20.8. 2020 čtvrtek – 14.9. 2020 pondělí
Přilétám do Irska na nemálo nočních směn v řadě a již se těším na opičí mozeček, opičí karbanátky, smažené opičí pracky a uzený opičí ocásek. Hygienických návyků neznalý spolubydlící pan Mariusz si totiž před týdnem koupil opici. A žít v jednom domě s prasetem a opicí opravdu nehodlám, pročež plánuji opičí zabijačku.
Otevírám dveře a vstupuji do bytu. Jako obvykle mne vítá zápach potu, zkaženého jídla a nespláchnuté toalety. Jak se ovšem záhy ukázalo, opičí zabijačka nebude.
“Nemám. Opici jsem vrátil. Hned první den rozbila televizi a nasrala mi do postele,” smutně mne vítá spolubydlící a podle jeho dechu usuzuji, že za zubní pastu a kartáček ušetřené peníze rozhodně neutratil.
“Do háje, co je tohle?” vyděšeně ukazuji na bednu stojící uprostřed obýváku.
“Koupil jsem morčata! Neserou mi do postele, serou sami na sebe!”
Z bedny na mě zírají dvě chlupaté koule obalené výkaly a pilinami nasáklými močí.
Když jsem poté u sebe v koupelně nalezl v umyvadle použitý toaletní papír, vlezl jsem na internet a odepsal na všechny dostupné inzeráty nabízející bydlení.
“Opici v domě nemáte? Ani posraná morčata? Ani dvounohé prase z Polska?” ujišťuji se po telefonu o pár dnů později.
Opět se stěhuji. Deváté bydlení v Irsku za patnáct let pobytu. Což mne naučilo vzdáti se luxusu skříní, polic či šuplíků a skladovat si veškeré věci v krabicích od banánů.
15.9. 2020 úterý
Přiletěl jsem do Česka. Koupaliště u mne na vsi jest vypuštěné. Jsem nespokojený, ba snad i nešťastný. Kdyby byl areál jen uzavřený, prostě v noci přelezu plot a následně se koupu zcela sám. Jako jsem to až dosud činíval každý rok. Tedy až do doby, než mne jednou asi ve tři v noci odchytili městští policisté a zahrnuli mne mnoha nepěknými slovy. A poté mi sdělili, že když už, tak se nemám koupat nahatý, jelikož tím pobuřuji důchodkyně, které v noci nemohou spát a které mne také nahlásily.
Ač jsem těla a charakteru nečistého (možná spíše proto), používám vodu i jinak, než jen k zalévání čínských polévek a žertovnému polévání přechodů pro chodce při teplotách hluboko pod bodem mrazu. Například se i myji. Ovšem jest to takový zvláštní paradox – ač je jih Čech, včetně mého sídla v proslulé lokalitě Strkoff, známý svými rybníky a řekami, lokalit ke koupání je zoufale málo. Pokud si ovšem někdo nelibuje v tom, aby se nořil do smrdutého bahna jihočeských rybníků, případně do tekoucích stok, kterými jsou líné jihočeské řeky, možná s výjimkou ke koupání nevhodného toku podšumavské Vltavy. A pokud už se náhodou objeví nějaké zákoutí řeky či lom vhodný ke koupání, jest tam okamžitě nejen bambilion lidí, ale i bambilion Pražáků a to je samozřejmě ještě horší.
Koupaliště v Plané nad Lužnicí jest v době covidové často poloprázdné, pročež jsem spokojený. Spokojený ovšem nejsem, když je koupaliště zavřeno a vypuštěno ještě předtím, než se hladina pokryje ledem. Takto si péči o hygienychtivé občany nepředstavuji.
16.9. 2020 středa
Různá opatření odvolávající se na covid jsou přehlídkou neuvěřitelné fantazie politiků, lékařů, nelékařů a všelijakých jiných individuí, kteří sice o epidemiích nic netuší, ale cítí bytostné pnutí se ke všemu zaníceně vyjadřovat. Čechové, věrni své netypičtější národní vlastnosti, davově brečí, naříkají, stěžují si a kňourají, že jim ubližuje celá planeta Země a zajisté i všechny známé galaxie. Proticovidová (či spíše na covid se odvolávající) opatření ovšem hýbou téměř celým světem a kolikrát jsou natolik drastická či natolik interesantní, že se o tom kmeni z české kotliny může jenom zdát.
Nu, náhodou jsem dnes zjistil, že letět z Česka do Irska nejde bez jakýchsi komplikací s papírováním a tak jsem nucen letět do práce odjinud – například z Bratislavy. Nikterak mi to nevadí. Spatřit například bratislavské vlakové nádraží je opravdu něco, co se minimálně v Evropě jen tak nevidí. Pročež jsem si na zítřek koupil jízdenku do města na Dunaji a již se těším na jízdu autobusy bratislavské městské hromadné dopravy. To je totiž občas dobrodružství, někdy napětí a téměř pokaždé interesantní zážitek. Lepší než bývá na poutích Cesta do hory hororů.
17.9. 2020 čtvrtek
Svině jsem stará, zahořklá a škodolibá, pročež v Irsku i v Česku dobrovolně darovávám krev a nic netušícím chudákům tak vlévám do žil trochu svého špatného a ještě horšího já. Dnes jsem se odebral před odjezdem na Slovensko a odletem do Irska darovat krev ve městě Tábor.
Jako obvykle jsem vyplnil formuláře, vyčkal v několika krátkých frontách a poté se usadil do pohodlného křesla a vypustil z nedobrého těla pár decilitrů své nedobré krve. Poté jsem dostal na předloktí náplast s obrázkem Mickeymouse a chystal se odejít.
„Pane Chocho, pane Chocho!“ nešťastně za mnou volá paní v bílém plášti a bílých froté ponožkách v růžových pantoflích.
„E?“
„Všechno vylít! Všechno musíme vylít!“
„Vylít? Krev? Moji krev? To byste přece těm ubohým potkanům v kanálu neudělala!“ srším chytrými doporučeními.
„Opravdu! Podle nařízení proti šíření covidu nesmíme odebírat krev nikomu, kdo byl v posledních dvou týdnech v zahraničí,“ vysvětluje ženština.
Pročež mou vylili krev a já odjel na Slovensko. Přespal jsem v hotelu u nádraží. Na večeři jsem si zašel na sushi. Přede dveřmi stála jakási paní a pila ze sklenice brčkem. Brčko měla zastrčené pod rouškou.
Takových podivuhodností. Ještěže ten covid máme.
18.9. 2020 pátek – 24.9. 2020 čtvrtek
Přiletěl jsem do Irska v dobré náladě. Čeká mne totiž stěhování.
„Nechť mysl tvá procitne, nebesa se rozestoupí a do tohoto ponurého místa vnikne cosi intelektu, svěžího vzduchu a čerstvých pilin pro tvá morčata,“ pravil jsem bodře nyní již bývalému spolubydlícímu, panu Mariuszovi. Sbalil jsem si čtyři krabice věcí, bicykl a zanechal dobytka v domě plném unikátní kolekce lidských i zvířecích výkalů, pachů i chování.
„Nemáš toaletní papír? Asi došel,“ volá ještě ze dveří svérázný nájemník.
„Toaletní papír? Ten jsem si vzal s sebou. Vůbec jsem netušil, že ho používáš,“ odvětil jsem a odjel.
Přestěhoval jsem se do velkého dvoupatrového domu se zahradou, půl hodiny pěšky od letiště, tedy od práce. A nejen to – nedaleký arabský obchod má skvostný výběr čínských polévek, včetně mé oblíbené, s krevetovou příchutí.
V domě dlí tři obyvatelé – chorvatský milovník konspiračních teorií, pan Ivan. Dále ruský alkoholik pan Marek, který o sobě prohlašuje, že má polské i litevské kořeny, ale že je Rus, jelikož jen v Rusku vyrábějí jeho oblíbený roztok proti bolesti na mazání zad, kterého každý den vypije půl lahve. Poslední osobou v domě jest polská ženština Natálie, která našla zalíbení v postřikování celého domu desinfekčními prostředky jablečné a skořicové vůně, pročež se interiér domu blýská a také voní jak štrůdl.
“Dobrý den. Jmenuji se Chocho a nemám rád lidi,” pravil jsem na uvítanou a zalezl si k sobě do pokoje. Jako odpověď jsem obdržel trojí protočení očí a peprné výrazy ve třech jazycích.
Hřbitov u kostela svatého Columby, Swords
25.9. 2020 pátek
Přiletěl jsem do Česka, v bytě nalezl paní Agátu a na parkovišti její automobil. Pročež jsem paní Agátu vsadil do automobilu a odjeli jsme do špitálu. Ve špitálu bylo prázdno, mrtvo. Na recepci se nudili dvě paní, před chirurgií se nudily dvě sestřičky a na pohotovosti se nudil další personál.
Češi náhle přestali simulovat, jelikož mohou sedět doma, nic nedělat a nemálo z nich dostává peníze, za které by pracovat měli.
To by mne zajímalo, kdo to všechno zaplatí.
Pokud už někdo pracuje, například zdravotníci, kteří se nerýpají nudou v nose, je z toho dotyčný jedinec nešťastný a na všechny strany, zejména tedy doleva, volá: „Já pracuji! Hrůza! Jest covid a já musím pracovat! Kdo to kdy viděl, abych v práci pracoval? Chci prémie, bonusy a cvičeného slona!“
A tak jsou pracujícím přislíbeny prémie, bonusy a cvičení sloni.
To by mne zajímalo, kdo to všechno zaplatí.
„Pokud by někdo onemocněl leností, pak budiž z této choroby ihned vyléčen bičem.“
anonym o životě na plantážích z knihy Země, které zmizely
26.9. 2020 sobota
Jak se včera na pohotovosti špitálu ve městě Tábor ukázalo, paní Agáta se čímsi přiotrávila. Dnes pravila, že jed je třeba vyhnat z těla jedem jiným, pročež sobě zakoupila láhev drahé whiskey a počala se léčit jedem alkoholu. Nejsem žádná osoba necitlivá, tudíž jsem projevil zájem, porozumění a ač zdravý, počal jsem se léčit také. Lahví rumu Diplomatico Ambassador Selection 14y. Podobnou dobrotu bych si samozřejmě sám nepořídil, leč paní Agáta pravila, že už ji nebaví se dívat, jak popíjím vodu z čínských instantních polévek. Zmíněnou dobrotou mne obdarovala, jelikož je bambilionářka a vždy ji pobaví, když vidí, jak se starý mrzák přiopile potácí.
„No není na tom zasraném světě krásně?“ škytal jsem k večeru nadšeně, dávajíce prázdnou láhev na polici pod strop.
27.9. 2020 neděle
„Přestaň se válet, pojď rozhoupat své špeky! Pobavíš tím škodolibé občany a znechutíš ty s estetickým cítěním. Obojí je každopádně náramná legrace,“ budí mne paní Agáta, která jest téměř vždy aktivní a častuje mne podobnými hláškami, o které nikterak nestojím.
Pod vlivem rozespalosti, alkoholu v krvi a tupé neprozíravosti jsem se nechal vytáhnout na výlet do města Bechyně. Tentokrát jsme nešli ze Strkoffa jako posledně, i tak mne však čekalo několik desítek kilometrů chůze. Zatímco pro většinu populace jest chůze příjemnou aktivitou na rozhýbání údů, pro mne jde o aktivitu mučivou, jelikož sebou vždy táhnu hromady sádla, kterým jsem obalen.
Město Bechyně jest známo zejména keramikou, lázněmi a přelíbeznou polohou, jelikož se zde potkávají řeky Lužnice a Smutná. Ač má Bechyně necelých pět tisícovek obyvatel, má nemálo zajímavostí. Například kanálové víko na náměstí, na kterém jsem nalezl rozjetou žábu, ježka a kočku. V Bechyni stojí hrad postavený Přemyslem Otakarem II. a také zámek, který jest veliký, poměrně opravený a zejména od řeky jsou na něj pěkné výhledy. V Bechyni je i několik kostelů, klášter a pěkný most Bechyňská duha s ještě pěknějšími výhledy. V roce 1884 byla v Bechyni otevřena první keramická škola na území Rakouska-Uherska. Do Bechyně vede z Tábora i Elinka, první meziměstská elektrifikovaná dráha na území Rakouska-Uherska, známá tím, že po ní jezdí vlaky stejnou rychlostí, jako pracují obě mozkové buňky mého kolegy DingDonga, u kterých občas není jisté, jestli jsou vůbec naživu. V bechyňské synagoze bylo v roce 2006 otevřeno i první muzeum české turistiky. A řeka Lužnice, Bechyní protékající, jest oblíbená u vodáků, rybářů a občanů, kteří do jejích vod s oblibou vyhazují ojeté pneumatiky, použité prezervativy a další zajímavosti.
Bechyňský zámek
28.9. 2020 pondělí
Kdysi jsem byl ve Vietnamu. Několikrát. V paměti mi utkvěly zejména surrealistické scénky v podání opilého spolucestujícího, gynekologa pana Kápy, vousatého šílence pana Lišáka a jiných. Z dalšího výletu do Vietnamu si vzpomínám zejména na pečené žáby plněné smaženými červy. V rámci znovunalézání fotografií z podobných výletů jsem hodil na Chochoviny několik obrázků, doplnil je nesmírně intelektuálními popisky a doufám, že se do Vietnamu podívám ještě předtím, než přestanou vietnamské ženštiny v nočním Saigonu nosit miniaturní sukně a než v restauracích dojdou žáby a červi.
29.9. 2020 úterý
„Jídlo zadarmo a důchod, finanční podpora ve stávce, levné pivo nebo nekritická dobročinnost národ nezocelí ani neposílí mužskou soběstačnost a dílu,“ pravil kdysi pan Robert Baden-Powell.
Sedím ve svém českém bytě, ukájím a dělám si dobře. Ne, neholduji rumu a čínským polévkám, jak by si někdo mohl myslet, nýbrž jsem se vyvalil do houpacího křesla a na největší ze svých břišních pneumatik si umístil knihu. Knihou listuji, prohlížím si obrázky a čtu.
Můj otec stále v domnění, že ze mne pomocí pěkných knih vychová oduševnělého a sečtělého jedince, obdaroval mne mimo jiné knihou Země, které zmizely. Autor pan Bjørn Berge si vybral nemálo ze zemí, které již neexistují a které existovaly někdy pár desetiletí, někdy jen pár dnů. Výběr zemí proběhl poměrně netradičně – jde o země, které vydaly poštovní známky. Nikoli encyklopedickým a nudným způsobem napsaná knížka jen hýří pěknými kuriozitami, ještě pěknějšími citáty a stručným popisem událostí, ze kterých často jen crčí krev, zhovadilost lidského plémě a zrůdnost individuí kynoucím davům užitečných blbů.
Země, které zmizely
„Šíji Eaglehawk Neck pravidelně obcházeli vojáci se psy, i tak došlo k několika pokusům o útěk. Bývalý herec George “Billy” Hunt to zkusil převlečený za klokana. Od svobody ho dělilo už jen pár kroků, ale všimli si ho strážní a začali ho – omámeni vidinou čerstvého klokaního masa – pronásledovat…“ (Van Diemenova země)
Čtení jest to veselé i neveselé, každopádně zajímavé a poměrně netradiční. Van Diemenova země, Elobey, Annobón a Corisco, Iquique, Obock, Alvar či Mafeking, Carnaro a Fiume, Inini, Rjúkjú či Horní Jafa. Knihou se kochám, ukájím.
„Získali jsme vládu nad obyvatelstvem, o které se musíme starat a vést ho k směrem k civilizovanějšímu životu,“ cituje v knize Bjørn Berge pana Pietra Badoglia.
Knihou se kochám, ukájím a pravím sám sobě, že člověk jest tvorem zhusta blbým a téměř vždy nepoučitelným.
30.9. 2020 středa
Covidová opatření ztěžující odlet z Česka do Irska pořád trvají, pročež i zítra letím přes Slovensko. Což sice také není zrovna podle všech zavedených pravidel (tuším), ale v praxi jest to proveditelné bez problémů. Mimoto se v Bratislavě mohu kochat slovenskými ženštinami, což jsou poměrně často vysoce jakostní osoby. Tímto zdravím všechny feministky a odpůrce sexistických a nekorektních poznámek.