1.9. 2010 středa
Do Ústí nad Orlicí jezdím na motocyklu rád. Po cestě je totiž nepřeberné množství městeček krášlených čínskými restauracemi a i v samotném Ústí jest vývařovna šikovných čínských kuchařů. Mimoto mne ve městě vždy čeká knihovnice Alena se svazkem starobylých knih o Africe. Knihovnice Alena cestuje po vesnických knihovnách a v zaprášených cimrách pod hromadami prachu a metry pavučin vyhrabává pravé poklady. Ve starých knihách o Africe se to jen hemží podivuhodnými kmeny, městy a řekami, asagaji a divokou zvířenou. Každé české knize o Africe samozřejmě dominuje šílenec, který se chopil tropické helmy či prastarého automobilu a bez smysluplného cíle se masochisticky prodíral nejúchylnějším z kontinentů. Při čtení těchto knih se nemohu ubránit pocitu, že Afrika přešlapuje na místě a jedinou viditelnou změnou jsou mobilní telefony i v těch nejzapadlejších chýších, turisté pronikající i do nejzapadlejších vesniček a čínští podnikatelé, nemilosrdně penetrující vše, kde je možno oškubáním černých domorodců dojíti zisku a zakoupit sobě mocné afrodisiakum v podobě sloního klu, žraločí ploutve či modré pilulky.
2.9. 2010 čtvrtek – 9.9. 2010 čtvrtek
Není snad týdne, abych nebyl povolán k nejvyššímu šéfovi, jelikož si na mne stěžují kolegové. Samozřejmě, že se jedná o neodůvodněné stěžování si pro naprosté banality, trapné poznámky okresního formátu.
“Pane Chocho, už zase? Pan D. si stěžoval, že prý ho nepěkně titulujete před kolektivem i v soukromí,” praví smutně šéf.
“Shitface? Nezlobte se, ale Shitface mu říká každý, přijde-li na něj řeč. Jenže já si nepamatuji jeho pravé jméno, tudíž jej tak i oslovuji,” bráním se troufalému nařčení. Řeč je o kolegovi, kterého jsme nedávno pro jeho neskutečně ohyzdný obličej navrhli místní televizní stanici RTE jako průvodce přírodovědeckým seriálem Co dokáže příroda.
“Nejen to… někdy ho prý oslovujete Shitface a někdy Fuckface,” pokračuje šéf.
“To bude tím, že jsem ještě nepronikl do tajů anglického jazyka. Nechápu plně významy jednotlivých slov, uniká mi stupeň jejich nebezpečnosti.”
V mé osobní složce přibyl další záznam.
Následující ráno míjím inkriminovaného kolegu: “Good morning…”
“… Shitface…”, dodávám, když kolega mizí z rohem.
“Já to slyšel, já to slyšel!” vyřítil se Shitface zpoza rohu a již uhání za šéfem.
10.9. 2010 pátek
“To bys nevěřil, na co všechno se mě ptal,” praví pan Králíček, kterého jsem opět přijel navštívit k řece Lužnici, kde tento známý expedičník a motocyklista tráví léto plné komárů.
“Kdo? Vrátný?”, táži se nechápavě.
“Ale nikolivěk. Sexuolog! Má sociální pracovnice mě vyslala k sexuologovi a znáš mě… já jsem staré prase, tak jsem šel a rád,” vysvětluje cestovatel.
“Aha… a jak to probíhalo?”
“Ani se neptej. Ukazoval mi nějaké obrázky a já mu měl říct, co si pod tím představuji. Jenže když jsem mu podrobně líčil mé šťavnaté fantazie u třetího obrázku, tak sexuolog řekl, že tohle nemá zapotřebí poslouchat a vyhnal mě. A přitom jsem se mu ještě chtěl svěřit s mladými Asiatkami, kaktusem falického vzezření a tou hebkou černou opičkou z pražské ZOO.”
Poté pan Králíček odmontoval postranní kolečka z bicyklu svého syna řka, že děti je třeba vychovávat tvrdě a že v pravěku mladým hochům na polodivoké koně postranní kolečka taktéž nemontovali.
Pan Králíček, expedičník a dobrodružník ve výslužbě
11.9. 2010 sobota
Nemá smyslu si příliš skromně namlouvat, že ve mně nedřímá skrytý talent kuchařského génia. Ve své rychlovarné konvici a mikrovlnné troubě zvládnu připravit mnohé laskominy a mým holobytem se často line lahodná vůně. Dnes si například uvedeme recept na Skákající rybu s tajemným kořením a luštěninou. Do misky vyklopíme konzervu fazolí. Na fazoli položíme dvě až čtyři filety ryby tak, aby byla fazole zcela zakryta. Následně vyštracháme sáčky s kořením, ležící na dně ešusu, který jsem nepoužil zhruba patnáct let. Na sáčcích vybledly nápisy a koření ztratilo jakoukoli vůni, pročež se jedná o koření tajemné. Takto naplněnou misku vložíme do mikrovlnné trouby a tu nastavíme na maximální výkon a maximální čas. Tajemné koření počne po několika minutách žloutnout. Následně se lehce nadzdvihne ryba. Poté koření změní barvu na temně zelenou. Po dalších zhruba pěti minutách se ryba připeče ke krajům misky a střed vytvoří menší kopeček. Koření počne černat. V té chvíli již ryba jemně vibruje a počíná býti vypouklá nad horizont okraje misky. A nyní nastává okamžik, kdy si vzpomeneme na fazoli a počneme přemýšlet, jakpak se nám asi tak přihřívá. Přemýšlíme ještě chvilku, načež se ozve hlasitá rána a sklo dveří mikrovlnné trouby je rázem neprůhledné, ba i neprůsvitné. Opatrně otevřeme dveře a již hotovou krmi seškrabujeme ze stěn trouby, z jejího stropu, dvířek a otočného talíře. Vše pečlivě seškrábeme na talíř a krmě je hotova. Nyní již nezbývá, nežli se posadit či lehnout na podlahu (židle nevlastním), pečlivě vytahat z jídla střepy z prasknuté misky, popřát sobě dobrou chuť a polykáním horkého pokrmu si spálit rty, jazyk, ústa i krk. Lahodné.
12.9. 2010 neděle
Kdosi mi sdělil, že některá z mých sester má velké břicho. Copak je na světě málo lidí? Copak je neustále nutné se množit? Na světě je lidí přehršel, daleko více, nežli by bylo záhodno. Přemnožení lidstva je jeho největším problémem. Kdo má stíhat vyrábět haldy čínských polévek, aby byly nasyceny miliardy hladových krků? A jak k tomu přijdeme my, rozumní a zodpovědní? Přijdeme k tomu špatně. Platím daně, abych uživil plody cizí nerozvážnosti, jsem nucen poslouchat dětské kvílení a šišlání jejich matek, hledět na pyšně se dmoucí propadlé hrudníčky neduživých otců. Plození dětí by mělo být trestné, jelikož by to bylo v zájmu lidstva a světa. Těhotným zvýšit daně na maximum, děti posílat na nucené práce a rodiče vystavit veřejnému posměchu. A jsou i tací, kteří plodí opakovaně! Prodat játra do čínských restaurací, těžkým automobilem přejet nohy tam a zpět, předhodit lvům, tygrům a vojákům-kanibalům v konžských pralesech!
13.9. 2010 pondělí
Jako téměř každý den svého pobytu v Česku, i dnes jsem se zatvářil drsně, do úst vložil žvýkačku, na hlavu nasadil helmu a vydal se ničit životní prostředí plyny unikajícími z výfukového potrubí mého motocyklu. Již za první vesnicí jsem ovšem zapomněl, že mám na hlavě helmu a vyplivl žvýkačku. Ta se tentokrát nepřilepila na nos, do vousů ani na plexi, jak obvykle dělává. Překulila se po tváři a usadila ve vlasech. Zastavuji, snímám helmu a žvýkačka drží. Pružně spojila mé vlasy s molitanovou výstelkou helmy.
O hodinu později poskakuji zuřivě před zrcadlem, v jedné ruce nůžky, na hlavě se pohupuje molitanová výstelka a ve tváři mám divý výraz. Jak vidno, motocyklista sám sobě musí býti i zdatným kadeřníkem.
14.9. 2010 úterý
Vylezl jsem na svůj motocykl BMW oblepený mouchami a aurou dopravního prostředku pro starší pány při těle a vydal se křižovat pozůstatky českého království. Kolem jihočeských rybníků na sever, skrze Pacov, městečko slavné motocyklové historie. Pod klášterem želivským zahnouti k nemalebným vesničkám a vynořit se u města pana Hliníka, staroslavného Humpolce. Od Humpolce vede směrem na Ledeč nad Sázavou cesta paralelní s proslulou středoevropskou raritou, dálnicí spojující Prahu a Brno, dvě města, jejichž obyvatelé k sobě hoří upřímnou láskou. Tato starší silnice vede lesy a polomrtvými vesničkami, provoz je zde minimální a tak si zde často vychutnávám meze mých motocyklových schopností. Vždy až do okamžiku, kdy se kochám natolik, že v nějaké zatáčce téměř vjedu do lesa. Následně se uklidním, jelikož se mi prožitou hrůzou mlží bulvy, do rukou dostávám bojácný třes a svěračem bych mohl ohýbat železné pruty snadněji, nežli Železný Zekon svými bicepsy. V Ledči nad Sázavou míjím svou oblíbenou dopravní značku Hlavní silnice, které jakýsi místní umělec doprostřed žlutého kosočtverce přimaloval výraznou černou svislou čárku. Vyjetím z Posázaví se dostávám do poněkud nudného kraje východního Česka, skrze Přelouč přijíždím do Hradce Králové a jako obvykle se ubytovávám u lékařské fakulty. Co si budeme povídat… studentky medicíny působí přece jen aktraktivněji a vyzařuje z nich větší síla perverzních anatomických znalostí, nežli ze studentek jaderné fyziky, že ano.
15.9. 2010 středa
Abych sobě namasíroval ego, zbytky mozku a nezvykle schopný žaludek, rozdělil jsem si den jako obvykle na několik částí. Nejdříve snídaně sestávající z čínské polévky a kuřete kung pao v čínské restauraci na hradeckém náměstí. Aby mi lépe vytrávilo, vrhnul jsem se na obrázky. Budova Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v sobě skrývá Galerii Na Hradě a tam jest výstava grafických listů ex libris. Bloumám kolem obrázků a nestačím se divit, nakolik je jednoduchost sdílná, nakolik malý obrázek potěší oko více, nežli plachty akademických malířů nasáklých olejem a éterickou vůní mladičkých modelek. Z galerie vycházím značně hladov a tak svou přítomností těším tlustou Číňanku, když si v její restauraci objednávám skleněné nudle se zeleninou a extra pálivé hovězí nudličky. Na večeři si cpu do chřtánu křupavou kachnu a autentický čínský salát, nasekaný z mdlé vietnamské zeleniny a servírovaný v umělohmotných miskách z Polska.
16.9. 2010 čtvrtek – 23.9. 2010 čtvrtek
Dalších sedm nočních směn na ostrově, kde všichni společným dílem spějí ke státnímu bankrotu a kde jsou podle jakýchsi průzkumů jedni z nejšťastnějších lidí na světě. Spojíme-li si výše zmíněné informace dohromady, vychází nám poměrně jasně, že Irsko jest ostrovem nemyslících debilů. Například jistý tlustý pan Chocho je zde již šestým rokem.
24.9. 2010 pátek
Skrze Vídeň jsem odletěl do Istanbulu. Zachtělo se mi dobré krmě, lahodného vzduchu špinavého moře a srostlého obočí tureckých ženštin. Žádná romantika se však nekonala. Jelikož je Istanbul v letošním roce nositelem jakéhosi bizarního titulu Evropské město kultury, rozhodli se místní radní polovinu města přestavět. Rozkopaná už tak nejsou jen předměstí nafukující se megapole, nýbrž i samo centrum. Pohyb po městě je tak vzrušujícím během překážkovou dráhou skrze rozkopané chodníky, tramvajové koleje, neústupným čelistem bagrů ustupují poslední domy staré zástavby Sultanahmedu a kelímek čerstvě vymačkané šťávy z granátového jablka hořkne při pohledu na cenovku. Istanbul jest drahý (či spíše předražený), pozbývá ducha města napolovic asijského a slušnou čínskou restauraci v něm dosud nikdo nepostavil. Barbaři. Churchilla na vás. Již poučeného.
Turecko se vyznačuje ošoupanými koberci, po kterých se válejí ženštiny
25.9. 2010 sobota
Z Velkého bazaru se několika přelidněnými uličkami dostaneme k Egyptskému bazaru a z něj na trh s domácím zvířectvem. Pijavice, andulky, psíci, kočky, papoušci a jiné laskominy jsou připraveny k okamžitému odběru a konzumaci. Na své by si přišel sběratel nejrůznějších zvířecích nemocí, jelikož papoušci pelichají, psi vlastní nejrůznější nádory, akvarijní ryby nosí plísně interesantních barev, kozy koktavě mečí a pijavice nepijí.
Jako obvykle jsem se večer dostavil na místní otogar a nočním autobusem odjel do Capadocie. Před lety po palubě autobusu pobíhali dva číšníci, roznášeli jídlo a pití, speciálním rozprašovačem čistili cestujícím ruce a cestující nechrápali. Dnes byl číšník jen jeden, občerstvení odbyl jakýmsi sladkou hnusnou neforemnou hmotou a za hlavou mi chrápal starší pán. Naštěstí bylo vše kompenzováno sličnou dívčinou, která se choulila na vedlejším sedadle, na obrazovce sledovala jediný dostupný program (zrnění) a když usnula, nechtěně se na mne svalila. Pročež jsem se cítil mocně a dmul jsem hruď.
26.9. 2010 neděle
Kdysi bývala Kapadokya pěkným místem plným stánků s kebabem a levným pivem. Nyní je kebab až na výjimky podáván v rádobyintimních restauracích, číšník v naškrobeném obleku vítá hosty chrchláním představujícím tu britskou, tu americkou angličtinu. Čínská restaurace dosud v Göreme nestojí a špinavou díru U Flinstounů přebudovávají na obyčejný hotel.
27.9. 2010 pondělí
Po kapadocké zemi se válejí rozbité skleničky a špunty od šampaňského. To výletníci v balónech občas upustí slavnostní přípitek. Pryč jsou časy, kdy cestování v balónu nad tufovou zemí bylo výsadou, kterou se každý mohl chlubit v Horní Děložné v hospodě Na Růžku. Dnes je každé ráno tuf zastíněn desítkami a možná i stovkami balónů, údolími temně hučí plameny ženoucí nad hlavy vzduchoplavců horký vzduch. Štamgast z Horní Děložné tak nad vyprávěním výletníka gondoliéra jen ležérně mávne rukou, zavrtí rokokově malíčkem a praví: “Ty vole, to už tady bylo.”
28.9. 2010 úterý
Toulám se mezi tufovými komíny, rozpadlými kláštery, pod topoly kolem potůčků v Červeném údolí. Kolem občas projedou turisté na koních či se mihnou lýtka mladičké turistky. Večer sedím v restauraci, pokuřuji vodní dýmku a zkouším, kolik si mohu do hlavy nacpat kouře, aniž bych vydechnul. Vedle se mi směje pěkná ženština zahalená šátkem a naproti kroutí hlavou dvě ošklivé Němky.
Když jsem se počal vznášet, raději jsem kouř vyfouknul.
29.9. 2010 středa
Zakoupil jsem na Egyptském bazaru tři kilogramy mého oblíbeného sýra a následně se nevešel do letadla do Vídně, odkud jsem měl mít spojení do Irska. Pročež cestuji po Evropě, přes Milán do Londýna a zoufale přešlapuji u letištních přepážek, jelikož sýr v příručním zavazadle se na sebe snaží upozornit poněkud páchnoucím způsobem.
30.9. 2010 čtvrtek – 10.10. 2010 neděle
Nejdříve jsem si v práci rozbil kebuli a poté ulehnul pod stolem. Kolegové ovšem legraci nerozumějí, zavolali pohotovost a o půlnoci byl jsem odvezen do pekla. Jak se později ukázalo, šlo o irskou nemocnici. Sestra se na mne mile usmála a podala mi ubrousek, abych si utřel pozvracenou uniformu. Následně začala před zhruba padesáti pacienty řešit s uplakanou dívčinou, jak se chovat po znásilnění. Nad ránem odvezli na pitevnu pacienta, kterému upravil hlavu pomocí hurley netrpělivý řidič, jemuž se nelíbilo, že oběť na křižovatce pozdě vyjela na zelenou.
Cétéčko mi bylo provedeno po patnácti hodinách čekání na plastové židličce uprostřed chumlu nejrůzněji postižených pacientů. Zuřivě jsem podepsal reverz a z nemocnice utekl.
Mnoho vody ještě musí uplynout v řece Liffey, než-li se Irové naučí číst, psát a postaví si fungující nemocnici.
Kroužkování pacientů je jediná činnost, kterou v irských nemocnicích zvládají bez větších komplikací