slušně vítr, terén je povětšinou písek s kameny. Nic pro milovníky závratí. Zvláště vítr údajně způsobí, že se každý rok nějaký ten návštěvník zřítí dolů. Celý okruh je ve výšce mezi 3700 a 3930m, stoupání a klesání jsou občas výživná. Turisty jsem potkal dva, k tomu několik indiánčat a pár indiánek s osly, kravami a nezbytnými úsměvy plnými zlatých zubů.
Obrazy jsou až kýčovitě pastorální. Těžká dřina na políčcích s neuvěřitelným sklonem, přežvykující krávy, zírající ovce, neteční oslové a spousty štěkajících psů. Domorodkyně v kloboucích, všemožná ponča, šály proti větru.
Odpoledne odjíždím do Zumby a poté narvaným busem do Latacungy. Místo k sezení? Nu, pro řidiče ano, cestující tvoří podivuhodný spletenec těl a končetin. V uličce autobusu leží staré paní indiánky, indiánčata co chvíli zvrací, z odkládacích prostor u stropu řve drůbež, několik selat a autobus šplhá a klesá stovkami zatáček.
„Táhni, příšero!” zařval jsem k večeru vyděšeně. V hotelu jsem totiž objevil zrcadlo. Před výletem jsem se nechal ostříhat dohola. Minulých pár dnů pobytu na slunci na rovníku vykonaly své. Rudofialová lebka pokrytá částečně puchýři a částečně bílými fleky, které zůstaly tam, kde jsem puchýře již strhnul.
Nejbližších několik dnů hodlám nosit roušky proti Covidu tak, abych jimi měl obalenou celou kebuli. Na krku teď nosím vizuální peklo.

Laguna Quilotoa. Na první pohled třešnička na dortu celého výletu. Díky dostupnosti po silnici a autobusy s turisty se zejména u přilehlé vesnice jedná o poněkud pouťovou záležitost.

20.9. 2021 pondělí
Stejně jako po celém světě, i v Ekvádoru mizí velká otevřená tržiště a stěhují se pod střechy sterilních, vesměs nepěkných budov. Latacunga není výjimkou. Mercado Cerrado je příklad, kam vývoj spěje. Hnusné unifikované kóje a pulty pokryté stejnými bílými kachly jsou v přízemí obsazeny prodavačkami a prodavači masa, ovoce či sýrů. Nedostatek přirozeného světla a absence svěžího vzduchu otevřených tržišť dělá své. První patro je vyhrazeno restauracím, vesměs nabízejícím stejná jídla. Díky Covidu je navíc tržiště poloprázdné a minimálně polovina provozoven uzavřena. Nuda nuda šeď.
Zábavnějším a zcela nejlevnějším způsobem, jak přijít k jednoduchému jídlu či nakoupit ovoce nebo zeleninu je využít pojízdné stánky, stojící téměř na každém rohu a zvláště na rozlehlých náměstích.
Před odjezdem z města jsem si ještě celou sluncem spálenou lebku pečlivě namazal mastí, kterou jsem si včera zakoupil v lékárně. Bolest neustoupila, zato kůže na některých místech onu mast absorbovala a lebku mám teď kromě barevných fleků pokrytou puchýři o velikosti velkých fazolí. Přímý autobus z Latacungy do Baňos jede až v poledne, pročež jedu s přestupem. Kdybych tak byl býval věděl….
Odjíždím do města Amboto a přestupuji na autobus do Baňos. Samozřejmě jsem usnul a probudil se až pár kilometrů za městem. Vyskakuji a stopuji první autobus zpět. Zastavuje mi vysmátý pan řidič, že mě sveze zdarma autobus je prázdný až na pár známých rozverného pana řidiče.
„Šlápni na to, závodníku!” povzbuzuji česky pana šoféra.
Načež na to pan šofér šlápnul. Autobus se převrátil a pár metrů se sklouzl po boku. Nechutně hlasitý, řezavý zvuk kovu, tříštící se sklo a rány předmětů padajících autobusem.
„Sakrblé! Rozbil jsem si sluneční brýle!” volám roztrpčeně, namáčklý na bok autobusu a zasypán sklem z rozbitých oken.
To nejhorší ovšem teprve přišlo.
„Zatraceně! Já bublám! A šumím! A jsem sladký!”
Při havárii se rozmáčkla láhev limonády pana Coca Coly a já jsem nyní kompletně promáčen hnědou tekutinou.

Při dopravní nehodě očekávám, že si zlámu kosti či narazím hýždě. Ale že se málem utopím v limonádě, tím jsem byl nepříjemně zaskočen.

Šplhám do bočních oken ležícího autobusu, která jsou nyní nade mnou a zjišťuji, že se opravdu podobám spíše tlustému vepři, nežli pohyblivé opici. Vylézt ven mi trvá věčnost a v případě požáru bych neměl nejmenší šanci.
Zvenčí vypadá havárie poměrně akčně. Všichni kolem na mě cosi řvou.
„No a co! Šumět a bublat je u nás v Evropě úplně normální!” snažím se zachovat důstojnost a nedůstojně kulhám pryč. Trochu potlučen, ale především vykoupán v Coca Cole.
Jindy turistické ghetto, tedy městečko Baños, je snad nyní díky covidu poloprázdné, čehož hodlám využít. Ubytoval jsem se přímo v centru.

21.9. 2021 úterý
Hotel, hostel, cestovní agentura, masáže, obchod se suvenýry, hostel, restaurace, masáže, hostel, cestovní agentura, obchod se suvenýry a hotel. Tímto jsem popsal všechny budovy v typické ulici v Baños. Patnáctitisícové městečko je centrem více či méně adrenalinových zážitků celého Ekvádoru. Za zábavou se sem sjíždějí Ekvádorci z celé země a před pandemií Covidu i nemálo cizinců.
Městečko. Je usazeno v údolí, ba snad i kaňonu řeky a obklopeno strmými svahy kopců. K dispozici je nespočet krátkých výšlapů po okolí, jízdy na koních, sjíždění řek na raftech, rybolov, bití malých dětí u cesty, přehršel zip-line v nejrůznějších podobách, jízda na bicyklech z kopců, canoying a z Baños je možno si zajet i na několikadenní výlety na kopce pokryté ledovci či třeba do Amazonie.
Pobíhám po městečku polonahý, jelikož po včerejší havárii a koupeli v limonádě jsem dal téměř všechny věci do prádelny.

U městečka Baños je přibližně bambilion vodopádů.

V trenýrkách a tričku jsem přiběhl do půjčovny kol.
„Prosil bych jeden bicykl, který mě uveze a který se se mnou nevybourá,” pravil jsem.
Pán v půjčovně nevěřícně zíral. Zřejmě nemá často obézní zákazníky, oblečené jen v trenýrkách, tričku, roušce a čepici, které se nedaří zakrýt puchýře na sluncem spálené holé hlavě.
Obdržel jsem bicykl za pět amerických peněz na den. Žádný zázrak techniky, ale čeká mne naprosto nenáročná trasa, ba dalo by se říci, že jde o přesun klesáním.
A poté se již vrhám na známou Ruta de la cascadas, tedy Cestu vodopádů. Na 61 kilometrech podél řeky Río Pastaza mezi městy Baños a Puyo je vodopádů přibližně bambilion, možná i o něco více. Celá cesta je víceméně z kopce a vede několika tunely v délce od dvou set metrů po více jak půl kilometru. Cyklisté se ovšem s výjimkou prvního, zhruba čtvrtkilometrového, tunelu mají ten ostatním vyhýbat. A vyhýbat by se i měli, jelikož paralelně s tunely vedou trasy pro cyklisty, ze kterých jsou pěkné výhledy na kaňon, řeku a další vodopády. K některým vodopádům vedou zip-line zbudované čistě pro turisty, k některým jakési lanovky, využívané i místními občany, povětšinou žijícími na druhé straně řeky Río Pastaza.
Po výjezdu z Baños je nutné přejet most pod přehradou Agoyán a poté se jen kochat. Vodopády Agoyán, vodopády Manto de la Novia (Plášť nevěsty), vodopád San Jorge pár set metrů vlevo, opět u Río Pastaza vodopád San Pedro. A několik bezejmenných, které protínají zpěněnými čarami zelenou hradbu vegetace kaňonu. Poté se přijede do vesničky Río Verde, zhruba 17 kilometrů od Baños . Vesnička je to veskrze nezajímavá, ovšem u vesnice jest hlavní atrakce celé Cesty vodopádů. Pavilon del Diablo neboli Ďáblův kotel. Ha!

Pavilon del Diablo neboli Ďáblův kotel. Záležitost tak vlhká a mokrá, že by má známá, nymfomanka N., jen tiše záviděla.

K vodopádu se dá podívat horním a dolním přístupem, přičemž propojené obě vyhlídky nejsou – je nutno se vrátit zpět do vesnice a jít k vyhlídce druhé.
Začíná pršet. I bez deště je Ďáblův kotel proslulý tím, že pokud dojde návštěvník až na konec stezky, není vlhký či mokrý. Jest poloutopený. Na konec dolní stezky ovšem téměř nikdo nechodí. Nebo spíše neleze. Poslední desítky metrů je jen tunel ve skále.
„Břicho! Mé tukové pásy!” prskám skrze vodu a lezu po čtyřech, vláčeje své tukové zásoby po mokré skále. Až při cestě zpět jsem si všiml cedulky, že tunel je vhodný jen pro trpaslíky, zakrslé králíky a jedince do 80cm výšky. Fouká vítr, prší a připadám si jak v roli terče na závodech hasičů v disciplíně požární útok, kdy se soutěžící do terče trefují proudy vody.
„Pěkné, moc pěkné, ale seňora si asi rozmaže mejkap,” odpovídám na dotaz turistce, která se mne ptá na vodopád a znepokojeně zírá na mé trenýrky, ze kterých crčí voda.
Déšť se mění v liják. Vsedám opět na bicykl a pokračuji. Vodopád Del Rocío, známý spíše pod názvem Machay podle blízké vesnice, neleží přímo u silnice a tak sestupuji po desítkách a stovkách schodů a po chodníku z prken. Klopýtám, kloužu, padám a chrlím vodu a nepěkná slova. Sestup k vodopádů bych si jinak užil, jelikož připomíná spíše cestu botanickou zahradou. Ovšem za hustého lijáku vidím jen spoustu rozmazané zeleně. U vodopádů přestalo pršet asi na dvě minuty. Pročež jsem vyfotil asi dvě fotky, vyždímal si trenýrky a z ucha vylil asi dva litry vody.
Posledních 40 kilometrů do Puya bojuji s vodou, zimou a nadávám si tak, že by mne rodičové zajisté nepochválili. V Puyo mám všeho plné zuby a napůl zmrzlý jsem se navíc i okamžitě zapařil, jelikož Puyo je víceméně město v džungli.
Z trenýrek a trika se mi kouří, jak se odpařuje voda. Puchýře na spálené lebce mám rozmáčené. Pan řidič autobusu nic neříká, vyvaluje oči a nutí mne, abych celou cestu zpět do Baños seděl na igelitové tašce, bych mu nezmáčel sedačky.

Typický dopravní prostředek přes Río Pastaza.

22.9. 2021 středa
Na svazích i na hřebenech kopců nad Baños je spousta vyhlídek. Ty jsem měl v plánu navštívit dnes dopoledne. Místo toho si toaletním papírem vysušuji rozmáčené a mokvající puchýře na spálené lebce. Žádné vyhlídky nebudou. Opět prší a vše je v mlze a nízkých mracích. Lezu alespoň do muzea u Basílica de Nuestra Seňora de Agua Santa. Muzeum je takové pěkné vesnické a výhledy z prvního patra a ze střechy u baziliky jsou….výhledy na mlhu a mraky. Potěšila mne alespoň vystavená vycpaná zvířata. Anakonda narvaná do lihu ve velké sklenice či smějí i se lebka tapíra. Kněz nadává v přilehlém kostele na neřesti světa přes roušku, takže mu jednak není moc rozumět a jednak se v roušce dusí a komicky funí.

Basílica de Nuestra Señora de Agua Santa

Odjíždím do města Riobamby. Celá cesta probíhala v dešti, ovšem jen jsem vystoupil z autobusu, objevila se modrá obloha a je hnusné horko. Má stále spálená hlava opět trpí.
Celé odpoledne jsem sháněl agenturu, se kterou bych na bicyklu mohl sjet svahy Chimboraza, což je jedna ze zdejších nejpopulárnějších aktivit. Zatímco před pandemií tuto zábavu absolvovaly každý den údajně až dvě desítky lidí, nyní nemají společnosti sjezd provozující kromě mě ani jednoho zájemce. Naneštěstí jsou k výletu zapotřebí minimálně dva jedincové.
A tak budu čekat. Všude jsem rozdal telefonní číslo a přislíbil, že se při jízdě na bicyklu zajisté vybourám, něco si zlomím a potěším tak případné ostatní klienty zájezdu. Doufám, že na toto lákadlo se někdo chytí.

23.9. 2021 čtvrtek
Po ránu mi zvoní telefon a paní na druhém konci nadšeně povídá, že na zítřek sehnala kohosi, kdo by byl ochotný se mnou absolvovat výlet na Chimborazo a sjezd na bicyklu dolů. Poté upřesnila, že onen klient se jen vyveze automobilem na kopec, ovšem automobilem pojede i dolů a bude mne pozorovat, kolikrát spadnu. Zajímavé.
Jest čtvrtek, pročež odjíždím z Riobamby do městečka Guamote.
Guamote, vzdálené od Riobamby něco přes 30km je šest dnů týdnu ospalá díra v horách u Panamericany, ovšem každý čtvrtek se změní ve střed vesmíru.
„Řím? Řím nikoho nezajímá. Všechny cesty vedou do Guamote!” volají každý čtvrtek vesničané z okolních vesnic, samot, polosamot, ale i Riobamby. A nasedají na autobusy, nákladní auta, na oslíky s spěchají do Guamote. Čtvrtečními trhy jest Guamote proslulé. Pro návštěvníka je ovšem více než nabízené zboží zajímavá podívaná na účastníky trhu. Žádné soubory lidových tanců, žádné umělé strojení do krojů. Trh je pěkně autentický. Ženštiny ve svých krátkých sukních a punčochách nad kolena, povětšinou červená ponča, občas i zelená, nezřídka se zdobeným lemem, ženštiny s vlasy spletenými do copů a s copy obalenými do barevných zdobených stuh. A samozřejmě klobouky. Klobouky zdobené občas stuhou, ale daleko častěji pavími pery. Jelikož jest doba Covidu, vše je doplněno rouškou. Pánové, na rozdíl od mužů z měst, nosí také ponča a občas jsou k zahlédnutí I kalhoty zdobené vyšíváním, ba i našitými kusy kožešin. Odhadem je v tradičním oblečení, nikoli globálně se vyskytujících čínských hadrech, třetina až polovina občanstva.

Ženština na trhu v Guamote.

K dostání je všechno, čeho se vesničanům z hor někde nedostává či naopak někde přebývá. Ryby, zelenina, ovoce, prášky na praní v horských potocích, provazy na dobytek či škrcení tchýně, sedla a postroje, krávy, prasata, ovce, kozy, morčata živá i vykuchaná, drůbež, mobilní telefony, rádia i umělohmotné pantofle. Zboží se prodává ve stáncích či jen na hromádkách na chodníku, přímo z korby nákladních aut a nebo prostě jen tak z ruky. V krásném chaosu pobíhají prodejci cukrové vaty, zmrzliny a nafukovacích balónků pro šklebáky, kolem bečí ovce a vřískají selata, troubí automobily a z chrchlavých reproduktorů donekonečna huláká: „Za dolar, za dolar, za dolárek! Za dolar, za dolar, za dolárek!”
Jako na všech tržištích, i zde je samozřejmě sekce žrádelní. Desítky malých vývařoven, kde to v hrncích bublá, všude se linou vůně a prodavačky hlasitě vyvolávají, že jen vařený prasečí rypák od nich je ten nejlepší, že jen u nich je možno dostat lahodné fazole s nasekanými vnitřnostmi a že jen ony mají ty nejlepší vařené kuřecí pařáty.

Nejlahodnější lahůdky jsou po celém světě k sehnání na místních tržištích. Ekvádor není výjimkou.

Jednou z mých nejoblíbenějších činností na výletech je zírání. Zírání na domorodce. A nejlepší místa na zírání, společně například s rušnými nádražím, jsou tržiště. Čtvrteční trhy v Guamote patří k těm nejpěknějším, co jsem v Ekvádoru viděl.
Odpoledne odjíždím z Guamote směrem na Riobambu a vystupuji ve vesničce Colta ležící u stejnojmenné laguny. Laguna je zoufale nudná, spíše takové víkendové piknikové místo pro obyvatele Riobamby. Ovšem přímo v Coltě je i malý kostelík. Bílé zdi, kamenná, neomítnutá čelní zeď, od pohledu mnohokráte rekonstruována ne zrovna nejodbornějšmi metodami. Kostelík La Balbanera je nejstarším kostelem v Ekvádoru. První, který španělští dobyvatelé a okupanti postavili. Bylo to v roce 1534 a i přes četná zemětřesení je kostelík v nadmíru dobré kondici.
Pár desítek metrů od kostelíku, podél Panamerické silnice, nachází se další z atrakcí. Atrakce zábavná a chutná. Jedná se o Alej morčátek.

Morčátka ve vesnici Colta.

Na zhruba sto metrech je přibližně patnáct kolotočů. Kolotoče jsou tvořeny bodci, na kterých se vozí morčata a pod kolotoči je žhavé uhlí. Za každým kolotočem je malá restaurace a každá nabízí to samé – roztomilá grilovaná zvířátka s nejrůznějšími přílohami. Vybral jsem si morče, které mělo, s nataženými končetinami, dobrých 40 centimetrů. Vskutku gigantické, byť morčata v Jižní Americe jsou obecně o dost větší, než evropští zakrslíci sloužící jako domácí mazlíčci.
„A přílohu si dá señor jakou?” dotázala se šťastná majitelka podniku, jelikož jsem si vybral největší morče.
„Jako přílohu si dá señor…. ještě jedno morče,” pravil jsem a poškrábal se na pupku.

Spokojená morčátka. Již je netrápí globální oteplování, inflace či zvrtnutá nožička.

24.9. 2021 pátek
„Čau Dimitri! ” zdravím po ránu pana průvodce. Pan Dimitri (nikoli Dimitrij, jak jsem byl několikrát upozorněn) dnes bude dělat řidiče, technika a celý den bude odpovídat na spoustu mých pitomých otázek. Kromě Dimitriho sedí v autě ještě cikán.
„Já jsem Daniel. Jsem cikán z Rumunska, ale když mi byly tři roky, adoptovali mě a odvezli do Denveru,” pravil rumunsko-americký cikán Daniel.
Vzadu jsou na korbě pick-upu dva bicykly.
Vyjeli jsme ke kopci Chimborazo. Posledních nemálo dnů, v podstatě celý můj pobyt v Ekvádoru, jest zataženo, občas prší a občas příšerně leje. Dnes je ovšem všude spousta modré, slunce pálí a na obloze je jen pár bíle zářících mraků.
„Neuvěřitelné, neskutečné, božské, úžasné!” vyje cikán Daniel americky extatickým způsobem.
„E?” táži se, co se děje, zdali jsme přijeli do ráje a nebo snad někde rozdávají čínské polévky zdarma.
„Úžasné, kouzelné! Tady je tráva a tady je kráva!” řičí pan Daniel.
Pan řidič Dimitri se na mě podíval, protočil oči a pokrčil rameny.
Tiše jsem zaúpěl.
Jedeme do Národního parku Chimborazo, po prašné cestě serpentinami stoupáme ke kopci. Výhledy jsou přepěkné. Semiaridní krajina, zeleň skoro zmizela a proti obloze se tyčí Chimborazo. Chimborazo jest neaktivní sopka a jak už to u sopek téměř vždy bývá, jde v podstatě o kopec, vizuálně nuda. Zajímavost Chimboraza spočívá v tom, že nejenom jde o nejvyšší kopec Ekvádoru. Zajímavější je fakt, že pokud člověk vyleze až nahoru a počne se škrábat za uchem, je to nejblíže ke Slunci, kde se lze na Zemi takto škrábat. Díky tomu, že Země není kulatá, nýbrž zploštělá, je Chimborazo, měřeno od středu Země, nejvyšší horou. Vyšší než Mt. Everest, například.

Chimborazo

„Neuvěřitelné… tohle je kopec! A tady….. vzduch! To je skvělé, jedinečné, úžasné, báječné!” huláká v podstatě bez přestání cikán Daniel. A aby toho nebylo málo, natáčí nepřetržité video, kdy švenkuje mezi okolní krajinou a svým euforicky rozzářeným obličejem.
Parkujeme u první ze dvou chat. Zatímco pan Dimitri se vrhá na bicykl, dohušťuje, pumpuje olej do brzdového systému a znovu a znovu brzdy testuje, pan cikán Daniel pobíhá kolem jak pes se zapáleným ocasem, natáčí své psychedelické video a řve:„To mi nikdo neuvěří! Nikdo! Nikdo na celém světě! Protože je to neuvěřitelné! Ne-u-vě-ři-tel-né! Uááá!”
Stoupám kolem pomníčků neúspěšných, kteří se snažili na Chimborazo vylézt. Za necelou hodinu míjím druhou z chat ve výšce 4980m a pokračuji k laguně Condor Cocha. Ehm….. ve skutečnosti jde o téměř vyschlou blátivou louži, ve které by si nezaplaval ani můj pavouk Freddy. Pravda, ona louže leží ve výšce 5100m, proto naštěstí není obsypána slunícími se turisty.
Po návratu k první chatě si nasazuji legrační cyklistickou přilbu, nasedám na bicykl a vyjíždím. Prvním osm kilometrů jest to nadmíru zábavná činnost. Serpentiny, prašné cesty, výhledy na suchou krajinu a ve slunci zářící Chimborazo. Kolo jest seřízeno až nečekaně dobře, brzdy fungují, pročež si užívám sjezdu, driftování, pěkných výhledů a zmrzlého obličeje, který mi bičuje silný vítr pískem a drobnými kamínky. Vůbec mi to ovšem nevadí, směji se jak idiot a zdravím vikuni, které míjím ve vzdálenosti pár metrů. Pod vstupní bránou do parku se napojuji na asfaltovou silnici a sjíždím dalších zhruba dvacet kilometrů směrem k Riobambě. Stáda vikuní a v pozadí Chimborazo. Obraz vpravdě ikonický.

Vikuni a Chimborazo

Cikán Daniel jede za mnou v autě, nonstop si všechno natáčí a svým nadšeným řevem plaší faunu a pravděpodobně i flóru v širém okolí.
„Co se Vám stalo, señore?” udiveně na mne zírá na hotelu v Riobamě pan recepční.
„E?”
„No máte písek a prach ve vlasech, v uších i po celém obličeji!”
„A nejenom tam!” pravím a a počínám si rozepínat kalhoty.
Pán recepční ovšem zbaběle prchá, zatímco já si jdu do sprchy vymýt písek a prach Chimboraza ze všech myslitelných tělesných zákoutí.
Takový pěkný den to dnes byl.

Sjezd úpatí Chimboraza jest běžnou, ale pěknou kratochvílí.

25.9. 2021 sobota
Vstávám brzy. Jest sobota, tedy den, kdy jsou nejživější trhy Riobamby. V sobotu se do města sjíždějí vesničané z okolí, by prodali i nakoupili. Riobamba jest ne zrovna pěkným městem, spíše slepencem nesourodých betonových budov. Snad jen pár parků a kostelů potěší oko návštěvníka. O to větší kontrast působí vesničané v tradičním oblečení, kličkující mezi kolonami automobilů, svými červenými ponči kontrastují s řadami žlutých taxíků a kolem oprýskaných zdí vláčí pytle kukuřice, zeleniny či brambor. Působí ve městě tak trochu ztraceně a vyplašeně.

Vesničané na ulicích Riobamby, kam přijíždějí z hor nabízet kukuřici, brambory a civilizací vyplašené a unavené pohledy.

Hned po ránu jsem mezi parky, kostely a náměstími nachodil skoro 15 kilometrů, bych stihl navštívit tržišť co nejvíce. Nu, co si budeme povídat – až na výjimky jsou si všechna tržiště podobná. Mercado de la Condamine, Mercado Juan Bernardo “Davalos”, Mercado Bolívar Chiriboga “El Prado” , Mercado San Alfonso, Mercado San Francisco, Mercado de la Merced a samozřejmě ulice kolem centra jsou plné všeho možného. Co je na tom nejlepší – rozhodně se nejedná o trhy turistické, žádné stánky se suvenýry, jen vůně masa, ryb, ovoce a typického zápachu oblečení z Azie.
Po poledni odjíždím do města Cuenca. Šest hodin jízdy. Výhledy na strmé kopce, políčka, vesnice, vesničany a stovky zatáček na silnicích šplhajících po úbočích kopců, klesající do kaňonů řek a občas mizejících v mracích.
Ubytoval jsem se ve starém koloniálním domě. Ehm. Ubytování zřejmě ještě pamatuje španělské najezdníky. Schody vržou, z popraskaných zdí z nabílených vepřovic sem tam vykoukne pavouk.

Cuenca. Město nasáklé pouličním uměním i pouličním kýčem.

26.9. 2021 neděle
Santa Ana de los Cuatro Ríos de Cuenca neboli Cuenca jest třetím největším ekvádorským městem. Přes 300 tisíc obyvatel, téměř 700 tisíc, pokud by se počítala celé metropolitní oblast. Nadmořská výška kolem 2500m činí zdejší pobyt příjemný i pro vyžrané jedince potící se při jakémkoli pohybu. Sám jsem toho více než stokilovým případem. Oblast byla prokazatelně obývána již před 10 tisíci lety a jak už to ve zdejších končinách bývalo a stále bývá zvykem, lidé se navzájem tloukli palicemi, házeli si do obličejů kamení, častovali se hrubými výrazy a vůbec si činili nepěkné věci. Lid Cañari měl rád Inky asi tak, jako dnešní civilizovaní lidé ruské mužiky, pročež Inkové neváhali a osadu s poetickým názvem Guapondeleg (Země velká jako nebe) zbořili a zdejšímu lidi provedli spoistu ohavností. Na místě Guapondelegu vystavěli město honosné, přehonosné, podle současných výzkumů konkurující slavnému Cuzcu a pojemnovali jej Tomebamba. O městě a jeho bohatství se vytvořili takové zkazky, že sem později Španělé přitáhli s nadějí na nalezení celých hor zlata a všelijakého jiného bohatství. Ano, důvtipný čtenář si již jistě domyslí, že Tomebamba je považována za kandidáta na bájné město zlata, které Španělé nazývali El Dorado. Místo hromad zlata nalezli ovšem Španělé jen vypálené ruiny a na kopcích pár domorodců, kteří se jim smáli a ukazovali vztyčené prostředníčky. Cuenca ve vícemnéně dnešní podobě byla založena Španěly roku 1557.  Tedy – založena byla osada a to průzkumníkem Gilem Ramírezem Dávalosem.
Centrum města je dnes zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO kvůli mnoha historickým budovám a historickému významu jako zemědělského a správního centra.
Zajisté, v Latinské Americe jest mnoho měst s mnoha pozůstatky po koloniální vládě Španělů, leč troufám si tvrdit, že Cuenca patří mezi ty nejhezčí. Postrádá chaos, smog, špínu a gangy jihoamerických metropolí a na ulicích (zřejmě kvůli nadmořské výšce a tím pádem chladným nocím) nejsou ani desítky bezdomovců.
Historické centrum jest převelice kompaktní a kam jen spočine oko návštěvníka, tam trčí nějaký ten kostel, katedrála a honosné domy koloniálních zbohatlíků. Ulice jsou osvětlené, čisté, často dlážděné. Není tedy divu, že se Cuenca stala cílem nejen místních a zahraničních turistů, ale i městem, kde se usazuje nemálo expatů a taktéž všemožných umělců, duší rozervaných, nejrůznějších hippie z celého světa a nadšenců, kteří holdují jedu alkoholu a marihuany a poté tvoří všemožné malůvky, nad kterými se radostí tetelí nemálo přihlížejících.

Graffiti v Cuence patří k tomu lepšímu, co lze v v Jižní Americe spatřit. Což je převeliká pochvala, jelikož občané jihoamerických států jsou graffiti zřejmě posedlí. Rozhodně z pohledu Evropana. Graffiti je zde daleko častější, než kdekoli jinde na světě.

Bloumám Cuencou, zastavuji se v mnoha miniaturních kavárnách a v jídelnách o dvou či třech stolech si cpu do břicha spoustu laskomin, od kávového piva po pečené morče.
I nekulturního barbara, kterým dozajista jsem, potěší pohledy z několika věží kostelů, na které se dá vylézt a v noci je možno se kochati pohledy na lehce osvětlené katedrály.
Není možno jen tak minout Katedrála Neposkvrněného početí (Catedral de la Inmaculada Concepción), běžně označovaná jako Nová katedrála v Cuenca (Nueva Catedral de Cuenca). Vizuálně značně odlišná od snad všech jiných katedrál v celé Jižní Americe svítí světle modrými kupolemi a u její hlavní brány je možno pozorovati nejrůznější náboženské pomatence, pouliční kazatele a žebráky. Jak jsem se dočetl v brožurce Guia Oficial Cuenca – Iglesias de Cuenca (Oficiální průvodce – kostely Cuency), kterou jsem si rozhazovačně pořídil, modrobílé glazované dlaždice na třech velkých kupolích katedrály pocházejí z Československa. Celé katedrála je pěkným případem toho, že katolická církev je nejenom spolkem pedofilních deviantů a patologických lhářů, ale i pošuků, kteří neváhali mrhati drahocenými zdroji, lidskou silou a zdravm rozumem. Nová katedrála má tak nejen dlaždice dovezené z Československa, ale i podlahu z růžového mramoru dovezeného z italské Carrary. Fasáda je zhotovena z alabastru a mramoru. Až neuvěřitelná je směs architektonických stylů, bohapustá swingers párty za účasti klasicicmu, baroka, renesance, novogotiky i románského obrození. Celek kupodivu drží pohromadě i přesto, že věže musely být zkráceny, jelikož pan architekt se těžce přepočítal a původně navržené věže by prostě katedrála neunesla.

Catedral de la Inmaculada Concepción

Kromě Nové katedrály je v Cuence nepřekvapivě i Stará katedrála, několik vyhlídek, nemálo muzeí či třeba Klášter El Carmen de Asunción z roku 1672 s vyřezávanou kamennou fasádou, zlatou kazatelnou a květinovým trhem v atriu.
Nejhezčí je Cuenca pozdě v noci. Turisté zmizí, dláždení se lehce leskne a ticho přerušují jen pářicí se kočky či zvracející pes na nároží. romantika jak má být.

27.9. 2021 pondělí
„No není na tom zasraném světě krásně?” volám z vysoka, z převysoka, klátíce se ve větru na kraji skály. Pode mnou, hluboko, jsou laguny černé, modré i zelené , trsy dlouhé žluté trávy párama, potoky a mokřady. Vítr metá mraky sem a tam a rozcuchal mi i vlasy, které již dosahují půlcentimetrové délky. Slunce celou tu nádheru ozařuje, jak se na slunce téměř na rovníku sluší. Škrábu se na tučném břiše a pranic mi nevadí, že je mi zima.
Brzy ráno jsem odjel z Cuency po Panamericaně směrem na Guayaquil a nechal se vyhodit u informačního centra Národního parku Cajas. Ač pátrám usilovně ve své chatrné paměti, nenapadá mě jiný národní park, který by byl tak extrémně snadno dostupný z města, park ležící přímo u hlavní silnice (a ne jen tak ledajaké silnice, nýbrž slavné to Panamerické!) a park, kde se po pár desítkách metrů chůze návštěvník ocitne v krajině dvounohými vetřelci téměř nedotčené. Kopce jsou strmé, skalnaté a velká část parku má vskutku trojrozměrné výhledy, žádný terén placatý jak hrudník severokorejské rolnice. Pohledy z bezpočtu vyhlídky či z hřebenů skalnatých kopců jsou přepěkné, téměř z ptačí perspektivy.

Národní park Cajas.

Národní park Cajas je proslulý mimo jiné tím, že pokud je počasí deštivé, mění se toulání v brodění, zapadání do mokřadů a bažin, klouzání po blátem pokrytých stezkách, bloudění mlze a mracích. Nebýt park ve výšce 4000m, pocit v deštivé počasí by byl podobný, jako bloudit kdesi na skotských pahorcích či v rašeliništích parků západního Irska.
Park je protkaný spoustou stezek a zabloudil je v podstatně nemožné. Minimálně za slušné dohlednosti. Za deště, kdy klesnou mraky a vypařující se voda zahalí vše do bíla, samozřejmě může výletník stát klidně u stánku s pečenými morčaty a přesto zoufale píchat prstem do mlhy před sebou a volat: „Nic nevidím, nevím kde jsem, ztracen na konci světa i vesmíru! A ta příšerná mlha navíc voní po grilovaných morčatech!”
Spojil jsem zelenou trasu s červenou, užil si v Cajas den hezčí než je velkosklad čínských polévek a guatemalského rumu, spálilo mne slunce a vítr mi nafoukal do všech myslitelných otvorů. Úsměv mám tak široký, že si koutky úst žužlám ušní lalůčky.
Zpět do Cuency jedu autostopem. Sice jezdí od brány parku autobusy, ale jednak jsem vylezl na silnici úplně mimo a jednak jsem si na stará kolena chtěl zkusit stopovat na Panamericaně.

Národní park Cajas.

28.9. 2021 úterý
Naprosto neprozřetelně jsem si po třech týdnech otevřel pracovní mejl. A to jsem neměl dělat. Mimo jiné mi můj drahý zaměstnavatel píše, že covid je strašná věc a proto mi sníží mzdu, nezvýší ji minimálně dalších pět let, ale na druhou stranu covid až tak strašná věc není a do konce září se mám dostavit do zaměstnání, jelikož poprvé od začátku pandemie budu pracovat na plný úvazek a nebudu muset každý týden škemrat o peníze na sociálce, což jsem až dosud činil. Konec září je ovšem nyní, já válím se v Ekvádoru a opravdu nemám v úmyslu se do zaměstnání jen tak vrátit.
Místo toho jsem posnídal ceviche a z Cuency odjel do města Guyaquil. Tam jen přesedám na další autobus, bych si již odpoledne smáčel své staré kosti v Pacifickém oceánu.
„Jak dlouho to jede?” táži se na autobusovém nádraží v Guyaquilu, které svými rozměry, obchody a organizovaností připomíná spíše středně velké letiště někde v Evropě.
„Za čtyři hodiny jste tam, seňore,” usmívá se slečna za přepážkou, tiskne mi jízdenku a já jedu.
Čtyři hodiny? Ehm. Hlavní výjezd z města je zavřený, všude bambilion mávajících policistů, dva bambiliony autobusů, kamiónů, automobilů a motocyklistů. A tři bambiliony potulných prodejců, kteří jediní jsou z nastalé situace nadšeni. Lezou do každého autobusu a nabízejí láhve s vodou, láhve bez vody, sušenky, žvýkačky, empanády teplé i studené, ovoce i zeleninu, trenýrky i podprsenky, prášky na omládnutí, kapky na nesmrtelnost a spoustu decibelů, jelikož své zboží nabízí vřískotem a hulákáním.
Namísto čtyř hodin jedu hodin osm. První čtyři hodiny víceméně stojíme v obrovské koloně, za čtyři hodiny jsme ujeli tři kilometry. Další čtyři hodiny se řidič snaží dohnat ztrátu, pročež přemýšlím o tom, jestli úplně zešílel a nebo mu jen škodolibý kolega namontoval do autobusu raketové motory.
Již za hluboké tmy přijíždím do vesnice Machalilla.
„Jakpak se señor má?” vítá mě majitel rozpadajícího se domu, kde jsem se ubytoval.
„Señor se má úplně na hovno!” odsekl jsem nepěkně, vulgárně, nevychovaně, leč výstižně.
Celý den v háji. Respektive v autobusu.

Národní park Machalilla

29.9. 2021 středa
Vesnice Machalilla je pár stavení kolem pobřežní silnice. Několik nedostavěných domů, několik rozpadajících se domů, pár restaurací na pláži, něco hostelů a penzionů. Vesnice se nachází necelý kilometr od Národního parku Machalilla. Na jih, asi deset kilometrů, leží turistické městečko Puerto Lopez, na sever městečko Puerto Cayo. Ano, jde o jedno z míst ekvádorského pobřeží, kam nedorazil masový turismus a návštěvníci jsou povětšinou ekvádorští studenti a zahraniční batůžkáři.
Zdejší pobřeží je známé hlavně pro své pláže a také pro vyjížďky loďkami na pozorování velryb, které kolem migrují.
„Ceviche, ceviche a ceviche!” dopřál jsem si trojitou snídani přímo na pláži, kde rybáři vykládají své úlovky a stánkaři je kupují, dále přeprodávají a kde levné jídelničky nabízejí nejčerstvější plody moře, přímo od přistávajících rybářů. Kakofonie výkřiků, řevu motorů lodí i aut, která se boří do písku a z pláže odvážejí úlovky do vnitrozemí. Mezi vším tím chaosem pobíhají psi a snaží se ulovit vyhozené vnitřnosti z vykuchaných ryb, ze vzduchu se o to samé snaží nejrůznější ptáci. Prostě takové pěkné ráno u moře.

Puerto Lopez, vykládání úlovků za aktivní účasti vyčůraného ptactva

Národní park Machalilla je známý zejména díky několika svým plážím, zejména známé Los Frailes. Popravdě řečeno, nejde o nic, z čeho by si nadšený návštěvník sedl na zadek a počal plakat dojetím či skákat nadšením. A nyní, v době Covidu, přiběhl ke mně uniformovaný pán a dožadoval se, abych si na poloprazdné pláži nasadil roušku. Ech. V době neCovidové jest populární užít si procházky od brány parku přes pláž Los Frailes k vyhlídce Mirador Las Fregatas, pokračovat na pláž Tortuguita, dále na pláž Playita Negra, na vyhlídku Mirador Islote Sucre a zpět k bráně parku. Ovšem – nyní je doba Covidová a celá trasa je zavřená, zřejmě aby těch pár návštěvníků nenakazilo okolní kaktusy.
Situaci jsem samozřejmě využil a vlezl si z poloprazdné pláže Los Frailes na úplně prázdnou Tortuguitu. A nejenže jsem se vyvalil na zakázané pláži, ale navíc jsem byl úplně nahatý, rouškou jsem si nezakryl obličej, ani ohanbí. Pročež jsem rebel, kriminálník, ba i vyvrhel.
A až do večera jsem provozoval několik činností. Škrábal jsem se na svých tukových pneumatikách, máchal se v Pacifiku, četl si Madonu zabijáků od Fernanda Valleja a poté strašně nadával: „Co já jsem za tupé hovado! Pitomec nemoudrý! Úplný kikot!”
Jelikož jsem se opět strašně spálil. Plážový intelektuál.

Národní park Machalilla

30.9. 2019 čtvrtek
Zapůjčil jsem sobě paddleboard. Propletl jsem se mezi rybářskými loďkami i loděmi a zajel si na Playa Negra neboli Černou pláž, která je od Machalilly po vodě coby mrtvým pelikánem dohodil. Playa Negra jest v současné době pandemie dostupná jen po vodě. Což v praxi znamená, že zde není vůbec nikdo.
Ekvádorci jsou zajisté nadšení turisté a cestování je jednou z národních vášní. Ovšem nejedná se o žádné dobrodružničení. Správný Ekvádorec cestuje téměř zásadně jen od pátku do neděle, jen tam, kam se dá dojet autem a jen tam, kde je možno večer vřískat u karaoke, popíjet levné pivo Pilsener a požírat neuvěřitelně nezdravé jídlo v neuvěřitelném množství. Zejména zde na pobřeží jest asi nejpopulárnějším zvířetem velryba a při pohledu na průměrnou ekvádorskou ženštinu se není čemu divit.

Národní park Machalilla